Francie sehrála s Arménií divadlo: Uznání nezávislosti Karabachu. Mají Arméni co oslavovat? Příčiny své porážky nepochopili. Asymetrický úder. Štváni proti jedinému faktickému spojenci – Rusku

Gevorg Mirzajan uvádí čtyři důvody, proč francouzské uznání nezávislosti Náhorního Karabachu bude pro Armény jen prázdným politickým gestem, které je pouze zavede na scestí

Arménie se raduje – jedna z předních západních mocností učinila důležité politické gesto v podpoře Náhorního Karabachu (RNK). Francouzský senát hlasoval pro rezoluci za uznání nezávislosti RNK. Proč Ázerbájdžán označil tento dokument za „cár papíru“? Proč se Emmanuel Macron k této věci nevyjádřil? A konečně, proč má toto gesto mimo jiné protiruský podtext?

V čem je hlavní kouzlo dnešních mezinárodních vztahů? V jejich nepředvídatelnosti. A takovým je i rezoluce o uznání nezávislosti samozvané Republiky Náhorní Karabach, kterou schválila horní komora francouzského parlamentu.

Cár papíru?

Dne 25. listopadu podpořil francouzský Senát 305 hlasy z 306  rezoluci, která navrhuje vládě aktivně zasáhnout do situace v Náhorním Karabachu: Poskytnout humanitární pomoc místním obyvatelům, chránit je rozmístěním „mezinárodních sil“, vyšetřit válečné zločiny a odhalit v nich roli Turecka, získat odpověď Ankary prostřednictvím institucí EU (neboli uvalit na Turecko sankce) a konečně „uznat Republiku Náhorní Karabach a učinit toto uznání nástrojem pro vyjednávání s cílem nastolit trvalý mír v oblasti“.

V Baku tento počin nazvali „cárem papíru“. V Jerevanu – historickým aktem. Ve skutečnosti se ukazuje, že francouzská rezoluce je v tuto chvíli opravdu bezvýznamným kusem papíru, a to hlavně vinou samotného Jerevanu.

Během konfliktu o Náhorní Karabach prosil arménský předseda vlády cizí státy, aby uznaly RNK, arménská média zveřejnila zprávy o uznání Karabachu místními úřady a zastupitelstvy měst v různých zemích – ale samotný Jerevan toto území nezávislým státem dosud neuznal. Přístup Jerevanu k Náhornímu Karabachu, jak  poznamenal  Vladimír Putin, „významně ovlivnil všechny události, které se tam odehrály“, a také vážně brzdil proces uznání v jiných státech. Koneckonců, pokud ho neuznala sama Arménie, proč by ho měl uznat někdo jiný?

A najednou by takové stanovisko mělo zaujmout francouzské ministerstvo zahraničí? „Francouzské jednostranné uznání nezávislosti Náhorního Karabachu by nikomu neprospělo. Není to v zájmu ani Arménie, ani Náhorního Karabachu, ani Francie, ani evropských partnerů, ani spolupředsedů Minské skupiny, “ uvedl evropský sekretář pro zahraniční věci Jean-Baptiste Lemoyne.

Asymetrický úder

Samotný Elysejský palác však dosud svůj postoj nevyjádřil. Francouzský prezident Emmanuel Macron si ve skutečnosti vzal čas na rozmyšlenou. V důsledku bude moci přijmout vůli Senátu, nebo pokračovat v mlčení a hrozit uznáním Karabachu v libovolný moment. A nejde o nějakou lásku k Arménům – ale o zájmy Francie.

V prvním ohledu jde o peníze Arménů. Chudá Arménie Paříž nezajímá, ale bohatým představitelům arménské diaspory francouzská vláda naslouchá. Ve Francii žije téměř 600 tisíc etnických Arménů a nejedná se o chátru z předměstí, ale o podnikatele, intelektuály a měšťany. Arméni ve Francii tvoří druhou nejvlivnější diasporu hned po americké. Podbízet se jí bylo vždy užitečné a výhodné.

Zdálo by se, že lichocením Francouzům arménského původu by Emmanuel Macron odpudil své turecké voliče (kterých je v Páté republice 600 až 800 tisíc). Tito lidé však mají mnohem menší vliv. Kromě toho nepatří mezi voliče současného prezidenta – absolutní většina z nich je loajální k tureckému sultánovi Recepovi Tayyipu Erdoganovi, s nímž má Macron vleklý konflikt.

A tento konflikt je druhým důvodem, proč Francouzi demonstrují svoji připravenost uznat Karabach. Faktem je, že Paříž považuje Ankaru za téměř existenční hrozbu, a to nejen pro Evropu obecně, ale také pro samotnou Francii. Je to právě Erdogan, koho mnozí Francouzi považují za inspirátora teroristických útoků ve své zemi a za sponzora posilování tamního islámského radikalismu.

Téměř polovina imámů, kteří přišli do Francie z jiných zemí, jsou Turci. Ankara ovládá každou sedmou francouzskou mešitu. Paříž zároveň nemůže vystoupit proti Erdoganovi otevřeně – Washington a Berlín by neschvalovaly rozbroje v rámci NATO. Musí tudíž odpovědět asymetricky. Například udeřit mladšího partnera Turecka – Ázerbájdžán. Francouzská média nyní masivně propagují téma válečných zločinů ázerbájdžánské armády během obsazování Náhorního Karabachu.

Je libo slona?

Třetím důvodem je reakce na vyřazení Francie z mírového procesu. Paříž je extrémně nespokojená s tím, že příměří bylo vypracováno v rusko-tureckém formátu, a nikoli v rámci jednání spolupředsedů Minské skupiny OBSE.

Po věcném vyloučení z procesu může navíc následovat také vyloučení formální – Baku, Ankara a řada západních odborníků zpochybňují smysl další účasti Paříže v předsednictvu Minské skupiny. Podle jednoho z předních odborníků na Karabach Tomase de Waala „je důležité, aby v ní byla přítomna evropská země, která vzbuzuje úctu jak v Arménii, tak v Ázerbájdžánu – a Francie je nyní vnímána jako proarménský hráč, čímž přichází o páky vlivu na situaci.“

Paříž tudíž zvyšuje sázky a ukazuje Moskvě i Ankaře, že buď ji přijmou jako kolektivního účastníka urovnání, nebo Francouzi budou jednat jednostranně a sehrají roli slona v porcelánu.

Kupříkladu Macron již nyní hovoří o svém záměru „přijmout rozhodná opatření na obranu náboženského a kulturního dědictví“ Náhorního Karabachu – a všichni jsou zvědaví, jak to bude vypadat. Pokud bude Macron „donucen“ podepsat uznání nezávislosti RNK, pak může vyhořet celý dosud existující formát vyjednávání. Paříž si klade otázku, proč Moskva odmítá potenciálního spojence odhodlaného k zadržování Turecka? Francouzi zjevně doufali, že je Kreml přivítá s otevřenou náručí, protože Rusko podle francouzských diplomatů nemá žádnou radost z příchodu Turků na Kavkaz.

Jistě, radost z toho nemá – a možná by se tato naděje i naplnila, kdyby nebylo pár malých „ale“. Macron, stejně jako mnoho dalších představitelů EU, není politický suverén a bojí se činit obtížná rozhodnutí, která by mohla být v rozporu se zájmy Berlína a Washingtonu – a ti nestojí o konflikty mezi členskými státy NATO. S takovým spojencem nejenže nelze válčit – ale už představa rozchodu je děsivá. O jaké spolupráci se navíc dá mluvit, když Francie přijímá sankce proti Rusku a podílí se na lžích o otravě Alexeje Navalného Novičokem?

Arméni, probuďte se!

A konečně: v současném jednání Francie ve věci Karabachu je cítit nejen protiturecký, ale také protiruský podtext. Jednoduchý záměr vymanit Arménii z vlivu Ruska – to je čtvrtý důvod, proč Paříž pořádá divadelní představení s přijatou rezolucí o nezávislosti Karabachu.

Problém je v tom, že v Jerevanu nadále probíhá proces sžívání se s nedávnou katastrofou. Arméni přitom odmítají a nejsou připraveni připustit, že si za ni mohou sami – protože se na válku nepřipravili, protože si před více než dvěma lety zvolili populistického předsedu vlády, jehož činy během války připomínaly přímou sabotáž a kroky k vydání Karabachu … Mnohem snazší je hledat vnější příčiny porážky – a nyní se celá řada hráčů snaží lidem vnutit myšlenku, že za všechno může Rusko. Že Moskva nepomohla, neudělala nic pro záchranu. Místní „užiteční idioti“ a regionální prozápadní média píšou, že Arméni z toho musí vyvodit závěry, odmítnout spolupráci s Moskvou a zaměřit se na USA a EU.

Nicméně jejich argumentace má jedno slabé místo – nemohou uvést jediný příklad faktické pomoci onoho slovutného Západu Arménii.

A do toho přichází jako na zavolanou symbolické rozhodnutí francouzského Senátu o uznání RNK, které – na pozadí citlivosti problému – může být pro Armény stejně důležité, jako ruská vojenská pomoc. A posílí to postavení prozápadních živlů v arménské společnosti, jejíž část stále nemůže pochopit, že pro Západ je Arménie, stejně jako Karabach, pouhou figurkou na šachovnici v partii proti Rusku. Pěšec, jehož lze kdykoli vyměnit.

Proto by Arméni neměli propůjčovat svůj stát této šachové partii. A místo toho, aby se radovali z nyní tak nesmyslného (po prohrané válce) uznání, měli by řešit pro Arménii úkol nejdůležitější – vnitřní reformy a posílení vztahů se skutečným spojencem – s Ruskem. A v případě úspěchu na této cestě (a možných selhání Erdogana) se může změnit geopolitická konfigurace, při níž současné gesto Francie může dávat smysl a stát se prospěšným.

Koneckonců, svět se stal tak malým a propojeným, že na globální procesy má vliv obrovské množství různých proměnných. A pod jejich vlivem se někdy zformují velmi bizarní úkazy.

Autor: Gevorg Mirzajan

Překlad: protiproud.cz

Zdroj: https://vz.ru/