Sledujte nás na Telegramu: 👉 @cz24news
SVĚT: O smrti Williama Calleyho jsem se dozvěděl z nekrologu, který byl tento týden na titulní straně deníku Washington Post. Po něm následoval další v New York Times. Calley zemřel před několika měsíci, což muselo být opomenuto záměrně. Byl jsem rád, že noviny připomněly Američanům válku ve Vietnamu a Calleyho roli v nechvalně proslulém masakru více než pětiset mužů, žen a dětí, který provedla americká armáda v březnu 1968 ve venkovské vesnici známé jako My Lai.
Po zvěstech, které mě dovedly ke Calleyho právníkovi a poté k rozhovoru s Calleym, jsem tehdy pátral několik měsíců. Calley se v té době připravoval na vojenský soud za svou spoluúčast na této hrůze. Armádní právníci ho původně obvinili z odpovědnosti za úmyslnou smrt sto devíti „orientálních“ lidských bytostí. Po soudním procesu byl nakonec usvědčen ze smrti dvaadvaceti z nich. Byl dokonalým obětním beránkem: důstojník, který neměl ve vedení co pohledávat. Americké veřejnosti byl představen jako armádní rozmazlenec, shnilé jablko, které zkazilo své spolubojovníky. Žádný jiný člen Calleyho roty pak nebyl odsouzen za vraždu nebo znásilnění, ačkoli to bylo v My Lai na denním pořádku.
Ke Calleymu jsem si našel cestu poté, co jsem na podzim roku 1969 dostal tip na vraždy ve Vietnamu, které v americké armádě volávaly paniku. Náčelníkem štábu byl v té době generál William Westmoreland. V době, kdy k masakru došlo, byl velitelem všech sil ve Vietnamu a My Lai byla nepříjemnost, kterou chtěl zamést pod koberec.
Uvnitř armády a mezi náčelníky štábů v té době probíhalo nepřehlédnutelné dusno kvůli absenci řádu a rozpadu disciplíny, jež se rozmohly v celé válečné zóně. Generál Andy A. Lipscomb, velitel 11. armádní brigády – mateřské jednotky vojáků, kteří spáchali masakr zpočátku nazývaný americkým bojovým vítězstvím, při pozdějším armádním vyšetřování uvedl, že „všeobecný úzus tehdy byl, že všechno, co je zastřeleno, je Vietkong. Říkám to na rovinu, ale myslím, že to tam byl obecně přijatý modus operandi.“ Tento Lipscomb, absolvent West Pointu z roku 1938, ovšem odešel z armády několik dní před masakrem. Snažil jsem se ho najít, ale nikdy se mi to nepodařilo. Zemřel v roce 2000.
Byl jsem přesně tím pravým, kdo mohl dostat tip na válečné zločiny ve Vietnamu. V té době jsem už osm let pracoval ve zpravodajství, začínal jsem jako cynický policejní reportér v Chicagu, kde jsem pochopil, že policejní zločiny se od těch běžných liší mírou trestu. Pak přišla armáda a pak práce v novinách United Press v Jižní Dakotě, po níž následovala nabídka od Associated Press vrátit se do Chicaga, mého rodného města. Válka ve Vietnamu mě fascinovala už od dob, kdy jsem sloužil v armádě, a přečetl jsem si o historii regionu dost na to, abych se divil, proč prezident Lyndon Johnson hrne vojáky tam, kde je nikdo nechce.
V roce 1965 jsem byl povýšen do washingtonské kanceláře agentury AP a udělal jsem dost dobrých reportáží na to, abych byl přidělen jako korespondent kanceláře v Pentagonu. Psal jsem reportáže, které vyvolávaly otázky o bezúhonnosti mužů na nejvyšších místech. Dělali rozhodnutí, jež vyvolávala pochybnosti v myslích mladých důstojníků, kteří bojové mise absolvovali. Moje příběhy o jejich nadřízených mě nevyhnutelně přivedly k tomu, že jsem se s těmito mladými důstojníky spřátelil, a oni mi uspořádali seminář o tom, na čem jsme se shodli: že se válka stala „průserem“. Začal jsem věřit, že generálové lžou o šancích na úspěch, a stejně tak lžou i vysoce postavené civilní hvězdy v čele Pentagonu, zejména ministr obrany Robert S. McNamara, kterého si prezident Kennedy vybral, aby válku řídil.
Začal jsem získávat informace od vysoce postavených generálů a admirálů, kterým se nelíbilo oficiální lhaní o rozsahu amerického bombardování civilních center v Severním Vietnamu. Kvůli svým reportážím jsem se dostal do problémů s McNamarou a koncem roku 1966 jsem byl z redakce odvolán. Rezignoval jsem. Nebyla to žádná katastrofa, protože jsem se v AP stačil naučit hodně o tom, jak rychle myslet a psát – což je pro tak důležitou práci, jako je Pentagon, nezbytné – a poznal jsem několik generálů a admirálů, kteří mi pak pomáhali po mnoho let. V Americe zatím sílilo protiválečné hnutí a bývalí vojáci začínali podávat zprávy o zvěrstvech, kterých byli svědky a v některých případech se jich i účastnili.
Koncem roku 1967 jsem byl požádán, abych se připojil k protiválečné prezidentské kampani senátora Eugena McCarthyho z Minnesoty, skvělého, i když často odtažitého demokrata, který se nebál kandidovat proti prezidentu Johnsonovi. Jeho nenávist k válce, nikoli však k americkým vojákům, kteří v ní bojovali, se shodovala s mým názorem. Politika ale nebyla nic pro mě, mírně řečeno, a vydržel jsem jen do jeho primárek proti Johnsonovi v New Hampshire a jeho vítězství ve Wisconsinu. Se senátorem jsem však zůstal v přátelském vztahu během jeho kampaně i po celá desetiletí poté. Vždy jsem věřil v jeho cíl.
To všechno vám vyprávím, abych vysvětlil, proč jsem se pak 22. října 1969 pozdě odpoledne vymrštil ze židle, když mi do kanceláře zavolal neznámý mladý washingtonský právník a řekl mi o strašlivém masakru ve Vietnamu, který Pentagon tají. Svěřil se mi, že máme společného přítele, který mu řekl, že jsem reportér, jenž by se mohl tímto tipem zabývat. Okamžitý problém byl samozřejmě v tom, že víc už říct nemohl, aniž by ohrozil toho člověka, zřejmě někde ve vládě, který mu informaci předal.
Byl to tedy extrémně slabý tip. Ale informace dávala smysl vzhledem k tomu, co jsem vypozoroval během svého působení v Pentagonu. A jelikož jsem měl kvůli knize, na níž jsem tehdy pracoval, ještě platné novinářské pověření ministerstva obrany, dostal jsem se bez problému do budovy a začal zase od začátku. K údajnému masakru mělo dojít o osmnáct měsíců dříve.
V Pentagonu jsou k dispozici nepřeberné zdroje, a já jsem začal tím, že jsem prošel veškeré případy vražd, které se odehrály během služeb ve Vietnamu. Nic však ani vzdáleně neodpovídalo tipu, který jsem dostal, ačkoliv počet údajných znásilnění, která byla odložena, protože údajnou obětí byla prý nepřátelská zdravotní sestra, byl více než znepokojivý. Pokusil jsem se tedy projít denní tisk za podzim 1968, ale to bylo samozřejmě neúspěšné.
Jedna z nejdůležitějších věcí, které jsem se v armádě a později jako zpravodaj v Pentagonu naučil, byla, že není třeba lézt vyšším důstojníkům do zadku. Řekněte prostě, co máte na srdci. Uprostřed mého lovu za oním záhadným tipem jsem jednou šel po chodbě Pentagonu pro sendvič, když jsem spatřil bystrého a nenápadného plukovníka, mně známého z dob, kdy jsem ještě pracoval pro AP. Slyšel jsem pak o něm, že se po zranění ve Vietnamu stal generálem.
A teď byl zpátky v Pentagonu a kulhal několik metrů přede mnou. Tak jsem se k němu přiblížil, dal mu malou ránu do paže a řekl mu, že jsem slyšel, že se střelil do kolena, aby se stal generálem. Zní to hloupě, ale dělat si legraci patří k armádní kultuře. Řekl mi, že slyšel, že mě vyhodili. Touché.
Zeptal jsem se ho, jaké je jeho nové přidělení. Řekl, že pracuje pro generála Westmorelanda. Westmoreland řídil válku ve Vietnamu v době, kdy se měl odehrát masakr v My Lai, a musel tedy o tamních událostech vědět. A tak jsem tomuto důstojníkovi řekl, že jsem zaslechl, že rok předtím došlo ve Vietnamu k hroznému masakru. Způsob, jakým zareagoval, byl pro novináře kouzelným okamžikem pravdy. Otočil se, se zjevným znechucením si plácl rukou do bolavého kolena a řekl něco jako: „Ten kretén Calley netrefil nic kromě tohohle. Nic tam nehledej, Sy.“
Bingo.
Nejsem si jist, zda jsem mu odpověděl: „Máš recht.“ Nejspíš ano. Každopádně jsem se teď, když jsem znal jméno – které jsem si původně zapsal špatně jako „Kally“ -, měl v úmyslu vrhnout na pátrání po něm.
Takže zpátky do knihovny, ovšem ne do Pentagonu – věděl jsem, že jsem na stopě něčemu velkému, možná hodně velkému – a bylo načase zamířit do veřejné knihovny. V New York Times jsem našel tříodstavcový úryvek z 8. září před šesti týdny o poručíku Williamu Calleym, který byl zadržován ve Fort Benningu za údajnou vraždu „blíže neurčeného“ počtu civilistů ve Vietnamu. Po telefonátu do kanceláře pro veřejné informace ve Fort Benningu tamní důstojník vyslovil domněnku, že Calley vystřílel bar v Saigonu. Bez jakéhokoli náznaku znepokojení nad tím. Hledám správného člověka? Zoufale jsem hledal jméno jeho právníka.
Dal jsem si šálek kávy se starším asistentem poslance L. Mendela Riverse z Jižní Karolíny, předsedy výboru pro ozbrojené služby Sněmovny reprezentantů. S tímto asistentem jsem pracoval ještě v AP. Jeho šéf byl předním jestřábem v otázce války, a kdyby k takovému masakru došlo, byl by o něm informován. Muž mi řekl, že ví o existenci „nepořádku“, o němž byl předseda výboru informován. Nějaký chlap se zbláznil, řekl. Řešilo se to. Nemá smysl si s tím dělat starosti. To víš, že jo, pomyslel jsem si.
Calley musel mít právníka, ale nemohl jsem ho najít. Tak jsem se vrátil ke svému původnímu zdroji a řekl mu, že má pravdu: něco velkého se stalo. Ale potřeboval jsem, aby zašel za svými zdroji a zjistil jméno Calleyho právníka. Zkoušel to, ale jediné, co se mu podařilo zjistit, bylo příjmení: Latimer. Šel jsem do místního telefonního seznamu a začal obvolávat právníky s příjmením Latimer. Měl jsem štěstí. Jeden z nich mi řekl o bývalém vojenském soudci jménem George Latimer, který odešel do výslužby a nyní vykonává advokátní praxi se specializací na obhajobu vojáků z armády v Salt Lake City. Sloužil u amerického odvolacího soudu pro ozbrojené síly ve Washingtonu.
Začátkem října jsem se konečně dostal k tomu správnému Latimerovi. Půjčil jsem si nějaké peníze a odletěl na západ. Do Salt Lake City jsem dorazil v noci a druhý den brzy ráno jsem vešel do Latimerovy kanceláře. Dozvěděl jsem se, že je členem mormonské církve. Řekl jsem mu, že vím o případu Calley a nedokážu pochopit, proč by měl být jeden podporučík klíčovým podezřelým v případu, o kterém mi bylo řečeno, že jde o masovou vraždu. Latimer byl laskavý muž, ale velmi opatrný. Nelíbilo se mu, že o případu ví novinář, a domníval se, nebo alespoň jsem si to myslel, že příběh nechal uniknout někdo z Nixonovy administrativy.
Došlo tam k přestřelce, řekl mi Latimer, s křížovou palbou mezi Calleyho četou a tvrdým praporem Vietkongu. Na to jsem vyhrkl – byl to blaf, nebo jen můj instinkt? – že z důvodů, které souvisejí s velkým znepokojením nad případem, jsem dospěl k přesvědčení, že bylo zavražděno až 150 civilistů. Všichni na rozkaz.
Na to Latimer přistoupil ke skříni se spisy, vytáhl armádní obžalovací spis proti Calleymu a začal z něj číst. Položil dokument naplocho na stůl a nasadil si brýle. Viděl jsem horní část listu a několik prvních odstavců a začal jsem je velmi pomalu opisovat slovo od slova, přičemž jsem předstíral, že si dělám poznámky, zatímco jsme si povídali o osudu jeho klienta. Nebyla to nejvyšší úroveň žurnalistiky, ale masová vražda také nebyla nejvyšší úrovní vojenského chování. První odstavec jsem si zapsal slovo od slova – možná -, ale určitě jsem zachytil první řádek, v němž byl Calley obviněn z vraždy 109 „orientálních“ lidských bytostí.
Teď jsem měl nějaký důkaz, ale potřeboval jsem najít Calleyho. Latimer mi řekl, že mi nemůže pomoci, ale když jsem řekl, že poletím do Fort Benningu, neřekl nic. Věděl jsem, že základna je hlavní předávací stanicí pro mladé absolventy West Pointu, kteří tam mají získat další výcvik před vysláním do Vietnamu. Byla to základna, kde byl Calley obviněn a kde, jak jsem předpokládal, bude souzen.
Zastavil jsem se doma ve Washingtonu, abych pozdravil svou ženu a naše malé dítě, a pak jsem brzy ráno odletěl do Columbusu v Georgii, kde se nachází Fort Benning, základna velká asi jako pět Newyorkských čtvrtí. S vjezdem na základnu v mém vypůjčeném autě nebyl žádný problém a já jsem předpokládal, že Calley, pokud tam je držen, bude umístěn v jednom ze skladišť rozesetých po okolí.
Několik prvních návštěv mělo stejný průběh: Přijel jsem před skladiště a zaparkoval na místě pro vyššího důstojníka, který tam nikdy nebyl. Vešel jsem dovnitř ve svém potrhaném obleku a kravatě a řekl jsem vojenskému úředníkovi, že chci vidět Billa Calleyho, a doufal jsem, že mě úředník bude považovat za právníka. Žádný Bill Calley tady není, bylo mi řečeno. Další skladiště, další úředník a opět žádný vězeň jménem Calley. Ujel jsem víc než sto kilometrů kolem té obrovské základny se střelnicemi a cvičišti a promarnil hodiny. Byl čas vrátit se na hlavní do Post Exchange na hamburger a trochu přemýšlet. Už jsem si v armádních kancelářích ověřil příchozí a odchozí důstojníky a bylo mi řečeno, že nikdo jménem Calley v evidenci není.
Teď byl začátek října. S příběhem Calleyho jsem se potýkal už víc než měsíc. S každým dnem se zvyšovala pravděpodobnost, že příběh o masakru unikne a otiskne ho někdo jiný. Jako reportér jsem byl v nejsoutěživějším rozpoložení. Calley byl můj příběh.
Calley se v srpnu vrátil z jiného bojového stanoviště ve Vietnamu, kde byl povýšen na nadporučíka, jak mi řekl Latimer. Z dob, kdy jsem pracoval pro agenturu AP v Pentagonu, jsem si pamatoval, že vojenské telefonní seznamy se aktualizují a vydávají každé tři měsíce, a jedním z těchto měsíců byl červen. Když se Calley v srpnu vrátil z Vietnamu, ještě nebyl obviněn. Takže mohl mít nový záznam v červnovém telefonním seznamu. Vrhl jsem se k telefonní budce, zavolal operátorovi základny a zeptal se na nové záznamy v červnovém seznamu. Chvíli to trvalo, ale byl tam nový záznam pro Williama Calleyho v armádních ženijních kasárnách. Vyrazil jsem.
Teď už bylo odpoledne a já si zvenku prohlížel dvě třípatrová kasárna, která od sebe oddělovala kancelář. Z přehnané opatrnosti jsem došel ke kasárnám pěšky, zatímco pronajaté auto jsem nechal o blok dál jako ve špatném policejním filmu. Pokud tam Calley přebýval, jak jsem doufal, byl hlídán?
Prošel jsem tři patra na jedné straně. Lůžka byla perfektně ustlaná, ale nikdo tam nebyl. Proplazil jsem se – doslova proplazil – kolem kanceláře spojující obě budovy a pokračoval v pátrání na druhé straně. A ejhle, ve druhém patře uprostřed pracovního odpoledne na horní palandě spal vojín jako zabitý. Musel to být Calley. Ale ne, při bližším pohledu byl ten vojín mladý a blonďatý, zjevně nebyl důstojník a zjevně to nebyl můj člověk. Byl jsem vyděšený, ale přesto zvědavý. Trhnutím jsem kluka probudil a zeptal se ho, co sakra dělá, když v tuhle hodinu spí. Kluk mi řekl, že ta pitomá armáda ztratila jeho propouštěcí záznamy a on teď čeká na nové papíry. Přišel o sklizeň na rodinné farmě v Ottumwě ve státě Iowa. Mizerná armáda.
„Takže co děláš?“ zeptal jsem se.
„Nic,“ řekl, “kromě třídění a vyřizování pošty pro kluky z ženijní jednotky.“
„Slyšel jsi někdy o Calleyovi?“
„Myslíš toho chlápka, co zabil všechny ty lidi?“
Řekl jsem, že ano.
„Přeposílám jeho poštu na velitelství praporu.“
„A to je kde?“
„Nemá smysl tam chodit,“ řekl, “Smittyho, který tam vyřizuje poštu, právě sesadili a je naštvaný.“
„Vezmeš mě tam?“
„Ani náhodou,“ řekl.
Řekl jsem mu, že za osm minut budu v modrém chevroletu na ulici za kasárnami. Pro toho kluka to byla nutně potřebná akce a souhlasil, že se se mnou sejde na ulici. Stihl to a půl hodiny jsme jeli na velitelství praporu. Kluk trval na tom, abych ho odvezl i zpátky. Říkal, že je to příliš daleko na to, aby šel pěšky. Odvezl jsem ho zpátky a vrátil se na velitelství praporu. Ten kluk se mi opravdu líbil a dlouhá léta jsem pak přemýšlel, jestli se dostal domů na žně.
Byla to stará dřevěná jednopatrová budova. Afroamerický seržant se opíral o židli před dveřmi kanceláře, užíval si podzimního slunce a žvýkal doutník. Klišé z masa a kostí. Vystoupil jsem z auta, a protože jsem si vzpomněl, že úředníka Smittyho právě sesadili, řekl jsem přísným hlasem: „Seržante, okamžitě odveďte Smittyho prdel ven!“ Seržant se rozesmál – Smitty zase něco provedl – a ven vyšel vyhublý a velmi rozcuchaný Smitty, na rukávu měl ještě nitky od stržených pruhů. „Do auta,“ řekl jsem. Jakmile byl uvnitř, řekl jsem Smittymu, aby si nedělal starosti. Byl jsem tu, abych našel Calleyho. „Kde je?“ zeptal jsem se. „Vím, že mu sem chodí pošta.“
„Nevím,“ řekl. „Mám jen jeho složku 201.“
„Cože?“
„Všechny jeho oficiální armádní dokumenty.“
„Přineste si je.“
Na chvíli se odmlčel a pak řekl: „Dobře.“ Vrátil se a nesl tlustou složku. Otevřel jsem ji a první stránka, kterou jsem uviděl, byl stejný obžalovací spis, jaký jsem viděl o několik dní dříve v kanceláři soudce Latimera. Rychle jsem si opsal, co se dalo. Nechtěl jsem si ten list vzít, protože tím bych Smittyho pohřbil. Ve spisu však byla adresa, která ukazovala, kde Calley nyní bydlí: v bytě mimo základnu ve městě Columbus.
Teď už bylo dopoledne a cestou k onomu bytu byla dopravní zácpa. Byl to městský dům v klidné ulici, a právě když jsem se chystal zastavit, předběhlo mě na příjezdové cestě auto se třemi zbrusu novými podporučíky, kteří se ukázali být čerstvými absolventy West Pointu. Zastavil jsem za nimi a vysvětlil jim, kdo jsem a proč tam jsem. Pozvali mě dovnitř a někdo mi připravil pití. Dlouho jsme diskutovali o tom, co jim Calley řekl o masivní přestřelce, při níž bylo zabito několik civilistů, možná palbou Vietkongu. Jejich vyprávění se shodovalo s tím, co mi řekl soudce Latimer. Calley se evidetně choval jako správný klient.
Pili jsme a povídali si. Byli to milí kluci, kteří netušili, co je ve Vietnamu čeká. Nakonec mi jeden z mladých důstojníků řekl, že Calleyho během čekání na soudní proces ukryli v luxusních ubikacích na základně vyhrazených pro důstojníky s hodností plukovníka a vyšší. Jako bývalý voják jsem byl ohromen a trochu fascinován. Armáda ukryla svého nejzásadnějšího zadrženého v luxusních ubikacích pro hostující plukovníky a generály? Taková místa, jak jsem věděl, byla vždy vybavena tenisovými kurty, bazénem, někdy i vícepokojovými apartmány a čistým ložním prádlem. Byl bych méně překvapen, kdyby mi mladý nový poručík řekl, že Calley byl ukryt na novorozenecké jednotce intenzivní péče pro nedonošené děti v armádní nemocnici.
Dal jsem si další skleničku a pomyslel si, že armáda přežívá na dost levném bourbonu. Zamířil jsem na ubikace vyšších důstojníků, abych vyhrabal konečně Calleyho. Byl jsem unavený a hladový, ale zbývaly ještě hodiny denního světla. Calley, už jdu. A po něm snad i sláva, bohatství a spousta cen. Takové myšlenky se mi honily hlavou.
Byly tu dvě, možná tři budovy, každá se dvěma křídly. Začal jsem klepat na dveře na jednom z konců a volal: „Calley, Calley, jsi tam?“ Většina dveří se neotevřela: nikdo nebyl doma. Ti, kteří otevřeli, mi řekli, abych vypadnul. O několik hodin později jsem byl v polovině budovy a nic jsem neměl. Byla už tma a já se chtěl ubytovat v levném motelu a vrátit se až za svítání.
Vyšel jsem kolem velkého parkoviště, které bylo z většiny prázdné, ale pod jedním autem pracovali dva chlapi, kterým světlo zajišťovala dlouhá prodlužovačka. Říkal jsem si, že je pozdě a že každý zná pravidlo: „Nejezdi na poslední sjezdovku v lyžařském středisku.“ A tak jsem si řekl, že na to kašlu. Ale i tak jsem to udělal. Došel jsem k autu a houkl svou novou mantru: „Calley? Bill Calley?“
Chlapík vyjel z od auta a velmi zdvořile se zeptal: „Kdo jste?“ Jako by na něj běžně někdo volal pod auto. Řekl jsem mu, že jsem reportér z Washingtonu a hledám poručíka Calleyho, který má velké potíže. Ten chlap – ukázalo se, že je to vrchní praporčík, který má za sebou stovky bojových misí v bitevních vrtulnících – řekl: „Pojďte za mnou.“
Dojeli jsme k němu domů a on mi řekl, že Calley bydlí nahoře, ale dneska je na vodních lyžích. Vrátí se pozdě. Vodní lyžování? Chlap, který je možná na cestě do cely smrti? Obvinil jsem ho, že mi kecá. Taky mi začínal být sympatický. Trval na tom, že si nedělá legraci. Calley, řekl s pokrčením ramen, hodně jezdí na vodních lyžích.
Pomyslel jsem si: Co to sakra má být? Ale proč se od něj nedozvědět všechno, co ví. Pilot mi nalil další bourbon, umyl se a dál mě zasvěcoval do všech Calleyho průšvihů a do toho, proč je ta zasraná vietnamská válka na hovno. Jako pilot vrtulníku byl na vrcholu své hodnosti a pravděpodobně se chystal odejít do důchodu, jakmile to bude možné. Byl to strašně chytrý a dobrý člověk, někdo, s kým by se dalo vlézt do zákopu. Válka a jeho role v ní ho očividně trápila. Kladl mi spoustu otázek o tom, kdo jsem a co dělám. Rád jsem si s ním povídal a pil jeho chlast. Dal mi večeři.
Noc pokračovala a kolem půlnoci jsem toho měl už skoro dost. Řekl jsem mu, že musím jít – nakonec jsem od něj dostával vánoční přání celá léta – a on mě vyprovodil ven. Chvíli jsme si povídali, kolem bzučeli komáři a já se vydal na cestu k autu.
„Hershi!“ zavolal na mě. „Rusty je tady.“
„Už je pozdě,“ řekl jsem.
„Ne,“ řekl mi, ‚to je Calley.‘ ‚Ahoj,‘ řekl jsem.
Ukázalo se, že Rusty je přezdívka. Představil jsem se a řekl Calleymu, že jsem reportér z Washingtonu.
„Jo,“ řekl Calley. „Můj právník mi řekl, že se tu zastavíte.“
Vzpomínám si, jak jsem si pomyslel: Ten chlap nemá ani ponětí, jak usilovně jsem ho hledal.
Pozval mě k sobě domů. Nalil další bourbon a začal mluvit: věci o přestřelce a špinavém prohnilém Vietkongu všude kolem. Přestřelka – skoro jako by tomu věřil. Nechápal jsem, proč je tak otevřený s někým, koho nezná. Možná mu Latimer řekl, aby mi vyprávěl svůj popis dne v My Lai. Ale nehodlal jsem tuto otázku vyslovit. Dělal jsem si poznámky a mumlal si: Jo, jo, jo.
Byl malý a drobný s průsvitnou pletí. Skoro jste mohli vidět jeho modré žíly. Byl samozřejmě vyděšený a zdálo se, že chápe, že příště se s novináři setká až těsně před nástupem dlouhého trestu odnětí svobody při těžkých pracích. V jednu chvíli si odskočil na záchod. Na jeho straně dveří bylo velké zrcadlo, které ukazovalo, že zvrací tmavě červenou tepennou krev – produkt jednoho nebo dvou značných vředů, jak jsem si vydedukoval. Maskoval pekelnou úzkost a možná i hrůzu. Ale nepřipouštěl jsem si soucit s jeho těžkou situací. V My Lai měl na výběr a rozhodl se zabíjet nevinné a nařídit svým podřízeným, aby dělali totéž.
Ve tři nebo čtyři hodiny ráno jsme vyrazili mým autem do non-stopu na základně, koupili jsme si steak a další víno a pak jsme jeli do nemocnice vyzvednout jeho přítelkyni, armádní zdravotní sestru, která končila noční směnu. Byla zděšená, když v autě našla reportéra, ale ochotně s námi jela a udělala večeři. Asi v šest ráno mi Calley řekl, že jeho obdivovaný kapitán roty, chlapík jménem Ernest Medina, kterého vojáci znali, jak jsem se později dozvěděl, jako „Vzteklého psa Medinu“, je také ve Fort Benningu a čeká na soudní řízení. Medina mi potvrdí, že všechno, co Calley udělal v My Lai, bylo na Medinův přímý rozkaz. Vytočil číslo a Medina – o kterém jsem nic nevěděl – to okamžitě zvedl. Calley mu vysvětlil, že s ním telefonuje reportér z Washingtonu.
„Prosím, kapitáne,“ řekl Calley, “řekněte mu, že to, co jsem udělal, bylo na váš rozkaz.“
„Nevím, o čem to mluvíte,“ řekl Medina a zavěsil. Calley byl zaražený.
Bylo jasné, že mu právě došlo, že obětním beránkem bude on. Byl shnilé jablko. Všechno to bude ležet na něm. Generálové, plukovníci a kapitáni, kteří plánovali masakr – aby ve válce dosáhli vysokého počtu mrtvých a udělali radost generálům v Saigonu a Washingtonu -, měli šťastně odcválat do západu slunce.
Byl jsem naprosto vyčerpaný. Řekl jsem mu, že musím odejít. Calley v panice řekl: „Pojďme si zahrát bowling.“
Toho jsem nebyl schopen. Odešel jsem, dojel na letiště, sedl na letadlo do Washingtonu a vyčerpaný jsem začal psát první z pěti příběhů, které měly v následujících měsících vzniknout, o tom, co se stalo v My Lai. Bylo téměř nemožné přimět seriózní mediální společnost, aby příběh zveřejnila. Časopisy Life i Look, které mě začátkem roku oslovily, abych pro ně psal, můj příběh s rozhovorem s Calleym odmítly. Bál jsem se jít do New York Times – psal jsem pro jejich nedělník – protože jsem se obával, že noviny příběh převezmou a mě vyloučí. Ale nakonec jsem příběh dostal ven. A klubko se začalo rozmotávat.
Poté, co byly zveřejněny mé první zprávy o Celleym – první vyšla 12. listopadu 1969 -, jsem pokračoval ve vyšetřování. V té chvíli už nešlo o slávu a věhlas. Bylo to něco, o co jsem se jako dítě přistěhovalců, které mělo největší lásku ke svobodě a obětem své země, musel podělit. To, co se stalo v My Lai, se nedalo vydržet.
A tak jsem vypátral další poddůstojníky, kteří sloužili pod Calleym. Jedním z nich byl farmářský chlapec z venkova v Indianě jménem Paul Meadlo, který na Calleyho rozkaz postřílel mnoho vyděšených mužů, žen a dětí poté, co byli donuceni napochodovat do příkopu. V té době Meadlo a jeho kolegové nevěděli – tedy nemohli vědět – že tyto budoucí oběti masakru měly ve skutečnosti nárok na všechny výhody přiznávané válečným zajatcům podle mezinárodní Ženevské konvence, kterou Amerika podepsala. Nárok na věci jako jídlo, bezpečné ubytování, přístup k poště atd. Tyto věci jim byly odepřeny spolu s jejich životy.
Trvalo mi několik týdnů, když jsem létal po Americe a hledal veterány z My Lai, než jsem našel telefonní číslo na Meadloa. Zavolal jsem mu a získal svolení jeho matky, abych k ní přijel a promluvil si s jejím synem, pokud bude souhlasit. Paul den po My Lai šlápl na minu a ta mu utrhla část nohy. Při čekání na převoz vrtulníkem ke zděšení svých kamarádů z armády stále opakoval: „Bůh mě potrestal a Bůh potrestá i vás, poručíku Calley, za to, co jste mě donutil udělat.“
(O mnoho let později jsem se při jednom náhlém telefonátu s Meadlovým starším bratrem – v té době už Paul nechtěl mít nic společného ani se mnou, ani s My Lai – dozvěděl, že Paul nikdy nebyl schopen střílet ani zajíce, dokud nevstoupil do armády. „No,“ řekl jeho bratr chlácholivě, ‚armáda ho naučila zabíjet.‘)
Když jsem přijel k farmě v New Goshen v Indianě, vyšla mi Paulova matka naproti. Řekla mi, že na mě Paul čeká, a ukázala mi na samostatnou dřevěnou boudu, která byla nyní jeho domovem. Tato důstojná žena, která v podstatě sama vedla těžce zkoušenou farmu, mi řekla: „Dala jsem jim hodného chlapce a oni z něj udělali vraha.“
Vešel jsem dovnitř a pozdravil se s čekajícím bývalým generálem. První, o co jsem ho požádal, bylo, aby si sundal umělou nohu a ukázal mi pahýl. Udělal to a vyprávěl o způsobu, jak se vypořádal se svým zraněním. Pak jsem mu řekl, že chci slyšet jeho příběh, pokud je ochoten ho vyprávět. Začal vyprávět a já jsem si začal dělat poznámky.
Měl jsem před sebou příběh, který mě donutil plakat za mrtvé a oplakávat jejich vrahy. Šlo to ráz na ráz a asi za den už Meadlo vyprávěl svůj příběh světu v rozhovoru s Mikem Wallacem ve večerních zprávách CBS.
Calleyho jsem už nikdy neviděl ani s ním nemluvil. Ani jsem nechtěl.
AUTOR: Seymour Hersh
Překlad: Reportéři on-line

Upozornění: Tento článek je výlučně názorem jeho autora. Články, příspěvky a komentáře pod příspěvky se nemusí shodovat s postoji redakce cz24.news. Medicínské a lékařské texty, názory a studie v žádném případě nemají nahradit konzultace a vyšetření lékaři ve zdravotnickém zařízení nebo jinými odborníky.
Komentáře a diskuse jsou také otevřeny na našem Telegramu https://t.me/cz24news kde se automaticky zobrazují všechny články
Začněte diskusi