Bangladéš přebírá bankéř. Mustr z „arabského jara“, píší

„Při pohledu do budoucna by USA měly dělat pragmatické kroky, které pomohou Bangladéši chránit jeho demokratické instituce, ale zároveň posílí technologickou spolupráci v oblasti klimatu, obnovitelné energie a dalších, aby pomohly Bangladéši hrát větší roli v globálních dodavatelských řetězcích a realizovat svůj potenciál globální střední velmoci,“ radil v loňském roce web The Diplomat, jak pojmout vztahy se strategicky položenou jihoasijskou zemí.

177 milionů a v posledních letech celkem dynamický hospodářský růst, který má jedné z nejchudších zemí světa umožnit v roce 2026 přeskočit do kategorie „rozvojových“.

Ale rovněž má strategickou polohu v regionu, o který se USA s rostoucím významem „pacifické fronty“ zajímají čím dál intenzivněji.

A v neposlední řadě jde o důležitého spojence nejen Číny a Ruska, ale především sousední Indie, jejíž globální ambice jsou stále větší.

Krátce předtím premiérka Bangladéše obvinila USA, že chtějí odstranit její vládu.

V lednu 2024 počtvrté za sebou vyhrála volby. Později hovořila o nabídce související s přenecháním strategického ostrova v Bengálském zálivu americké vojenské základně.

Od června čelila protestům, které na začátku srpna vyústily v její rezignaci a odlet ze země, časově jen krátce předcházející vniknutí davu do její rezidence.

Ve středu byl jako její nástupce jmenován bankéř Mohamed Jusuf, místní král mikropůjček a na světové úrovni populární celebrita, držitel Nobelovy ceny a realizátor společných projektů s Nelsonem Mandelou nebo Barackem Obamou.

Muslimové a Indové…

Po druhé světové válce nebyla Velká Británie schopna nadále udržovat své zámořské impérium. V Indii, nazývané „diamant v koruně“, současně stále narůstaly snahy o dosažení samostatnosti. Velká a složitá země ale rozhodně nebyla jednotná. Štěpení bylo vedeno především po náboženské linii.

Muslimské obyvatelstvo subkontinentu již od devatenáctého století usilovalo o nezávislost na převážně hinduistické Indii. V tomto úsilí je celkem dost podporovala i vláda v Londýně. Vyjednávání o všech kompromisech po druhé světové válce selhala, 15. srpna 1947 tak byly vyhlášeny dva státy: Indie a Pákistán.

Muslimská komunita Indie ale byla rozdělena dominantně do dvou oblastí vzdálených od sebe 1 500 kilometrů. Větší byla západní část, jejímž jádrem byla většina provincie Paňdžáb. Významná muslimská oblast byla ale i na severovýchodě Indie, v provincii Bengálsko. Dominium Pákistán bylo vyhlášeno nad oběma územími. Ta byla sice spojena náboženstvím, ale lišila se jazykem, kulturou, i ekonomickými a politickými zájmy.

Indie a Pákistán, dva nábožensky rozpolcení sousedé s mnoha traumaty z minulosti, spolu nikdy neměly idylické vztahy. Jejich státnost je od počátku spojena se vzájemnými válkami, nejčastěji o hraniční území Kašmíru.

Soupeření probíhalo v kontextu studené války, ve které Indie častěji stála spíše na straně SSSR, zatímco Pákistán byl od počátku podporován Západem, s USA byl spojencem v rámci organizace SEATO. Pákistán také měl podporu Číny, která s Indií rovněž vedla několik pohraničních válek.

V zemi od roku 1958 vládla velmi pevnou rukou vojenská vláda. Východní část země (od roku 1955 oficiálně Východní Pákistán), která se západní neměla přímé spojení, byla vždy na druhé koleji. Vláda v Islámábádu zde udržovala klid především stavěním bengálských národů a kmenů proti sobě.

To přestalo fungovat na počátku sedmdesátých let. Stanné právo a ignorance vlády po devastujícím cyklonu vedly k výraznému volebnímu úspěchu strany Awami, Lidová liga, jejímž programem byla nezávislost Východního Bengálska.

Na podporu předsedy Mudžíbura Rahmána, kterému nebylo umožněno sestavit vládu, vyšly do ulic milionové demonstrace. Rahmán byl zatčen, což v březnu 1971 spustilo partyzánskou válku za nezávislost.

Masakry domorodců pákistánskou armádou vedly k uprchlické vlně do sousední Indie. Ta měla samozřejmě i politický zájem na tom, aby na severovýchodní hranici měla stát sice muslimský, ale přátelský, a proto separatisty podporovala.

Na straně Pákistánu naopak od počátku stály USA, které zrovna v té době využívaly pákistánského prezidenta Jahja Chána jako utajeného prostředníka pro navazování kontaktů s Čínou.

Celou anabázi díky tomu popisuje ve své knize Umění politické strategie Henry Kissinger, který se jej coby poradce amerického prezidenta Nixona účastnil přímo. Nějakou dobu se Washington snažil přimět Chána, Kissingerovými slovy, „oddělit – přinejmenším v očích mezinárodní veřejnosti – co nejvíce otázku uprchlíků od otázky změny politické struktury Východního Pákistánu“.

Na obranu Bengálců stále intenzivněji vystupovala Indie a premiérka Ghándíová, známá svým negativním vztahem k USA, vše podpořila uzavřením smlouvy o přátelství a vojenské pomoci se SSSR. Tím dostala otázka samostatnosti Bangladéše globální rozměr.

V prosinci 1971 konflikt eskaloval do vojenského střetu přímým vstupem Indie. Pákistán prohrál během pouhých třinácti dní, což byla jedna z nejrychlejších válek v historii. Proti Pákistánu se postavilo i světové veřejné mínění.

Od roku 1972 je tedy Bangladéš samostatný. Premiér Rahmán vedl velmi levicovou ekonomickou politiku včetně masivního znárodňování. Přesto v polovině sedmdesátých let měla země hluboké hospodářské problémy.

V lednu 1975, poté, co výrazně utužil politickou moc, provedla proti Rahmánovi armáda puč, při kterém byl prezident zavražděn. Vojenská junta, vedená generálem Zijáurem Rahmánem, naopak provedla masivní privatizaci a orientovala zemi na Západ.

V roce 1979 se k moci dostala Národní strana, kterou v roce 1982 sesadil další vojenský puč.

Další demokratické volby se konaly až v roce 1991 a opět je vyhrála Národní strana.

Hospodářskou katastrofu v zemi ani tento obrat nevyřešil, Bangladéš je jednou z nejchudších zemí světa.

Volby 1996 znamenaly návrat Lidové ligy, v jejímž čele nyní stála dcera zavražděného premiéra Rahmána Šajcha Hasína Vadžídová.

Od tohoto roku je politika definována soubojem dvou žen. Hasíny Vašídové v čele Lidové ligy a Bégam Chálidu Zijáové v čele Národní strany. Ta je pro změnu vdovou po generálu Zíjaurovi Rahmánovi. Od roku 2009 byla premiérkou nepřetržitě politička, jmenovaná jako Hasína.

V turbulentních časech orientovala zemi především na spolupráci se sousední Indií, kde měla, ač muslimka, blízké vztahy s hinduistickým premiérem Módím. V rámci regionu udržovala vztahy i s Ruskem a Čínou.

V lednu počtvrté za sebou vyhrála volby, které ale byly poznamenané bojkotem hlavních opozičních stran.

Mustr z arabského jara?

Až do června se těšila přezdívce „železná lady z Dháky“, než její pozicí totálně otřásly protesty studentů. Ti původně protestovali proti legislativě, která při získávání práce ve státní správě zvýhodňuje potomky osob bojujících v roce 1971 ve válce za nezávislost. V chudé zemi s mizernými pracovními vyhlídkami je práce pro stát nejjistější kariérou.

Přesto málokdo očekával, že právě toto téma spustí převrat.

Nejvyšší soud později systém přidělování pracovních míst ve státní správě upravil a kvótu snížil ze třiceti na pět procent. To ale rozjeté povstání nezastavilo.

Způsob, jakým se studentské demonstrace během června a července rozšířily, ale mnohým připomíná mustr z „arabského jara“ roku 2011. Demonstrace mládeže, svolávané přes nové a tajným službám neznámé sociální sítě, propukly současně po celé zemi, stejně jako podpora doposud neznámých neziskových organizací a nejasné financování aktivit.

Část demonstrantů napadla budovu státní televize poté, co v ní premiérka pronesla projev, ve kterém odmítla ústupky jejich požadavkům.

Vláda vyhlásila zákaz vycházení, když demonstranti napadli a zapálili věznici, ze které uprchli vězni.

Reakce státu byla rovněž ostrá, počty mrtvých demonstrantů se mají od poloviny července počítat na desítky denně.

Opatření, která vláda přijala k udržení pořádku, označil vysoký komisař OSN pro lidská práva Volker Türk za „obzvláště šokující a nepřijatelná“.

V neděli 4. srpna mělo při demonstracích zemřít kolem stovky lidí. Premiérka, která dny předtím čelila kritice i ve vlastní straně, následně odletěla do Indie a vzdala se funkce. Její sídlo během pondělí vyplenily stovky demonstrantů.

Prezident Muhammad Šahabuddín oznámil, že lídryně opozice Zijáová bude propuštěna z vězení. Hlavní role při ustavování nové vlády se ale ujal náčelník armády Vakir az-Zamán, který pořádá jednání všech politických stran s výjimkou Lidové ligy.

Text na webu Asia Times zasazuje bangladéšské protesty do globální politické reality. Připomíná, že místní strategicky umístěné přístavy byly vždy v historii terčem zájmu velmocí. „V současné době je primárním zájmem USA v zemi zřízení servisního přístavu pro středně velká americká námořní plavidla, která by mohla pomoci Americe řídit rizika námořních operací, způsobená čínským přístupem do přístavů v sousedním Myanmaru,“ píše se v textu.

Dlouhodobě prý rozlehlý Bangladéš nabízí pro USA ideální možnosti jako letecká základna proti Číně.

Premiérka Hasína tvrdila, že před lednovými volbami dostala nabídku „snadného vítězství“, pokud by souhlasila poskytnout jako základnu strategicky položený Ostrov svatého Martina v Bengálském zálivu. O americkém zájmu o tento ostrov se psalo už v minulosti.

Jak psal v loňském roce The Diplomat, když vysvětloval důležitost bangladéšských voleb, které nakonec v lednu vyhrála dosavadní premiérka: „Země slouží jako spojovací most mezi jižní Asií a východní Asií a mezi jižní Asií a Blízkým východem. To přitahuje pozornost Číny a Spojených států.“

A v témže článku litoval, že „Čína poskytuje finanční prostředky, aniž by dělala povyk kvůli demokratickému úpadku Bangladéše“.

V březnu 2022, několik dní po začátku ukrajinské války, zemi navštívila náměstkyně amerického ministra zahraničí Victoria Nulandová. Po jednáních řekla novinářům, že „teď je chvíle pro všechny svobodné národy a všechny svobodné lidi, aby stáli s Ukrajinou“.

Vláda v Dhace přitom doposud udržovala s Ruskem poměrně blízké vztahy.

Bangladéšský ministr zahraničí ale uvedl, že „Bangladéš chce mír a konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou musí být vyřešen vyjednáváním“.

V dubnu 2023 byla Hasína na návštěvě USA a krátce poté premiérka Spojené státy obvinila, že v politice lidských práv uplatňují dvojí metr. A rovněž z toho, že chtějí její vládu sesadit.

Dnes asijská média spekulují o kontaktech, které měla mít americká ambasáda na syna Bégam Zijáové, který za ni v době jejího věznění fakticky řídí její stranu.

Analytici ale spekulují také o tom, že hlavním cílem protestů není chudý Bangladéš, ale sousední Indie aspirující čím dál více na roli globální mocnosti.

Během středy se objevilo jméno nového premiéra, který má sestavovat přechodnou vládu. Je to bankéř Mohamed Junus, který studoval v USA na Fullbrightově stipendiu a v roce 2006 společně se svou bankou získal Nobelovu cenu míru za realizaci bankovních projektů stimulujících ekonomický a sociální růst.

Následně roku 2007 usiloval o vznik nové strany, která by překonala dosavadní rozdělení.

V roce 2010 premiérka Hasína o jeho Grameen Bank a dalších poskytovatelích mikroúvěrů vyjádřila, že z chudých příjemců půjček „sají krev“ vysokými úroky. O rok později vláda využila svého minoritního podílu v bance a přinutila Junuse její vedení opustit.

Od té doby působí mimo Bangladéš, kde je uznávanou ekonomickou celebritou, realizuje projekty v rámci OSN a na dálku soupeřil s premiérkou, která v zemi iniciovala řadu jeho vyšetřování.

Nyní čtyřiaosmdesátiletý Junus se má ujmout funkce předsedy vlády poté, až v Paříži podstoupí plánovaný zdravotní zákrok.