Chorvatský prezident zkritizoval iniciativu Trojmoří: Je to hloupé a škodlivé pro Chorvatsko. Pouze odbytiště zkapalněného plynu pro Američany

Dmitrij Bavyrin přináší ruský pohled na kritiku účasti Chorvatska v iniciativě Trojmoří ze strany prezidenta této země, která napočátku jejího zrodu stála na stejné pozici s Polskem

Chorvatský prezident Milanovič ostře kritizoval účast své země na geopolitickém projektu Trojmoří: Tato iniciativa je podle něj potřebná pouze pro Američany, kdežto Chorvatům škodí, protože je může znepřátelit s Ruskem.

Proč se pro člena NATO dlouho orientovaného předeším na Washington staly vztahy s Moskvou tak cenné v situaci, kdy je Rusko vnímáno především jako spojenec Srbska, s nímž mají Chorvaté krvavé skóre?

Za vším hledej kšeft

Smysl iniciativy „Trojmoří“ spočívá především ve snaze prodat americký zkapalněný plyn na evropském trhu. Jde o stejný zájem, pro nějž USA zavádějí nové sankce proti „Nord Stream – 2“.

V užším smyslu jde o o jakýsi klub v rámci EU, matrjošku v matrjošce, do níž vstupují bývalé státy sovětského bloku – a Rakousko, které se k nim připojilo. Na programu jsou společné projekty v oblasti obchodu, infrastruktury, energetiky – obecně „za vše dobré“, zejména pak za dostižení západní Evropy v úrovni ekonomického rozvoje.

První housle se přitom snaží hrát Varšava, a vykompenzovat si tak své historické komplexy. Projekt s podobným názvem (Mezimoří – Intermarium) vymyslel už na počátku minulého století Józef Piłsudski s analogickou geografií (zajišťující současný přístup do Středozemního, Černého a Baltského moře) i s podobným geopolitickým záměrem (takzvané zadržování Ruska).

Ale bez ohledu na to, co si o tom Poláci myslí, znamená Trojmoří primárně cestu k prodeji amerického zkapalněného plynu v Evropě. Proto byl Trump osobně přítomen na druhém klubovém summitu v Polsku. Lobování za zájmy amerických dodavatelů – tomu on rozumí a zajímá ho to. Proto Washington nadále přikládá Trojmoří velkou důležitost, byť celý projekt vznikl už za Obamy, pro kterého Trump jinak nemá dobrého slova.

Vzpoura na lodi

Chorvatsko hraje v tomto projektu zvláštní roli a ne nadarmo se první summit v roce 2016 konal v Dubrovníku: středomořský terminál pro americký zkapalněný plyn má totiž vybudovat právě Chorvatsko. A co se nestalo – vzpoura na vlajkové lodi. Chorvatský president Zoran Milanović doslova řekl:

„Jsem proti tomu, aby Chorvatsko platilo příspěvky na realizaci této iniciativy… V izolaci Ruska se tímto způsobem angažovat nehodlám, považuji to za hloupé a škodlivé pro Chorvatsko. Víme dobře, že to je cíl současné americké vlády.“

Milanović to neřekl jen tak do větru, ale u příležitosti pátého summitu, který se v tyto dny konal v Estonsku a proběhl v „koronarežimu“ – online přes internet. Chorvatsko měl zastupovat samotný Milanović, ale místo něj se připojil k rokování předseda vlády Andrej Plenković, který o Trojmoří a na adresu USA navykládal už spoustu chvály.

Mezi premiérem a prezidentem tedy panují neshody, ale o ty tolik nejde, nyní je třeba posoudit tón a smysl formulací prezidenta Milanoviće. Jeho vyjádření obsahovala poněkud mlhavá vysvětlení, že projekt ohrožuje spolupráci Záhřebu s Berlínem (přátelství s Němci si Chorvaté zvláště cení již od dob Hitlera). Milanović se mohl vyjádřit mnohem přesněji a pregnantněji. Nicméně nechtělo se mu, tudíž zaznělo, co zaznělo: slovní spojení „destruktivní projekt“ a „potenciálně zničující nápad“, náznak neochoty zhoršovat vztahy s Moskvou a dokonce i určitý výpad proti Washingtonu.

Proč to Milanović řekl? A proč má předseda vlády jiný názor?

Podle východního vzoru

Především proto, že oba státníci pocházejí z různých politických stran. Milanović kope za stranu, která má kořeny ve sjednocení chorvatských komunistů za Titových časů, Prenković zastupuje stranu, jejíž politici vytvořili nacionalistické Chorvatsko a mají prsty ve válečných zločinech proti Srbům (zakladatelem strany Chorvatské demokratické společenství – HDZ byl první chorvatský prezident Franjo Tuđman, ale ideologické kořeny strany vězí až v dobách Ustašovců a nacistické genocidy).

Chorvatsko je zároveň parlamentní republikou, to znamená, že skutečné pravomoci náleží předsedovi vlády a prezident je do značné míry formální figura. I tak lze ovšem v uvedené skutečnosti spatřovat ostrý vnitropolitický konflikt – jaký je ovšem ve střední a východní Evropě vcelku běžný. Dříve (Česká republika, Kypr) a nyní (Bulharsko, Moldavsko) máme příležitost pozorovat střety mezi nepříliš mocným prezidentem, který je spíše nakloněn Rusku, a jednoznačně proamerickým vládním kabinetem. Přičemž téměř bez výhrad vyhrává vládní establishment, který odpovídá za exekutivní praxi.

Nicméně v případě Balkánu jde o zcela osobitý region. Zde míra prezidentova vlivu často závisí na talentu a ambicích konkrétního politika zastávajícího tento post. Jak v ostře protiruské Černé Hoře, tak v údajně proruském Srbsku častují prezidenty za jejich zády označením „diktátor“ – sice nemají tolik pravomocí na papíře, ale zato de facto řídí zemi.

V Chorvatsku to tak úplně pravda není, ale není záhodno podceňovat míru Milanovićova vlivu – je bezesporu vysoká – jde o politika mezinárodní úrovně, nikoli pouze reprezentační figurínu. V letech 2011–2016 stál také v čele vlády a dosud je předsedou největší opoziční strany schopné znovu získat moc. Čili pokud takový člověk pronáší proruské a protiamerické řeči, navíc takovou formou, je to významné a může to znamenat mnoho.

Na druhou stranu to neznamená zase tolik, kolik bychom si asi přáli.

Jeden „čehý“ a druhý „hot“

V Milanovićově prohlášení je skutečně spousta záblesků, především vnitropolitického boje (natolik nudného, že ho nemá smysl podrobně popisovat). Je mu vlastní i upřímná touha vzdorovat USA, což se líbí voličům: jako národ, který tvrdě bojoval za nezávislost, si Chorvaté váží sebe sama a nesnášejí roli servisní služby Američanům.

Hlavní ale je, že pro Chorvatsko je velmi výhodné, když se prezident slovně přátelí s Ruskem a předseda vlády fakticky se Spojenými státy. To je pro Chorvatsko přirozené a obvyklé, přičemž na stranické příslušnosti politiků nezáleží.

Za vlády premiéra Milanoviće Záhřeb nezavdal žádný zvláštní důvod k podezření, že se chce dostat mimo mantinely euroatlantické politiky. Existuje však i názornější příklad: Milanović byl zvolen prezidentem ve druhém kole a porazil Kolindu Grabarovou-Kitarovićovou. V Rusku je tato energická žena známá – přijela na ruský světový šampionát a mnozí si ji zapamatovali pro její charisma. Na tribunách, v médiích i v sociálních sítích měla zjevné sympatie, přestože Chorvaté vyřadili ruský tým ve čtvrtfinále při pokutových kopech.

Okouzlující osobnost může být také rusofobní, ale jako politička byla Kolinda Grabarová-Kitarovićová tou, kdo vyzval Západ, aby zlepšil vztahy s Moskvou, označila Rusko za „světovou velmoc“ a dokonce se chtěla spřátelit s patriarchou Kirillem.

Při tom ovšem pochází ze stejné politické strany jako předseda vlády Prenković. Toto jsou některé etapy jejího předprezidentského životopisu: ministryně pro evropskou integraci, velvyslankyně v USA, náměstkyně generálního tajemníka NATO pro diplomacii. Zbývá dodat, že Grabarová-Kitarovićová studovala nebo pracovala nejméně ve třech amerických vzdělávacích „inkubátorech“, které pro střední a východní Evropu připravují elity věrné USA.

Rusofilní národ

Pro mnohé může být nečekané, že Chorvaté jsou rusofilní národ. Spolehlivě rusofilsní. Předně je to pro ně výhodné, ale z druhého pohledu jde o cit z duše upřímný.

V ruských politologických kruzích je populární analogie, že Chorvatsko pro Srbskotím, čím je Ukrajina pro Rusko. A protože Rus je Srbovi „starším bratrem“, vztahy mezi Záhřebem a Moskvou musejí být nutně nepřátelské – ne nadarmo se Chorvaté už v roce 2009 připojili k NATO. Jenomže touto analogií jsme se nakazili od Kyjeva, přičemž Ukrajinci ji prostě zbožňují a chorvatský způsob boje proti separatismu (tj. krvavý mlýnek na maso) dokonce učinili svým národním snem.

V drsné realitě nemůže Ukrajina dosáhnout chorvatské životní úrovně a samotní Chorvaté se o tuto analogii z velké většiny nestarají. Jsou ochotni zřídit s Kyjevem jakoukoli společnou komisi pro „předávání zkušeností s integrací povstaleckých území“, aby se mohli opakovaně chlubit vítězstvími chorvatského ducha a zbraní (to opravdu velmi milují). Ale velmi dobře si pamatují, že vojenská smlouva s Ukrajinou téměř přiměla chorvatského ministra obrany k sebevraždě.

Lidová mytologie

V chorvatské lidové mytologii dostalo Rusko neočekávanou roli – údajně jisté vojenské komplexy dodané Ruskou federací pomohly vyřešit srbský problém na počátku devadesátých let minulého století. Nic takového se však nestalo a ani stát nemohlo, nicméně lidé tomu věří – protože věřit chtějí.

Kde v zahraničí byly v poslední době postaveny pomníky Puškina, Jesenina a Gagarina? V Chorvatsku. Kde politici nevymýšlejí historické křivdy ze strany Ruska a dávají přednost opaku – vymýšlet často stejně fiktivní příklady z historie, které by nás měly spojovat? Opět v Chorvatsku, kde se objevila také Grabarová-Kitarovićová.

Chorvaté samozřejmě potřebují ruské turisty (v průměru jsou tam bohatší než v Černé Hoře), ruský trh pro obchodování a ruské investice (mediálně nejznámější proběhla v souvislosti s chorvatským zemědělským gigantem Agrokor, který dostal úvěry od Sberbanky). Ale obecně Rusko prostě milují, stalo se to tradicí od dob idejí panslavismu a definitivně potvrdilo v éře jugoslávsko-sovětského přátelství.

Během rozpadu Jugoslávie došlo sice k nevyhnutelným rozepřím a z Rusů se tak stali nepřátelé coby spojenci Srbů, ale nedošlo k tomu jen tak samo sebou: nebyli jsme tehdy ve své kůži – během hanebného Jelcinovsko-Kozyrevského období šla sama Moskva cestou Západu, takže jsme byli zemí, která uvalila sankce proti Bělehradu a prezidentu Miloševićovi – ne však za válku v Chorvatsku, ale za srbsko-chorvatský masakr v Bosně. Ale v nejdůležitějším a nejzranitelnějším období chorvatské státnosti jsme byli na jejich straně a proti Srbům. K sobě jsme přišli až v roce 1999 během bombardování Bělehradu, ale to už nebyla chorvatská válka.

Co bylo, bylo

Skutečnost, že samotní Rusové považují toto období „spojenectví“ za hanebné a vynucené zvenčí, není pro Chorvaty až tak zajímavé. Jistě, jsou mezi nimi i vyložení fašisté, včetně proukrajinských, ale v průměrném světonázoru Chorvatů nebylo přátelství s Rusy nikdy přerušeno. A současný antagonismus vůči Srbům již není tak velký, aby se lidé šťourali v podrobnostech přezbrojení srbské armády (jímž se zabývá právě Moskva).

V oficiálním Záhřebu samozřejmě do takových podrobností zacházet musejí, ale sami s tím nic nenadělají – celkově věří ve spolehlivost „deštníku NATO“, takže v tom nevidí důvod pro spory s Moskvou.

Nakonec nemají prezidenta, který je „proruský“ ze staromilského sentimentu, ale takového, u něhož by bylo logičtější očekávat polsko-pobaltskou řevnivost.

Jde o učebnicové sezení na dvou židlích najednou. A musíte být skutečným Chorvatem, abyste z toho nebyli nesví.

Nepříjemnost pro Rusko spočívá v tom, že žádné proruské nálady prezidentů nevyvedou Chorvatsko ze západní sféry vlivu, ani samotní prezidenti nic takového nemají na mysli, je to prostě nemožné: pro Chorvata je příslušnost k západnímu světu důležitou součástí národní identity. Jde jen o to, aby to nenarušilo rusofilství významné části společnosti, a Milanovićovi patří uznání jednoduše z podstaty věci – není zvykem odporovat kolektivnímu Západu a tak ultimativně vážit dobré vztahy s Ruskem v rámci Evropské unie – zejména na její východní hranici je to dnes nepřijatelné.

Uvidíme, jak to nakonec dopadne s americkým zkapalněným plynem a „Nord Stream – 2“. Že jsou to témata pro obě strany konfliktu bolestivá a palčivá, nelze popřít.

Takže děkujeme, pane prezidente. Slyšeli jsme Vás.

Autor: Dmitrij Bavyrin

Překlad: protiproud.cz

Zdroj: https://vz.ru/