Boj Ukrajiny o přežití ohrožuje přežití samotné Evropy

Stáhnout PDF

Sledujte nás na Telegramu: 👉  @cz24news

UKRAJINA / EU: Vzhledem k tomu, že Moskva od února neustále postupuje (nyní se zmocnila těžebního střediska Selydovo v Doněcku), Kyjev oznámil, že plánuje povolat do armády dalších 160 000 vojáků. Podle analýzy dat Institutu pro studium války postoupila Ruská federace jen v říjnu o 478 km2 (185 km2 ) – to je rekord od března 2022.

Ukrajinská armáda je navíc podle zprávy týdeníku Economist na pokraji přežití, „bojuje o přežití, nikoli o vítězství“ (jak je zpráva nazvána). Její velitelé se obávají o samotné vedení války, země je „v obraně, vojensky, ekonomicky i diplomaticky“. Od doby, kdy Kyjev koncem roku 2022 znovu dobyl Cherson, ve skutečnosti nedosáhl téměř žádného pokroku. Již v dubnu 2023 jsem psal o tom, jak ukrajinský establishment přehodnocuje například samotnou myšlenku „znovudobytí Krymu„.

Výše zmíněný článek týdeníku Economist popisuje „nedostatečnou sílu a přetížení“ ukrajinských jednotek, navzdory drastickému novému mobilizačnímu zákonu, s „alarmující demografickou krizí“, „omezenou zásobou nábojů“ a „nedostatkem stíhaček protivzdušné obrany“. Kromě toho je třeba vzít v úvahu i následující skutečnosti:

1) Washington v podstatě, jak jsem uvedl, přenáší břemeno Ukrajiny na Evropu, když se otáčí k Pacifiku. Americký establishment už nyní může svobodně přiznat, že „válka na Ukrajině není existenční“, když na to přijde. Příznačné (z hlediska priorit) je, že USA vysílají své vojáky do Izraele a posílají židovskému státu protiraketový systém THAAD – jde o stejný systém, o který Kyjev opakovaně žádal – bezvýsledně.

2) Podle časopisu Forbes hrozí ukrajinskému vůdci Volodymyru Zelenskému „ultranacionalistický“ puč.

3) Zelenského nový „plán vítězství“ do značné míry počítá s podporou Evropy a NATO. Evropa však může udělat jen tolik, protože americká supervelmoc v podstatě ovládá Severoatlantickou alianci a obvykle má rozhodující slovo.

Stručně řečeno, Ukrajině a Evropanům zbývá nevyhratelná zástupná válka, zatímco evropské struktury budou mít za úkol přijmout a integrovat rozdělený stát (v jihokorejském stylu), který lze označit pouze za extrémně zkorumpovaný a tíhnoucí k autoritářské etnokracii (viz níže).

Je zajímavé, že dvě třetiny výše zmíněných ruských vojenských zisků se odehrály v Doněcké oblasti, která je součástí většího Donbasu. Donbas je ve skutečnosti dějištěm konfliktu od roku 2014 – tedy krátce po etnonacionalistické revoluci na Majdanu, která z této země udělala globální centrum krajní pravice a bělošských supremacistů, jak to popsal v roce 2021 časopis TIME.

V posledním desetiletí byl region Donbasu často pod těžkým ukrajinským dělostřelectvem, zatímco ukrajinští představitelé říkali etnickým Rusům z regionu, aby „šli do Ruska„. Ukrajinské záznamy o zvěrstvech a porušování lidských práv v této oblasti (včetně státem řízeného krajně pravicového a neonacistického násilí prostřednictvím praporů, jako je Azov) jsou obvykle podceňovány – alespoň v dnešních zprávách západních médií.

Abychom uvedli věci na pravou míru, faktem je, že ať už si o sovětském experimentu myslíme cokoli (z hlediska ekonomiky, sociální politiky a ideologie), rozpad Sovětského svazu byl pravděpodobně jednou z „největších geopolitických katastrof století“, jak jej slavně popsal ruský prezident Vladimir Putin. Za prvé, postsovětská hraniční situace ve východní Evropě a na Kavkaze zůstává problematická, se svými „zamrzlými konflikty“ a neuznanými státy nebo de facto republikami, které mají sporné nebo omezené uznání – a se všemi vnitřními etnopolitickými dramaty, která přinesly snahy některých postsovětských republik o „budování národa“.

Navíc, ať už se někomu líbí nebo nelíbí probíhající ruská politika nebo její kampaň na Ukrajině, vše výše uvedené, co se týká ukrajinské krajně pravicové politiky, je součástí širšího kontextu, který stojí za referendem o anexi Donbasu, to za prvé. Jak jsem již napsal, lze si jen představit, co by se s tímto regionem a jeho obyvateli stalo v případě vítězství Kyjeva.

Nicolai N. Petro, profesor politologie na University of Rhode Island, je jedním z odborníků, kteří varovali (v článku pro Foreign Policy), že Ukrajina má skutečně „problém s občanskými právy“, pokud jde o proruské, rusky mluvící a etnicky ruské menšiny, s politikou, která „fakticky odsouvá rusky mluvící do trvalého druhořadého postavení“ a která by mohla i po dosažení míru „odcizit, kriminalizovat nebo deportovat značnou část obyvatel země“. Tyto otázky „občanských práv“ týkající se etnopolitiky, politiky paměti a identity jsou hlavní součástí toho, o čem je napětí a konflikt ve východoslovanském regionu přinejmenším od roku 2014.

Olej do ohně samozřejmě přilévá i stále aktuální téma přitažlivosti Západu a rozšiřování NATO a jeho rizik v širším kontextu americké politiky „dvojího zadržování“ a „potírání“ a „obkličování“ Ruska. Je s podivem, že novinářské laické analýzy a laické zpravodajství o regionu mají tendenci tyto dva klíčové aspekty – geopolitický a etnopolitický – minimalizovat nebo zcela ignorovat tím, že (jak říká akademik) „naturalizují“, tj. berou za bernou minci postmajdanovské ukrajinské národotvorné diskurzy a územní nároky. Činí tak a zároveň démonizují ruské perspektivy a obavy – nejen ruského státu, ale také velké části obyvatel Donbasu, když na to přijde.

A co hůř, v atmosféře nové studené války, kterou ještě zhoršuje dnešní „kultura zrušení“, hrozí, že každá informovaná analýza, která se zabývá výše uvedenými klíčovými otázkami, bude „odsouzena“ jako „ruská propaganda“, a existují různé instituty a novináři, kteří se živí tím, že o takových věcech informují. Někdy se terčem stávají vědci, kteří jsou k Moskvě dokonce velmi kritičtí, ale přesto se odváží zmínit téma ukrajinské etno-šovinistické politiky nebo rozšíření NATO či doslova nacismu v řadách ukrajinských vojenských a polovojenských sil.

To vše je součástí slona v porcelánu a neřešení těchto otázek (nebo zavírání očí před nimi, jak to dělá Evropská unie) je receptem na katastrofu a pokračování konfliktu ve východní Evropě. Navíc to krátí některé klíčové hodnoty samotné západní Evropy – jednoduše řečeno, přijetím postmajdanovské Ukrajiny jako jedné z vlastních popírá evropský a západní blok velkou část lidskoprávního diskurzu, který byl vytvořen jako jádro a smysl existence jeho klíčových institucí.

Z evropské perspektivy ohrožuje snaha Kyjeva realizovat svůj etnokratický projekt budování národa (kterému jsem se věnoval na jiném místě) a navíc ukrajinský boj o „přežití“ samotné přežití Evropy – přinejmenším tak, jak si západní Evropa sama sebe představovala.

AUTOR: Uriel Araujo

Překlad, Zpracoval: CZ24.news

ZDROJ

Upozornění: Tento článek je výlučně názorem jeho autora. Články, příspěvky a komentáře pod příspěvky se nemusí shodovat s postoji redakce cz24.news. Medicínské a lékařské texty, názory a studie v žádném případě nemají nahradit konzultace a vyšetření lékaři ve zdravotnickém zařízení nebo jinými odborníky.