Skoro bych řekla, že to je výstižný popis většiny současných evropských politiků. V posledních třiceti letech neustále budovali lepší zítřky, zachraňovali ty a ony, poskytovali sociální granty a programy – a dopadlo to jako vždy. Místo toho, aby střední třída rostla, podle dat Eurostatu se zmenšuje. Přibývá chudých i extra bohatých, ale střed mizí. Rozdíly ve společnosti se prohlubují.

Státní zásahy vytvořily megabohaté a megachudé. Současně taky zničily svobodný trh a zdecimovaly střední třídu. To platí prakticky o všech vyspělých zemích. Největší firmy světa jsou dnes bohatší a vlivnější než většina zemí. Zákazy spojené s koronavirem tento trend jen prohloubily: malí dostali stopku a velcí jedou dál.

Hezky to je vidět třeba v maloobchodu. Velké e-shopy prodávají bez přestávky a trhají v tržbách rekordy. Malé kamenné obchody čekají na pětadvacítku. Nůžky se opět víc rozevřely. Vzniká tu bohatá „digitální“ vrstva. Nejbohatší člověk světa už není ten, kdo něco vymyslel nebo vyrobil, ale člověk, který toho nejvíc přeprodal a přeposlal. A ne proto, že by to byl přirozený tržní vývoj, ale protože státní úředník rozhodnul o karanténě a jinak se prodávat nedalo. Směřujeme k jednomu velkému obchodu, který obslouží všechny zákazníky světa.

Stále větší oligopolizace se roztáčí i mimo maloobchod. A opět ne kvůli přirozenému tržnímu vývoji, ale kvůli úřednímu rozhodnutí. Velké firmy dostanou tučnou pomoc. Malé mají smůlu, protože nemají poradce, kteří by jim pomohli projít martyriem formulářů a úřadů. Automobilky si vydupou šrotovné. Hospodští tak maximálně čtvrtou sazbu DPH na pivo. Tři sazby s jedním otevřeným okénkem jsou evidentně málo.

Je to neuvěřitelný paradox: Socialisté chtěli a chtějí větší rovnost mezi lidmi. Ale výsledkem jejich zákazů, příkazů a regulací je pravý opak: že chudí stále víc chudnou a bohatí stále víc bohatnou. Pokud by toto chudnutí a bohatnutí kopírovalo také individuální schopnosti a zásluhy, fajn, žádný problém. Ale tohle rozevírání nůžek nekopíruje individuální schopnosti a zásluhy lidí a firem; kopíruje pouze to, kdo má schopnějšího lobbistu a ochotnějšího úředníka přihrát státní přerozdělování.

Podle Světového potravinového programu (WFP) spadajícího pod OSN dojde ve světě v důsledku pandemie k hladomoru. Počet lidí trpících hladem se může celosvětově až zdvojnásobit. A překvapivě hladovět nebude jen rozvíjející se svět. Státní zásahy ničily eurozónu už před pandemií. Průmyslu se nedařilo už koncem roku, ačkoli mu pomáhala Evropská centrální banka zápornými úrokovými sazbami. Teď ho úředníci dorazili. S příchodem viru vliv státu dál vzrostl. Úředník rozhoduje, kdo bude prodávat, kdo ne. Má moc jako už léta ne.

Vládní výdaje k HDP budou ve většině zemí světa asi nejvyšší od Druhé světové války. Vládní dluhy taktéž. Některé státy budou zralé na bankrot. A přes všechny tyto snahy dál poroste nerovnost ve společnosti. Bude to totiž v realitě právě kvůli těmto snahám. Lidí ze střední třídy bude zase míň. Celá snaha posledních desítek let přijde vniveč. Budou tu armády chudých voličů v předlužených státech. Evropský socialismus zase neuspěl. Kde asi soudruzi udělali chybku? Kolikrát se to ještě bude opakovat, že lidé pochopí, že nelze žít z cizích peněz?

A zatím u nás… Zatímco se s vážnou tváří diskutuje o tom, že stát zachrání protekční akcionáře a vstoupí do letecké společnosti, které se v minulosti musel zbavit, protože ji neuměl řídit, současně tentýž stát zavřel školy, čímž se mnoho dětí a samoživitelek dostalo do problémů. Samoživitelky evidentně nemají ty správné konexe. Ve jménu rovnosti bohatí zbohatnou a chudí zchudnou.

Evropský socialismus adorující dávky a přerozdělování je větší problém než virus sám. Armády úředníků nevyrobí lidem jídlo. Jenže, jak říkal Viktor Černomyrdin, „učitelé a lékaři chtějí jíst prakticky každý den!“ Přerozdělování ve jménu pomoci potřebným anihiluje ty, kteří jsou schopni něco vytvořit a chudé nasytit. Dávky „potřebným“ hlad neukončí, protože zdecimují ty, kdo jídlo tvoří. To jen konkurence dá lidem práci. Jen pot a práce dají lidem jídlo. Ne přerozdělování.