Sledujte nás na Telegramu: 👉 @cz24news
USA: Infikoval vlastní obyvatele bakteriemi a viry, které ničily zdraví a dokonce zabíjely. Potají. Po dlouhých dvacet let od roku 1949. Americkému státu se experimenty na neinformovaných civilistech i vojácích dařilo tutlat. A když vyšly na světlo, dokázal zabránit odsouzení viníků.
Norimberský kodex byl podepsán byl v roce 1947. Vznikl kvůli hrůzám koncentračních táborů a pokusů na lidech a formuloval desatero zásad etického lékařského výzkumu: mezi jiným úctu k lidem, respektování lidské důstojnosti, anonymitu pacientů, ale také nezbytný souhlas dobrovolníků.
Vznešené principy informovaného souhlasu a dobrovolné účasti však vzaly za své, ještě než na kodexu zaschnul inkoust.
Mír není důvod, proč nezkoumat biologické zbraně
Navzdory ukončené světové válce byl totiž svět rozdělen a očekával další dějinné střetnutí. Jaderný arzenál obou znepřátelených bloků narůstal geometrickou řadou, ale existovaly tu i jiné, ne tak destruktivní prostředky: chemické a biologické zbraně. Smrtící bojové plyny a neméně vražedné biologické látky, bakterie a viry. Ty by dokázaly zahubit miliony lidí, aniž by přitom poškodily infrastrukturu zasažené země nebo znepřístupnily její cenné zdroje.
Američané se proto rozhodli v praxi otestovat, jak by nejspíš fungovala jejich obranná doktrína, pokud by je na ně nepřítel užil. A protože si chtěli být opravdu jistí, vyzkoušeli je na svých lidech. Hned několikrát. Přesněji řečeno mezi lety 1949 až 1969 provedli celkem 239 experimentů, při kterých úmyslně rozšířili potenciálně nebezpečné biologické látky mezi civilisty. A neptali se jich, jestli smí.
„Je to příliš slibný obor bádání, abychom si ho mohli dovolit ignorovat i v době míru,“ bude tvrdit George W. Merck, majitel stejnojmenného farmaceutického kolosu, jehož v první fázi pokusů vláda pověřila vypracováním metodiky studie. „Ale nemůžeme tu pracovat v konvenčním laboratorním měřítku, chce to mnohem širší škálu.“
Generálové a lidé z CIA mu vyšli vstříc, nabídli mu celé Spojené státy americké. Nedobrovolnými a neinformovanými účastníky jeho pokusů, které navzdory pozdějším tvrzením armádních specialistů a právníků rozhodně mohly škodit zdraví, se v průběhu dvaceti let staly desítky tisíc lidí, možná miliony. Nejistota čísel reálně odráží velmi chabé odborné vedení těchto experimentů.
Infekce příliš nízké intenzity
Myšlenka byla prostá: na jedné lokalitě vypustit lékařsky snadno identifikovatelnou biologickou látku, která své nositele „označí“. A protože cílem bylo „zaplnit mezery v poznání účinnosti biologických zbraní“, užívala se jako biologický agens bakteriální nebo virová infekce „nízké škodlivosti“. Neznámí nakažení lidé se měli podle představ výzkumníků se svými zdravotními obtížemi sami brzy přihlásit lékařům. Tím by „vstoupili do systému“ sledovaných vyhodnocovaných dat a vojenští badatelé by tak mohli zjistit, jak rychle se může infikovaná osoba dostat třeba z New Yorku na floridský venkov. Jenže to nefungovalo.
Místem prvního „otevřeného“ pokusu se stal autobusový terminál ve Washingtonu, odkud vyrážejí dálkové autobusy společnosti Greyhound do celé země. Výzkumníky zajímalo, jak by probíhalo „řetězové“ šíření viru z dopravního uzlu a zda by neznámé cílové destinace byly schopny ustát případnou epidemii.
Psal se rok 1949 a výsledky experimentu nebyly podle zveřejněných zpráv vůbec uspokojující: historickou literaturou nespecifikovaný bakteriální kmen, rozprášený z klimatizace výdejny cestovních lístků, byl totiž svými symptomy „příliš nenápadný“. U nakažených lidí se měl projevit zvýšenou teplotou až horečkou. Jenže většina z nich nevyhledala lékařskou pomoc a jiným lékaři jen předepsali léky na snížení teploty, aniž by se starali o původ nemoci. Systém tedy nezaznamenal, kdo se nakazil a kam nemoc přivezl. Koncept plošného otevřeného experimentu proto bylo zapotřebí přehodnotit.
Bakterie Serratia marcescens. Americký stát ji dopřával vlastním občanům. Bez jejich souhlasu.
Virus na cestách
Ještě téhož roku byl proto experiment zopakován, tentokrát v odbavovacím terminálu Národního letiště (dnes Letiště Ronalda Reagana). V halách se totiž vyskytují jen lidé, kteří již jsou nějakým způsobem podchyceni evidencí. To už fungovalo lépe: 130 úmyslně nakažených pasažérů rozvezlo bakterii do 39 měst sedmi států. Jenže poté jejich stopa zmizela.
V revizi tohoto přístupu se proto objevují dva nové proudy výzkumu: příště pracovat buď v částečně kontrolovaném „otevřeném“ prostředí, například ve městech s vojenskými posádkami, nebo užít „vysoce specifickou“ biologickou látku, která by byla natolik unikátní, že by její efekt nešel přehlédnout. První varianty si následující léta v hojné míře užijí rodiny armádních příslušníků ve Fort Detricku, Fort Belvoiru a v Quanticu. Zvýšený zájem mediků o zdraví obyvatel si místní vyloží jako příjemný nadstandard, zvlášť když se tu záhadně zvýšila nemocnost.
Do souvislosti s probíhajícím „postřikem proti hmyzu“, aplikovaným z helikoptér, to nedávají. Podezření nevzbudí ani epidemie dosud neznámé tropické horečky, která si jen ve Fort Detricku, „hlavním městě utajeného výzkumu biologických zbraní“, vyžádá 504 hospitalizací.
Variací na tuto praxi jsou simulace šíření toxinů. Americká armáda připustila, že celkem ve 27 případech k tomu využila „soukromé objekty“, nejčastěji pak hotely a kongresová centra. Bez vědomí či souhlasu majitele, pochopitelně. Podstatné bylo, že ubytovaní jsou v takových místech evidováni a výzkumníci pak mohou dále vyhodnocovat, kudy se mohou potenciálně nebezpečné chemikálie a bakterie ubírat. Slibné výsledky přicházely i z pensylvánské spojky Turnpike, placeného dálničního okruhu, kde byly spory biologických látek ve dvou tunelech nastřikovány na projíždějící vozy.
Tyto regionální pokusy vytvořily bázi pro plošné experimenty ve velkých městech. Konkrétně v New Yorku, Washingtonu, Key Westu a Panama City na Floridě. A samozřejmě v rámci proslulé tajné operace SeaSpray i v San Francisku. Ta se nakonec postarala o to, že vedení vojensko-medicínských experimentů skončilo před zdravotnickou komisí senátu a experimenty zastavil prezident, byť až mnohem později.
Krvavá bakterie zaplavila město
San Francisco bylo díky své strategické pozici dlouhodobě považováno za „vysoce příhodný cíl nepřítele“, a tak měli vojenští výzkumníci na reálných datech z terénu skutečně velký zájem. „Cílem našeho projektu v San Francisku je test zranitelnosti, tedy studie stanovující míru rizik pro vybraný region v případě naplnění scénáře biologického útoku,“ stálo v prohlášení do roku 2002 utajovaných materiálů.
Město s 800 tisíci obyvatel je pro výzkumníky zajímavé svou geografií (populace „uzavřená na poloostrově“), těsnou blízkostí moře, hustě osídleným předměstím a převážně nízkými budovami. A vlastně také turistickými bedekry proslavenou „mlhou v Zátoce“. I díky ní se vizuálně ztrácí hutná mračna bílého dýmu, který tu do ovzduší vypouští US Navy z paluby zakotvené minolovky. Co skutečně obsahují cisterny na palubě, zatím námořníci netuší. I oni se tak vlastně nedobrovolně stávají pokusnými králíky.
V rozmezí sedmi dnů na sklonku září roku 1950 odtud zamíří vstříc městu s nic netušícími obyvateli miliony bakteriálních spor. Vypouštěné bakteriální kmeny patří ke skupině Serratia marcescens. Není to vyloženě „zabiják“, ale zdraví rozhodně neprospívá. Způsobuje totiž úporné infekce dýchacích a močových cest. Pokud se někde v optimálních podmínkách uchytí, vytvoří nápadně červený chuchvalec připomínající krvavou vatu. I proto se o ní hovoří jako o „plísni krvácejícího chleba“. Díky tomu je možné ji na zasaženém území snadno dosledovat.
Loď se „drží“ ve vzdálenosti tří kilometrů od města a po celou dobu rozprašování udržuje 1,5 kilometrů dlouhý profil aplikace. Počítá se s tím, že ponorka Sovětů nesoucí biologické zbraně by postupovala stejně. Po ukončení této fáze pak zamíří k dotankování a načerpá kromě paliva bakteriální kmeny Bacillus globigii. Se směsí fenolů je pak bude rozstřikovat podél Dorsetu jako imitaci útoku antraxem.
K čemu to všechno?
Krátce po „sprejování“ se vydávají týmy výzkumníků do města a k úspěšně provedené práci si mohou gratulovat. „Ukázalo se, že použití biologických zbraní na daném území bylo velmi efektivní. Navzdory vzdálenosti aplikace a relativně malému dávkování bylo dosaženo efektivního zásahu široké oblasti,“ stojí ve vojenské zprávě z roku 1951.
Bakterií Serratia je zamořeno prakticky celé centrum města a přičinlivé spory v podobě krvavých chuchvalců expandovaly i do 43 lokalit na předměstích. „Úzký“ profil aplikace biologické látky dokázal zamořit 130 kilometrů čtverečních pobřeží a potenciálně zasáhl dva miliony lidí. Být to antrax, je třetina Kalifornie brzy mrtvou zónou. „Jenže tehdy jako by celému experimentu došel dech,“ píše bioložka Rebbeca Krestonová. „Ano, pokus skončil úspěchem. Demonstroval to, co všichni tušili. Že přímořská města jako San Francisco je možné s pomocí biologické zbraně nenáročně vylidnit. Jenže co dál?“ Hraní si na válku totiž nepřineslo odpověď na to, jak jí zabránit.
Badatelé z operace SeaSpray zatím s nadšením vyhodnocují výsledky, aniž jim dochází cynický rozměr jejich počínání. „Ano, tam někde ve městě se nyní musí nacházet přinejmenším osm tisíc lidí, kteří podle našich propočtů vdechli více než pět tisíc bakteriálních spor,“ píší materiály. Fantastické!
„Bakterie Serratia marcescens se prokázala být velmi dobrým biologickým markerem: svým výskytem je velmi vzácná a zřídka bývá příčinou onemocnění. Většinou jen triviálních, takže může být nadále používána i na hustě osídlených územích,“ omlouvají experiment vědci. Přitom jim nevytane na mysl, že ona „téměř neškodná“ bakterie se v takové koncentraci nemusí ke svým hostitelům vůbec chovat šetrně. A že důchodci nebo malé děti jsou vůči ní značně oslabení. Nic jako „neškodná bakteriální infekce“ neexistuje.
Docházet jim to začne v polovině října 1950. Tehdy totiž doktoři Stanfordské nemocnice řeší v pořadí jedenáctý případ vážného zánětu močových cest. A také desítky plicních zánětů.
Lékaři ze Stanfordu cítí podraz
Lékaři vyhlášené sanfranciské nemocnice jsou důslední a podaří se jim identifikovat bakteriálního původce. Když zjistí, že ostatní zdravotnická zařízení v oblasti jsou na tom podobně, začnou mít víc než podezření. V dosavadní historii medicíny se totiž nestalo, že by Serratia marcescens dokázala v tak krátké době napadnout tolik lidí z různých oblastí i společenských vrstev současně. Někdo je musel schválně nakazit.
„K nákaze touto bakterií v San Francisku nikdy dříve nedošlo, vlastně ani v celé Kalifornii,“ říkají medici ze Stanfordu, když sepisují vlastní studii o „záhadné infekci“ do prestižního lékařského žurnálu. Projekt SeaSpray je utajený a ani četní vládní činitelé nemají o jeho existenci potuchy. Proto nikdo povolaný varovné zprávy necenzuruje.
Případ se stane naléhavější poté, co jeden z nakažených pacientů, Edward J. Nevin, na následky prodělané infekce zemře. A to už začíná být anonymním armádním experimentátorům horko.
Podobné experimenty už totiž běží po celých Spojených státech. A nejspíš i tam dochází k neplánovaným úmrtím. Ve floridské Tampa se „náhle“, v době konání dalšího rozprašovacího experimentu, nakazí 1 080 lidí černým kašlem. Dvanáct jich zemře.
Armáda s tím „nemá nic společného“ a všechny informace tehdy podléhají přísnému utajení. Spojit armádu s epidemií nelze. Vedením takových operací je oficiálně pověřen generál William Creasy, který si teď ale nutně potřebuje krýt záda. Pověří proto své lidi vypracováním studie o prokazatelné neškodnosti bakterie Serratia marcescens. A to neměl dělat.
Jím pověření zaměstnanci totiž konzultují své závěry s odborníky z lékařské komory a amerického ministerstva zdravotnictví a ti si velmi rychle dají věci dohromady. Creasyho nenadálý zájem o vzácnou, na území Spojených států prakticky neznámou bakterii, působí v kontextu sanfranciských událostí jako doznání.
Verdikt, který nezazněl
Nakonec je Creasy předvolán senátním podvýborem pro zdravotnictví. Tam musí takříkajíc přiznat barvu a také se zavázat, že o dalších podobných pokusech bude zdravotníky informovat předem. Dodržovat to samozřejmě nebude.
Pochopitelně se ani nepochlubí, že součástí dosavadních experimentů bylo i atmosférické šíření rakovinotvorných látek, směsi sulfidů zinků a kadmia, které z oblohy nad Minnesotou doletěly až do New Yorku, nebo rozprašování bakteriálních spor ze zářivek v manhattanském metru.
Podobné pokusy poběží v tajnosti dalších dvacet let. Záznam ze sezení před komisí však v roce 1972 vyšťourá investigativní novinář Drew Fetherston z deníku Newsweek a nenechá si ho pro sebe. Bakteriologické experimenty na vlastních lidech sice už o tři léta dříve prezident Richard Nixon z vlastní iniciativy zastavil, ale veřejné přiznání toho, co se na území Spojených států s tichým souhlasem vlády odehrávalo, bolí i tak. Stejně jako reakce „odpovědných činitelů“.
Podle nich je výskyt bakteriální infekce Serratia marcescens ve Stanfordské nemocnici spíše výsledek tamní chabé hygieny a nemá nic společného s vojenskými experimenty. V roce 1981 v soudním procesu neuspěje ani Edward J. Newin III., vnuk zesnulého pacienta. „Můj dědeček nemusel zemřít, nemusel zanechat svou ženu zlomenou bolestí. Ta se nemusela stěhovat a po zbytek života se nemusela snažit platit účty za lékařskou péči o svého zesnulého muže,“ sázel na adresu armády a státu obvinění za obviněním.
Newin upozorňoval, že mu nejde o peníze, ale o to, aby vláda přiznala veřejnosti, jak hanebně zašlapala do bláta principy Norimberského kodexu, k jehož plnění se sama kdysi zavázala. Soud nižší instance tehdy rozhodl, že vláda v tomto případě legislativně nemůže být žalovanou stranou, a s tímto rozsudkem bude souhlasit i Nejvyšší soud. Nad operací SeaSpray, která byla jen dílkem v obludné mozaice nedobrovolných experimentů na lidech, si všichni umyli ruce.
Neetické pokusy na lidech
- vipeholmský pokus švédských vědců na mentálně postižených pacientech
- holmeskurgský pokus na amerických vězních
- pokusy Carla Hellera s ozařováním vězňů
- pokusy Henryho Beechera, který mučil pro CIA
- pokusy v Porton Down, kde Británie posílala vlastní vojáky do plynových komor
- výzkum koktání, jehož obětí se staly děti, které na něj doplatily traumaty
- DoomTown, nukleární podívanou pro všechny
- experiment z Tuskeege: černoši měli zemřít
AUTOR: Xman.cz, Radomír Dohnal
Prosím podpořte náš projekt!
Bez vaší pomoci se neobejdeme. Vaše příspěvky pomáhají zvládat opakující se měsíční platby a udržet portál v chodu. Potřebujeme vaši pomoc a podporu
CZK účet ve FIO bance (správce Slovanský Svět) :
Ú:2902573480/2010
IBAN:CZ4320100000002902573480 SWIFT: FIOBCZPPXXX
EURO účet ve WISE bank (správce Jie Liang) :
IBAN: BE62967308702361 Swift:TRWIBEB1XXX
Adresa banky: WISE EUROPE S.A., Avenue Louise 54, Room S52 Brussels 1050, Belgium
Děkujeme
Komentáře a diskuse jsou také otevřeny na našem Telegramu https://t.me/cz24news kde se automaticky zobrazují všechny články
Začněte diskusi