Historie se opakuje, Západ kopíruje zánik Římské říše

Stáhnout PDF

Sledujte nás na Telegramu: 👉  @cz24news

SVĚT: Po zániku římské republiky byla nastolena nová forma uspořádání tohoto starověkého státu, která vešla do dějin pod pojmem principát. Ten existoval v letech 30 př. n. l. až 284 n. l. V čele Říma stanul tzv. „princeps“, což byl první muž ve státě, který postupně ve svých rukou soustředil veškerou moc. Principát byl tak v podstatě monarchií. Docela absolutistickou. Později se o římských principech zcela běžně mluvilo a mluví jako o císařích (cézarech), což není přesné, ale budiž…

Zpočátku to s principátem (římskou monarchií) nebylo tak špatné. Po Caesarovi se chopil moci Octavianus (27 př. n. l. až 14 n. l.), jehož Caesar dříve adoptoval a on pak vládl pod jménem Augustus, což v latině znamená vznešený. Nepočínal si vůbec špatně tenhle adoptivní syn Caesarův. Možná se jen špatně (ne zcela bez rizika) oženil. Po jeho smrti se ale s Římem něco přihodilo. Na císařský trůn dosedl Tiberius, syn Augustovy manželky Livie. Ten si vedl dobře u armády, ale mnohem hůře v Římě. Za jeho vlády nastal teror a Tiberius se raději přemístil na ostrov Capri. V Římě jeho jménem řádili povýšenci. Tak to už ve vyšších kruzích bývá.

Když se Tiberius odebral do podsvětí, aby zde došel spravedlivé odplaty za hrůzovládu (patrně byl zavražděn), nastoupil na trůn proslulý šílenec, jeho synovec Caligula. Měl vznešeného otce, Germanica, ale on sám sice začal vládu docela dobře tím, že lidu odpustil dluhy a otevřel sýpky, ale později se začala projevovat jeho psychická nemoc. Z odstupu tisíciletí se nám může zdát, že Caligula pouze testoval stupeň zbabělosti, podlézavosti a ubohosti lidí ve svém okruhu, neboť jim předkládal k uvěření snad ještě větší nesmysly, než jaké občanům současného Západu předkládají nad nimi k jejich škodě vládnoucí struktury a jejich média. Tak prý Caligula například bojoval s Neptunem. Vítězně, pochopitelně. Šílenci rádi přehánějí svoje síly i výsledky. Chtěli by bojovat s bohy. Nebo aspoň s evidentní přesilou. Caligula skončil podobně jako strýček Tiberius. Tedy násilnou smrtí. Jeho osoba ale fascinuje spisovatele a dramatiky (například Albert Camus), kteří se snaží dopídit, jak to vlastně s jeho psychikou bylo. Je to lákavé téma, neboť odhaluje, jak snadno lze ovládat strachem lidi, kteří se pak chovají, jak by neměli v těle kousek sebeúcty. V současné době se zřejmě jedná o kvalifikační předpoklad.

Následovalo krátké intermezzo, které ve srovnání s tím, co předcházelo a tím, co přišlo pak, působilo téměř jako normální časy. Tehdy vládl Římu Claudius. Byl to vzdělaný člověk. Sestavil latinsko-etruský slovník, který se nám ztratil, díky čemuž dodnes nerozumíme etruskému jazyku. A ukrajinští nacionalisté, kteří se chtějí ze všech sil vymanit z prokleté ruské identity, mohou pátrat po tom, zda vedle gótského původu či původu sarmatského, skytského, chazarského, tatarského, tureckého, mongolského nemají ještě i původ etruský. Cokoliv, jen ne slovanská identita a pravoslaví! Co nejdále od Ruska! Snad napsal Claudius i dějiny Etrusků. I ty jsou pryč. Claudius se ale také špatně oženil, respektive byl špatně (a zlomyslně) oženěn. Díky tomuto nešťastnému sňatku ovšem známe Messalinu. Ta dáma nicméně docela dobře zapadla do iuliovsko-claudijské rodiny i do tehdejšího mravního úpadku Říma. Jen považte, dokonce i Augustova dcera, Iulie, byla proslulá tím, že se za nocí toulala římskými ulicemi uprostřed party tehdejší „zlaté mládeže“ a tropila povyk i jiné nepřístojnosti. Augustus, který se snažil bránit mravy Říma a zakázal pít neředěné víno, to svedl na básníka Ovidia, který psal údajně nemravné verše, a oba – dcera i básník – skončili ve vyhnanství. Každý někde jinde.

Po smrti Claudiově (nejspíš byl otráven) ale dostoupila historie iuliovsko-claudijského rodu svého skutečného vrcholu. Tím vrcholným zjevem byl císař Nero. Jeho vychovatel, Seneca, o něm napsal, že „vychoval tygra, ale tygr vyrazil z klece“. Jen co to Seneca napsal, otevřel si raději žíly, čímž naplnil jeden z požadavků stoické filozofie, podle kterého má člověk odcházet ze života sám, dokud je ještě při smyslech a jeho fyzická existence mu nepůsobí utrpení a veřejnou ostudu. Jak je vidět, někteří politici Seneku nikdy nečetli, takže nejsou ochotni včas opustit ani své funkce, třebaže mají už dávno z ostudy kabát.

Co tento krátký exkurz do dávné historie vlastně říká? Občané římského impéria po jistý čas žili pod vládou docela nebezpečných osob. Ty se chopily všech nástrojů moci a za pomoci peněz, spekulantů, armády, sítě kariéristů, špiclů a donašečů, vládli nad lidem. A to přesto, že formálně zůstávaly v chodu mnohé starší republikánské instituce. Ty se tvářily, jako by skoro i respektovaly vůli občanů. Navenek to tak mělo vypadat. Ovšem jen navenek. Kdo se podíval režimu do kuchyně, pochopil ihned. Samozřejmě také Senát patřil mezi imitace „lidovlády“. Pořád platilo S. P. Q. R. (Senatus populusque romanus), takže samovládce se nezapomínal zaštítit Senátem i lidem římským. Kdejaká špatná věc se vydávala za vůli lidu, za jeho hlas (vox populi). Lidé většinou neměli ani tušení, co se dělo jejich jménem. O demokracii se sice tehdy ještě nemluvilo a Řím ji nešířil světem. Šířil římská pravidla a lidé kolem Středozemního moře tak trochu i rozuměli, co se pod těmi pravidly skrývá. Nevydávaly se za „hodnoty“. Otrokářský systém byl kvalifikován jako úplně normální uspořádání, takže se otroci nedivili tomu, že jejich páni mají o nich kompletní evidenci a oni vypálený cejch na paži. Nikdo před nikým nepředstíral rovná práva. Systém byl prostě docela transparentní.

V časech hrůzovlády býval Senát zbabělý. Principové (císařové) dovolovali kariéristům a různým nebezpečným kreaturám, též i psychopatům, aby se „seberealizovali“, takže Římané za oněch dob nežili pod vládou jediného šílence, ale měli jich před očima stovky, někdy tisíce. Jestliže se ve společnosti stane šílenství normou a nejdůležitější pozice obsadí lidé, kteří této normě plně odpovídají, potom se lidu vede opravdu tuze zle.

Starověký Řím vládl světu, který měl tehdejší rozměry. Poté, co Evropa objevila Ameriku (dnes se jí to vrací jako bumerang), se svět oproti římskému Středomoří s několika výběžky všemi směry (i k Dunaji a potom až k Trenčínu) podstatně zvětšil. Starověký Řím měl prostředky na to, aby zničil Kartágo. Nebylo ale v jeho silách zničit ani ten jeho malý starověký svět. Lidé tak mohli žít v jisté naději, že dílo šílencovo nemusí nutně znamenat konec světa. Tehdy prostě lidé měli jistotu, že i šílenství má své hranice.

Můžeme jim jenom závidět. Dnes je situace, bohužel, jiná. Pojďme tedy konečně in medias res, konkrétně a aktuálně do příhraničí Kurského regionu Ruské federace. Ozbrojené složky kyjevského režimu zde plní několik úkolů. Všechny cíle jsou nebezpečné a konflikt eskalující, hlavně jsou však konzultovány a nejspíš přímo řízeny z Washingtonu. Jedním z úkolů je za pomocí tisíců satelitních snímků, které Kyjevu průběžně dodává americké NATO, testovat pravděpodobnou reakci ruských ozbrojených sil v případě napadení ruského území. Tento test nemá valného využití ve stávajícím válečném konfliktu (účastníci vpádu byli předem ve Washingtonu a v Kyjevě odepsáni), ale je určen pro příští válku Západu s Ruskou federací.

Dokud budou Západ řídit lidé, kteří jsou u moci v posledních desetiletích, válka Západu (USA/NATO) s Ruskou federací bude nevyhnutelná. Imperialisticko-koloniální oligarchicko-plutokratické kruhy na Západě (omylem považované za elity) se staré myšlenky na rozkradení ruských zdrojů nikdy nevzdají. A takto bude nevyhnutelnou jaderná válka, která vstoupí do dějin jako daleko největší, nejničivější. Ale možná i poslední. Ovšem dočkat se konce válčení lidstva za cenu zničení přinejmenším Evropy, možná ale i velké části světa, je asi příliš vysoká cena. Určitě by bylo mnohem rozumnější posadit do řídících funkcí konečně odpovědné, soudné, vzdělané, a hlavně psychicky nenarušené osoby. Demokracie prý takové lidi upřednostňuje. Není to ale vidět. Už staří řečtí filozofové, Platón a Aristoteles, měli k demokracii vážné výhrady. Řidič autobusu potřebuje patřičné řidičské oprávnění, aby nehavaroval s cestujícími, prezident republiky, předseda vlády, sněmovny, senátu či ministr vystačí jen s rodným listem, na kterém má napsáno, že se narodil jako homo sapiens sapiens. Což by dost často jinak dokazoval jen s největšími obtížemi.

V okolí římských císařů, kteří dospěli k těžké psychické újmě posílené vlastnictvím nekontrolované moci, se ale objevili lidé, kteří se jim nakonec vzepřeli. Občané Západu ale novodobé následovníky římských nemocných duchem stále volí do funkcí nebo jim ponechávají široký prostor vysoko nad volenými orgány. Ti nejnebezpečnější ve skutečnosti žádné demokratické volbě nepodléhají. Demokracii dokonce považují za své osobní ohrožení. Pořád o ní mluví, stále ji „hájí“, nejlépe bojem proti svobodě slova, ale ve skutečnosti ji nenávidí. A ti, kteří demokratickým mechanismům podléhají, jsou nejčastěji kariéristé bez studu a bez skrupulí. Nebo mají máslo na hlavě a jsou snadno vydíratelní. Anebo milují peníze, letadla, drahé hotely, rauty, hostesky a procházky po červených kobercích. Případně jdou z vysoké funkce do vysoké funkce celá desetiletí, od maturity až na práh krematoria a tou dlouhou cestou kariéry dokonale zhloupli. Po dvaceti třiceti čtyřiceti letech ve vysokých funkcích jednoduše už považují červené kolečko za zelený čtvereček, a nikdo jim to nevymluví. Jsou pak vlastně upřímně přesvědčení o tom, že mají pravdu. A bývá to i docela vidět na jejich sešlém zevnějšku.

Demokratické instituce a demokratické mechanismy by snad samy o sobě měly stačit občanům Západu zachránit starou dobrou západní civilizaci, svobodu a demokracii před nebezpečnými jedinci, kteří Západ, bohužel, ovládají a nezadržitelně ženou ke katastrofě. Prvním krokem je pochopení, kdo jakou roli v celém současném příběhu světa vlastně hraje. Přestat si konečně plést darebáky s demokraty. Ale toto se daří velice pomalu, třebaže stále více a více lidí začíná chápat, že odřezávání svobod, práv, bezpečí, jistot i blahobytu pomalou salámovou metodou jednou povede k tomu, že z toho všeho, co je takto potmě a potichu, skoro nenápadně odřezáváno, nezbude vůbec NIC! Zbude jen VÁLKA!

Podíváme-li se například na Českou republiku, pak vidíme, jak jsou kolečka salámu hbitě odkrajována doslova na elektrickém kráječi. Nejprve je lid obdarován částí masivní migrace, potom panikou a byznysem kolem jednoho viru. Načež se mu sdělí, že brzy skončí spalovací motory a zdraží se mu pohonné hmoty. Nakonec se dozví, že mu Evropská komise chce zrušit i čerpadla. Potom vezmou důchodcům valorizaci penzí, s čímž se paralelně propojí růst cen potravin a léků. Ceny stoupají, kvalita zejména potravin klesá. Ovoce a zelenina nakoupené v hypermarketech mohou směle z nákupního vozíku putovat okamžitě do kontejneru, bez mezipřistání v ledničce nebo na stole. Nedejbože na talíři!

Plánuje se též korespondenční volba a snížení věku pro volební oprávnění. Aby volili cizinci bez vztahu k zemi a děti bez životních zkušeností. Beznadějná vláda ve svém zoufalství nasazuje „koordinátora strategické komunikace“, tedy cenzora, který by měl své názory na občany někdy přednést v některé ostravské hospodě. Tam by se mu dostalo přesně tolika „poučení“, která mu v dětství chyběla do správné výchovy. Občas nějaká škola vyhodí učitele z práce za „nesprávné názory“. A ten je dokonce hnán k soudu. Někdy se tak zachová dokonce i vysoká škola, akademická půda, ona odvěká bašta svobody myšlení. Mladá generace je vedena k nejistotě stran vlastní pohlavní identity, a tak dále. Desítky a desítky podobných vládních kroků nebo kroků vládou inspirovaných a prováděných dobrovolnými škůdci následují v rychlém sledu. K tomu se podepíše smlouva s Washingtonem o poskytnutí území státu k libovolnému použití americkou armádou. Tedy se na mapu ČR namaluje terč. Parlament to neřeší a veřejná diskuze se k tomu tématu nevede ani náhodou. Je to sladké vládní tajemství s hořkými následky pro národ. No, a aby toho nebylo dosti, Praha jako jedna z mála evropských metropolí klesne tak hluboko, že umožní veřejnou propagaci ozbrojené skupiny zvané „Azov“, jejíž pravdivá charakteristika se pro jistotu po celém Západu důsledně tají.

Jedno kolečko bezpečí, normálnosti, svobody a blahobytu postupně odpadává za druhým. Salámek se zmenšuje jako Balzakova Šagrénová kůže. Podstatné je pochopit, že se nejedná o náhodné jednotlivosti, ale o cílený proces. K němu patří i cílená výroba nenávisti k vybranému národu, která má připravit prostor pro přijetí války, tedy dobrovolnému sebezničení v cizích službách a v cizím zájmu. Nevyjmenovali jsme zde ovšem ani zdaleka všechno…

Lidé, kteří jsou duševně vyšinutí, stižení mesiášským syndromem, domněním, že patří mezi bohy (to si o sobě myslel i Caligula) nebo prostě chorobně lační po moci a po penězích, se nezastaví před ničím. Jdou vždy až do krajnosti. Po nich potopa! Na milimetr k jaderné katastrofě! Prostě tam, kam jim jejich vlastní národy dovolí. Momentálně se tito lidstvu nebezpeční lidé snaží zjistit v ruském příhraničí, jestli má NATO v případě útoku na Ruskou federaci, třeba za tři čtyři roky, až trosky Ukrajiny pookřejí, šanci na úspěch. Amnézie Evropy je ohromná. Kdo si nepamatuje nic z minulosti, je schopen přijmout jakoukoliv minulost. A s ní i jakoukoliv budoucnost. Koho minulost nezajímá, ten nemá tušení, že se vrací v převleku, ale je vlastně pořád stejná. V Dantově Pekle se některé duše vznášejí jako postavy na Boticelliho obrazech. Chybí jim pevná půda pod nohama, zemská přitažlivost. Takový má být zřejmě osud Evropanů blízké budoucnosti. Žádná pevná půda pod nohama! Žádná jistota. Něco jako „třetí nevolnictví“?

Je skutečně nutné nechávat o životě a smrti rozhodovat takovéto lidi? Už zase?! Jak dlouho ještě? Quo usque tandem abutere, Catilina, patientia nostra? Můžeme se takto na závěr vrátit do římských časů. To se právník a řečník, Cicero, tázal Catiliny u soudu, jak „dlouho bude ještě zneužívat naší trpělivosti“. Tenhle citát vstoupil do dějin a procházel jimi dvě tisíciletí, i bez Catiliny, prostě v obecném smyslu výhrad vůči někomu, kdo trvale páchá zlé věci. Takže za jméno římského aristokrata protežovaného Caesarem a odhaleného Ciceronem, můžeme dosadit libovolnou současnou osobu, politickou stranu, vládu. Budeme-li se kohokoliv z nich ptát, bude to jen řečnická otázka. Odpověď nepřijde. Sami nevědí, co se bude po nich ještě chtít. Ale splní to. Vlastní vůli už nemají.

Z římské historie známe i důkaz zběsilé nenávisti Říma vůči Kartágu. Dokonce i vůči Kartágu mrtvému, spálenému na popel. Když se Scipio Africanus roku 146 př. n. l. zeptal Senátu, co má učinit s dobytým Kartágem, dostal odpověď, která jako by vypadla z úst současných nepřátel Ruska. „Proklej je!“ A tak Scipio údajně vystoupil na Junonin pahorek a pravil „Bože smrti a války, zanes pekelný úděs do tohoto proklatého města Kartága. Budiž na věky prokleto vše, co se zde myslí, vše, co se zde uctívá. Proklínáme všechny, kteří bydlili v těchto palácích, kteří žili na této půdě. Úpěnlivě prosíme, aby byli oloupeni o věčnost, o světlo a nebe… Budiž proklet, kdo se sem vrátí. Dvojnásob budiž proklet, kdo by chtěl tyto trosky vzkřísit.“ Pak bylo spáleniště Kartága posypáno solí, aby zde v budoucnu nevzešla ani travička.

Ano, nenávist je věčná a prochází celými dějinami. Nenávist mezi katolíky a protestanty, nenávist nacistů k židům a ke Slovanům, dějiny jsou plné nenávistí různého druhu. Většinou se každá nenávist pečlivě pěstuje. Protože funguje jako nástroj války. O co vlastně tehdy mezi Římem a Kartágem šlo? O to, o co se bojuje i dnes. A se stejnou nenávistí, možná dokonce větší. JDE O MOC, O PENÍZE, O PRÁVO DIKTOVAT SVĚTU SVÁ PRAVIDLA! Jde také o beztrestnost za spáchané zločiny! Kdo nenávidí, chce nenávidět beztrestně.

Evropané mají tedy zřejmě před sebou absolutní dilema: Doslova a do písmene dilema Hamletovo: Buď si skutečně dobře prohlédnout ty, které volí do funkcí, nebo budou nadále volit podle návodu médií hlavního proudu, která důsledně tají existenci osob schopných a ochotných vzdorovat cizímu nátlaku. V tom případě bude asi opravdu třeba se začít chystat na válku. Závěť psát netřeba. Nebude komu co odkázat.

AUTOR: Ivo Šebestík

ZDROJ: Nové slovo