Sledujte nás na Telegramu: 👉 @cz24news
SVĚT: Římany jsme minule opustili v prachbídné situaci: po ostudné porážce u Norica v panice ustupující. Tehdy ještě měli štěstí, vítězní Kimbrové a Teutoni se neobrátili do Itálie, ale do Galie (Francie).
Cestou občas drancovali, občas naopak procházeli v nejlepším přátelství a přibírali rozvernější typy, nebo i celé menší kmeny. Když se v roce 109 př. n. l. obrátili proti provincii Narbonská Galie (Provence), poslali proti nim Římané další armádu. Spojenci znovu nabídli uzavření míru za přidělení půdy k osídlení, Římané opět odmítli.
K původním kmenům Kimbrů a Teutonů se po cestě přidávali další menší skupiny a došlo k značnému promíchání. Jistá není ani etnická příslušnost putujících. Dlouho se myslelo, že šlo jistě o Germány, původem snad z Dánska, tehdy občas zvaného přímo „Kimberský poloostrov“ (Cimbricus chersoneus), dnes se o tom vedou spory. Římané jim říkali Galové, ale Římané říkali Galové skoro všem evropským cizincům. Takže, i když to není obvyklý úzus, budeme celou partu dále nazývat prostě „spojenci“.
V Narbonské Galii došlo k nějakým střetům, Římané rozhodně nezvítězili, spíše to byla taková ušmudlaná plichta, ale to je v pozici obránců vlastně úspěch. Spojenci dále táhli keltskou, na Římu nezávislou, částí Galie. Obyvatelé se vesměs uchylovali do opevněných sídel, než aby s nimi bojovali. Římané se rozhodli dohnat v roce 107 vojenské resty a tak jako proti Jugurthovi poslali Maria, vyrazil do Galie Lucius Cassius Longinus (syn Longina Ravilly, který v minulém díle předsedal mimořádnému soudu) s úkolem spojence potřít.
Tento třetí pokus se ukázal být z kategorie „do třetice všeho zlého“. Před tehdy spojeneckou Tolosou (dnešní Tolouse) Římané nepřítele porazili a zahájili pronásledování. Ale Longinus nechtěl nechat za sebou vozy s kořistí. U Burdigaly byli Římané znovu přepadeni, část z nich byla pobita a zbytek se zachránil jen díky tomu, že Gaius Popilius Laenas, zástupce v bitvě zabitého Longina, vyjednal kapitulaci výměnou za navrácení kořisti.
Tehdy došlo ještě k jedné pozoruhodné události: Římany dobytá Tolosa byla velmi bohatá a většina toho bohatství byla uložena prostě ve zlatě. Věřilo se, že původem pocházelo z majetku věštírny v Delfách, odkud bylo uloupeno galskou výpravou zhruba před 250 lety. Místní kněží měli odcházejí Galy i se zlatem mimořádně důkladně proklít. Fungovalo to, kořistníky stíhala smůla za smůlou. Až u Tolosy bylo jako oběť bohům a pokus je usmířit naházeno do tamních jezer. Po několika desítkách let ho odtud podnikavější a méně pověrčiví usedlíci postupně vytahali – právě včas, aby poskytlo Římanům důvod k plenění města. Velitel obléhající armády, jistý Quintus Servilius Caepio, ho poslal s doprovodem do Říma. Nikdy nedorazilo, doprovod zmizel. Caepio tvrdil, že tím je pachatel krádeže jasný. Ale mnoho lidí si myslelo, že zlodějem (a vrahem!) je sám Caepio. Nikdy se to přímo neprokázalo, ale pokud se nepletli, ani Caepiovi zlato nepřineslo štěstí… Uvidíme dále. Jeho jediný syn byl zabit v roce 90 a pokud zlato skutečně existovalo, přešlo na zlodějova vnoučata: Servilii, matku Bruta a Quinta, Brutova adoptivního otce. Toho slavného Bruta. Ještě se ze zlata prý zaplatila armáda, která bojovala za ztracenou věc republikánů…
Quintus Caepio, konzul v roce 106, ovšem ke svojí zkáze žádné prokletí nepotřeboval. Na to, aby se přivedl do neštěstí, byl dost nadutý sám o sobě. Po porážce u Burdigaly vedl vznešený patricij Caepio se svojí částí armádu válku defenzivně a vyčkával, až mu přijdou na pomoc posily, vedené konzuly pro rok 105. Skutečně přišly, ke Caepiově zlosti je ale vedl politický nováček! Gneus Mallius Maximus byl sice konzul, ale i tak nad ním Caepio ohrnoval nos. Byl totiž takzvaný „homo novus“, nový člověk, tedy magistrát z rodiny, která nikdy nezastávala konzulský úřad. Povýšený Caepio s ním odmítl spolupracovat, nebo se mu dokonce podřídit, třebaže Maximus měl vyšší hodnost (Maximus byl konzul, Caepio velel z pozice prokonzula, bývalého konzula s velitelskou pravomocí nad přidělenou armádou/provincií). Rozbili svoje tábory na opačných březích řeky Rhony a přes opakované výzvy Senátu Caepio odmítal spojit síly. Nakonec, po prohrané šarvátce, přece jen přešel na druhou stranu, ale zůstal ve vlastním táboře.
O tempora! O mores! Jaké časy! Jaké mravy! Místo, aby bojovali společně s nepřítelem, přeli se oba velitelé především mezi sebou. Když Caepio zjistil, že Maximus s nepřítelem vyjednává a snad by se mohl i dohodnout, k překvapení konzula i barbarů 6. října 105 zaútočil. Spojenci ho snadno odrazili, porazili a rovnou zaútočili i na nepřipravenou armádu Maximovu. Římané prchali, snažili se dostat na druhou stranu řeky, ale jejich brnění a prudký, rozvodněný tok je stahoval… Zachránil se snad jen jediný z deseti mužů (ale kupodivu oba velitelé). Padlo prý přes 100 tisíc vojáků, Římanů i jiných Italů.
Ve Městě samotném zavládla panika, očekával se pochod barbarů Itálií. Bylo vydáno nařízení, zakazující osobám ve vojenském věku opustit Itálii a kapitánům zákaz brát je na palubu. Naštěstí se spojenci místo pochodu na Řím začali rvát s poblíž usedlými Arveny a potom vyrazili do Hispánie. Paniku tak vystřídal vztek: oba konzulové byli postaveni před soud a odsouzeni do vyhnanství, Caepiovi byla navíc uložena pokuta, v přepočtu asi 270 (sic!) tun zlata. Římané tedy nejspíš neuvěřili, že se poklad ztratil jen tak, i když se nezdá, že by byla vymožena větší částka. Podotýkáme, že Římané byli bojovný národ, na vojenské zvraty uvyklý. Souzení poražených velitelů tak bylo velmi neobvyklé a svědčilo o tom, že Římané spatřovali důvod porážky v zanedbání povinností. Například viník katastrofy u Kann, Varrus, byl dokonce spíše chválen: zvolili ho s programem svedení rozhodujícího střetu, on se o něj pokusil, vina teda padá na celý národ. Varrovi náleží zásluhy za to, že se nevzdal a dokázal s částí vojska uniknout. Odvolání magistráta z úřadu byla vůbec velká věc, ještě před třiceti roky (v prvním díle naší série) stačilo odvolání tribuna jako důvod k lynči Tiberia Graccha.
Krom toho byl také novým konzulem na rok 104 zvolen nepřítomný Gaius Marius. Ten byl sice konzulem už v roce 107, takže neuběhla potřebná doba pro opakování konzulátu, ale byl pokládán za vojenského génia a tak šel zákon stranou. Kromě toho byl také nový člověk a populár a dá se předpokládat, že voliči chtěli vytrestat vznešené optimáty, jako byl Caepio. Marius byl prý mimořádně silná, ale taky zlostná povaha. Vlastní nepohodlí snášel snadno, ale stejně snadno ho přivozoval lidem kolem sebe. Vyprávělo se, jak vyrazil za doktorem s křečovými žilami. Ty se tehdy léčily operací, při které – jako při prakticky všech operacích do vynálezu anestezie – byl pacient připoután na lůžko a pod obraz opilý nebo nadrogovaný. Marius si prý prostě sedl, natáhl nohu a při zákroku nehl ani brvou. Když byl lékař hotov s jednou nohou, Marius prohlásil, že za tu pekelnou bolest to nestojí, zvedl se a odešel.
Mnohem horší bylo jeho počínání v Numidii. Jistý Turpilius, přítel velitele Quinta Metella, byl zajat a obratem propuštěn. Samotní obyvatelé města, které před svým zajetím držel, mu prý za jeho předchozí ohleduplnost vyprosili u Jugurthy shovívavost, Římané ho však postavili před soud za zradu. Zdálo se, že bude propuštěn, Mariovi se však podařilo strhnout většinu ostatních soudců a dosáhnout Turpiliovi popravy. Když se později ukázalo, že byl přece jen nevinný, byli ostatní soudci dosti zdrcení. Jen Marius prý chodil pyšně po táboře a kdekomu vykládal, že Metella za zabití přítele určitě stihne trest bohů. Přesto byl v Římě zvolen konzulem a podařilo se mu numidské tažení dotáhnout k úspěšnému konci.
Marius v čele armády
Vítěz nad Jugurthou (viz předminulý díl) teď dorazil s armádou zpátky do Itálie a rovnou začal stavět novou. Dosáhl oficiálního snížení majetkového cenzu a pokračoval v nastoleném trendu: místo občanské milice relativně zajištěných farmářů se rodila armádu chudých, kteří bojovali nejen za vlast, ale i za šanci na nabytí vlastního živobytí.
Na reformy měl dost času: část spojenců zůstala v Galii, část se vydala do Hispánie (Španělska), kde se jim příliš nedařilo: v zemi toho bylo mnohem méně k drancování (už proto, že ji před nimi patřičně poplenili Římané), místní obyvatelstvo vedlo s Římem už desítky let „drobnou válku“, guerillu, občas prokládanou obdobími míru. Heslem „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“ se neřídilo a do nově příchozích se pustilo stejně statečně, jako do Římanů.
Marius byl v letech 104 až 100 opakovaně volen konzulem, neboť se od něj obecně očekávalo vítězství nad Galy. Bylo to přitom poprvé po 170 letech, co byl opakován řádný mandát konzula hned v následujícím roce. Čas strávil výcvikem armády a jejím následný použitím pro budování veřejných projektů: nejslavnější a největší bylo vykopání kanálu, Fossa Mariana, dlouhého 16 kilometrů. Kanál byl napojen na Rhonu a značně usnadnil splavnost posledního úseku, písečné delty. Legionáři minulých časů by se mu na takovou otročinu mohli leda vykašlat, už proto, že by měli doma rodiny, k nimž se museli vrátit. Ale Mariem naverbovaní chudáci pracovali a byli rádi, že mají alespoň nějakou jistotu.
V době kolem roku 100 došlo vůbec k velké reformě armády. Bylo zvykem ji označovat jako „Mariovu reformu“, ale to je myšlenka 19. století. I když Mariovy zásluhy byly největší, nebyl jediným hybatelem změn. Kromě již popsaného šlo zejména o zavedení ohebné hlavice oštěpu, pilla. Po nárazu do překážky se ohnul, šel jen velmi obtížně vytáhnout a hodit zpátky nešel vůbec. To bylo v tehdejším válečnictví, které spoléhalo spíše na štíty, než na brnění. velmi důležité. Štít se zabodnutým oštěpem nešel používat, bojovník ho musel odhodit.
Dále byl posílen motiv orla jako vojenského symbolu (za „národní zvíře“ byl tehdy ještě pokládán vlk nebo spíše vlčice – ta, co odkojila Romula a Rema, mytické zakladatele Říma) a vůbec identita samostatných legií. Původně se legií myslela armáda ve smyslu největší jednotně operující jednotky (moderním jazykem: „6. armáda, bojují ve Stalingradu“), později organizační jednotka, která v podstatě neměla vlastní důstojnický sbor: vojsko mělo jakýsi generální štáb a pak už jen důstojníky kohort a manipulů. Na vznik nějaké identity v rámci legie nebyl čas ani prostor, její kořeny vznikají až za Maria a ještě dalších 40 let se legie pouze číslují: jména jako Victrix a Rapax pochází až z doby Caesara.
Došlo i k jistým změnám v taktice a ve velikosti nejmenších samostatných jednotek, ale to a všechno další přesahuje zaměření naší série. Zájemcům co nejdůrazněji doporučujeme sérii knih od Jiřího Kovaříka.
Vřelo to i v Itálii samotné: došlo k nepokojům mezi otroky v Nucerii a Capui. V Kampánii vzešla vzpoura z přičinění bohatého jezdce Tita Minutia (Vetia?). Sám vlastnil stovky otroků, ale dostal se do sporu se sousedem o mladou otrokyni a neměl na úhradu dluhů. Místo toho svoje otroky vyzbrojil, prohlásil se králem a začal řádit v Kampánii. Poslali proti němu prétora Lucia Licinia Luculla (otce slavného vojevůdce a ještě slavnějšího hodovníka), který povstalce neúspěšně obléhal. Nakonec přesvědčil jistého Apolonia, aby svoje spolubojovníky za příslib amnestie zradil – Titus spáchal sebevraždu a vzpoura byla potlačena. Mnohem horší problém vzešel na jihu.
Ve strachu z barbarů se Řím obracel o pomoc i na svoje zámořské spojence, jako býthinského (v Malé Asii) krále Nikomeda. Ten odpověděl, že nemůže poslat žádnou pomoc, neboť všichni bojeschopní muži byli odvlečeni jako otroci pro neplacení římskými výběrčími daní. To bylo sice přehnané, ale nikoliv nepodložené: římští výběrčí byli občas horší, než kobylky (viz druhý díl série). Říman nemohl pro dluhy upadnout do otroctví už stovky let, ale na provinciály se žádná podobná ochrana nevztahovala. Senát tak vydal pokyn situaci prošetřit a některé otroky propustit.
Proprétor Publius Licinius Nerva se ruče pustil do práce a brzy osvobodil na 800 otroků, čímž nepotěšil ani ostatní, neosvobozené, ani jejich majitele. Ti druzí ho přiměli propouštění odvolat, ale už bylo příliš pozdě. Vzpoura vypukla vlastně podobně, jako svého času v Sabinově. Věznění dostali naději na svobodu a vzápětí o ni přišli.
Do čela se jim postavil jistý Salvius a po něm Athenion a 4 roky Římu vzdorovali. Porazili několik proti nim vyslaných armád a především znovu odřízli dodávky ze sicilské obilnice. Římem znovu obcházel hlad – nebo spíše drahota, proti situaci před 30 lety při první válce s otroky (bellum servile) měli Římané lepší možnosti importu z Afriky i odjinud. Do toho se do Itálie konečně vypravili i spojenci: původní Kimbrové a Teutoni, k nim po cestě se přifařivší Ambroni, Tigurini a další menší kmeny.
Barbaři v Itálii
Spojenci hodlali na Itálii zaútočit ze dvou stran. Teutoni stáli proti Mariovi na západě, na Rhoně, Kimbrové zaútočili z Rakouska na Pádskou nížinu, kde proti nim stál druhý konzul, Quintus Lutatius Catulus (ten se objeví i v dalších dílech).
Mariovi se do bitvy nejprve nechtělo: stál prý v opevněném táboře a přes snahu barbarů vyprovokovat ho k akci se odmítal hnout. Nakonec ho spojenci prostě obešli a při pochodu kolem hradeb prý křičeli na legionáře „co chtějí vzkázat svým manželkám, že oni u nich už brzy budou“. Procházeli prý kolem tábora plných šest dní. Jen co prošli, vyrazil Marius za nimi. Jeho armáda byla mnohem rychlejší, než Teutoni, kteří s sebou vlekli všechen majetek a civilisty.
Na místě zvaném Aquae Sextiae v jižní Francii (kde přesně to je nevíme) je předhonil… A postavil další tábor, na kopci nad řekou (podle všeho byla moc malá na to, aby to byla Rhona), u které byli spojenci utábořeni. Jaksi stranou přímé linie stál les, do něhož Marius umístil několik tisíc vojáků a začal provokovat. Spojenci měli nepochybně převahu a tak se s nimi nechtěl pouštět do řádné bitvy. Římané je místo toho otravovali a pak na poslední chvíli brali kramle – až se jim podařilo donutit je k útoku do vrchu a proti opevnění. Chvíli je nechali, ať se snaží a pak zaútočili z boku, z lesa… Barbaři byli zaskočeni, začali prchat, Římané je pobíjeli… Vítězství bylo úplné, Mariovy ztráty zanedbatelné, většina spojenců pobita, zbytek zotročen.
Mrtvé nepřátelé nechali Římané ležet. Krátce po bitvě se přihnala průtrž mračen, která spláchla bojiště. Roky prý byla v těch místech mimořádně vydatná úroda a v okolí se válelo tolik lidských kostí, že si z nich místní stavěli ploty!
Catulovi se na druhé straně Itálie dařilo o dost hůře. Neměl moc vojenských zkušeností a spojenci ho zatlačovali z Alp do nížiny, i když i on se dokázal vyhnout velké porážce. Došlo prý k vysloveně ostudným scénám: Catulovi vojáci vzali prostě čáru. „Když se mu totiž nepodařilo přimět vojáky, aby zůstali, když viděl, jak v hrůze prchají, poručil zvednout svou standartu, doběhl do čela ustupujících jednotek s přáním, aby hanba padla na jeho hlavu a ne na jeho vlast, aby jeho ustupující vojáci nevypadali, že prchají, ale že následují svého generála.“ Lépe se dařilo posádce neurčené pevnosti, kterou Kimbrové oblehli. Bojovala tak statečně, že s ní nakonec Kimbrové uzavřeli separátní mír. Obráncům bylo po přísaze, že se zdrží dalšího nepřátelství, povoleno odejít.
Mezitím byl Marius znovu zvolen konzulem a povolán do Říma, kde uspořádal patřičné představení. Bylo mu přiznáno právo na triumf, ale on jenom poděkoval a odmítl s tím, že musí táhnout na pomoc Catulovi. U něj se mezitím do popředí dostal Lucius Cornelius Sulla, který v předminulém díle zajal numidského krále Jugurthu. Od té doby patřičně zhrdl, nechal razit mince s výjevem zajetí a stejný motiv nosil i na pečetním prstenu, který obtiskoval všude, kde mohl. Voják byl ovšem dobrý a Catulus, dost chytrý na to, aby poznal zkušenějšího a schopnějšího, si od něj nechával často radit. S dalším střetem ale i tak čekali na Maria a jeho armádu.
Ten nejprve dorazil do Říma, kde mu byl promptně schválen triumf. Odmítl ho slavit, podle něj na to nebyl čas a místo toho vyrazil proti Kimbrům. Jeho armáda dorazila chvíli po něm a spojená římská armáda se chystala na rozhodující nástup. Potkali se v severní Itálii: Kimbrové se vyhýbali bitvě a vysvětlovali to tím, že čekají na své spojence. Zdá se, že o jejich konci nevěděli, alespoň obyčejní vojáci ne. Poslali dokonce posly k Mariovy a opakovali žádost, aby jim a jejich bratrům vyčlenili zemi k užívání. Marius se zeptal, kdo že oni bratři jsou, Kimbrové odpověděli, že Teutoni. Konzul se jim vysmál: „O své bratry se věru starat nemusíte, ti už zemi mají – dostali ji od nás – a nikdy už o ni nepřijdou.“ Nevěřili tomu a slibovali patřičnou odvetu, se kterou opět hodlali počkat na Teutony. „Ale vždyť jsou tady! A nebylo by od vás hezké, kdybyste odešli dřív, než byste se s bratry pozdravili!“ Potom přivedli zajaté velitele Teutonů a když se takhle Kimbrům vysmáli, byly obě strany konečně dostatečně nažhavené na vraždění. Dokonce se dohodly, že k němu dojde po třech dnech u Vercell. Byla to široká, rovná pláň, která nenabízela možnost léčky, naopak umožňovala široké rozvinutí sil.
Kimbrové prý měli trojnásobnou převahu: i tak je Marius, Catulus a Sulla strašlivě porazili. Triumf oba konzulové oslavili společně, ale byl to jen Marius, kterého prohlašovali za třetího zakladatele Říma (po Romulovi, skutečném zakladateli a Camillovi, který před třemi sty lety potřel Galy). Zdálo se, že je na vrcholu, ale protože byl spíš voják, než politik, potřeboval přece jen na domácí scéně spojence. Našel je ve dvou nejdivočejších lidech své doby: Řím se v době války čím dál víc dostával do vleku tehdejšího protestního hnutí, v jehož čele stáli:
Lucius Appuleius Saturninus, který pocházel z lepší rodiny a v roce 104 sloužil jako questor v přístavu Ostia, kde zodpovídal za zásobování Říma obilím. Když se zásobování kvůli vzpouře na Sicílii zhroutilo, měl posloužit jako obětní beránek. Byl odvolán, ale obětovat se nenechal, naopak. Stal se nejzuřivějším zastáncem chudiny a tribunem lidu. Stejně jako Marius nesnášel Quinta Metella, který se ho pokusil vyřadit ze Senátu (Metellus sloužil jako cenzor a jeho úkolem bylo mimojiné právě čištění Senátu od nemorálních jedinců. Oba cenzoři se ale museli shodnout a Quintův kolega a bratranec Gaius byl proti.)
Metellovi se nepodařilo vypudit ani Gaia Servilia Glauciu, o němž šla pověst, že nechal zavraždit svého protikandidáta.
Třetím do party byl jistý Lucius Equtius, který se prohlašoval za syna Tiberia Graccha, zavražděného v prvním díle. Byl zvolen tribunem, i když se o něm tvrdilo, že je ve skutečnosti uprchlým nebo propuštěným otrokem. Povolali dokonce Sempronii, sestru Tiberia, které bylo kolem 70, což byl v té době velmi požehnaný věk, aby jeho identitu potvrdila. Sempronia to neudělala, ale ani Lucia neodsoudila a davu to docela stačilo. Dnešní historici mají vesměs stejný názor, jako tehdejší elita, totiž že byl podvodník.
Marius je ale potřeboval. Slíbil svým vojákům půdu, odměnu za jejich službu a potřeboval někoho, kdo by prosadil příslušné příděly. Potřeboval i půdu samotnou, nebo peníze na její nákup. Nakonec navrhli, aby byla mezi veterány přerozdělena půda „zabraná Galům“, tedy sever Itálie. Půda samozřejmě původně nějaké vlastníky měla (byť ne nutně plnoprávné občany), ale Marius a jeho přátelé je dokázali dostat z cesty. Naopak Metellus a jeho přátelé byli odhodláni přijetí zákona zabránit a to z několika různě dobrých důvodů: jednak pro nenávist mezi oběma muži a odpor k násilnickému stylu „prolidové“ čtveřice, dále nepochybně proto že odškodnění původních vlastníků nebylo uspokojivě vyřešeno. Pak také pro obecnou nechuť „lepších lidí“ ustupovat chudině a nátlaku zdola, čemuž se tehdy vznešeně říkalo, že (Metellus) „je muž pevných zásad a považuje pravdu za základ velké ctnosti“.
Bordel z toho bude ještě pěkný, ulicemi Říma po dvaceti letech znovu poteče krev stovek lidí. Protože už teď má text odporných 11 stran, prolejeme ji až v dalším díle. Předtím si ale dovolíme jednu odbočku, důležitou pro všechny další díly:
Šťastní a méně šťastní
Kdekdo zná pojmy patricij a plebej, ale popisovat jimi politiku Mariovy doby by bylo podobně nepřesné, jako popisovat dnešní politiku pojmy šlechtic a kmán. Tohle dělení bylo klíčové v době takzvaného střetu stavů před stovkami let. V době Mariově mnohé plebejské rody zbohatli a pár patricijských zchudlo (Cornelius Sulla, i když byl patricij, bydlel v mládí v nájmu a, což bylo mnohem horší, společně s herci). Zákonných omezení bylo pár, jmenovitě plebejové nemohli zastávat několik málo náboženských pozic a patricové tribunát, kromě toho musel být vždy alespoň jeden konzul plebej (=mohli sloužit dva plebejové, ale nikoliv dva patriciové). Jinak vcelku nic.
Nové dělení vedlo mezi skupinami zvanými nobiles a proletarii. Nobiles byli, v zásadě, „elita“, proletarii obyčejný lid. Nobiles se občas překládá jako „vznešení“ či „známí“, mohli to být patricové i plebejové, v každém případě lidé, kteří byli spřízněni s politicky činnými osobami. Proletarii byli naopak nejchudší vrstvou, původně (=před Mariem) ani nesloužili ve vojsku, i když občas byli verbováni jako veslaři do válečného námořnictva. Ono proletarii vychází ze slova proles, potomstvo, a snad vyjadřovalo myšlenku, že dotyční nepřispívají státu ničím jiným, než svými dětmi.
Majetkových tříd bylo ve skutečnosti osm, z příslušnosti ke dvěma nejvyšším, „senátorské“ a „jezdecké“ už (v té době) plynuly jisté konkrétní výhody, zejména možnost zasedat jako laik na soudu, což bylo dost důležité, viz druhý díl, respektive jeho část, zabývající se Gracchovu soudní reformu. Modernějším jazykem se dá říct, že byli pokládáni za šlechtu (ale úplně přesné to není). Všimněte si: jméno jezdecká pochází od toho, že se od jejích členů očekávala služba v kavalerii, tj. si museli zaplatit koně, brnění a několik zbraní. Jezdectvo představovalo zhruba desetinu římské pozemní armády, tj. jezdců nemohlo být zas tak nejmíň, ani s přihlédnutím k tomu, že jich v armádě sloužilo disproporčně víc, než u nižších vrstev (v bohatých rodinách se „veřejné službě“ mohl klidně věnovat otec i všichni synové a o majetek se starali zaměstnanci či otroci, navíc byla taková služba pokládána za čestnou). Postupně, rozhodně v Mariově době, sloužili v jezdectvu i osoby nižší majetkové třídy. Majetkový požadavek na zahrnutí mezi jezdce tehdy činil kolem 400 000 asů, pro zahrnutí do „první třídy“ (ve skutečnosti třetí nejvyšší, po senátorech a jezdcích) 100 000. Od příslušníků první třídy se původně očekávalo, že se dostaví k odvodům v plné pěší zbroji a výbavě, tj. tvořili jádro, i když nikoliv většinu, armády. I těch tedy muselo být vcelku dost. Následovaly čtyři další třídy, pro vstup do páté musel člověk vlastnit majetek v hodnotě 11 000 asů a očekávala se od něj služba jako velita, lehkooděnec otravující nepřátele prakem nebo oštěpy (na luk se tehdy moc nedalo). Kdo neměl ani to, byl proletarii a před Mariem v zásadě nebyl do armády povoláván. Podotýkáme, že systém se postupně uvolňoval, stát přispíval vojákovi na výbavu čím dál víc a v době krizí byly povolávány i osoby nesplňující majetková kritéria. Většina původního, farmářského, obyvatelstva se dokázala kvalifikovat vcelku slušně, dům a pole představovaly životní jistotu: i když člověk, který žil takříkajíc z ruku do huby mohl mít v pozemcích a domě značný majetek. Horší to bylo ve městech a měšťanů přibývalo. Domy neměli, bydlelo se v nájmu a s prací to bylo všelijaké: všude bylo plno otroků a tou dobou už i kvalifikovaných otroků, řemeslníků. Nějakého „spotřebního zboží“ tehdy moc nebylo, člověk potřeboval pár základních kusů oděvu a nábytku, jídlo, vodu si nabral z kašny a všechno další už byl skoro luxus nebo alespoň zbytná věc. Byl to vlastně život postavený na tom, co se dneska parodicky vyjadřuje slovy:
Nebudeš nic vlastnit a budeš šťastnej.
Většina lidí, samozřejmě, byla z té představy šťastná zhruba stejně, jako my. Vlastně se to trochu podobalo dnešní situaci, kdy člověk ve městě může mít mnohem vyšší plat a dobrou životní úroveň, ale z hlediska soupisu majetku je mnohem chudší, než vesnický důchodce, který má dům po rodičích. „Cesty ven“ byly pro proletariát vlastně jen dvě: buďto usazení chudých na přidělených pozemcích, nebo potravinové a finanční dávky, které jim umožnily slušnější existenci. Říkalo se jim cura annonae a tehdy už byly pevnou součástí systému. O nějaké pravici a levici v moderním smyslu nelze hovořit, tak například Cato, nejslavnější konzervativec pozdní republiky tyhle dávky značně navýšil, naopak „populárové“ většinou prosazovali právě osadnické programy, tj. zabezpečení obyvatel tím, že se jim dá možnost práce.
Samozřejmě, většina obyvatel a rozhodně většina hlasů na sněmu nepatřila nijak inherentně ani k jedné skupině, stejně, jako většina lidí dnes nejsou ani čistí „flastenci“, ani „sluníčkáři“, respektive „lůza“ a „horních deset tisíc“. Zbývá rozhodující „střední třída“, řemeslníci, slušně existující zaměstnanci i zaměstnavatelé, tehdy hlavně farmáři, i když těch ubývalo a především pro ně bylo mnohem těžší volit: volilo se jeden den, přímo v Římě, kdo nepřišel, měl smůlu. (Samozřejmě se konaly i lokální volby, do místních orgánů.) Občan žijící v Římě si ale nemohl být svojí životní situací vysloveně jistý, ani když se kvalifikoval do vyšší majetkové třídy. Důchodové pojištění nebylo (investice ale existovaly, byť netuším, jak moc byly dostupné i pro „střední třídu“), dětem neměl co předat (byty tehdy byly nájemní a dosti spotřební, po pár desítkách letech byly činžáky na spadnutí, takže se včas strhly a postavily znovu), nemohl se tak spoléhat na to, že se o něj ve stáří postarají.
V kontrastu s tím byl ovšem samotný Řím místem, kde mohl chudák nejspíše dostat „něco zadarmo“. Stát rozděloval obilí a olej a před volbami se činili i kandidáti, kteří často velice otevřeně voliče upláceli… Žít se tak dá, dokonce je i pořád kam klesnout (hláška chléb a hry je o 200 let mladší), ale v porovnání s historií to byl přece jen úpadek.
Autora to staví před jisté dilema: zatímco pojmy patricij a plebej zná většina lidí, pojmy nobilitas a proletarii jsou mnohem méně známé a ten druhý navíc zprofanovaný v úplně jiném smyslu. Pro další díly se bez nich nicméně neobejdeme. Budeme proto používat dva výrazy: nobilita, nobilitas – vyšší vrstvy, velká většina politiků, elita, „lepší lidi“ (rozhodně se za ně považovali), bohatí, optimáti, velice (!!!!) zjednodušeně pravice. Podotýkáme, že jednotliví příslušníci nobility, politiků stále mohli být populárové, uskutečňující politiku ve prospěch proletariátu. Druhý pojem bude lid, což je ještě mnohem nepřesnější, ale pořád lepší, než proletariát – neznačí to rozhodně všechen lid, spíše jeho nižší vrstvy. Stranou „prolidovou“ (v angličtině zavedené, byť archaické, „People‘s party“) se myslí populárové, zastánci pracujících, lidí, chudáků, obyčejných lidí, ještě více zjednodušeně levice.
Tím na delší dobu končíme, věřím, s popisem vojenských událostí. Cílem bylo psát sérii spíše o politice: jednak proto, že je o ní napsáno, zvlášť v češtině, mnohem méně a pak taky proto, že mi přijde pro současnost mnohem užitečnější. V dalším díle – jehož vydání nebudu radši ani předjímat – bychom se tak měli zabývat situací radikálního tribuna Apuleia Saturnina a jeho společníků, v dalším problémem s občanstvím: co s masou neřímského, ale italského a blízce příbuzného obyvatelstva? Tito lidé se podílí na římské armádě, úspěchu i bohatství, ale přitom nemají plná práva – nejen politická, ale ani obchodní a společenská. Úspěch římské říše v zahraničí je přitom spíše pobízí do toho, aby žádali rovné zacházení i doma…
AUTOR: Ondra Urban
Komentáře a diskuse jsou také otevřeny na našem Telegramu https://t.me/cz24news kde se automaticky zobrazují všechny články
Začněte diskusi