Dříve, než Evropané zradili sami sebe, zradili ty, kdo se chtěli stát Evropany

ČESKO: Bílý, mužný, modrooký důstojník – náš ISLÁMOFOB DNE (a tudíž, co si budeme povídat, jasný rasista, xenofob atd.) tak trochu jako “nácek” i vypadá, obzvláště v uniformě. U armády už není (odešel do výslužby roku 2003 pro problémy se srdcem) a dokonce se živí jako spisovatel, což by ho u intelektuální fronty mohlo omluvit – jenže píše sci-fi, navíc s vojenskou tématikou, takže mu nic odpuštěno nebude a každé pravověrné sluníčko si před ním odplivne.

Píše ovšem skvěle. Wikipedia uvádí celkem 15 knih, některé vícedílné, a to vše napsal po odchodu z armády. Jako voják sloužil u výsadkové pěchoty i obyčejné pěchoty, má za sebou bojové zkušenosti v Panamě, Libanonu a První irácké válce. Ještě během aktivní služby mu armáda zaplatila studium práv, takže to nebude žádný hlupák. Inspiraci pro své knížky čerpá z bohatých vojenských zkušeností, psaním se živí (takže to musí dělat dobře), islámskou tématiku poznal zblízka během vojenské služby.

Citát na obrázku je z knížky “Chalifát”, poprvé vydané roku 2008. Jde o temné sci-fi, zasazené do 22. století. Po atomové válce na Blízkém východě je jádrem islámské moci Západní Evropa, kde muslimští hrdlořezové vládnou polootrocké křesťanské populaci vytlačené na venkov. Odolává jen po zuby ozbrojené Švýcarsko, frontová linie protíná bývalý východní blok. Amerika za oceánem se vinou vleklé války změnila v polo-totalitní vojenský stát ve stylu “Hvězdné pěchoty”. Čína je neutrální, Rusko si vede svoje války, Afrika a jižní Asie jsou frontovými oblastmi a lovišti otroků pro potřebu chálifátu.

Do Mnichova, jednoho z islámských hlavních měst, přicestuje hlavní hrdina, americký superšpion s krytím jihoafrického obchodníka s otroky. Jak už to bývá, má za úkol překazit projekt, který, kdyby se islámcům podařil, přinese alláhovi konečné vítězství. V nevěstinci pro muslimská prasata se setkává se čtrnáctiletou dětskou otrokyní Petrou, prodanou sem, protože její křesťanští rodiče neměli prostředky na splácení džizje. S její pomocí splní úkol a otevře světu novou naději …

Petra však není obyčejná dětská otrokyně. Na rozdíl od většiny křesťanů, kteří už ani netuší, co se s jejich světem stalo, pečlivě střeží dědictví po prababičce Gabi. Je jím deník, ve kterém čteme paralelní příběh, odehrávající se v naší současnosti, v letech (přibližně) 2001-2025. Gabi byla sluníčkářkou nejryzejšího kalibru. Chodila na všechny správné demonstrace, bojovala za mír, nenáviděla Američany a randila s Egypťanem jménem Mohammed. Ten byl ale spíš umírněný muslim, postupně odcházel od islámu a varoval Gabi před její západoevropskou naivitou – za což ho Gabi opustila, islámofoba jednoho, ovšem zůstalo jí jejich dítě, Petřina babička. Tato dějová linie – popis sluníčkové zaťatosti, která ignoruje dění ve světě, zhoršující se situaci, rostoucí agresivitu imigrantů i varování jejího egyptského milého – je nejsilnější částí i jinak silné knihy. Čtenář se z ní dozví, jak přesně islamizace proběhla, co se vlastně stalo s Evropany, jak mohli něco takového dopustit …

Nebudu víc prozrazovat. Kniha vyšla r. 2008, nebylo o ní moc slyšet, chvíli byla na stránkách autora celá zdarma … nedávno ale vyšly paperback a e-kniha, a jak se zdá, prodávají se dobře.

Knihu následuje dlouhý doslov, který byl alespoň pro mě cenný tím, že představil pohled na islamizaci očima vojáka – ti leccos vidí přece jen jinak, než akademický intelektuál (MK-admin). Bylo až děsivé, v kolika věcech jsme se shodli. “Zápaďané” prý ztratili sílu žít, když (protože odkládali sňatky a plození dětí) ve svých plánech přestali myslet na vnoučata – na to, aby se měly lépe, než my. Tím se podle autora přerušila kulturní kontinuita, odpovědnost ke vzdáleným generacím. Něco na tom bude, ale teď už to víme – a můžeme, musíme to změnit.

Martin Konvička