6. říjen. Kde jsou ti zapomenutí hrdinové od Dukly co se obětovali za naší budoucnost?

Stáhnout PDF

Sledujte nás na Telegramu: 👉  @cz24news

SLOVENSKO: V kalendáři vidíme 6. říjen. Kdysi to byl Den československé armády. Dnes si na tento den vzpomene málokdo, stále žijící veteráni 1. československého armádního sboru. Vzpomenou si, jak před 77 lety vstoupili do rodné země, aby společně se sovětskou armádou vyhnali hitlerovská vojska a natáhli pomocnou ruku hrdinům Slovenského národního povstání.

„Výročí je tak jako tak spojeno s Rusy, proto jen stěží připoutá velkou pozornost médií,“ poznamenal v rozhovoru pro Sputnik známý publicista, místopředseda Národních socialistů Přemysl Votava:

6. října 1944 vojáci 1. československého armádního sboru vstoupili na půdu Československa, toho dne začala cesta svobody. Krvavá Dukla, jak je někdy nazývána. Dobové fotografie tyto hrůzy připomínají. Karpaty na podzim 1944 byly plné deště a bláta, začalo i sněžit. Místo slibované pomoci od dvou slovenských divizí, tedy otevření slovenského prostoru, přišla palba z německých okopů. Každý metr cesty znamenal smrt. Vedle obětí se rodily i slzy štěstí, to když zavlály československé prapory při vstupu na československé území. Slavný den. Zněly hymny, slovenské vesnice vítaly své osvoboditele. Před 77 lety se vojáci 1. československého armádního sboru, spolu s Rudou armádou, probíjeli přes Karpaty na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Celý národ tehdy prožíval jejich bojovou cestu. Na Dukle padlo 1 800 našich vojáků, ale i 19 000 sovětských hrdinů, kolik zoufalých matek, otců, či dětí zůstalo za nimi, jejich hroby lemují tuto cestu svobody. Slovo svoboda se stalo symbolem. Však jejich velitel nesl jméno Svoboda. Legionář, hrdina obou světových válek, Ludvík Svoboda.

Od té doby uplynulo dlouhých 77 let, časy se změnily. Tak, jak rychle mizí pomníky statečných, tak rychle vyrábíme nové hrdiny. Jména těch skutečných mají být zapomenuta. Váleční hrdinové jsou kádrováni i v hrobech. Hrdinství našich vojáků na východní frontě se záměrně nepřipomíná, historie se přebarvuje. Kdo ze studentů ví, že většina z těch padlých příslušníků 1. čs. armádního sboru na Dukle byli naši krajané, Češi z Volyně? Umírali za vlast, kterou ani neznali. Jejich předkové šli před staletími osídlovat Volyni a oni šli před 77 lety umírat za svou starou vlast. Jejich pomníky jsou mnohdy zapomenuté, tak jako těch tisíců ostatních. Kdo ze studentů ví, že za osvobozování Československa padlo 140 tisíc sovětských hrdinů. Dějepis dostal nový kabát. Kácí se sochy hrdinů, … A tak školáček, celý zmatený, se ptá dědy: „dědo, kdo vyhrál tu světovou válku? My, nebo Němci?“ Je smutno, přesmutno dědečkovi, pamatuje Mnichov, Protektorát, povstání českého lidu, vzpomíná, jak vítal s miliony dalších sovětské osvoboditele na jejich cestě od Dukly.

Doba se změnila. Osudy československých hrdinů od Sokolova, Kyjeva, Dukly se ztrácejí s posledními pamětníky. Vzpomínky jejich statečného velitele, bývalého legionáře, generála Ludvíka Svobody, dnes již nekoupíte… Ptal jsem se i v knihovnách. Kdo ze studentů ví, že jeho syn Miroslav byl umučen v německém koncentračním táboře, kdo ví, že jeho žena s dcerou pomáhali odbojářům a po několik let žili v ilegalitě? S posledními pamětníky odchází historická paměť. Odstraňují se pomníky hrdinů, dokonce i ten slavný tank T-34, co od konce války stál na Smíchově, musel v roce 1991 zmizet jako první, připomínal mladé generaci, oběti našich i sovětských hrdinů, připomínal naši válečnou historii. Chudák školák má v tom asi zmatek, prý se u nás nedostává hrdinů, tak se vytahují z depozitářů ti cizí „hrdinové“, často z doby monarchie. Smutná doba….

Autor: Jana Petrová