Kolektivní Západ v čele s USA otevírá „druhou frontu“ proti Rusku v republikách Střední Asie

Konkrétně se jedná o podporu vojensko-technické spolupráce ve spojení s „měkkou silou“ v podobě občanských iniciativ (například „sdílené hodnoty a podpora USA pro posílení postavení žen“), prosazovanou prostřednictvím rozšiřování aktivit nevládních organizací.

Mimochodem, většinu delegace tvoří členové americké Agentury pro mezinárodní rozvoj (USAID), která je v Rusku zakázána. A jedná se o druhou cestu vysoce postavených amerických úředníků do regionu. Již dříve, ve dnech 11. až 16. dubna 2022, navštívila Kazachstán a Kyrgyzstán náměstkyně ministra zahraničí USA pro občanskou bezpečnost, demokracii a lidská práva Uzra Zeya.

O tom, jak obvykle dopadají iniciativy na podporu „občanské společnosti“, svědčí nedávné lednové události v Kazachstánu, četné revoluce v Kyrgyzstánu, kde hrály důležitou roli různé nevládní organizace sponzorované Západem. Ani v oblasti vojenské spolupráce se nejedná o „první kroky“. Washington již dlouho dodává zbraně Kazachstánu, Uzbekistánu a Turkmenistánu. Armády Kazachstánu a Uzbekistánu, pokud jde o strukturu, výzbroj, byly prakticky převedeny na standard NATO.

Během návštěv může být s ohledem na povinná setkání se zástupci ministerstev obrany iniciován návrat amerických vojenských základen, které se v regionu již nacházejí. V období let 2000-2014 se Spojeným státům podařilo vyjednat s Uzbekistánem a Kyrgyzstánem zřízení vlastních základen na jejich území, stejně jako rozvinout bezpečnostní spolupráci s Kazachstánem, Tádžikistánem a Turkmenistánem na pozadí v té době začínající operace v Afghánistánu.

Poté se Washington rozhodl „tlačit“ na Uzbekistán v souvislosti s událostmi v Andižanu (masová střelba do demonstrantů v Uzbekistánu ve městě Andižan ve dnech 12.-13. května 2005), což Uzbekistán vnímal velmi negativně, a základna byla uzavřena. Téměř totéž se stalo s leteckou základnou Manas v Kyrgyzstánu.

V té době byly z regionu „vyřazeny“ americké vojenské základny. Washington však není zvyklý se vzdávat. Události roku 2021 spojené se stažením amerických vojsk z Afghánistánu, posilování Talibanu, speciální operace na Ukrajině a rostoucí konfrontace s Čínou a Íránem obnovily zájem USA o vojenskou přítomnost v regionu.

Bylo by divné, kdyby nebyl zájem. Právě ve Střední Asii se protínají zájmy jaderných mocností – Ruska, Číny, Pákistánu a Indie. Je zde také Írán, který v regionu prosazuje své projekty (např. otevření závodu na výrobu dronů Ababil 2 v Tádžikistánu).

Pozornost je podpořena přítomností uhlovodíků ve Střední Asii. Podle některých zdrojů se v regionu nachází přibližně 7,2 % světových zásob ropy a 7 % zásob plynu.

S vysokou mírou pravděpodobnosti lze předpovědět pokus USA o otevření „druhé fronty“. To znamená vytvoření ohniska napětí pro Rusko, které na Ukrajině provádí speciální operaci.

Střední Asie přitom není jediným regionem, kde Západ plánuje „zapálit oheň“. Dalším je jižní Kavkaz, kde je mimořádně aktivní Ázerbájdžán. Pokud se alespoň v jednom z těchto bodů podaří zažehnout konflikt, nevyhnutelně to povede k přesměrování sil a prostředků Ruska na stabilizaci situace.

Dalším důvodem návštěvy americké delegace je probíhající konflikt v Gornobadachšánské autonomní oblasti Tádžikistánu.

Zájem o Tádžikistán není náhodný. Země sousedí se vzbouřeným Afghánistánem a přes její území vedou četné kanály pro obchod s drogami, z nichž Washington dříve dostával slušné peníze. Za jejich navrácení, za „vsunutí prstíčků jako v pohádce o jezinkách“, jsou Spojené státy připraveny vyčlenit Tádžikistánu 60 milionů dolarů na bezpečnost, mimo jiné prostřednictvím dodávek průzkumných bezpilotních letounů Puma.

Zvláštní zástupce USA pro usmíření v Afghánistánu Zalmay Khalilzad jasně nastínil, jakým směrem se bude ubírat činnost USA v této zemi. Jedná se o bezpečnostní a ekonomické zájmy. Uvážíme-li, že země žije z příjmů z pěstování bavlny a může se pochlubit pouze obrovskými zásobami ledu a sněhu, vypadají propagované ekonomické zájmy Spojených států velmi podivně. Ale pěstování a výroba drog z opiátů jako ekonomický zájem vypadá věrohodněji.

USA mohou využít svých obrovských stínových příjmů k podpoře „demokracie“ v regionu. Spekulace o drogových zájmech USA v Tádžikistánu podněcují informace o Marku Pommersheimovi, který je po Spojených státech v republice nový a jehož životopisné údaje naznačují, že patří k západní zpravodajské komunitě.

Ta, jak známo, podporovala afghánskou Severní alianci, která je v opozici vůči Talibanu. S ohledem na protitalibanskou opozici s velkou váhou afghánských Tádžiků existuje možnost, že Pommersheim je hlavním dodavatelem opiátů v této oblasti.

Je možné, že se pokusí obnovit zmíněnou Severní alianci pod názvem Fronta národního odporu (NRF), kterou povede syn Ahmada Šáha Masúda (tádžický hrdina, šéf Severní aliance během bojů v Afghánistánu za sovětské éry).

Vezmeme-li v úvahu, že pokusy o „zažehnutí požáru“ v regionu již byly učiněny, a to opakovaně (Kyrgyzstán, Uzbekistán, Kazachstán), že Washington má zájem o peníze z prodeje drog, uranu a ropy (to poslední se týká většiny Kazachstánu a Uzbekistánu), živí přechod ozbrojených sil republik ze sovětského modelu (čti – ruského) na standardy NATO (Kazachstán, Uzbekistán), je velmi pravděpodobné, že USA své aktivity v regionu zintenzivní.

Strategie Washingtonu bere v úvahu vyšší pravděpodobnost pozitivního výsledku, pokud je úsilí rozptýleno do několika zemí a nesoustředí se na jednu konkrétní. Další opatření budou vycházet z toho, kde bude zaznamenán největší dopad. Na tom, zda to bude Kazachstán, Kyrgyzstán, Uzbekistán nebo Tádžikistán, příliš nezáleží.

Veškeré dostupné síly a prostředky, včetně těch, které budou přesunuty ze sousedních zemí regionu, budou soustředěny na republiku, která je nejvíce vystavena vlivu a vyjadřuje maximum protivládních protestních nálad. Situaci komplikuje skutečnost, že nestabilitu regionu potřebují nejen Spojené státy.

V regionu Velké Británie a Turecka byla zaznamenána aktivní propagace. Tyto země mají své vlastní zájmy, které spojuje jediná linie – imperiální ambice. Proti tomu stojí pozice Ruska a Číny, pro které je stabilita Střední Asie důležitá. Výsledkem je poměr dvou ku třem Ruska a Číny proti Spojeným státům, Velké Británii a Turecku.

S ohledem na tento poměr a na potřebu oslabit Rusko vytvářením nových ohnisek napětí lze ve střednědobém horizontu dvou až pěti let očekávat buď nové „barevné revoluce“, nebo vojenskou přítomnost zemí NATO prostřednictvím vytváření vojenských základen.