Kdo nelže s námi, je proti nám. Americká korporátní média se zbavují novinářů, kteří nechtějí informovat jednostranně

To, jak korporátní média celého světa pojala informování o nepokojích ve Spojených státech amerických, asi nikoho moc nepřekvapilo. Jak je jejich zvykem – místo aby pouze reflektovala, co se děje, přistupují k celému tématu jednostranně a aktivisticky. Ostatně jako ke všem tématům – kdo je dobrý a kdo špatný, se totiž ví již předem. Na událostech po smrti zadrženého černošského zločince George Floyda je ale mnohem zajímavější jiná věc. Vypjatá situace se totiž v americké společnosti i médiích vyhrotila natolik, až se začala dávit a vyvrhla otrávený obsah svých vnitřností přímo na ulici.

Průvodním jevem tohoto šílenství je jednak hon na čarodějnice, tedy lidi, kteří jsou nesmyslně a neprávem obviňováni z rasismu, a jednak se odhaluje, jak skutečně fungují média, která sama sebe s oblibou označují jako seriózní. Bez nich by takovýto lynč ani nebyl možný – média jsou této „černobílé revoluce“ hlavním nástrojem. Kromě bouřlivých protestů v ulicích došlo ještě k jedné zajímavé vzpouře – v redakci nejprestižnějšího liberálního deníku The New York Times se vzepřeli redaktoři, protože v listu vyšel komentář, který ukazuje obě strany problému, nejen tu jejich.

Nejprve přišel o funkci zakladatel fitness značky CrossFit Greg Glassman poté, co zpochybnil správnost rabování a ničení obchodů (!). Média navíc vyšťourala, respektive udal jej některý z podřízených, že v soukromém videohovoru se zaměstnanci kromě kritiky protestů Glassman zpochybnil i celou uměle vyvolanou paniku kolem koronaviru. „Byla to absolutně zbytečná panika. Myslím, že se nevyhnutelně ukáže, že to stálo mnohem víc životů, než kolik bylo zachráněno,“ rozčiloval se a vyjádřil rozhořčení nad tím, že musel zavřít svá fitness centra. Obchodní partneři a mnohé uvědomělé firmy a značky, se kterými CrossFit spolupracuje, začaly hrozit ukončením spolupráce, a tak musel Glassman opustit vlastní firmu a odejít do předčasného důchodu.

Tato dlouhodobá společenská nálada, kdy se každý správný šéf firmy a veřejně činná osoba, například Tim Cook z Applu, musí přidat k protirasistickému hnutí a podpoře menšin všeho druhu, zapříčinila, že kdo v dnešní Americe nestojí na té správné straně, má problém a hrozí mu veřejný lynč. Tato atmosféra strachu vede i k tak absurdním výjevům, jako byl nedávný rozhovor se spoluautorkou mého oblíbeného seriálu Přátelé. Když Martě Kaufmannové televize BBC položila nevinnou otázku, co by bývala chtěla vědět, když začínala svou kariéru v televizi, teatrálně se rozbrečela a oznámila, že tehdy, v roce 1994, neudělala dost pro to, aby bylo v seriálu víc černochů a jiných menšin. Již loni přitom představitel seriálového Rosse David Schwimmer prohlásil, že při natáčení tlačil na to, aby jeho seriálová postava randila se ženami jiné barvy pleti.

U něj se to dá aspoň pochopit, protože mu odmala plnila hlavu jeho matka, bývalá prominentní feministická právnička a aktivistka. Problém ale je, že americká média dnes snadno ukřižují každého, kdo si byť jen dovolí zapochybovat o nějakém všeobecném trendu – v tomto případě například o právu černošské menšiny během protestů proti historickému útisku a policejnímu násilí rabovat a zapalovat obchody.

O místo přišel z podobných důvodů jako pan Glassman též tiskový mluvčí a šéf komunikace společnosti Boeing, na nějž si stěžoval jeden ze zaměstnanců, který vyštrachal 33 let starý článek, kde Niel Golightly napsal, že by ženy neměly vstupovat do armády.

Čerstvě opustil svůj post i hlavní kurátor sanfranciské Galerie moderního umění (SFMoMA) Gary Garrels. Poté, co galerie na konferenci představila velkou sbírku uměleckých kusů od umělců jiné barvy pleti, jak je dnes módní, na konci prezentace hlavní kurátor na odlehčení pronesl nevinný žertík: „Nebojte se, určitě nepřestaneme sbírat díla od bílých mužů.“ To, co jeho zjevně zfanatizovaní kolegové následně předvedli, bere dech. Následující den se na něj na poradě sesypali jako vosy a na nebohého kolegu, který je uznávaným odborníkem a v galerii působil přes dvacet let, po nepříjemném výslechu založili petici požadující jeho okamžité odvolání. Garrels se sice hájil tím, že se jen snažil vyhnout takzvanému zpětnému rasismu neboli pozitivní diskriminaci rasových menšin na úkor většiny, ale vše bylo marné. „Gary musí odejít z SFMoMA, v tom nehodláme ustupovat,“ uvádí se v petici. „Vzhledem k tomu, jak dlouho už tuto pozici zastává, se musíme zamýšlet nad tím, kolikrát s tímto toxickým nadhledem bílého hegemona spravoval sbírky muzea.“

Když tyhle věci Garrels četl, ani nečekal na výsledek petice a raději rezignoval sám.  Zapomenuto je i to, že v začátcích kariéry pomohl mnohým umělcům jiné barvy pleti a byl to právě on, kdo loni dojednal prodej obrazu Marka Rothka za více než 50 milionů dolarů s tím, že výtěžek šel na založení dobročinné organizace. Prostě jej smetla nová americká kulturní revoluce připomínající slavného Mao Ce-tunga, která nezná hranic.

S přehledem nejzajímavější obětí tohoto názorového fašismu se však stal šéfkomentátor nejvlivnějšího amerického deníku, který stál přímo u jeho zrodu. Všechno to začalo tím, že v prestižním a největším (levicovém) deníku The New York Times vyšel nevinný komentář republikánského senátora Toma Cottona. Vyzýval v něm k tomu, aby k potlačení nepokojů v amerických městech byla nasazena armáda. S tím, že pokojné protesty se samozřejmě mají povolit, ale je třeba zamezit rabování a násilí. Vyjádřil tedy to, co by podepsal každý běžně uvažující člověk.

Jenže poté, co text v novinách vyšel, došlo k nečekané vzpouře. Nikoli však v ulicích, ale v redakci. Přesto, že v článku byli jasně odděleni pokojní demonstranti od násilníků, proti jeho zařazení se zvedla mezi redaktory listu vlna protestů s odůvodněním, že je rasistický a „jeho zařazení vystavilo černé reportéry, editory a další zaměstnance New York Times nebezpečí“. Cože?

Do celé záležitosti se musel vložit zástupce rodiny majitelů deníku Arthur G. Sulzberger, který zařazení článku obhajoval slovy: „Věřím v princip otevřenosti vůči široké paletě názorů včetně těch, s nimiž nemusíme souhlasit, a tento článek byl v tomto duchu otištěn.“ Tím ale redaktory novin, které se v posledních letech staly ideologickým věstníkem popleteného liberalismu ve stylu „kdo nečurá s námi, čurá proti nám“, naštval ještě víc, a do rebelie se zapojilo na 800 zaměstnanců.

Pod jejich tlakem vydavatel předvedl ukázkovou piruetu. Stejný článek, který pro něj byl ještě před pár dny v pořádku a v souladu s redakčními principy, byl najednou hoden opovržení. A protože se to na někoho muselo hodit, odnesl to vyhazovem šéf komentátorského oddělení James Bennett.

Lepší ilustraci proto, jak fungují dnešní média, jsme si ani nemohli přát. Spor se dostal z redakce na sociální sítě, a tak můžeme nyní poprvé v přímém přenosu vidět, co jsme se mohli dosud pouze domnívat: jiný než „správný“ pohled není přípustný a o tom, co je pravda, nerozhoduje na základě argumentů a porovnání informací čtenář, ale redakce, která provede cenzuru již při výběru témat, aby byl čtenář informací, které by jej mohly vést ke špatnému názoru na věc, rovnou ušetřen.

Vzpoura v New York Times je v tomto ohledu přelomová, protože dokazuje to, co čtenáři a diváci dosud mohli u korporátních médií pouze tušit: že je obsah médií silně filtrován, popis událostí včetně zpravodajství podléhá ideologickým pohledům, kdy se potlačují informace, jež se nehodí redakci do krámu, a cenzura či autocenzura je základem „novinářské“ práce. Pravdu tedy z médií můžete očekávat jen v případě, že se spletou a sítem něco proklouzne. Tak jako v New York Times to totiž chodí i všude jinde – nehodící se škrtněte.

Ze stejných důvodů skončil i šéfredaktor listu Philadelphia Inquirer kvůli komentáři kritičky architektury o tom, že by vandalové při demonstracích neměli ničit ulice. Titulek „Na budovách také záleží“ totiž narážel na název hnutí aktivistů Na černošských životech záleží. Stan Wischnowski vedl redakci 20 let a vyprovodili jej z ní redaktoři, kteří mu napsali: „Už máme dost toho, aby nám někdo říkal, že máme ukázat obě strany problémů, které dvě strany nemají.“ O místo přišel i šéfredaktor titulu Bon Appetit – kvůli sedmnáct let staré fotografii, na níž je zachycen v převleku, nyní hodnoceném jako rasistický. Odstoupit musela vedoucí publikace Refinery29, zaměřené na ženy, wellness a módu, a šéfredaktorka společenského časopisu Variety se odebrala na nucenou dovolenou poté, co byl její text vyzdvihující význam rasové diverzity v redakci na sociálních sítích vyhodnocen jako „nedostatečně sebekritický“. Taky vám to připomíná doby Rudého práva u nás?

Největší obětí zběsilého tažení by mohl být přesto vyhlášen zmíněný vydavatel New York Times Arthur G. Sulzberger. Možná poprvé se totiž stalo to, že se neliberální úzkoprsý přístup liberálních médií obrátil proti jednomu z majitelů, který jej přitom ve svých novinách zavedl. Nová generace novinářů je totiž sulzbergerovatější než Sulzberger.

Komentátorka deníku Bari Weissová na sociálních sítích napsala, že uvnitř New York Times probíhá „občanská válka“ mezi mladými uvědomělými novináři a staršími reportéry. Mladé pušky, vyšlé z prestižních univerzit moderního střihu, prý věří, že právo lidí nebýt vystaveni názorům, jež se jim nelíbí, je mnohem důležitější než svoboda projevu, jak si myslí starší část redakce, do které patřil i vyhozený šéfkomentátor Bennett. Weissová ve svém postu zmiňuje již notně vyčpělé motto listu, které platilo kdysi dávno: Všechny zprávy, které jsou vhodné k otištění. Zatímco dřív se kladl důraz na „všechny“, dnes je rozhodující slovo „vhodné“. Načež se zase všichni na Facebooku pohádali jako koně.

Co myslíte, že se stalo pak? Správně, vyhozena byla i Bari Weissová. Liberální „demokrati“ z redakce jí na vnitroredakční síti dávali ikonku sekyry, nazývali ji nacistkou a všelijak jinak ji šikanovali a znepříjemňovali jí život. A to jen proto, že dělala dobře svoji práci a netahala do ní politiku a aktivismus, tak, jak to má normální novinář dělat. Normální novináři ale odcházejí a zůstávají převážně lháři a psychopati. Ti měli v posledních dvaceti letech v novinách po celém světě stále větší převahu, ale protože dovnitř médií nikdo neviděl, mohli se diváci a čtenáři o příčinách úpadku mainstreamových médií pouze dohadovat. Tím, že se ale spor z největšího mainstreamového deníku The New York Times přenesl na veřejnost, se ale tušení změnilo v jistotu.

„V médiích, ale možná obzvlášť v tomto listu,“ říká Weissová ke svému odchodu, „se zrodil konsenzus, že pravda není procesem kolektivního objevování, ale ortodoxní vírou dopředu známou osvícené skupince, jejímž posláním je informovat o ní ostatní.“ Tento výrok by se měl zarámovat, protože popisuje dnešní „novinařinu“ dokonale. Už dávno totiž neinformuje, ale snaží se čtenářům vnutit své názory vydávané za pravdu. De facto pouze manipulují a chrlí svoji propagandu. „Vždy mě učili, že novinařina je pokus sepsat první přibližnou verzi historie. Ale teď je sama historie další z pomíjivých věcí, hnětených tak, aby vyhovovaly potřebám dopředu daných výkladů.“

Právě kvůli tomu, a proto, že diváci a čtenářům korporátních médií jejich zprávám stále věří a hltají je, jsme tam, kde jsme. Novinkou a nadějí do budoucna ale je, že jejich programové lhaní – skoro všechna totiž píší či vysílají stejně hloupě jako The New York Times, viz u nás například Česká televize – už není jenom podezřením, ale potvrzenou realitou. Rozhodně však ne překvapením.

Milan Vidlák