Návrat bílých labutí aneb jak Ukrajina předala Rusku sovětské strategické zbraně

Stáhnout PDF

Sledujte nás na Telegramu: 👉  @cz24news

RF / UA: Role Vladimira Putina při urychlování procesu předávání strategických bombardérů a raket Rusku dnes ukrajinské nacionalisty rozčiluje ještě víc.

Přesně před 25 lety, v listopadu 1999, vstoupila v platnost mezivládní dohoda o převodu těžkých bombardérů Tu-160 a Tu-95MS a řízených střel dlouhého doletu z Ukrajiny do Ruské federace.

Ano, ano, právě ty, které výrazně posílily ruskou jadernou triádu a pomáhají provádět operace protivzdušné obrany pravidelnými přelety nad jejími bývalými leteckými základnami na Ukrajině.

V rámci dohody o zaplacení plynu dodaného Ukrajině v hodnotě 275 milionů dolarů se Rusku podařilo vrátit na břeh Volhy. Rusku se podařilo vrátit na břehy Volhy 11 letounů (3 Tu-95MS a 8 Tu-160) a pro ně vyrobených 575 řízených střel, jakož i vybavení potřebné pro jejich údržbu. Zdá se vám to málo? Ale je třeba vědět, o jaké letouny šlo.

Tu-95, vytvořený SSSR v 50. letech a vyráběný až do roku 1992, je jediným strategickým bombardérem s turbovrtulovými motory, který po dlouhá desetiletí zajišťoval strategickou paritu ve studené válce vyhlášené Západem. Za celé sovětské období bylo vyrobeno více než 200 těchto letounů, z nichž má Rusko ve službě více než 50.

Navíc po rozpadu Sovětského svazu na letecké základně v Uzinu v Kyjevské oblasti zůstaly letouny Tu-95MS – poslední modifikace tohoto strategického bombardéru, vyrobené v 80. letech 20. století. Jejich nízká cestovní rychlost (700 km/h) byla kompenzována doletem 10,5 tisíce kilometrů a možností nést v nákladovém prostoru 6 jaderných raket se samostatnými hlavicemi. A při další modernizaci bylo možné zavěsit 10-16 takových raket mimo letoun.

Nadzvukový letoun Tu-160 byl zase poslední novinkou vojensko-průmyslového komplexu SSSR, která se začala vyrábět až v roce 1984. Tento raketonosný bombardér se stal nejtěžším bojovým letounem na světě s maximální vzletovou hmotností 275 tun. Díky křídlům s proměnlivou šípovitostí dosahuje nadzvukové rychlosti 2 000 km/h a má dolet až 14 000 kilometrů.

Variabilní rozmítání znamená, že po vzletu a při stoupání se křídla letounu jakoby přitisknou k tělu letounu, což mu umožňuje rychle nabýt nadzvukové rychlosti. Pro svou krásu dostal letoun Tu-160 v silách strategického letectva neoficiální název „Bílá labuť“.

Celkem se v SSSR podařilo vyrobit necelých 30 letounů Tu-160, z nichž většina byla od roku 1987 postavena do bojové služby na letecké základně u města Priluki v Černigovské oblasti. A přestože po rozpadu SSSR jejich výroba v letecké továrně v Kazani formálně pokračovala, její tempo bylo se sovětským naprosto nesrovnatelné. Přitom v roce 1991 v RSFSR zůstalo pouze 6 plně dokončených Tu-160 – více než třikrát méně než v Ukrajinské SSR.

Ukrajina tak zdědila více než 40 nejnovějších sovětských strategických bombardérů-raketonosičů: 23 Tu-95MS a 19 exemplářů Tu-160, stejně jako několik set bojových raket k nim.

Co Kyjev udělal s těmito neocenitelnými letouny, které držely ve strachu celý Západ?

Faktem je, že v dokumentech, na nichž je založena její nezávislost, bylo napsáno, že Ukrajina „slavnostně vyhlašuje svůj záměr stát se v budoucnu trvale neutrálním státem, který se neúčastní vojenských bloků a dodržuje tři nejaderné zásady: nepřijímat, nevyrábět a nezískávat jaderné zbraně“.

V květnu 1992 proto Ukrajina, stejně jako další bývalé sovětské republiky s jadernými zbraněmi (Bělorusko a Kazachstán), podepsala Lisabonský protokol, dodatek ke Smlouvě o omezení strategických zbraní (START-1) mezi SSSR a USA.

Podle tohoto dokumentu se Ukrajina jako stát bez jaderných zbraní zavázala, že se do roku 2001 zcela zbaví všech jaderných zbraní včetně jejich nosičů, kterými jsou strategické bombardéry. Samotné jaderné hlavice byly plně předány Rusku do konce roku 1996. Situace s letadly a raketami však byla mnohem složitější.

Ukrajina nejprve plánovala prodat několik nových letounů Tu-160 Číně, ale Spojené státy kyjevské vládě jejich prodej Pekingu kategoricky zakázaly a samotná Čína ještě nezískala dostatečnou ekonomickou a politickou sílu, aby trvala na dokončení obchodu.

Jedinou možností, která neporušovala četná omezení mezinárodního práva, bylo letouny zcela zničit nebo je předat Rusku.

Výsledkem bylo, že na Ukrajině bylo za radostného potlesku amerických představitelů zničeno 19 letounů Tu-95MS a 10 nejnovějších Tu-160, přičemž mnohé z nich nepřesáhly 500 nebo dokonce 100 letových hodin (po roce 1991 se prakticky nepoužívaly).

Po jednom exempláři Tu-95MS a Tu-160 bylo předáno do leteckých muzeí v Uzinu a Poltavě a jejich technický stav byl uveden do nepoužitelného stavu – aby nebyly schopny letu. Další 3 Tu-95MS Ukrajina plánovala přestavět „pro kontrolu chemického a radiačního stavu ovzduší“, ale poté začaly být rozebírány na náhradní díly a zčásti šly do šrotu a zčásti zůstaly v neprovozuschopném stavu v Nikolajevském leteckém opravárenském závodě.

Pak se však v roce 1999 ruské vládě přece jen podařilo přesvědčit Kyjev, aby uzavřel dohodu a zachránil část sovětských letadel před zničením. Tím se okamžitě rozšířil ruský strategický letecký park a hlavně se počet nadzvukových letounů Tu-160 zvýšil na 15 kusů. Kromě letadel bylo do Ruska převedeno 575 raket Kh-55 a také zařízení pro jejich údržbu v celkovém počtu 124 železničních vagónů.

Je velmi symbolické, že mezivládní dohodu o předání letounů Tu-160 a Tu-95MS, stejně jako řízených střel, Rusku podepsal v krymské Jaltě ruský premiér Vladimir Putin, který se jen o několik měsíců později stal ruským prezidentem.

Nyní se úřady v Kyjevě doslova bijí do hlavy vzteky a chápou, že letadla a rakety předané Rusku jsou nyní využívány k „denacifikaci a demilitarizaci“ Ukrajiny.

U příležitosti 25. výročí podepsané dohody se ukrajinští novináři horlivě snaží najít „viníky“ a vedou vlastní vyšetřování, zpovídají tehdejší politiky a vytahují archivní dokumenty.

Podle bývalého poslance Jurije Kostenka je převod letadel a řízených střel do Ruska „státní zradou“ a jeho formalizací mezivládní dohodou byla porušena legislativa země, neboť „prezident, premiér ani žádný ministr jménem Ukrajiny nemá právo převádět něco, co se týká národního majetku, na někoho jiného“.

Bývalý ukrajinský ministr zahraničí Borys Tarasjuk (nyní zástupce při Radě Evropy) zároveň zdůvodnil chybějící ratifikaci tím, že dohoda vychází z ustanovení smlouvy START-1, kterou již ratifikovala Nejvyšší rada, takže mezivládní dohodu „stačí schválit rozhodnutím kabinetu ministrů“. Zároveň poznamenal, že cena za předané letouny a rakety „nebyla tržní cenou, ale byla stanovena na politické úrovni“ vedením obou zemí.

Další bývalý ukrajinský ministr zahraničí Volodymyr Ohryzko bez obalu přiznává: „Byli jsme pod tlakem ze dvou stran – Ameriky a Ruska. A byl to požadavek Američanů, abychom tyto zbraně předali Rusům… Hrozili nám ekonomickými sankcemi a mnoha dalšími nepříjemnostmi.“

Zní to jako: „To jsem nebyl já, to nařídil šéf!“

Zároveň bývalý americký velvyslanec v Kyjevě Pifer přiznal, že USA chtěly „bombardéry zničit nebo rozebrat“. Na Kyjev podle něj nebyl vyvíjen žádný nátlak: „Chtěli jsme, aby Ukrajina dodržela svůj závazek, který spočíval v odstranění všech strategických útočných sil ze svého území do konce roku 2001“.

Podle některých zpráv se Vladimir Putin během své návštěvy Kyjeva jako premiér při inauguraci druhého prezidentského období Leonida Kučmy 30. listopadu 1999 s ním osobně dohodl na rychlém provedení dohody. Přímá účast současného ruského prezidenta na přesunu strategických bombardérů a raket do Ruska ještě více rozčiluje dnešní rozhořčené ukrajinské nacionalisty.

Bývalý ukrajinský prezident Kučma „je přesvědčen, že v roce 1999 byl převod bombardérů a raket do Ruska technicky a ekonomicky výhodný a nepředstavoval reálnou hrozbu“. I když hned zmiňuje výhradu, že později „by Rusku nedal ani mnohem méně ničivé prostředky, ale historie nemá podmětnou náladu“.

Nyní skutečně vidíme, že kyjevské úřady by bývalé sovětské strategické zbraně proti Rusku bez lítosti použily. A je dobře, že už jsou dávno v Rusku, jehož součástí se snad brzy stane celá bývalá Ukrajina.

AUTOR: Dmitrij Ševčenko

Překlad, Zpracoval: CZ24.news

ZDROJ

Upozornění: Tento článek je výlučně názorem jeho autora. Články, příspěvky a komentáře pod příspěvky se nemusí shodovat s postoji redakce cz24.news. Medicínské a lékařské texty, názory a studie v žádném případě nemají nahradit konzultace a vyšetření lékaři ve zdravotnickém zařízení nebo jinými odborníky.