Maďarský zázrak. Jak Viktor Orbán zachraňuje Maďarsko. Předmluva ABB ke stejnojmenné knize

Neomarxističtí liberálové si zoufají, že v Evropě posledních několik let posilují „extrémistické strany“, že Evropa „hnědne“ a demokracie (rozuměj „jejich“ liberální demokracie) „chřadne“, právní stát je „demontován“ a demokratická transformace ve střední a východní Evropě „selhává“. Mluví se o „nastupujícím autoritářství“, o „putinovské verzi řízené demokracie“, o „krizi demokracie“.

Pokud by ale měli být liberálové z něčeho skutečně zděšeni, pak je to případ právě Maďarska, ve kterém se podařil téměř zázrak – pronárodně ukotvená vláda se nejen dostala k moci (už to bývá často malým nebo spíše velkým zázrakem), ale nejen to – začala měnit zevnitř i samotný systém. Na svět tak přivedla modifikaci demokracie, která nemá v Evropě obdoby. Orbán sám ji sice s ohledem na voličské hlasy, o které se opírá, a na křesťanské tradice své země, na které se odvolává, nazývá křesťanskou demokracií , ale dobře chápeme, že to není to správné označení – alespoň ne v našich poměrech, kde si pod něčím takovým představíme „lidovce“, kteří jsou přitom pravým protipólem politických snah Orbánova režimu.

Orbánově demokracii by tedy slušelo spíše jiné přízvisko, které ale hledat není smyslem předkládané publikace – o to nechť se přou politologové, kteří, jak jsme viděli, mají v rukávě dost hanlivých označení pro to, co se v Maďarsku děje. Někteří to nazývají „nástupem autokracie“, jiní „kryptodiktátorskými trendy“, opět jiní „semi-diktaturou“ nebo „poloautoritářstvím“. „Zvolenou autokracií“, „operetní diktaturou“, „hybridním režimem“ či „mixem demokratických a autokratických praktik“. Pro jiné je Orbánovo Maďarsko „režimem někde v šedé zóně mezi liberální demokracií a plným autoritářstvím“. Politologové se předhánějí, kdo vymyslí originálnější pojmenování pronárodně ukotvené Orbánovy vlády: „demokratický odklon“, říká jeden. „Simulovaná demokracie“, nabízí druhý. „Populistická demokracie“, zaznívá z úst třetího, méně nápaditého. „Selektivní demokracie“, konkuruje mu čtvrtý. „Zmenšená forma demokracie“, uvažuje nahlas pátý, který už neví, co by vymyslel.¹ A když už jsou v úzkých, vymýšlejí alespoň přízviska pro tvůrce tohoto režimu, s jehož pojmenováním si nevědí rady: Orbán je pro ně „Putin z pusty“, „Viktátor“ nebo „maďarský Chávez“…

Jakoby nestačilo to, že Orbán sám svůj „systém“ pojmenoval. Nejprve používal termín „neliberální“ (iliberální) demokracie, pak, jak jsem už zmínil, „křesťanská demokracie“, ale vzorem mu jsou (jak sám přiznal) spíše některé státy euro-asijského prostoru, které přitom s křesťanstvím nemají příliš společného.

Očekával bych přirozeně, že země, která tímto způsobem změní svou ústavu a základy systému, země, které se povede vymanit z chomoutu neomarxistické liberální demokracie a jde si svým vlastním směrem, navzdory výhrůžkám a plivancům, které na její adresu zaznívají z Evropské unie a dalších nadnárodních institucí, bude vystavena mnoha důkladným analýzám, které by zkoumaly, jak se něco takového vůbec mohlo stát, jinými slovy, „kde soudruzi udělali chybu“. Jenomže žádné takové texty veřejně nevycházejí. Nikdo nesepsal knihu, která by sledovala vývoj Orbánovy politiky, jeho obrat od liberalismu přes konzervatismus k iliberalismu. Bylo by to totiž zajímavé nejen pro kritiky takového režimu, ale i pro ty, kteří ho obdivují a vnímají jako inspirativní.

Jistě, z médií k nám probleskují různé zprávy o tom, co se v Maďarsku děje, jenže jejich autoři tyto změny popisují ze svého zorného úhlu pohledu, tedy kriticky. Nemůžeme se tedy plně spolehnout na to, že nám něco nezamlčují nebo že tyto informace nezkreslují. Nejednoho vlastence by přitom zajímalo, jak je možné v mantinelech demokratického systému, který má své „pojistky“, převzít moc takovým způsobem, jakým ji drží Viktor Orbán. A to ne kvůli moci samotné, ale především proto, že vidíme blahodárné ovoce, které tato vláda pevné ruky v Maďarsku nese. Rádi bychom se inspirovali, rádi bychom se poučili, rádi bychom si přečetli pár receptů, jak reformovat stát – ale nikdo nic takového nesepsal. Jazyková bariéra brání tomu, abychom si zjistili informace z první ruky. V dobách nevídaného rozmachu informačních technologií je přitom tento nedostatek informací, který pociťujeme, skoro nepochopitelný.

Paradoxně tak větší informovanost o tom, co se v Maďarsku odehrává, panuje na levici. Příkladem může být levicový internetový server Deník Referendum, který o Maďarsku publikoval článků několik desítek. Pravda, často přitom kloužou po povrchu nebo se věnují jen popisu dílčích událostí bez uvedení kontextu, bez věcných argumentů, pouze ideologicky a –– hystericky. Musíme však levici přiznat, že jakožto „ideoví oponenti“ maďarských změn vnímají tamní dění mnohem pečlivěji, než sama národovecká opozice v České republice. Jenže publicistické texty, které vycházejí na stránkách nemainstreamových levicových (liberálních) internetových serverů, není totéž jako kniha, kterou by měla k dispozici široká veřejnost.

Druhá skupina těch, kteří o Maďarsku píší, jsou studenti politologie a různých sociálně-vědních (pa)oborů, kteří téma maďarské reakce dostávají jako zadání diplomových prací od svých vyučujících, což ukazuje, že levicové liberály otázka Maďarska nenechává spát a skutečně je sžírá. Počet těchto vysokoškolských textů na téma Orbánova Maďarska je skutečně zarážející – i z nich jsem čerpal, protože tito studenti alespoň, na rozdíl od jejich kolegů publicistů a novinářů, musejí vynaložit určité úsilí, prokousat se spoustou literatury a zdrojů, pročež jsou jejich práce komplexnější, i když ideologicky stejně zaujaté. Ale ani existence těchto textů nevyplňuje onu mezeru, o které jsem se zmínil. Třebaže je lze s trochou snahy na internetu nalézt a studovat, nejsou to texty v pravém slova smyslu veřejné, ke kterým by široká veřejnost měla přístup a mohla si z nich o Maďarsku utvořit patřičný obrázek. Žádnému z těchto textů se nedostalo širší publicity, nevyšel v knižní podobě apod.

Nejinak tomu je i s monografiemi, které by se věnovaly Orbánovi samotnému. Zatímco o ruském vůdci Vladimiru Vladimiroviči Putinovi vycházejí i v češtině spousty knih, které si často berou na paškál jeho politické metody (a jejichž reklamy na nás vyskakují například v pražském metru), o Orbánovi nevyšla v češtině žádná kniha. Na českých e-shopech lze zakoupit pouze jednu knihu v němčině,² jednu v polštině³ a jednu anglicky psanou knihu maďarsko-židovského publicisty a novináře Paula Lendvaie,⁴ ze které jsem čerpal obecné informace o vývoji Orbánovy politické kariéry, ale která není nestranná, protože Orbána nahlíží jako politika maďarské demokracii nebezpečného. I zmíněná, do polštiny přeložená, kniha Józsefa Debreczeniho, maďarského autora několika Orbánových životopisů, je k Orbánovi kritická, zaujatá, tudíž ne neutrální.⁵

Proto jsem se rozhodl, že nějaký takový malý „manuál“ (jak se dle maďarských zkušeností i v systému liberální demokracie dostat k moci a tuto moc upevnit) na základě svých rešerší sepíšu – alespoň jako první pokus o vážnější debatu na toto téma. Budu muset vyjít z veřejných zdrojů, pokusit se odmyslit si ideologický balast a liberálně-demokratickou zapšklost, která z těchto textů čiší a možná se dobereme nějakých zajímavých poznatků. Budiž tedy tento můj nesmělý záměr výzvou pro mainstreamové badatele a politology (pevně věřím, že jsou mezi nimi i výjimky, které stojí za to číst), aby předložili zevrubnější práci na toto téma. A budiž toto „dílko“ i inspirací pro členy Národní demokracie a dalších vlasteneckých stran, které dění v Maďarsku sledují se zájmem, ale dosud možná s absencí relevantních informací. Na rovinu pak dodávám, že jde spíše o kompilaci textů, než o můj vlastní autorský text.

Ostatně, i pro mne samotného, jako politika neparlamentní strany, je zajímavé zkoumat, „jak se to dělá“, když jsou v některé zemi poměry k přeměně společnosti nakloněny. Vždy je dobré nechat se inspirovat, je-li čím. Tak jako bylo vznikající italské fašistické hnutí inspirativní nejen pro prvorepublikovou Československou národní demokracii, ale vůbec šířeji i pro další československé politické strany, které chtěly v době meziválečné převzít když ne ideologii, tak alespoň líbivý vnější lesk tohoto tehdy moderního politického hnutí,⁶ je to dnes Orbánova vize neliberální demokracie, která je inspirativní pro současnou Národní demokracii a šířeji i pro všechny pronárodně orientované politické subjekty u nás i v zhraničí.

Problémy, kterým čelí naše dvě země, jsou totiž v mnohém podobné. Maďarsko sice není slovanskou zemí, maďarský národ byl vždy politicky úspěšnější ve svých snahách o samostatnost, než ten český, ale společně sdílený prostor Střední Evropy, společná minulost v habsburské říši či později přináležitost k východnímu bloku, to vše nás spojuje, jak je vidět i na komplikované, ale stále přirozené, spolupráci například v rámci skupiny V4.

Odkaz na Svatoštěpánskou korunu , která je symbolem, jejž tak ráda využívá současná Orbánova vláda, je pro nás také dobře uchopitelný – vždyť naše Svatováclavská koruna , tedy naše státnost, má podobně úctyhodnou tradici a řadí nás k jedněm z nejstarších státností v Evropě.⁷

Záměrně se vyhýbám otázce Benešových dekretů a složitým vztahům slovensko-maďarským: je mi jasné, že to, co se nám v Čechách a na Moravě zdá inspirativní, může vyvolávat neblahé historické reminiscence a oprávněné obavy u našich slovenských bratří,⁸ ale smyslem této publikace není hledat rozdíly, ale naopak to, co nás spojuje a v čem by si současné nástupnické státy Československa mohly vzít příklad z maďarského boje proti současným globálním výzvám, kterým sice čelíme společně, ale jen Maďarsku se daří čelit jim úspěšně.

Někdo by mohl namítnout, že nacionalistům by měl být bližší spíše JOBBIK se svojí rétorikou, ale myslím, že zde došlo k nepochopení procesů, které v Maďarsku probíhají, respektive mezitím došlo na maďarské politické scéně ke změnám, které možná někteří národovci v Čechách nepostřehli. O JOBBIKu se ze setrvačnosti píše, že je krajně pravicový, nacionalistický až extrémistický, ale musíme si uvědomit, že u něj došlo k ideovému obratu, k zmírnění rétoriky a že dnes nemá tolik co nabídnout jako FIDESZ, který mezitím nacionalistickou politiku, umně rozšířenou o důrazy na další společenské skupiny, úspěšně realizuje .⁹

Je jasné, že to, co my považujeme za „zázrak“, Lendvai a jemu podobní liberálové považují za tragédii a „zánik“ jim blízkých hodnot.¹⁰ Pro nedostatek pramenů v češtině se na Lendvaiovu knihu často odvolávám, mějme ale na paměti, že to, co v ní autor píše , je spíše jeho vnitřním vyjádřením znepokojivých pocitů (zklamání), které jako liberál z dění v Maďarsku prožívá: zlomyslně a falešně proto kritizuje Orbána ne jako idealistu, ale jako oportunistu, který naplnil „ne vůli Maďarů po svobodě, ale svoji vlastní touhu po moci.“ A tak je to se všemi, kteří proti Orbánovi veřejně píší: v jejich textech je špatně skrývaná zloba a zlost, že v Maďarsku ztratili své pozice, zloba o to vyhrocenější a emocionálnější, že se jim tak stalo ze strany někoho, kdo byl původně na jejich straně, v koho vkládali naděje a kdo je posléze šikovně vystrnadil.

I v tom je ale kus naděje – že „jejich“ plán nikdy nevyjde úplně, že i „jejich“ plán může selhat, že i pro „ně“ může nastat nepříjemná situace, kdy se karty obrátí.

Jakkoli bychom si přáli, aby maďarská zkušenost byla přenositelná (je jí jen do jisté míry, například v Polsku,¹¹ protože oba národy si jsou podobné například co do míry religiozity či národní hrdosti), dobře také víme, že jsou to především právě národní charakteristiky a také (v místě i čase) neustále se měnící vnější okolnosti, které podobnému vývoji v dalších zemích spíše brání. Přesto ale i v politice hraje velkou roli štěstí, které Orbán bezesporu měl a má a které mu pomohlo v klíčových chvílích využít svého potenciálu. Stejně tak naši ideoví nepřátelé dělají někdy osudové a zbytečné chyby (jako Gyurcsány a jeho uniklá nahrávka).

Nicméně štěstí samotné nestačí. Potřebná je houževnatost, vytrvalost, píle, pracovitost a hlavně příprava. Právě to je něco, čeho se můžeme od Viktora Orbána učit. Štěstěna mu přála, ale daleko by s ní nedošel, kdyby nebyl připravený a kdyby nevěděl, jaké kroky učinit ihned poté, co ho postavila do klíčové role. Štěstí přeje připraveným.

V neposlední řadě je pak důležitá také věrnost národní myšlence, což je věc jistým způsobem metafyzická, duchovní. Ten, kdo tuto myšlenku nese a pracuje pro ni, má jakýsi morální kredit či náboj, který ho odlišuje od ostatních politiků, jež na národ nemyslí a nebo dokonce vědomě jednají proti němu. I těm se sice může na první pohled politicky dařit, ale jen do času. I Gyurcsánye v jisté chvíli osud postavil do situace, po které touží každý politik. Zvítězil ve volbách, těšil se popularitě i přízni médií. Jenže sloužíte-li ve skutečnosti místo lidu nadnárodnímu kapitálu, nemůžete se slávě těšit navždy. Dříve nebo později lid vlastizradu odhalí, protože pohár trpělivosti s jeho vykořisťováním přeteče. Naopak politik, který hájí národní zájmy, třebas by i jeho cesta k moci byla dlouhá, kamenitá a lemovaná i neúspěchy (Orbán zažil tři velké volební porážky), už proto, že stojí na straně pravdy a lásky (rozuměj lásky k národu), má jistou výhodu a – nebojím se říci – i podporu ze strany Prozřetelnosti.

Ne vždy se věrnost ideálu, věrnost národní myšlence, projeví okamžitým politickým úspěchem. Ale i na první pohled „zbytečné“ a „marné“ oběti položené na oltář vlasti a národa působí na národ blahodárně. Po mnoha pádech přichází vzestup. Po mnoha obětech přichází vykoupení. Jsem přesvědčen, že Orbán je více než „dítětem štěstěny“ či „technokratem moci“ výsledkem zosobnění touhy Maďarů po samostatnosti a svobodě, důsledkem obětí, modliteb, přání, vizí, nadějí a tužeb generací a generací příslušníků maďarského národa. Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Maďarský národ, který si hodnotu národa uvědomuje, získal vládu, která národu slouží a prospívá. A jsem přesvědčen, že tomu tak jen nejen díky oněm obětem, které pro tuto myšlenku dříve přinesl, ale i proto, že z dlouhodobého hlediska viděno patří k těm z mála národů, které nejen, že prokazují vůli k moci a odvahu bránit se, ale jsou zároveň strážci hodnot, které přesahují i je samotné. Takový národ pak generuje vůdce, který je nejen schopen vést svůj vlastní národ, ale být inspirací i pro národy ostatní, být vůdcem i v širším měřítku, než jen pouze vůdcem národním.

To je – podle mého názoru – nejen další aspekt „fenoménu Orbán“, ale aspekt ze všeho nejdůležitější. Bez určitého „duchovního ukotvení“ a bez „duchovního porozumění“ tomu, v jakém boji jsme se ocitli, bychom si se štěstím a s „know-how“ nevystačili. Až tento vhled do souvislostí a to, že stojíme na straně dobra (svého národa) nám dává jistou konkurenční výhodu. Proto je Orbán tak úspěšný, jak je.

Politická mapa Maďarska je od roku 2010 oranžová, protože oranžová je stranická barva FIDESZu. I proto byla zvolena oranžová barva na obálku této publikace. Přejme Maďarsku, aby bylo co nejdéle oranžové, zdravě Maďarům záviďme úspěch jejich pronárodní politiky a nechme se jimi inspirovat. Nemusíme totiž vynalézat již vynalezené, mnohé věci jsou už vymyšleny a fungují dobře. Teď jde spíše o to, jak v liberální demokracii českého typu prorazit onen politický krunýř Systému. Na to totiž bohužel žádné zaručené recepty neexistují. Budeme muset najít specificky českou cestu, jak se dostat do hry. Ale v tom, co udělat vzápětí, už tápat nemusíme. Už to za nás vymysleli, odzkoušeli a úspěšně realizují v Maďarsku…

Adam B. Bartoš
předseda Národní demokracie
v Praze dne 24. dubna 2020,
na svátek sv. Jiří.

Knihu můžete zakoupit zde