Americké války – 130 válek a intervencí do jiných států, od vzniku USA

Smyslem této knihy je odhalit pravdu skrývající se za mnoha iluzemi. My, Američané, se pevně držíme našich hodnot cti, pravdy a soucitu. Ohledně naší role ve světě jsme sebejistí a máme realistické představy o světonázoru. Tyto hodnoty jsou nám předkládány našimi lídry, coby důvody k našim válkám: naše tažení za demokracií je počestné a zcela jistě pomáhá ostatním zemím dokonce i v případě, že zkratka k němu může vést skrze období nesnesitelného utrpení. Ale možná si jen lžeme do kapsy. Zbytek světa nám říká, že se mýlíme. Možná pravdu nedokážeme najít, možná jsme k ní lhostejní, nebo jsme příliš vtaženi do našich běžných životů, abychom měli čas pochopit širší souvislosti, které nám tak okatě předkládá zbytek světa. Toto je smysl knihy – ukázat, jak válečné iluze zamlžují námi opěvované hodnoty a zdůraznit důležitost pochopení hrůzné reality válek.

K objednání a zakoupení zde: http://www.bodyartbook.cz/product/politika/americke-valky—fakta-a-realita/159

Americké války: Iluze a realita jsou rozděleny do šesti sekcí, přičemž každá z nich se zaměřuje na naše vznešené lidské hodnoty. V rámci každé sekce budou iluze spojené s našimi hodnotami konfrontovány s fakty, obrazy a poznatky, které přijímáme jako realitu.

Kniha Americké války: Iluze a realita je produktem snahy mnoha lidí, kteří si válku prožili a studovali ji, rozumí jejím katastrofálním dopadům na nevinné a přejí si vyvrátit některé mylné představy o ní, které nás vedou do dalšího boje.

“Před padesáti lety vyjádřil prezident Eisenhower své obavy ohledně „kampaně nenávisti“ vůči nám z arabského světa kvůli důvodům, které považoval za pochopitelné Dnes, zvláště během Bushova období, se strach a často i nenávist vůči USA rozšířil do celého světa. Dokonce i Evropané vnímají USA jako největší hrozbu světového míru, daleko nad Čínou, Ruskem, Íránem a Severní Koreu. Američané by měli být tímto vývojem a jeho důvody silně znepokojeni. Otázky vznesené v těchto esejích jsou relevantní a odpovědi po pečlivém přemýšlení přednesli lidé, jež se obávají o svou zem a – vzhledem k naší nekonečné moci – celý svět a budoucí generace.“

Američané věří, že své války bojujeme, abychom udrželi mír a propagovali demokracii. V tyto hodnoty věříme a naše vláda i média nás ujišťují, že je našim jménem prosazují. Cítíme jistotu, že Amerika byla vybudována na silných morálních zásadách férovosti a spravedlnosti. Přirozeně si tyto hodnoty přejeme předat světu. Přesto všechno mají Spojené státy dlouhou historii okupování teritorií jiných lidí.1 Je našim „zjevným předurčením“  diktovat ostatním, jak mají žít. V roce 1779 George Washington v dopise Lafayettovi o Irokézích prohlásil, že by je nejraději „vykořenil ze země.“ Původní Američané označují Washingtona za „ničitele měst.“ Zjevné předurčení, coby formální politika, má své kořeny v Monreaově doktríně, která představovala precedens pro expanzi USA po americkém kontinentu.

Teddy Roosevelt použil Monreaovu doktrínu pro ospravedlnění zásahu v Latinské Americe. V roce 1901 Woodrow Wilson napsal: „Naše zájmy musíme protlačovat, i když jsme dobrosrdeční; ostatní národy se musí postarat sami o sebe a nikoli se starat o nás.“

Prezident Taft v roce 1912 prohlásil: „Celá (západní) polokoule bude naše, ve skutečnosti, díky nadřazenosti naší rasy, již morálně naše je.“

V politicky korektnějších časech vstoupila do hry rozvaha, myšlení se ale nezměnilo. Od 2. světové války se pozornost přesunula k ropě. Americké Ministerstvo zahraničí popsalo Saúdskou Arábii jako „ohromný zdroj strategické síly a jedno z největších nalezišť v historii lidstva.” „Carterova doktrína“ tvrdí, že kdokoli se pokusí převzít kontrolu nad Perským zálivem „přímo ohrozí zájmy Spojených států,“ a bude „odpuzen všemi nezbytnými prostředky, včetně vojenské síly.“ V prohlášení Pentagonu z roku 1992 stojí: „Na Středním východě a v Jihovýchodní Asii je našim hlavním cílem vytrvat coby dominantní vnější síla a zachovat přístup USA a západních zemí k ropě v regionu.“ Ironií je, že ve stejné zprávě stojí: „Nadále zůstává naprosto nezbytné, aby kontrolu nad oblastí nepřevzal hegemon či jiné spojenecké uskupení.”

Stručná historie současných amerických intervencí

Od roku 1789 zaznamenaly Spojené státy pouze 20 let, v nichž nebyla jejich armáda aktivní někde ve světě. Kromě války roku 1812, Mexicko-americké války, Španělsko-americké války, 1. světové války, 2. světové války, Korejské války, války ve Vietnamu, války v Perském zálivu a války v Iráku, jsme od počátku naší země provedli 130 intervencí do jiných států, přičemž jejich naprostá většina se datuje od konce 2. světové války.

V roce 1953 pomohly Spojené státy Velké Británii svrhnout íránského vůdce Muhammada Mosadekka, charismatického a vzdělaného muže se smyslem pro demokracii, patriotismus, jenž byl podporován 95% svého národa. Pokusil se získat ropný průmysl zpět z rukou Velké Británie, která zemím na Středním východě vyplácela méně než 16% zisku z jejich vlastní ropy. Členové Eisenhowerovy administrativy
utratili obrovské množství peněz na podplacení íránských médií s cílem šířit strach a nedůvěru v Mosadekkovu vládu mezi obyvateli země. Kampaň byla dirigována Kermitem Rooseveltem, vnukem Theodora Roosevelta, který u CIA vedl Operaci Ajax. Najali si rváče, jež útočili na respektované členy společnosti a prohlašovali svou loajalitu Mosadekkovi, zatímco rabovali město. Členové parlamentu a protestující byli podplaceni, aby se proti Mosadekkovi vyslovili. Editoři novin jej nazývali nevěřícím, imperialistou a zrádcem. Plán fungoval až pozoruhodně dobře; během několika dnů se objevilo volání po jeho rezignaci a nakonec ropa zase začala proudit do západního světa.

V roce 1950 byl Jacobo Arbenz demokraticky zvolen za prezidenta Guatemaly. Pokusil se pomoct původním Mayským indiánům znovu nabýt vlastnictví jejich země, kterou si přivlastnila United Fruit Company (UFC). Mocná konzervativní základna USA však tyto reformy vnímala jako komunistickou aktivitu a ke konci roku 1953 CIA naplánovala sérii úplatků, kampaní, infiltrací a sabotáží, které měly přimět Arbenze k ponižující rezignaci. Během následujících 40 let bylo odhadem zavražděno 200 000 Guatemalců, většina z nich Mayové, během jedné z největších etnických čistek v novodobé historii.  Guatemalská historická komise došla v roce 1999 k závěru, že za většinu narušení lidských práv během války mohly Amerikou vycvičené a podporované vojenské jednotky. Prezident Clinton tuto skutečnost přiznal a formálně se omluvil.

V roce 1962 se Juan Bosch stal prvním demokraticky zvoleným prezidentem Dominikánské republiky po 40 letech. Představil územní reformu, nízké nájmy, znárodnění podniků a projekty veřejných prací. Coby představitel občanských svobod slíbil, že komunisté budou stíháni. Znárodnění a občanská práva, zvláště pak Boschova tolerance ke komunistům, vystrašily Washington a média se toho chytila. Článek v Miami News s odkazem na CIA uvedl: „Dominikánskou republiku s nezvyklou rychlostí a efektivitou prostupuje komunismus.“ Bosch byl roku 1963 svržen vojenským pučem podporovaným Spojenými státy. Magazín Newsweek napsal: „Demokracie byla před komunismem ochráněna odstraněním demokracie.“

V roce 1970 byl za prezidenta Čile zvolen Salvadore Allende. Jihoamerická země měla silnou demokratickou společnost s vysokou gramotností a zajímavě se rozvíjející střední třídou. Allende byl vášnivým podporovatelem lidských práv a znárodňování podniků, které byly řízeny americkými společnostmi. V roce 1973 byl zavražděn (nebo přinucen k sebevraždě) během útoku na čilský parlament vedeným generálem Augustem Pinochetem, což byl v podstatě puč podporovaný CIA, jež během následujících dvaceti let vedl k mučení a vraždám tisíců lidí.

V 80. letech v Angole jménem anti-komunismu prezidenti Reagan a George H. W. Bush spolu s vládou apartheidu Jižní Afriky, jež podporovala partyzány UNITA v jejich 20leté občanské válce, prohlásili jejich vůdce Jonase Savimbiho za „bojovníka za svobodu.“ Unita
ale nastolila vládu teroru. Zabili sta tisíce lidí při etnických čistkách v Somálsku, Libérii a Súdánu. Mladí chlapci byli mučeni a zabíjeni a ženy páleny na hranicích, zatímco původce těchto zrůdných činů pravidelně navštěvoval Bílý dům.

V roce 1984 Sandinistova vláda v Nikaragui, jež vyhrála svobodné volby s 2/3 všech hlasů, představila široké spektrum veřejných služeb, zajistila bezplatné vzdělávání a zdravotní péči, a odstartovala kampaň za osvětu, jež snížila míru negramotnosti z 50% na méně než 20%. WHO označila Nikaraguu za „modelovou zem ve zdravotnictví.“ Antikomunistická Reaganova správa podpořila kontra rebely proti Sandinistovi.

Reagen je označil za „bojovníky za svobodu.“