Sledujte nás na Telegramu: 👉 @cz24news
Na internetu se objevil odkaz na následující patent z 3. září 2020, v němž lidi zaujalo několik údajů.
https://patentimages.storage.googleapis.com/61/a3/0d/3d91325d909386/US20200279585A1.pdf
( 54 ) SYSTEM AND METHOD FOR TESTING FOR COVID – 19
( 71 ) Applicant : Richard A. Rothschild , London ( GB )
( 72 ) Inventor : Richard A. Rothschild , London ( GB )
( 60 ) Provisional application No. 62 / 240,783 , filed on Oct. 13 , 2015
Rozvinula se diskuse, zda to je či není důležité (pokud to tedy není úplný fake, což není pro účely článku důležité, jde o samotný princip). Fakticky se zřejmě jedná o IT řešení komunikace a sběru biometriky, přičemž dosti obyčejné, obecné povahy. Dovolím si citovat jednoho z účastníků diskuse: To je obsah patentu z r. 2019. A patentová přihláška z r. 2020 je totéž plus kapesní oximetr připojený přes bluetooth (aby to nebylo úplně totéž, jako ten první patent, ale velmi chabé z hlediska „originality“) a Covid tam přidali evidentně jenom konjunkturně, protože když je někde slovo Covid, má to více pozornosti a potenciálně více peněz. Přihláška vůbec nepopisuje nic specifického pro určení covidu z dynamiky pohybů (jak by taky mohla…).
Jinak je ten patent naprosto absurdní. Je to něco jako skica GUI mobilní aplikace a velmi strohý popis základní funkcionality, tedy specifikace požadavků na IT řešení. Takové „patenty“ dnes a denně dostávají jako zadání desítky, stovky IT firem od svých zákazníků. Co je na tom zvláštní je jedině to, že někdo jako Rothschild si může dovolit něco takového patentovat (ve smyslu, že mu to rovnou nezamítnou, což by udělali komukoliv jinému snad s výjimkou IBM a Intelu, možná Googlu a Facebooku ; inu Rothschild…). Je to kontrola (zamezení) konkurence, pokud by si někdo troufl přijít na trh s vlastním systémem dynamické biometriky. Proto je to schéma architektury taky tak neskutečně obecné (propojit všechno se vším…).
Jediné, s čím zde nesouhlasím, je to, že slovo Covid je tam konjunkturní, protože mám za to, že je klíčové s ohledem na vyřazení kohokoliv, kdo by nějak nevhodně s využitím daného, velice zeširoka pojatého IT nástroje křížil „plány a realizaci dynamiky vývoje situace okolo koronaviru“. Kdo by se chtěl soudit s Rothschildem, že? To jméno asociuje pytel prachů a smečku právníků…
A v této souvislosti bych zde ráda uvedla úryvek z knihy vnitřního prediktoru SSSR s názvem Ford a Stalin: O tom, jak žít lidsky z roku 2002. Myslím, že by to mnohým lidem mohlo trochu otevřít oči, aby si uvědomili, že takový patent je výborný prostředek k řízení společnosti, přistupuje-li se k tomu plánovitě a s rozmachem. Snad vás zaujme, že Ford bojoval také s obecně nastaveným patentem. Takže to není vůbec nic nového, jen se to od té doby ještě více vybrousilo a má to velice široký dopad a důsledky, které si málokdo uvědomuje. Ono je totiž nutné se na to dívat z hlediska řízení a z toho úhlu pohledu, že v současné koncepci ti nahoře bojují o to, aby ty dole udrželi dole a sami nespadli z horních pater, tj. v žádném případě jim nejde o to, aby se společnost rozvíjela tak, že by se většině žilo stále lépe. A zde již úryvek z dané knihy:
Ve světě je vytvářen globální systém řízení přerozdělování informací – tj. ještě jeden systém mafiánské nadvlády nad společností – na základě právní úpravy o „autorských právech a právech s nimi souvisejících“. Monopolně vysoká solventnost jedněch a chudoba druhých zajišťovaná organizovanou korporativní lichvou a burzovními spekulacemi umožňuje:
- napřed uzákonit institut „autorských práv a práv s nimi souvisejících“ pod záminkou ochrany zájmů autorů a jejich finančního zajištění z příjmů pramenících z využívání jejich tvorby;
- následně tato právní úprava a praxe jejího uplatňování umožňuje vykupovat autorská práva na umělecká díla, vynálezy, vědecko-technické i jiné informace;
- a ve třetí etapě je vytvářen systém, který umožňuje řídit přístup k takto korporativně-mafiánsky přisvojeným výdobytkům kultury a tím pádem – řídit směřování rozvoje kultury na základě šíření jedněch informací a pronásledování šiřitelů jiných informací pod záminkou porušování „autorských“ práv a práv s nimi souvisejících.
A to vůbec není náš výmysl. S účinkem tohoto systému se střetnul již H. Ford, když u soudu musel dokazovat své právo vyrábět automobily navzdory patentu vydaného na jméno jakéhosi George Seldena. Henry Ford o tom píše následující:
«Naše cesta byla celkem trnitá. Postup naší práce byl zpomalen grandiózním soudním procesem, který byl zahájen proti naší Společnosti[1] s cílem donutit ji připojit se k syndikátu automobilových továrníků, kteří se mylně domnívali, že je automobilový trh omezený, a je proto nutné tuto výrobu monopolizovat. Jednalo se o známý soudní spor ve věci Seldenova patentu. Náklady na soudní výdaje dosahovaly někdy pro nás velmi citelných částek. A sám Selden, který nedávno zemřel, měl s tímto soudním sporem málo společného, neboť byl veden trustem, který měl díky tomuto patentu v plánu získat monopol. Podstata té situace byla následující:
Georg Selden si už v roce 1879 podal žádost o vydání patentu na vynález charakterizovaný následujícími slovy: „výroba jednoduché, pevné a levné silniční lokomotivy s malou hmotností, lehce řiditelné a dostatečně výkonné, aby dokázala zdolávat střední stoupání“.
Tato žádost byla podle zákona zaregistrována na patentovém úřadě a bylo jí přiděleno vstupní číslo, než byl v roce 1895 na jejím základě vydán patent.
V roce 1879, když byla podávána původní žádost, nikdo ještě neměl představu o automobilu, v okamžiku vydání patentu byly samohybné kočáry již dávno realitou.
Mnozí technici, včetně mě, kteří se po mnoho let zabývali projektováním automobilů, tedy jednoho krásného dne s překvapením zjistili, že konstrukce samohybného kočáru je chráněna patentem již mnoho let, přestože žadatel patentu pouze popsal nápad a neučinil nic ve směru jeho praktické realizace» (H. Ford – Můj život, mé úspěchy, hl. 3, Přistupujeme k reálné práci).
Henry Ford soudní proces vyhrál, a proto se mohla automobilová firma Ford Motors zapsat do historie. Od těch dob se však „ochrana“ „autorských práv a práv s nimi souvisejících“ samozřejmě posunula ještě dál. Podíváme se na rozhovor, který poskytnul webu Pravda.ru dne 27.06.2002 obsahový redaktor časopisu Mir Internet a jeden ze zakladatelů veřejné iniciativy iFREE[2] Alexandr Sergejev:
«Alexandr Sergejev: V našem Manifestu iFREE se uvádí: Pod záminkou ochrany autorských práv je šíření informací ve všech podobách uměle omezováno téměř nepřekonatelnými finančními nebo právními bariérami. Výsledkem je, že sama tvůrčí činnost je mimo korporativní rámce, které by jí poskytovaly právní a finanční podporu, odsouzena být buď nezákonnou, nebo okrajovou.
(…)
Teď o hrozbě pro kulturu. Autorské právo upevňuje principiální rozdělení všech lidí na autory a spotřebitele kultury. Ale takové rozdělení je v rozporu se současnými tendencemi v rozvoji umění a vědy[3]. Samozřejmě že tradiční formy čistě autorské tvorby jsou zachovávány, ale na jejich pozadí stále více vzrůstá význam zcela jiné, neautorské kultury. Jedná se o fankluby, happeningy, společné muzicírování, veřejné diskuse, telekonference, síťové projekty s neurčitou a proměnlivou sestavou účastníků[4].
Neautorská kultura existovala vždy, například v podobě folklóru. Její hlavní odlišností od autorské kultury je neexistence pevně daného dělení na spotřebitele a autory. Existují v ní spíše účastníci a lídři. Se vznikem knihtisku, zvukového záznamu, rádia a televize byla neautorská kultura odsunuta do pozadí, neboť pouze profesionální autoři a redaktoři mohli řádným způsobem organizovat drahý tiskový prostor a neméně drahý vysílací čas.
Internet odkrývá pro rozvoj neautorské kultury zcela nové možnosti. Ale za více než 500 let, které uplynuly od dob Gutenberga a obzvláště ve 20. století, jsme téměř na její existenci zapomněli. Současná právní úprava v oblasti autorského práva ohromně autorskou kulturu před tou neautorskou upřednostňuje. Jedná se o efektivní metodu přisvojování si kulturních hodnot[5] a omezování přístupu k nim široké veřejnosti.
Ale budoucnost spočívá právě v neautorské kultuře. A nemyslete si, že neautorská kultura bude zcela určitě nějakým okrajovým jevem. Profesionální autorství vzniklo pouze jako odpověď na činnost knižních vydavatelů. Dominantní forma vzájemné součinnosti s kulturou se mění. Po epoše vysílání se opět navracíme ke vzájemné komunikaci, a to se musí zákonitě projevit i v právních normách upravujících činnost v oblasti kultury a v první řadě v autorském právu – hlavní překážce stojící na cestě neautorské kultury.
Otázka: Na postsovětském prostoru ještě autorské právo nemělo takovou možnost plně se uplatnit. Ale v Rusku to vypadá, že už je to hotová věc, zdá se, že analogem Digital Millennium Copyright Act 1998 (DMCA) jsou pozměňovací návrhy k zákonu Ruské federace O autorském právu a právech s ním souvisejících. Návrh zákona o změnách obsahuje i odpovědnost za obcházení technických prostředků ochrany autorských práv a práv s nimi souvisejících a zákaz výroby a šíření zařízení využívaných k obcházení nebo ulehčujících obcházení prostředků ochrany… A ještě mnoho dalšího. A budou-li tyto pozměňovací návrhy přijaty[6]?
A Sergejev: Jestliže tyto pozměňovací návrhy budou přijaty, bude naše právní úprava ještě horší než v Americe, která se v oblasti svobody šíření informací již blíží k úrovni charakteristické pro totalitární státy (část citace jsme zvýraznili). Mimochodem v USA je již projednáván další návrh zákona na zákaz výroby a prodeje aparatury a programového vybavení, které nebudou vybaveny zabudovanými prostředky autorskoprávní kontroly informací[7].
Rozmanitost druhů informační činnosti a informačních vztahů je nekonečná. Kterákoliv z těchto činností může být pro někoho nevýhodná, a má-li příslušná lobby dostatek sil, tak tuto činnost zakáže a lobby svobody je často slabší. Svoboda se vytrácí pomalu, v téměř neviditelných dávkách. Každý z takovýchto kroků se sám o sobě nezdá být podstatným, ale vždyť kapka za kapkou i kámen vyhloubí.
Nedávno se objevila zpráva, že některé společnosti se prostřednictvím soudu pokoušejí zakázat rozmísťování odkazů, které nevedou na první strany jejich webů, neboť si tak prý může návštěvník daného zdroje vytvořit jiný dojem, než jaký jeho tvůrce plánoval. Dokonce ani v sovětských dobách[8] nikoho ani nenapadlo, aby zakázal odkazovat se na určité stránky knih. Jenže někomu tato praxe najednou prostě nevyhovuje.
V podstatě je to tak, že čím více je zákazů, tím více se z toho dá vytřískat peněz. Schéma je to velice jednoduché a známé ještě z dob inkvizice – zavedeme nový veřejný zákaz – morální, právní, politický – a potom začneme prodávat odpustky…»
A přestože tento problém společnost odhalila, rozebírá A. Sergejev pouze prodej „odpustků“ za účelem bezpracného výdělku. Ale to hlavní zůstalo mimo pozornost a nebylo jasně vyjádřeno, tj. v zájmu pohlavárů biblického projektu zotročení všech (respektive globálního prediktoru) bylo mlčky opominuto:
Formuje se a sílu nabírá jeden z druhů mafiánské nadvlády nad společností, která není uplatňována surovým diktátem ale zprostředkovaně – na základě řízeného šíření informací výhodných pro pohlaváry biblického projektu a pronásledování těch, kteří šíří nepohodlné informace pod záminkou, že porušili autorská práva. Průběžným výsledkem je pak skutečnost, že pod uzákoněnou nadvládou mezinárodní mafie lichvářů, obchodníků skupujících © copyrighty, se do značné míry ocitá směřování rozvoje kultury jako celku a vědy i techniky jmenovitě.
Zaměňujíce tak otázku dostupnosti všech kulturních výdobytků všem lidem otázkou údajné ochrany zájmů tvůrců nových věcí před parazitismem na jejich tvorbě, se biblické „světové zákulisí“ pokouší realizovat své otrokářské ambice novými prostředky.
Ruské představy o autorských právech naopak spočívají v tom, že autorské právo je právem člověka, který byl Bohem něčím obdařen, zase na oplátku obdařit ostatní lidi plody své tvorby v rámci toho, jak sám upřímně chápe Boží Záměr. Tyto představy nejsou slučitelné s ničemností západní koncepce „autorských“ práv a práv s nimi souvisejících a s právní úpravou, která je jejich odrazem.
Ignorujte právní úpravu o „autorských“ právech a právech s nimi souvisejících kvůli veřejnému blahu a Bůh Vám přitom buď nápomocen.
Ani v té nejhorší noční můře-přeludu by nás snad nemohlo napadnout, že by se Ježíš jako kverulant někde u soudu domáhal svého © copyrightu na Evangelium. Již samotný vznik institutu © copyright na Západě však je vyjádřením skutečnosti, že Západ žije pod nadvládou Nového zákona, mafiánsky zprivatizovaného a překrouceného tak, jako byl předtím mafiánsky zprivatizován a překroucen Starý zákon poslaný nám Shora prostřednictvím Mojžíše.
[1] Ford Motors (Ford Motor Company)
[2] Zkratka: Information Free – informace, osvobodit.
[3] Je v rozporu se samotnou lidskou podstatou, a proto se jedná o jednu z tváří satanismu.
[4] Ale síťové projekty na internetu, to je pouze začátek: na základě stejných principů mohou být postaveny vědecké, projekčně-konstrukční, politické a jiné projekty. Odráží se v nich činnost na základě virtuálních struktur, což bylo rozebíráno dříve v hlavním textu této knihy.
[5] Těmi, kteří jsou sami o sobě z tvůrčího hlediska neplodní a na vytváření žádných produktů z umělecké, vědecké, projekčně-konstrukční ani jiné tvůrčí činnosti se nepodílejí.
[6] Činnost Státní dumy RF zaměřená na podřízení Ruska západní koncepci „autorských“ práv a práv s nimi souvisejících, je ještě jedním protilidovým aktem v její činnosti a vyjádřením amorální myšlenkové prázdnoty jedněch dumských činitelů a idiotismu těch druhých.
[7] Je to jen další z kroků v budování systému skupování informací na základě lichvářství a korporativně-mafiánské kontroly jejich šíření.
[8] Ve skutečnosti byla v sovětských dobách právní úprava z oblasti autorských práv a práv s nimi souvisejících zaměřena na to, aby výdobytky kultury byly co nejsnadněji přístupné lidem, aby se s nimi mohli seznamovat. Že přitom byrokracie obzvláště v poststalinských dobách potlačovala tvůrčí činnosti a tvůrce, již nemá vztah k právní úpravě jako takové, ale k praxi jejího uplatňování.
V návaznosti na tento článek a úryvek z knihy vnitřního prediktoru SSSR o autorských právech, patentech… (https://kob-forum.eu/2021/09/17/o-tom-k-cemu-ve-skutecnosti-slouzi-autorska-prava/), bych ráda, abyste si přečetli pár úryvků z knihy Jurije Korolkova – Pavouci díl druhý (v závorkách mé poznámky a tučná zvýraznění také). Je to takříkajíc praktická ukázka toho, co popisuje vnitřní prediktor SSSR a náznak, jak funguje globální politika, kterou mnozí stále posuzují z úrovně geopolitiky. To se potom v dějinách dějí zajímavé věci, pro mnohé tak nepochopitelné. A bohužel to není jen o penězích, jak se také mnozí domnívají, i když samozřejmě i ty hrají svou roli. Nezapomínejme však, že je to až čtvrtá priorita řízení, viz video od Nestora o prioritách řízení: https://kob-forum.eu/2021/09/02/diskuse-k-videu-nestora-o-sesti-prioritach-rizeni/
Kapitola třináctá
Na podzim roku 1942 byl osobní stav amerického velvyslanectví v Bernu, beztoho již značný, doplněn novou skupinou pracovníků v čele s Allenem Dullesem. Zaměstnanci velvyslanectví, kteří aspoň trochu znali tohoto podsaditého člověka s neandertálskými nadočnicovými oblouky a nízkým čelem, říkali o něm významně: Dulles Dullesův bratr. Zdůrazňovali tím místo, které tento muž zaujímal v obchodním světě Spojených států. Oficiálně měl Allen Dulles hodnost obyčejného skromného pracovníka konzulátu, ale usídlil se ve zvláštními domě na Herrengasse, který se záhy stal největším centrem americké špionáže v Evropě.
Jeho příchod do Švýcarska připadl na touž dobu jako pravidelné zasedání mocného národního sdružení průmyslníků. Konalo se v New Yorku opět v onom přepychovém hotelu Pennsylvania, v týchž luxusních místnostech, v nichž měkké koberce a silné zdi tlumily zvuky, kde v bronzových svícnech hořely svíčky, a za stolem předsedal nejstarší z účastníků, šedovlasý jako patriarcha Lammot du Pont, šéf firmy Du Pont de Neumours & Co.
Jednání na schůzi se protáhlo, ale jeho výsledky shrnuli velmi stručně: je třeba jednat.
Situace, která se vytvořila v Evropě i ve Státech, zejména po katastrofě v Pearl Harboru, působila mnoho rozpaků. Především nebyla kampaň za neutralitu Spojených států korunována úspěchem. Pokusy obchodních kruhů udržet Rooseveltovu vládu stranou od války selhaly. To si museli přiznat.
Členové národního sdružení nemluvili přímo o neúspěchu, který je postihl. Avšak Allen Dulles a jeho starší bratr John Foster, kteří oba byli přítomni jako vykonavatelé poslední vůle i při této tajné večeři, věděli mnohem víc než to, co zde vykládal každý z apoštolů amerického obchodního světa. Byli dokonale obeznámeni se záležitostmi všech džentlmenů sedících okolo stolu v newyorském hotelu. Znali všechna jejich tajemství: jejich názory, jejich myšlenky, které se naprosto neshodovaly vždy s myšlenkami čestných lidí. Ale pro bratry advokáty bylo mínění jejich bohatých klientů také jejich míněním vlastním. Jak jinak? V tom je základ obchodu… (A nejen obchodu, ale vůbec koncepce kapitalismu respektive obecněji davo-„elitarismu“ jako takového, kde je zisk nade vše a lidé nejsou důležití… Tedy jejich většina. Je dobré si to uvědomit a nečekat, že vás například někdo bude chtít vyléčit, když výhodnější je vás dlouhodobě „léčit“! A z tohoto kruhu v takto nastavené koncepci společnosti není úniku…)
Mezi stálými a dlouholetými klienty advokátní kanceláře Sullivan & Cromwell byly zaznamenány desítky největších amerických firem. Je přirozené, že každá z nich měla svá výrobní a obchodní tajemství. Časem procházely všelijaké skryté transakce rukama Dullesů. A vida, nyní leccos vylezlo na světlo. Došlo k různým odhalením, objevily se nepříjemné zprávy v tisku. Týkalo se to tajných styků amerických průmyslových magnátů s německými monopoly. To vyvolávalo neklid mezi džentlmeny, kteří se shromáždili na poradě v hotelu Pennsylvania.
Ale neklid nevede vždy k pokání. Obchod zůstane obchodem. Každý z těch magnátů-apoštolů, kteří seděli při mihotavém světle svíček za stolem, by s nevolí odmítl sebemenší obvinění ze zrady, ze zanedbání národních zájmů. Především, co je to zrada? Každý z členů průmyslové asociace byl členem sdružení Amerika především (Nepřipomíná vám to něco?). To je přece vlastenecká organizace! Bohužel bylo sdružení nedávno rozpuštěno, postarali se o to vyznavači „nového kursu“ presidenta Roosevelta. Vedoucí osobnosti sdružení byly obviněny ze styků s německými vyzvědači. Ale to byly přece styky jen obchodní… (Jak jinak.)
John Foster Dulles například nepociťoval výčitky svědomí pro jisté události, které se přihodily před dávnými lety, ačkoliv měly přímý vztah k dnešnímu dni. Stalo se to brzy po první světové válce, kdy americký kapitál zlatým proudem zamířil do Evropy. Dulles starší vyvinul tenkrát velké úsilí, aby připravil a uskutečnil Youngův plán. Tento plán umožnil s divotvornou rychlostí obnovit americkým kapitálem německý těžký průmysl. Ať jej nyní nazývají kovárnou války, když už je to uděláno. Balíky německých akcií se ocitly v sejfech společností General Motors a Standard Oil, telegrafního a telefonního trustu, du Ponta, Forda a mnohých jiných klientů advokátní kanceláře Sullivan & Cromwell.
Firma Dullesů vstoupila na širokou mezinárodní arénu. V seznamech klientů se objevily belgické, francouzské, anglické a ovšem i německé podniky. Firma začala zastupovat zájmy největšího německého chemického trustu IG-Farben; byly navázány přátelské a obchodní styky s německými kolegy, s takovým Gerhardtem Westrickem, šéfem advokátní kanceláře Albert & Westrick, se Schröderovou bankou a tak dále.
Hitlerův příchod k moci nejen neoslabil, nýbrž naopak značně posílil navázané styky. Hospodářská spolupráce přinášela obapolný prospěch. Kapitály vložené do Německa dávaly skvělý zisk. Mnozí američtí byznysmeni dostali od německé vlády vyznamenání. Starý Henry Ford se stal rytířem velkokříže Řádu německého orla. Dostal tento řád z rukou samotného Hitlera. Navázat Výhodné obchodní styky s Německem pomohla kancelář bratří Dullesů. Ti dva advokáti dobře věděli, jak to bylo.
II
Standard Oil, naftová monopolní společnost Spojených států, je nepochybně jednou z nejohromnějších představitelek amerického obchodního světa. V průmyslu Třetí říše zaujímal stejné místo chemický trust IG-Farben. Za americkou naftovou firmou stál nejbohatší člověk Států Rockefeller, a německý chemický trust byl řízeni direktorátem, kterému v Říši často říkali „rada německých bohů“.
A je zcela přirozené, že v kapitalistickém světě pociťovali tito dva giganti vzájemnou přitažlivost.
Kdysi ještě před válkou nabídla „rada bohů“ americkým kolegům výhodnou úmluvu. Chemický trust prohlásil, že je ochoten dobrovolně se vzdát konkurence na světovém naftovém trhu. A co víc, v Německu se právě tehdy začínala rozvíjet výroba umělého benzínu a „rada bohů“ se zaručila, že ani tento druh paliva nebude pouštěn za německé hranice. Nechť společnost Standard Oil prodává své výrobky, kde se jí líbí, celý svět je jí otevřen. IG-Farben se vzdávají konkurenčního boje, ale za tento ústupek chce německý trust dostat svůj podíl na ziscích americké společnosti.
Koho by nezlákal takový návrh! Tím spíše, že „rada bohů“ nežádala pro sebe nijak příliš vysoký podíl na zisku. Dohoda byla uzavřena dosti rychle. Právnická kancelář Sullivan & Cromwell se jednání o této úmluvě co nejhorlivěji účastnila. Obě strany se zavázaly, že si navzájem budou vyměňovat patenty tajných vynálezů, které se týkají výroby umělého benzínu a kaučuku. Samozřejmě si IG-Farben a Standard Oil vyjednaly, že svou smlouvu uchovají v hluboké tajnosti. Ani válka nepokazila normální obchodní styky mezi nimi. Tyto styky trvaly i nadále, ačkoli Spojené státy už dávno bojovaly s Německem.
Trust IG-Farben se dovídal správně všecko, co se týkalo novinek v naftovém průmyslu Spojených států. Samo sebou se rozumí, že trust byl povinen něco za to poskytovat. Byl povinen… Ale Němci nespěchali seznámit americké kolegy se svými výrobními tajemstvími.
To ostatně neznepokojovalo vedoucí kruhy společnosti Standart Oil, neboť v jejich rukou byly obrovské zdroje nafty a kaučukové plantáže v Asii. Hlavní věcí bylo, že se jim povedlo setřást ze sebe konkurenta a udržet si monopolní postavení na světovém trhu. Ať si Němci zbavení přístupu k zásobám nafty, vyrábějí benzín z uhlí. To je jejich věc.
Ale válka pozměnila situaci. Hitler by se nebyl odvážil ani pomyslet na válku, kdyby Německo nemělo možnost vyrábět umělé pohonné látky.
A teď se prozradilo, že společnost Standard Oil pomáhala Hitlerovi vytvářet válečný potenciál. Tak to aspoň tvrdí Rooseveltovi přívrženci. Obviňují vedoucí činitele firmy z nedostatku vlastenectví. Je možno si představit, jaký povyk by se rozlehl, kdyby znali všechny tajné paragrafy úmluvy.
Každý týden dopravovali komisionáři společnosti Standard Oil ze Spojených států do Anglie statisíce tun leteckého benzínu. Dodávky do Anglie měsíc od měsíce vzrůstaly, neboť nálety na Německo spotřebovávaly stále více pohonných látek. Ale v souvislosti s tím vznikla paradoxní situace. Vždyť z každého litru prodaného benzínu dostával koncern IG-Farben ve Frankfurtu nad Mohanem svůj podíl na zisku. Čím více náletů, tím větší příjmy…
Ostatně se stejná situace vytvářela i ve Spojených státech. Nedlouho předtím, než se představitelé národní průmyslové asociace sešli v hotelu Pennsylvania na každoročním zasedání, přišel do laboratoří Standard Oil zástupce amerického ministerstva války. Kapitán předložil své dokumenty a chtěl se obeznámit s tajemstvím výroby umělého kaučuku.
Americká armáda se ocitla v prostě katastrofálním stavu. Po útoku na Pearl Harbor vtrhli Japonci velmi rychle do zemí jihovýchodní Asie a obsadili většinu kaučukových plantáží. Amerika zůstala bez kaučuku. Zástupce vojenské správy byl mladý a horkokrevný. Řekl, že je třeba rozšířit výrobu na jiné závody, jinak to hrozí porážkou ve válce. Ani jediná současná armáda nemůže existovat bez kaučuku. Kapitán proslovil vlasteneckou řeč, dokazoval a přemlouval, aby odhalili tajemství. Vrchní chemik poslal kapitána na ředitelství, ale i tam odmítli vydat tajemství výroby umělé gumy. V Americe platil zákon o zachování výrobních tajemství. Měl ten zaražený, rozčilený kapitán vědět, že onoho patentu užívají již dávno Němci na základě tajné dohody!
Ale bylo by nanejvýš nespravedlivé, kdyby se nedostatek vlastenectví vytýkal jenom předákům firmy Standard Oil. Přibližně stejný stav byl i v General Motors. Zástupcem této společnosti v asociaci byl její vicepresident, jízlivý William Knudsen. Mister Harrison byl představitelem telegrafního trustu. Ti oba pociťovali jistý nepokoj vyvolaný revelacemi v tisku.
Stejnými nepříjemnostmi trpěl du Pont, Ford…
Kdo by si byl pomyslel, že se všechno tak obrátí s automobilkou Opel! Ukázalo se, že se stala dodavatelkou válečných vozů pro německou armádu. A hlavní slovo v Opelových závodech má společnost General motors! Knudsenovi se podařilo výhodně koupit akcie německé automobilové továrny. Společnost General Motors budovala a modernizovala Opelovy závody poblíž Frankfurtu nad Mohanem. Teď jí také kladou za vinu financování německých válečných objednávek.
Mohly by se prozradit i dávné styky du Pontů. Sláva bohu, ještě k tomu sice nedošlo, ale bratři Dullesové jsou zasvěceni i do tohoto tajemství. Když se Hitler stal kancléřem, podepsal jeden z du Pontů s Němci ujednání o tajných dodávkách zbraní Německu. Německou stranu zastupoval obchodník, který se pojmenoval panem Ghierou. Pod tímto jménem se skrýval Peter Brenner, mezinárodní špión, který operoval v třiceti státech. Ghiera pracoval pro Němce. Netajil se tím, když vyjednával s du Pontem. V té době byl vývoz zbraní ze Spojených států do Německa zakázán. Ghiera našel východisko: zbraně se posílaly oklikami do Holandska a odtud dopravovaly do Německa. Tak se začínal vyzbrojovat Hitler. Ale to byl jenom začátek. Později uzavřel du Pont s IG-Farben smlouvu, financoval německý válečný průmysl, vyměňoval si s nimi patenty. Stejně jako ředitelé společnosti Standard Oil odmítl vydat americkým státním vojenským závodům tajemství rozněcovače. Proč by se měl připravovat o výhody… Šlo o hromadnou výrobu rozněcovačů plněných nějakou zvlášť účinnou tekutinou. Němci měli už dávno i tento americký patent…
A totéž se stalo s výrobou aluminia, optických přístrojů, umělého chininu, hořčíku, wolframu a různých druhů strategických surovin. Tím, že uzavřeli kartelové dohody s americkými firmami, brzdili Němci všemožně rozvoj válečného potenciálu Spojených států. Kdo by si byl pomyslel, že jsou tak věrolomní! Kdyby to byli věděli dřív… Němci prostě zkompromitovali americké obchodní kruhy…
Dávajíce najevo svatou prostotu, stěžovali si členové národního sdružení trpce na šejdířské Němce a byli ochotni vinit je ze všech smrtelných hříchů, ale potají si opakovali: tak bylo, tak je, tak i bude. Rozbíjet kartelové dohody neměli v úmyslu. Cožpak praděd německého zbrojařského krále Kruppa před třemi sty lety, za třicetileté války, nezásoboval zbraněmi i katolíky, i protestanty? Cožpak se nedělo totéž před čtvrtstoletím, za 1. světové války? Vždyť ten Thyssen prodával Angličanům granáty po osmašedesáti markách za kus a od své německé vlády žádal sto sedmnáct marek… V těch letech stříleli Francouzi do Němců náboji, na nichž byla německá značka Kruppova, a britská firma Metro Vickers ukládala na Kruppův účet po jednom šilinku a třech pencích za každý výstřel, jejž anglická děla vyslala do německých pozic. Tehdy také existovaly patenty a Metro Vickers vyráběla rozněcovače a časové zapalovače podle německých patentů.
Kdesi na Sommě za 1. světové války dobyli angličtí vojáci na Němcích polní dělo. Bitva byla těžká, na dělostřeleckém postavení zahynulo nemálo anglických chlapců. Dělo nebylo k potřebě. A tak se rozhodli, že z něho udělají pomník padlým anglickým vojákům. Vyzvedli je na podstavec. tyčilo se nad společným hrobem. Teprve později kdosi na děle zpozoroval malou tabulku se zašlým, sotva čitelným nápisem. Nápis oznamoval, jak se jmenovala firma a továrna, která dělo vyrobila. Byla to anglická firma Metro Vickers v Birminghamu…
(…)
Straníci Rooseveltova kursu ujišťují, že ve Spojených státech je více než sto profašistických sdružení jako Stříbrné košile, Křesťanská fronta, kukluxklan, německo-americký svaz. Nedávno prohlásil náměstek generálního prokurátora Arnold Thurman v jedné senátní komisi, že za jediný týden přišly orgány státního zastupitelství na sto dvaašedesát kartelových dohod koncernu IG-Farben s americkými firmami. Prokurátor vyslovil výtku, že přes dvě stě amerických firem podporovalo vyzbrojení nacistického Německa. Jmenoval několik firem, mezi jinými Standard Oil, du Ponta…
Související úryvek: Bombardování německých měst začalo za pomoci amerických letců už ve dvaačtyřicátém roce. Vzrůstalo každým měsícem. Jako jedno z prvních bylo pobořeno město Kolín nad Rýnem. Náletu na toto město se účastnilo skoro tisíc letadel. Celé centrum bylo změněno v trosky, ale průmyslové podniky nebyly poškozeny. Tak například za celou válku nespadla ani jediná bomba na americkou automobilovou továrnu Fordovu, ležící dva kilometry od obvodu města. Kolínští obyvatelé hledali záchranu ve zdech této továrny jako v nejspolehlivějším protiletadlovém krytu. Zato byl jedinečný, velkolepý a starobylý kolínský dóm silně bombami poškozen.
A ještě jednou zajímavé bombardování (Jen bych podotkla, že například železnice směřující do koncentračních táborů, po kterých se tam vozily celé vlaky plné vězňů k usmrcení, nikdo ze západních spojenců nebombardoval!): Stalo se to takto. K atentátu se rozhodli použít předvádění nových vzorů vojenských obleků. Hitler je velkým milovníkem takových podívaných. Tři důstojníci manekýni měli s sebou přinést výbušninu a vyhodit se do povětří zároveň s führerem. Všechno bylo promyšleno a vypočítáno. Za jednoho z těch zasvěcenců smrti se přihlásil monarchisticky založený von Kleist, nejmladší z rodu Kleistů, toho rodu, který dal Německu šestatřicet generálů a jednoho polního maršála.
Jednoruký plukovník von Stauffenberg ze štábu záložních vojsk, který vstoupil teprve nedávno do opozice, vzal na sebe vojenskou přípravu převratu a postupně zatlačoval do pozadí ostatní spiklence. O jeho plánech se Gisevius dověděl až v poslední chvíli. Teprve v předvečer chystaného atentátu mohl o tom všem zpravit Allena Dullese. Američan vzkypěl. Jeho neandrtálské nadoboční oblouky jako by ještě více vystouply. Rozmluva se konala v Bernu na Herrengasse.
„Zase děláte něco jiného, než je třeba!“ rozkřikl se Dulles na agenta. „Okamžitě to všechno zarazte!“
„Už nejsem s to, abych to udělal,“ namítl Gisevius. „K atentátu dojde zítra ráno.“
„Tak to zarazíme my sami. Kde se má konat přehlídka modelů?“
Gisevius mu to pověděl a dokonce ukázal na mapě. Dulles spěšně vyšel. Brzo se vrátil a pokračoval v rozmluvě klidněji.
„Prosím vás, abyste se neukvapovali s takovými radikálními podniky, pane Giseviusi,“ řekl vyprovázeje agenta z pracovny. „Neukvapujte se. Až bude třeba, dostanete pokyny.“
Druhého dne, hodinu před předváděním nových uniforem, když už všichni krejčí a intendanti byli shromážděni, podnikly americké bombardéry na cvičiště, na němž se módní přehlídka měla konat, letecký útok. Žádné vojenské objekty tam nebyly a letadla shazovala bomby nějak lenivě, ale přesto bylo třeba předvádění modelů odvolat. Hitler tam nepřijel, byl o náletu zpraven cestou ke cvičišti.
Bezmála totéž se stalo o trochu dříve, měsíc před nezdařeným lednovým atentátem. Plukovník von Stauffenberg se sám vypravil do Hitlerova hlavního stanu s bombou v aktovce. Ale porada byla náhle odvolána bez jakýchkoliv patrných důvodů. Keitel prostě řekl, že se schůze konat nebude, ačkoliv se už všichni sešli. Hans Gisevius to uváděl v souvislost se zprávou, kterou právě den předtím přinesly londýnské noviny a totiž, že se v Berlíně chystá atentátní převrat. Gisevius je jednoduše přesvědčen, že führer byl varován z Londýna. Potom se člověče, vyznej v politice! A teď se Allen Dulles zas div nepotrhá, aby urychlil nový atentát. Ale podniknout ho není žádná maličkost. V Hitlerově tělesné stráži je tři tisíce hlídačů… (To už totiž Rusové byli blízko Německa, a tak chtěli „spojenci“ rychle po Hitlerově smrti uzavřít s Německem separátní mír, aby pokud možno zastavili jejich postup Evropou… To, jak se otevírala/neotevírala druhá fronta, je v knize mimo jiné také velmi dobře popsáno.)
Úryvky jsou, jak už jsem uváděla, ze druhého dílu knihy Pavouci od Jurije Korolkova (vydané v roce 1961). Jeho kniha je výsledkem dlouholeté autorovy práce a úvah nad událostmi, které vedly ke 2. světové válce. Navíc se autor zúčastnil norimberských procesů a načerpal veliké množství dokumentárních dat, která jeho práci velmi posloužila. Sám o tom říká v úvodu: „Později, když jsem pracoval v Berlíně, pokračoval jsem v hromadění dokumentárního materiálu; přehraboval jsem se v archívech gestapa, četl jsem protokoly o výsleších účastníků hnutí odporu, deníky a paměti, poslouchal jsem vyprávění o nedávných událostech. Čerpal jsem materiál nejen z německých pramenů. Po válce zaplavily západní Evropu potoky memoárové literatury. S různými záměry se autoři pamětí chápali pera. Jedni proto, aby odhalili pravdu, druzí proto, aby ji skryli a aby falšovali dějiny. Hodnocení událostí bylo rozmanité, ale mne zajímala fakta, spolehlivá a konkrétní.“
Korolkov vytvořil mohutný obraz doby, barvitý, počínající oslavou Lidové fronty ve Francii v roce 1935 a konče napadením Sovětského svazu nacisty. Druhý díl je přímým pokračováním líčených dějů, od napadení SSSR až po ukončení války.
Vřele doporučuji si tyto dvě knihy sehnat v antikvariátech, na internetu. V knihovnách už určitě k dispozici nebudou a při dnešním přepisování dějin je to zdroj velmi zajímavých skutečností o dané době! Autor samozřejmě události nehodnotí z úrovně globální politiky, to už je na vás, on vám jen předkládá fakta! Bylo by dobré uchovat tyto knihy jako zdroj informací pro mladou generaci…
Prosím podpořte náš projekt!
Bez vaší pomoci se neobejdeme. Vaše příspěvky pomáhají zvládat opakující se měsíční platby a udržet portál v chodu. Potřebujeme vaši pomoc a podporu
CZK účet ve FIO bance (správce Slovanský Svět) :
Ú:2902573480/2010
IBAN:CZ4320100000002902573480 SWIFT: FIOBCZPPXXX
EURO účet ve WISE bank (správce Jie Liang) :
IBAN: BE62967308702361 Swift:TRWIBEB1XXX
Adresa banky: WISE EUROPE S.A., Avenue Louise 54, Room S52 Brussels 1050, Belgium
Děkujeme
Komentáře a diskuse jsou také otevřeny na našem Telegramu https://t.me/cz24news kde se automaticky zobrazují všechny články
Začněte diskusi