Mike Stone: „Viry“, nebo exozomy?

Stáhnout PDF

Sledujte nás na Telegramu: 👉  @cz24news

Obrázek vydá za tisíc slov, že? Virologové by si velmi přáli, abyste tomu věřili, pokud jde o jejich krásně vytvořené a digitálně vylepšené snímky částic z elektronového mikroskopu považované za „viry“. Abychom však porozuměli podvodům ve virologii, tak musíme pochopit, že uvnitř nás se v každý moment vyskytují miliardy podobně vypadajících částic. Může jít například o pozůstatky buněk, mikrovezikuly a extracelulární vezikuly. Mnohé z těchto částic jsou téměř ve všech ohledech s „viry“ identické, nelze je od takzvaných „virových“ částic oddělit a bylo jim přisouzeno mnoho stejných vlastností/funkcí jako mají „viry“. Jedna z těchto částic, která se během této „pandemie“ proslavila, se nazývá exozom.

CO JSOU EXOZOMY A PROČ JSOU EXOZOMY DŮLEŽITÉ?

„Exozomy jsou definovány jako vezikuly o velikosti 40 až 150 nanometrů, obsahující biomolekuly, které jsou uvolňovány prakticky všemi typy buněk v těle. Kdysi se předpokládalo, že jde o jakýsi systém likvidace odpadu buňkami, ale nyní je známo, že exozomy mají mnohem důležitější funkci. Ukázalo se, že exozomy jsou klíčovými mediátory komunikace mezi buňkami nesoucí různý náklad lipidů, proteinů a nukleových kyselin odpovídající buňce, ze které pochází.

Exozomy uvolňované buňkami s regenerativní funkcí, jako jsou například kmenové buňky, jsou mocnými faktory podporujícími hojení a obnovu. Exozomy vylučované nemocnými buňkami mohou být na druhou stranu použity k detekci a diagnostice stavů, jako je rakovina, v jejich nejranější a nejsnadněji léčitelné fázi.“

What Are Exosomes and Why Are Exosomes Important? (exopharm.com)

Jinými slovy, exozomy jsou malé „virům podobné“ částice, které se uvolňují z každé buňky v těle a předpokládá se, že sehrávají roli ve zdraví i nemoci. Stejně jako exozomy jsou i „viry“ malé částice, o nichž se tvrdí, že hrají roli ve zdraví i nemoci. Jaké jsou tedy mezi „viry“ a exozomy rozdíly? Jak se ukazuje, moc jich není. Jsou to dva údajně odlišné submikroskopické organismy, které od sebe nelze rozeznat:

Prostředky mezibuněčné komunikace: exozomy a HIV-1

„Obecné charakteristiky extracelulárních vezikulů by mohly být použity také k popisu obalených virů, což zdůrazňuje skutečnost, že extracelulární vezikuly a obalené viry jsou podobné jak složením, tak funkcí. Jejich vysoký stupeň podobnosti činí rozlišování vezikulů a obalených virů v biologických vzorcích obzvláště obtížným.“

„Jak již bylo uvedeno dříve, exozomy ani viry neodpovídají striktním definicím (22). Na spektru mezi viry a exozomy existují přechodné částice, které obsahují hostitelské i virové složky, takže je téměř nemožné klasifikovat tyto vezikuly buď jako defektní viry, nebo exozomy obsahující složky virů (22). Tyto přechodné částice jsou často klasifikovány jako virus, nebo derivát exozomu, v závislosti na preferencích toho, kdo je zkoumá, ale jakmile se tyto vezikuly odchylují od striktních definic, lze je přesněji definovat jako sortiment částic obalených lipidy, které nelze snadno odlišit (22).”

https://www.microbiologyresearch.org/content/journal/jgv/10.1099/jgv.0.001193?crawler=true

Exozomy

SARS-CoV-1

Je velmi zřejmé, že tyto dva údajně odlišné typy částic je nejen nemožné oddělit, ale nelze je ani odlišit. Jak moc tedy mají „viry“ s exozomy společného?

Extracelulární vezikuly a viry: Jsou to blízcí příbuzní?

„Extracelulární vezikuly produkované buňkami infikovanými viry mohou obsahovat virové proteiny a fragmenty virové RNA, a jsou tak nerozeznatelné od defektních (neinfekčních) retrovirů.“

„Nedávno se však zjistilo, že extracelulární vezikuly mohou mít důležité biologické funkce a že se strukturou i funkcí podobají virům. Tato podobnost je ještě více evidentní u extracelulárních vezikulů produkovaných buňkami infikovanými viry. Takové extracelulární vezikuly obsahují virové proteiny a části virového genetického materiálu. V tomto článku poukazujeme hlavně na podobnost mezi extracelulárními vezikuly a viry, a to zejména retroviry. Kromě toho zdůrazňujeme, že v případě buněk infikovaných viry je téměř nemožné odlišit extracelulární vezikuly od (neinfekčních) virů a oddělit je od sebe.“

„Na rozdíl od extracelulárních vezikulů byla definice virů vytvořená virology 20. století poměrně přesná: Encyclopedia Britannica i Oxford English Dictionary definují virus jako „infekční agens malé velikosti, které se může množit pouze v živých buňkách.“ Extracelulární vezikuly do této definice nespadají, protože navzdory své podobnosti s viry v mnoha aspektech se od virů zásadně liší, protože se nereplikují. Současná virologie se však od této striktní definice viru distancovala častým používáním termínů neinfekční a defektní virus. Extracelulární vezikuly produkované buňkami infikovanými retroviry, které obsahují virové proteiny a dokonce i fragmenty virových genomů, proto v zásadě spadají pod definici neinfekčních virů.

Na základě současných znalostí existuje mnoho aspektů, ve kterých se extracelulární vezikuly podobají virům, a to zejména retrovirům. Za prvé, i když některé extracelulární vezikuly mohou mít velikost až mikrometr, většina extracelulárních vezikulů je menší než 300 nm, což je velikost typického RNA viru. Extracelulární vezikuly jsou, stejně jako obalené viry, obklopeny lipidovou membránou, která také obsahuje proteiny buněčné membrány. Extracelulární vezikuly se, stejně jako mnoho virů, tvoří v endozomálním systému nebo na plazmatické membráně prostřednictvím definovaných způsobů biogeneze zahrnujících například komplexy endozomálního třídění potřebné pro buněčný transport (ESCRT) (1). Extracelulární vezikuly se, stejně jako viry, mohou vázat na plazmatické membrány jiných buněk, vstupovat do nich prostřednictvím fúze nebo endocytózy a u těchto cílových buněk mohou spouštět specifické reakce (1). A konečně extracelulární vezikuly obsahují genetický materiál a tento genetický materiál může měnit funkce buněk, které jsou jeho příjemci (2, 3). Extracelulární vezikuly produkované v infikovaných buňkách obsahují, zvláště v případě retrovirů, vybrané molekuly virového původu (4), a mohou být natolik podobné neinfekčním defektním virům, které ztratily schopnost replikace, že se rozdíl mezi nimi stírá.“

„Nedávné vědecké objevy ukázaly, že proteiny, lipidy a genetický materiál asociované s extracelulárními vezikuly mohou být funkčně přeneseny do cílových buněk (13, 17–19), což silně naznačuje, že extracelulární vezikuly a (retro)viry mají společné nejen strukturální, ale také některé funkční aspekty. Tato podobnost je odrazem podobnosti v biogenezi extracelulárních vezikulů a virů (obr. 2).“

„Jelikož jsou extracelulární vezikuly produkovány prakticky všemi buňkami, pravděpodobně každý virový preparát je ve skutečnosti směsí virionů a extracelulárních vezikulů. Pro studium jejich funkcí je nutné extracelulární vezikuly a viriony oddělit. U některých virů, jako jsou retroviry, je to velmi obtížné, protože extracelulární vezikuly i retroviry mají podobnou velikost (extracelulární vezikuly v rozmezí 50 až 100 nm, viriony okolo 100 nm) a hustotní gradient (extracelulární vezikuly: 1,13–1,18 g/l; většina retrovirů: 1,16–1,18 g/l). Podobné vlastnosti mohou mít i jiné struktury odvozené z buněčné membrány. Hustotní gradienty, které se často používají k oddělení extracelulárních vezikulů od kontaminujících proteinových agregátů na základě rozdílů v hustotě (40), proto nejsou pro separaci extracelulárních vezikulů od virových částic vždy spolehlivé.“

„Není-li blíže definováno, v současné době je prakticky nemožné specificky oddělit a identifikovat extracelulární vezikuly, které obsahují virové proteiny, hostitelské proteiny a prvky virového genomu, od obalených virových částic, které obsahují stejné molekuly.“

„Rostoucí množství důkazů naznačuje, že buňky infikované obalenými nebo neobalenými viry uvolňují extracelulární vezikuly obsahující virové složky. Zde jsme si dali za cíl poukázat na to, že je možné, že virové preparáty nejsou nikdy čisté, ale spíše jsou kontaminovány různými subpopulacemi extracelulárních vezikulů a některé z těchto extracelulárních vezikulů mohou být buď k nerozeznání, nebo velmi podobné takzvaným defektním virům.“

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC4995926/

Jak vidíte, jediný rozdíl mezi „virem“ a exozomem (nebo „neinfekčním virem“) je ten, že se exozomy nereplikují, což je rozdíl velmi diskutabilní a je zcela teoretický.

Pokud tedy jsou tyto dvě submikroskopické entity natolik podobné, že je nelze od sebe rozlišit ani vzhledem, ani funkcí, pak je jakýkoli vzorek od nemocné osoby nezbytné purifikovat a izolovat, abyste „viry“ od exozomů oddělili, protože ve vzorku budou přítomny oba. Jak je však uvedeno v předchozím i níže uvedeném zdroji, zdá se, že jde o nemožný úkol:

Role extracelulárních vezikulů jako spojenců virů HIV, HCV a SARS

„V dnešní době je téměř nemožným úkolem oddělit extracelulární vezikuly od virů pomocí všeobecně uznávaných metod izolace vezikulů, jako je například diferenciální ultracentrifugace, protože se často kvůli jejich podobným rozměrům vyskytují společně v podobě pelet [56,57]. Pro překonání tohoto problému navrhly různé studie oddělení extracelulárních vezikulů od virových částic využitím jejich různé migrační rychlosti v hustotním gradientu nebo pomocí specifických markerů, které odlišují viry od extracelulárních vezikulů [56,58,59]. Spolehlivá metoda, která by ve skutečnosti mohla zaručit úplné oddělení, však dosud neexistuje.“

https://www.mdpi.com/1999-4915/12/5/571/htm

Shrnutí:

• Exozomy jsou uvolňovány prakticky všemi typy buněk v těle
• Tvrdí se, že exozomy jsou klíčovými mediátory komunikace mezi buňkami, nesoucími různý náklad lipidů, proteinů a nukleových kyselin, který odpovídá buňce, ze které pochází
• Exozomy mohou být tvořeny zdravými i nemocnými buňkami
• Exozomy a „viry“ se tak moc podobají složením i funkcí, že jejich rozlišení v biologických vzorcích je obzvláště obtížné
• Na spektru mezi „viry“ a exozomy existují přechodné částice, které obsahují hostitelské i „virové“ složky, takže je téměř nemožné klasifikovat tyto vezikuly buď jako defektní „viry“, nebo exozomy obsahující „virové“ složky
• Exozomy a „viry“ se mohou od striktních definic odchýlit natolik, že je přesnější je definovat jako sortiment částic obalených lipidy, které nelze snadno odlišit
• Exozomy jsou považovány za nerozeznatelné od defektních (neinfekčních) retrovirů
• Některé extracelulární vezikuly obsahují „virové“ proteiny a části „virového“ genetického materiálu
• Extracelulární vezikuly produkované buňkami infikovanými retroviry, které obsahují „virové“ proteiny, a dokonce i fragmenty „virových“ genomů, v zásadě spadají pod definici neinfekčních „virů“
• Na základě současných znalostí existuje mnoho aspektů, kterými se extracelulární vezikuly podobají „virům“, jako například:

1. Většina extracelulárních vezikulů je menší než 300 nm, což je velikost typického RNA „viru“
2. Extracelulární vezikuly jsou, stejně jako obalené „viry“, obklopeny lipidovou membránou, která také obsahuje proteiny buněčné membrány
3. Extracelulární vezikuly se, stejně jako mnoho virů, tvoří v endozomálním systému nebo na plazmatické membráně prostřednictvím definovaných způsobů biogeneze
4. Extracelulární vezikuly se, stejně jako „viry“, mohou vázat na plazmatické membrány jiných buněk, vstupovat do nich prostřednictvím fúze nebo endocytózy a u těchto cílových buněk mohou spouštět specifické reakce
5. Extracelulární vezikuly obsahují genetický materiál (včetně „virového“) a tento genetický materiál může měnit funkce buněk, které jsou jeho příjemci

• Každý „virový“ preparát je ve skutečnosti směsí „virionů“ a extracelulárních vezikulů
• Pro studium jejich příslušných funkcí je nutné extracelulární vezikuly a „viriony“ oddělit
• Centrifugace s hustotním gradientem, často používaná k pokusu o purifikaci/izolaci, není pro separaci extracelulárních vezikulů od „virových“ částic vždy spolehlivá
• V současné době je prakticky nemožné specificky oddělit a identifikovat extracelulární vezikuly, které obsahují „virové“ proteiny, hostitelské proteiny a prvky „virového“ genomu, od obalených „virových“ částic, které obsahují stejné molekuly
• Je možné, že virové preparáty nejsou nikdy čisté, ale spíše jsou kontaminovány různými subpopulacemi extracelulárních vezikulů a některé z těchto extracelulárních vezikulů mohou být buď k nerozeznání, nebo velmi podobné takzvaným defektním „virům“
• Téměř nemožným úkolem je oddělit extracelulární vezikuly od „virů“ pomocí všeobecně uznávaných metod izolace vezikulů, jako je například diferenciální ultracentrifugace, protože se často kvůli jejich podobným rozměrům vyskytují společně v podobě pelet
• Spolehlivá metoda, která by ve skutečnosti mohla úplné oddělení zaručit, neexistuje

Prvotní vědecké práce o „SARS-CoV-2“ přiznaly, že žádné částice nepurifikovaly, takže neexistuje způsob, jak zjistit, zda to, co je podle nich „SARS-CoV-2“, je ve skutečnosti „virus“, nebo jednoduše exozom. Tyto studie nikdy neprokázaly ani patogenitu. Ve více než stoleté historii virologie ve skutečnosti neexistují žádné vědecké práce, které by jakýkoli „virus“ někdy purifikovaly/izolovaly nebo by prokázaly jeho patogenitu.

Tvrdí se, že „viry“ a exozomy jsou od sebe nerozeznatelné a nelze je od sebe oddělit. Připouští se, že ve vzorku „virů“ budou přítomny i extracelulární vezikuly a že v současné době neexistují žádné metody, které by je mohly oddělit. Nelze proto nikdy tvrdit, že jakýkoli „virus“ v minulosti nebo současnosti byl někdy řádně purifikován/izolován. Virologové si nikdy nemohou být jisti tím, zda částice na snímcích z elektronového mikroskopu, o kterých tvrdí, že jsou „viry“, nejsou místo toho jen exozomy nebo jiné extracelulární vezikuly. Nikdy si nemohou být jisti tím, že genetický materiál použitý k vytvoření genomu pochází pouze z jednoho zdroje, protože je jisté, že ve vzorku bude přítomen i cizí genetický materiál.

„Viry“ nejsou nic víc než exozomy. Jsou to jenom dvě konkurenční teorie o identických částicích vytvořených v umělých podmínkách laboratoře. Podle jedné teorie jde o vetřelce zvenčí, zatímco druhá teorie si je představuje jako prospěšné posly pocházející zevnitř. Pravdou je, že tyto částice nejsou patogenní, pocházejí z materiálu v lidském těle a byly jim připisovány různé neověřené teoretické funkce. Dokonce je na místě se zeptat, zda tyto částice skutečně v těle existují v takové podobě, v jaké jsou prezentovány, nebo se jedná spíše jen o vedlejší produkty metod, které se k jejich vytvoření používají a při kterých dochází k poškození buněk? Jedinou jistotou je, že „viry“ a exozomy jsou částicemi identickými.

Poznáte rozdíl?