Sledujte nás na Telegramu: 👉 @cz24news
USA: Po první Kolumbově výpravě do Ameriky v roce 1491 začali Evropané šířit křesťanství v Novém světě. Prvním knězem na americkém kontinentu byl lodní kaplan Pedro de Arenas, doprovázející Kryštofa Kolumba na jeho první plavbě do Ameriky v roce 1492. V témže roce Kolumbus v San Salvadoru (na ostrově Guanahani) vztyčil sv. Kříž a nechal tam postavit oltář, na kterém kněz Pedro de Arenas slavil první mši svatou.
Za prvního misionáře Ameriky je však považován Katalánec Bernard Boil, který se do Ameriky dostal s druhou Kolumbovou výpravou. Bylo na ní celkem 12 misionářů. Počet misionářů na americkém kontinentu rychle rostl. Již v roce 1516 se španělský kardinál Francisco Jiménez de Cisneros přičinil o to, že každá španělská loď, směřující do Ameriky, musela mít na palubě kněze. V roce 1526 španělský král Karel V. výslovně nařídil, aby každý konvoj lodí ze Španělska do Ameriky dopravoval na nově objevená území i misionáře. Takto byl hned od začátku zajištěn dostatečný příliv misionářů do těchto končin. Jen v jediném roce, v roce 1532, odcestovalo na americký kontinent 200 misionářů, z toho 120 františkánů, 70 dominikánů a 10 jeronymitů.
Semeno křesťanské víry nejprve vyklíčilo na ostrovech Střední Ameriky. I první kostel na půdě Nového světa byl postaven právě tady, v Santo Domingu. Dějiny Katolické církve na americkém kontinentu se tedy začaly psát na ostrovech Střední Ameriky. Teprve později se mise rozšířily přímo na americký kontinent.
Zpočátku podléhala nově objevená území Ameriky jurisdikci arcibiskupa Sevilly, jelikož z tohoto přístavního města misionáři odcházeli na americké mise. Ale už v roce 1504 papež Julius II. zřídil první 3 biskupství na Antilských ostrovech – Yaguara, Baynua a Magua. O něco později, v roce 1511, byla původní biskupství zrušena a místo nich papež Julius II. zřídil nové tři diecéze (Santo Domingo, La Vega a Puerto Rico).
Brzy se těžiště misijního úsilí přesunulo do nedalekého Mexika. Už před příchodem Hernanda Cortese zde působilo několik věrozvěstů. Mezi nimi také Bartolomé Olmedo, první apoštol Mexika. Právě Mexiko bylo prvním americkým státem, který přijal křesťanství. V misijní práci se zde vyznamenal františkán Juan de Zumárraga, který se stal v roce 1527 prvním biskupem města Mexiko. Zakládal školy, charitativní ústavy a v roce 1539 zřídil i první tiskárnu ve španělské Americe. V roce 1547 jej papež Pavel III. jmenoval arcibiskupem Mexika. V 16. století mělo Mexiko již 8 diecézí a konalo se zde 5 synod. Kolem roku 1590 bylo v zemi asi 500 farností a koncem 16. století bylo Mexiko téměř celé katolické. Počátkem 17. století zde bylo do 400 klášterů s 1 000 misionáři. Misijní úsilí se tedy v počátcích orientovalo na Střední a jih Severní Ameriky. Odtud misionáři postupně rozšiřovali své působení na další území amerického světadílu.
S nástupem reformace se ke katolickým misionářům přidali i protestanti, avšak málo se mluví o tom, že o šíření křesťanství v Americe se významně zasloužili i pravoslavní Rusové. Severozápad amerického kontinentu patřil v minulosti Rusku a ruská kolonizace amerického kontinentu pronikla hluboko na území dnešních Spojených států. Ostatně, kdo viděl americký film Lovec jelenů (v hlavní roli Robert De Niro), zažil zajisté nejedno překvapení. Tento film totiž pojednává o Američanech ruského původu, spolupracovnících v jedné ocelárně v Clairtonu, malém průmyslovém městě v západní Pensylvánii, kteří musí v 60. letech 20. století narukovat do války ve Vietnamu. Ve filmu se dokonce odehrává i pravoslavná svatba. Opravdový šok pro mnohé diváky. Pravoslavná svatba v USA? No, ano. Pravda je taková, že v USA je mnoho pravoslavných chrámů a v zemi žije velké množství Rusů, respektive Američanů s ruskými kořeny.
Snad nejslavnějším z nich byl herec Yul Brynner, který se dokonce narodil ve Vladivostoku. Jeho syn často navštěvuje rodiště svého otce. Yul Brynner však zdaleka nebyl jediný. Otec hollywoodského herce Kirka Douglase se narodil v Rusku a opustil svou vlast, aby se vyhnul vojenské službě. Natalie Wood byla dcerou ruského inženýra a šlechtičny a nikdy se netajila svými ruskými kořeny. Herec Steven Seagal, osobní přítel ruského prezidenta Vladimíra Putina, jehož babička byla Ruska, má americké, ruské i srbské občanství. Ale to není všechno. Ruské předky mají i mnohé jiné známé osobnosti USA.
Rusové mají velké zásluhy při objevování severozápadu amerického kontinentu. Na toto území začali přicházet již v první polovině 18. století. Dokonce pomáhali objevovat v té době neznámé severozápadní teritorium dnešních Spojených států. Předpokládá se, že území Aljašky mohl zpozorovat již v roce 1648 ruský průzkumník Semjon Ivanovič Dežňov, který obeplul nejvýchodnější pevninský výběžek Asie, pojmenovaný po něm Dežňovův mys. Neexistují však nezvratné důkazy, potvrzující předpoklad, že Dežňov skutečně zpozoroval pobřeží Aljašky.
Rusko i nadále intenzivně zkoumalo severoamerické pobřeží. V 18. století se uskutečnily dvě velké ruské námořní expedice k pobřeží Kamčatky. Obě vedl dánský mořeplavec Vitus Bering, plující v ruských službách, který během první výpravy v roce 1728 obeplul nejvýchodnější pevninský výběžek Asie. K území Aljašky se však nedostal.
Jako první s určitostí pozoroval pobřeží Aljašky v roce 1732 námořní průzkumník a navigátor Ivan Fjodorov z moře ve vzdálenosti něco přes 4 kilometry od současného mysu Cape Prince of Wales. Kvůli špatným povětrnostním podmínkám však ruští námořníci nemohli přistát na americké půdě. Právě Fjodorov jako první zakreslil do mapy americký břeh Beringova průlivu a několik ostrovů v této oblasti.
Aljašské země se dotkla ruská noha poprvé až během druhé velké ruské expedice pod vedením Beringa v letech 1733-1743. Stalo se tak v roce 1741, kdy Alexej Čirikov spolu s několika členy výpravy vystoupil na aljašský břeh. Beringova expedice
prozkoumala i několik ostrovů v blízkosti severoamerického pobřeží.
S kolonizací severozápadního území Ameriky začali Rusové o několik desetiletí později, již po vzniku dnešních Spojených států. První permanentní ruskou osadu založil v roce 1784 obchodník a mořeplavec Grigorij Šelichov z pověření carevny Kateřiny II. v místech, zvaných Zátoka tří svatých, na ostrově Kodiak. Byl to začátek existence Ruské Ameriky, jejíž historie skončila prodejem Aljašky Spojeným státem v roce 1867. Po první ruské osadě přibyly na Aljašce další a od konce 18. století působila na tomto území i Ruská pravoslavná církev (dále už jen RPC), která je na území dnešních Spojených států stabilně přítomna již přes 2 století. Oficiálně od roku 1796, kdy byl pro oblasti Ruské Ameriky zřízen zvláštní Kodiakský vikariát jako součást Irkutské eparchie.
Neoficiálně už dříve. Ruský stát měl zájem o šíření pravoslaví v Americe, a proto již v roce 1794 vyslal do oblasti Ruské Ameriky misi valaamských mnichů, kterou vedl archimandrita Joasaf Bolotov. Pravoslavní misionáři vzdělávali místní obyvatelstvo, zastávali se ho před úřady a blahodárně působili na osadníky. Z mise vzešli takoví světci jako mučedník Juvenalij Aljašský a ct. Herman Aljašský. Misionáři zakořenili křesťanství v domorodém obyvatelstvu, ze kterého pocházel Peter Aleut, mučedník. Je třeba připomenout, že Aljašku spolu s ostrovy, nacházejícími se v její blízkosti, objevili a zcivilizovali Rusové. Aljaška, dnes jeden ze států USA, byla až do roku 1867 výsostným ruským územím.
Na začátku 19. století působilo v Ruské Americe kolem 450 ruských kolonistů, mezi nimiž byli trapeři, lovci, stavební dělníci a námořníci. Posílení pravoslaví a rozvoj Aljašky vedly v roce 1840 k založení samostatné Kamčatské, Kurilské a Aleutské eparchie s centrem na Aljašce, v Novoarchangelsku (v současnosti americké město Sitka).
Oficiální vztahy Spojených států a Ruska se začaly formovat kolem roku 1798, v době panování cara Pavla I. Tento panovník vydal v roce 1799 dekret o vzniku Rusko-americké společnosti, která hájila zájmy Ruska na americké půdě a skládala se z několika menších soukromých kupeckých společností. Klíčovým úkolem Rusko-americké společnosti byla kolonizace takzvané Ruské Ameriky a díky carské podpoře měla významná privilegia. Sídlo měla v městečku Novoarchangelsk (dnes Sitka), založeném ruskými kolonisty.
Prvním guvernérem Ruské Ameriky se stal Alexandr Andrejevič Baranov, šikovný kupec a úředník, doporučený do této diplomatické funkce Šelichovem. Baranov měl výborné organizační schopnosti. Finančně podporoval rozvoj řemesel, dovoz dobytka, průzkum nerostného bohatství a obchod s Čínou, Havajskými ostrovy, Kalifornií i několika jinými americkými státy.
Po vzniku Rusko-americké společnosti se předpokládalo brzké navázání diplomatických styků Spojených států a Ruska, avšak kvůli nečekané smrti ruského panovníka Pavla I. byl podpis oficiálních dokumentů odložen o několik let. K navázání oficiálních diplomatických vztahů obou zemí došlo v roce 1809. Američanům velmi záleželo na dobrých vztazích s carským impériem, a proto byl prvním vyslancem v Rusku jmenován ostřílený diplomat John Quincy Adams, který byl synem druhého amerického prezidenta Johna Adamse. Později se i on sám stal v pořadí šestým americkým prezidentem. Od tohoto momentu se začaly intenzivně rozvíjet americko-ruské vztahy.
Vztahy mezi USA a Ruskem se dále harmonicky rozvíjely a v roce 1832 byla podepsána rusko-americká obchodní dohoda, která byla natolik užitečná pro obě strany, že byla prodlužována až do roku 1911.
Rozvoji harmonických vztahů Ruska a Spojených států však bránila nadměrná ruská rozpínavost na severu amerického kontinentu. Rusové se už neomezovali jen na Aljašku, ale pronikali hluboko do amerického vnitrozemí. Zároveň se rozšiřovalo i působení RPC v Americe.
Od začátku 19. století vyvíjeli američtí politici a diplomaté nátlak na carskou říši ve snaze přimět Rusy, aby se vzdali území na americkém kontinentu. V zájmu zachování dobrých vzájemných vztahů carské impérium ustoupilo a v roce 1824 se podpisem Rusko-americké smlouvy zřeklo svých území na severozápadním, tichooceánském pobřeží Ameriky ve prospěch USA. Ponechalo si jen Aleutské ostrovy a Aljašku.
Smlouva vstoupila v platnost v lednu 1825 a výrazně zlepšila vztahy mezi oběma velkými státy. Jenže na carském dvoře se po podpisu této smlouvy začaly množit hlasy, že Rusko by se mělo vzdát i jiných svých severoamerických území. Význam těchto území pro carské impérium byl zpochybňován a prioritu měly ruské zájmy v Evropě. Tyto úvahy vedly nakonec k tomu, že v roce 1867 prodalo Rusko Spojeným státům i Aljašku. Ani toto však nezpůsobilo zánik RPC v Americe, i když to značně zkomplikovalo život ruských pravoslavných věřících na Aljašce, kteří se vlastně ocitli v cizím státě, v USA. V té době žilo na poloostrově asi 50 tisíc obyvatel, včetně asi tisíc Rusů. Přibližně 12 tisíc původních obyvatel do té doby přijalo pravoslavnou víru.
K posílení pravoslaví na území Spojených států výrazně přispěl vznik prvních pravoslavných farností mimo Aljašku. Jedna řecká vznikla v New Orleans a dvě ruské ve městech San Francisco a New York. Tím se pravoslaví oficiálně etablovalo v rámci celých Spojených států. V roce 1869 vznikla samostatná Novoarchangelská a Aleutská eparchie
(od roku 1870 Aleutská a Aljašská eparchie), která navzdory ztrátě státní podpory a aktivnímu odporu protestantských kazatelů pokračovala v pravoslavné misi.
Zhruba od poloviny 19. století narůstal proud tradičně ortodoxních přistěhovalců na americký kontinent, především však do USA. Byli to nejen ortodoxní Rusové, ale také pravoslavní Řekové, Srbové, Rumuni, atp. Přicházeli však i uniaté z oblasti Karpat, včetně slovenských a ukrajinských řeckokatolíků. Americká eparchie RPC se snažila v rámci svých možností zajistit materiální a duchovní blaho přistěhovalců a v zájmu zajištění lepší organizace své činnosti byla katedra eparchie přesunuta v roce 1872 do San Francisca, přestože si eparchie stále ponechávala název Aleutská a Aljašská. Přejmenována byla až v roce 1900 a nově se až do roku 1925 nazývala Aleutská a Severoamerická eparchie. Její katedra se v roce 1905 přesunula do New Yorku.
V roce 1901 byl postaven první pravoslavný chrám v Kanadě a dnes jsou pravoslavní Kanaďané součástí pravoslavné metropolie celé Ameriky a Kanady.
Od osmdesátých let 19. století se začaly měnit tradičně dobré vztahy Ruska a USA. Vznikaly první velké konflikty, hraničící s nepřátelstvím. Důvodem byla snaha Spojených států upevnit si svoji geopolitickou pozici v tichooceánské oblasti. Američané chtěli dát pocítit Rusku svou moc, proto přistoupili k několika nepřátelským aktům.
Nakrátko se rusko-americké vztahy zlepšily na přelomu 19. a 20. století v souvislosti s velkým povstáním proti cizincům v severovýchodní Číně v roce 1899. Situace se mimořádně vyostřila v roce 1900, kdy se povstalci dostali až do Pekingu a císařovna vdova Cch’-si, která jako regentka vládla Číně od roku 1861, pod tlakem povstalců vyhlásila válku cizím mocnostem. Vzápětí došlo k obklíčení cizinecké čtvrti a situace se stala neudržitelnou po zavraždění německého velvyslance. Následky na sebe nenechali dlouho čekat. Vytvořila se velká protičínská vojenská koalice, ve které byly Spojené státy americké, Rusko, Velká Británie, Japonsko, Francie, Německo, Rakousko-Uhersko a Itálie. Právě tato skutečnost znovu dočasně spojila USA s carským impériem. Čína byla poražena v roce 1901 a na dlouhou dobu vydána napospas vítězům.
Již brzy se však vztahy mezi Ruskem a Spojenými státy znovu vyhrotily a situace se nakrátko změnila až v letech první světové války, do které vstoupilo carské impérium po boku USA na straně Dohody proti koalici Německa, Rakousko-Uherska, Osmanské říše a Bulharska. Všechny tyto události však nic nezměnily na rozvoji RPC v Americe.
Na přelomu 19. a 20. století se postavení pravoslavných věřících v Americe začalo měnit. Mnozí řeckokatolíci z Rakousko-Uherska začali ve velkém přestupovat do pravoslaví a tvořili většinu pravoslavných věřících v Americe. Pro oficiální registraci, jakož i pro misijní účely, přijala eparchie v roce 1907 nové vlastní jméno, známější bývalým uniatům – „Ruská pravoslavná řeckokatolická církev v Severní Americe“.
Pravoslavní přistěhovalci však toužili organizovat svůj církevní život podle vlastních národních a jazykových tradic. Především nejpočetnější řecká pravoslavná emigrace často nebyla ochotna uznat autoritu ruských biskupů a organizovala svůj církevní život většinou bez kontaktu s Rusy. Tento trend přivedl biskupa Tichona (Belavina), který stál v čele eparchie na přelomu 19. a 20. století, k iniciativě vytvořit Americkou metropolii na autonomním základě se speciálními vikariáty pro každou z významných etnicko-kulturních emigrantských skupin. Podařilo se mu však zorganizovat jen jeden takový vikariát pro syrské pravoslavné Araby, ale plánoval i dva další – jeden pro Řeky a druhý pro Srby. Kvůli nespokojenosti Řeků nakonec konstantinopolský patriarcha Joachim III. vydal v roce 1908 tomos, ve kterém uvedl, že pouze Konstantinopolská pravoslavná církev může kanonicky rozšířit svou autoritu nad rámec své jurisdikce, a zároveň oznámil přesun péče o pravoslavné řecké emigranty mimo své vlasti na Řeckou církev. Týkalo se to zejména Řeků v Americe, ačkoli v té době pro ně neexistovala žádná osobitná eparchie.
Od roku 1908 měla RPC v Americe k dispozici vlastní teologický seminář a ke konci roku 1917 se rozrostla natolik, že měla 271 chrámů, 51 kaplí, 257 duchovních a až kolem 300 tisíc farníků.
Rok 1917 na dlouhou dobu výrazně zhoršil rusko-americké vztahy. Až na krátká období druhé světové války, kdy USA a SSSR společně bojovaly proti nacistickému Německu a jeho spojencům, to bylo období militantní konfrontace, které několikrát přivedlo svět na pokraj jaderné apokalypsy. Proces výrazného oteplování vzájemných vztahů dvou jaderných supervelmocí začal od roku 1985, po příchodu Michaila Sergejeviče Gorbačova do čela sovětských komunistů, především však po pádu SSSR v roce 1991. Nebyl to sice idylický stav, protože i v tomto období docházelo mezi USA a Ruskem k diplomatickým konfliktům a také k neshodám v rámci Rady bezpečnosti OSN. Přesto však byla situace až do vypuknutí rusko-ukrajinské krize v přelomovém roce 2014 výrazně lepší než v dobách studené války. Od roku 2014 se však vzájemné vztahy dvou vojensky nejmocnějších států světa velmi nebezpečně vyhrotily a tento stav přetrvává dodnes.
Jenže rok 1917 výrazně zkomplikoval i situaci ruských pravoslavných věřících v USA. Pravoslavná církev v Rusku se ocitla v izolaci a už nemohla podporovat mise ve světě. Americká eparchie RPC se začala zmítat v nepokojích, způsobených především narušením pravidelných styků s Ruskem, separatistickými náladami, novou vlnou uprchlíků a podporou bolševické vlády sovětského Ruska „obnovencům“ v Americe.
Reakcí na vnitřní rozpory byla snaha o vnitřní stmelení a relativní izolaci. Na Detroitském soboru v roce 1924 americká eparchie, nově nazývaná také metropolií, oznámila svou „dočasnou autonomii“. V roce 1927 eparchie přerušila kontakty s Ruskou zahraniční církví a v roce 1933 s Moskevským patriarchátem. V roce 1933 se situace zkomplikovala vznikem exarchátu Moskevského patriarchátu, který ještě více rozbil již tak narušenou jednotu pravoslavných v USA. Ke změně napjaté situace došlo v roce 1935, kdy se po usmíření eparchie s Ruskou zahraniční církví ruští pravoslavní věřící v USA do značné míry sjednotili.
Problémy v americké eparchii RPC a neustávající příliv emigrantů způsobily vytvoření mnoha samostatných pravoslavných jurisdikcí pro Ameriku na národním principu. Nejprve Ukrajinci, poté i Srbové, Řekové a příslušníci dalších národů si vytvářeli četné vlastní eparchie. Druhá světová válka přispěla ke sblížení americké metropolie s Moskevským patriarchátem, ale už v roce 1947 se americký metropolita znovu ocitl v izolaci. Statut americké eparchie RPC v USA byl upraven udělením autokefalie od ruské Matky církve v roce 1970. Dne 9. dubna 1970 synoda RPC obnovila společenství se severoamerickou metropolí a následující den, 10. dubna 1970, patriarchální tomos udělil autokefalii RPC v USA.
43 farností v USA, které se nechtěly oddělit od Moskevského patriarchátu, jakož i Edmontonská a Kanadská eparchie, která si želala zůstat pod jurisdikcí Jeho Svatosti patriarchu Moskvy a celé Rusi, se sjednotily, takže patriarchální farnosti v USA a patriarchální farnosti v Kanadě vytvořily jeden velký celek.
Rozhodnutí o udělení autokefalie ze strany Moskevského patriarchátu se setkalo s ostrým odmítnutím ze strany řeckých církví, zejména Konstantinopolského patriarchátu, ale také nejvýznamnějších neřeckých církví – rumunské, antiochijské a srbské.
Pád ateistických režimů v bývalém Východním bloku koncem 20. století umožnil nápravu starých křivd, páchaných na křesťanech. K nejvýznamnějším událostem v rámci RPC patřilo obnovení kanonického společenství mezi Moskevským patriarchátem a Ruskou zahraniční církví v roce 2007. Tím končí stručný výpočet nejdůležitějších událostí, týkajících se dějin RPC v USA.
A jaká je situace dnes? Kolik Rusů a pravoslavných věřících v Severní Americe žije?
V současné době je neobyčejně obtížné stanovit přesný počet Rusů i přesný počet pravoslavných věřících v USA. Různé zdroje uvádějí různé informace a kromě toho ne všichni Rusové v Severní Americe se hlásí ke svému původu a taky ne všichni mluví rusky. Musíme se tedy spokojit s přibližnými odhady. Podle některých zdrojů žije ve Spojených státech asi 5 milionů rusky mluvících lidí. Počet Rusů v Americe, kteří označují Rusko za svou domovskou zemi, je však menší – asi 1,5 milionu lidí. V Kanadě tvoří jádro ruské komunity více než 622 tisíc lidí.
Co se týče pravoslaví v Severní Americe, odhady mluví o 1 až 6 miliónech pravoslavných věřících, ale téměř s jistotou lze konstatovat, že zde žijí 2 až 3 miliony pravoslavných věřících
v přibližně 2 000 farnostech. Celkově je ve světě podle aktuálních údajů kolem 300 milionů pravoslavných.
Rusové a Američané jsou propleteni mnohem intenzivnějšími osobními vazbami, jak se to obecně traduje, a ruskou přítomnost v USA nelze nikdy vymazat z historie i současnosti Spojených států. Nepřítelem Rusů nejsou obyvatelé USA, ale hrstka nejvlivnějších lidí ve Spojených státech, která žene svět do jaderné apokalypsy. Tyto skutečnosti je dobré připomínat si právě dnes, kdy se vztahy USA a Ruska velmi nebezpečně vyhrotily. V zájmu přežití lidstva stojícího před možnou záhubou v jaderné válce, která by neměla vítěze.
AUTOR: Karol Dučák

Upozornění: Tento článek je výlučně názorem jeho autora. Články, příspěvky a komentáře pod příspěvky se nemusí shodovat s postoji redakce cz24.news. Medicínské a lékařské texty, názory a studie v žádném případě nemají nahradit konzultace a vyšetření lékaři ve zdravotnickém zařízení nebo jinými odborníky.
Komentáře a diskuse jsou také otevřeny na našem Telegramu https://t.me/cz24news kde se automaticky zobrazují všechny články
Začněte diskusi