Gevorg Mirzajan: Západ udeřil Erdogana do slabého místa

TURECKO: GEVORG MIRZAJAN rozkrývá politické pozadí nových bombových útoků v Istanbulu, jejichž nejpravděpodobnějším cílem je odstranění tureckého prezidenta Erdogana od moci

„Západ potřebuje podřízené Turecko, nebo Turecko jako součást pásu chaosu a nestability.“ Takto komentují političtí analytici teroristické útoky v Istanbulu z nedávných dnů a jejich politické pozadí. Kdo za těmito zločiny stojí, proč jsou namířeny proti Erdoganovi osobně a jak na ně může Turecko reagovat?

Především je třeba připomenout, že Turecko je v současnosti válčící země. Její jednotky okupují část Sýrie a nepřímo se podílejí na řadě vojenských konfliktů na Blízkém východě. A přímo na tureckém území pokračuje boj centrální vlády proti separatistickým tureckým Kurdům.

Kdo stojí za terorem?

Při tom všem si Turecko na velké útoky zvyklo. Výbuchem 13. listopadu si je bohužel připomnělo (následoval menší 15. listopadu, při němž „pouze“ shořela tři auta). Na turisticky frekventované ulici Istiklal v Istanbulu vybuchla bomba, která zabila šest lidí a více než 80 dalších zranila.

Bezpečnostní složky již veřejnosti představily dopadenou teroristku. Ukázalo se, že jde o Kurdku Ahlam Albašírovou, která (podle záznamu z kamery) seděla 45 minut na lavičce a hned po jejím odchodu vybuchla bomba. Spolu s ní policie zadržela více než čtyři desítky dalších osob.

I kdyby byla polovina zadržených propuštěna jako nevinná (v takové situaci je samozřejmě podezřelých hodně), už teď je jasné, že útok byl pečlivě naplánován. A podle předběžných prohlášení turecké strany se na plánování podílelo mnoho aktérů, s nimiž má Ankara velmi složité vztahy.

V pozadí Washington?

Například předpokládaná pachatelka při výslechu údajně uvedla, že absolvovala speciální výcvik v kurdských bojových táborech a že do Turecka vstoupila nelegálně ze syrského území, což úřadům umožnilo označit kurdské bojovníky za přímé pachatele útoku. Podle úřadů měla navíc skupina teroristů přímou pachatelku zlikvidovat a následně uprchnout do Řecka (s nímž se Turecko v posledních letech nejednou ocitlo na pokraji válečného konfliktu).

Turecké vedení nakonec z útoku výslovně obvinilo Spojené státy, a to podle všeho nikoli pouze proto, že Američané zásobují a chrání kurdské bojovníky v Sýrii. Jinak by Turci neodmítli přijmout americkou kondolenci (tradiční diplomatický akt, který se v takových případech vždy vyjadřuje).

„Soustrast vyjádřená Spojenými státy by podle mého názoru měla být hodnocena jako reakce vraha, který se jako první vrací na místo činu,“ řekl turecký ministr vnitra Süleyman Soylu. Ministr by si něco takového sotva dovolil bez souhlasu prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana – muže, proti němuž byl podle řady odborníků (tureckých i ruských) útok namířen.

Nebo také muže, který se podle názoru Západu vyšvihl příliš vysoko a vede si nepřijatelně nezávisle.

Jak svrhnout Erdogana?

„Prezident Erdogan si na sebe příliš mnoho naložil. Rusko-ukrajinská vyjednávání, obilí, plynový uzel a k tomu ázerbájdžánsko-arménský vojenský konflikt,“ píše politolog Marat Baširov.

Samozřejmě nešlo o nějaký fyzický atentát na tureckého vůdce – o ten se pokusili v roce 2016 a nevyšlo jim to. Místo toho jeho odpůrci na Západě zvolili jinou strategii – co nejvíce podkopat vnitropolitickou situaci v zemi a pokusit se dosáhnout buď Erdoganova svržení ve volbách v roce 2023, nebo ho donutit k masivním falzifikacím za účelem uzurpace moci, aby následně sklidil vnitřní nepokoje.

A šance k tomu jsou, protože volební pozice tureckého vůdce není už tak silná jako dřív. Především kvůli ekonomice. V roce 2000 dokázal získat podporu obyvatelstva díky své kompetentní hospodářské politice a zabránit potenciálnímu vojenskému převratu (k němuž v Turecku došlo proti každému islamistickému vůdci, který vyhrál volby). Nyní se však země nachází ve vážné hospodářské krizi. Míra inflace přesahuje 80 %.

V této situaci každý útok zasáhne nejen turistické odvětví ekonomiky, ale také druhý pilíř Erdoganovy legitimity – vnitřní stabilitu. Přičemž bude mít postupný efekt: selháním tureckého vůdce při ochraně Turků počínaje a důsledky možných následných reakcí konče.

Politický podraz

„V červnu 2023 se v Turecku konají prezidentské a parlamentní volby. Země je striktně rozdělena na polovinu mezi Erdoganovy umírněné islamisty a prozápadní kemalisty. Rozhodující roli by mohly sehrát hlasy Kurdů. Proto chtějí USA teroristickými útoky vyprovokovat Erdogana, aby zahájil válku proti Kurdům uvnitř Turecka, a tím ze všech Kurdů udělal své nepřátele. Pak budou všichni Kurdové hlasovat proti Erdoganovi,“ soudí politolog Sergej Markov.

Poslední teroristický akt má jasný zahraničněpolitický aspekt. Útok se odehrál těsně před Erdoganovou návštěvou summitu G20, kde se měl sejít s Joe Bidenem.

„Podle tří dobře informovaných zdrojů chtěl Erdogan v Indonésii získat uznání jako prezident velmoci, která hraje stále důležitější roli ve všech oblastech od Ukrajiny přes Libyi až po Sýrii, kde jsou rozmístěny její jednotky nebo turečtí vojenští poradci,“ napsala agentura Bloomberg. Ve výsledku si Erdogan vyslechl od Bidena další kondolenci a uznání jeho role při zprostředkování vývozu obilí z Ukrajiny. Nic víc.

Příslibu ratifikace vstupu Švédska do NATO tureckým parlamentem se Biden nedočkal, a to i přesto, že za to Erdoganovi slíbil dodávky stíhaček F16. Po obviněních a následném deja vu (Biden byl viceprezidentem ve vládě Baracka Obamy, který podle turecké strany byl takřka organizátorem nezdařeného puče v roce 2016) se ani nic jiného čekat nedalo.

Kudy cesta nevede

Západ přitom zapomíná, že má co do činění s mistrem geopolitiky. Erdogan je jedním z těch hráčů, kteří dokážou na složité útoky reagovat i složitou obranou. Však také Ankara již slibuje adekvátní reakci:

„Víme, jaký vzkaz nám chtějí vyslat ti, kdo tuto akci provedli. Zprávu jsme obdrželi. Nebojte se, odpovíme v plném rozsahu, a přidáme ještě něco navíc,“ uvedl turecký ministr vnitra Süleyman Soylu. A Erdogan má nyní spoustu možností, jak reagovat. Jak diplomatických, tak vojenských.

„Brzy Švédsku, Finsku a NATO pravděpodobně připomenou jejich postoj k protiteroristické politice, neochotu vydávat kurdské „aktivisty“ a respektovat zájmy Ankary, které se přímo dotýkají její bezpečnosti. A Turci budou také moci klidně zahájit další vojenskou kampaň proti „odnožím“ PKK. USA a „jejich“ Západ v takovém případě budou sotva moci něco namítat,“ konstatuje Vladimír Avatkov, vedoucí oddělení Ruské akademie věd pro blízký a postsovětského východ.

„Obecně existuje nekonečné množství variant a možností. Hlavní je umět je správně používat. A vyvozovat závěry. Ještě jednou: Západ nutně potřebuje podřízené Turecko, nebo Turecko jako součást pásu chaosu a nestability.“

Ovšem Erdogan nic takového nemá zapotřebí.

Ostatně ani Rusko.