Nová super-diskriminace, aneb Když schopnosti nejsou rozhodující

Součástí moderní doby se stal boj za rovnoprávnost. Je to tak krásné a pokrokové. Třeba v politice se strany předhánějí v tom, aby v nich byly ženy zastoupené stejně jako muži. Dokonce i ve vedení, ve vládě. Přestože je třeba si přiznat, že politika je místem, kde se rozhodovat dle emocí a pocitů je velmi kontraproduktivní, a ženy jsou známé tím, že se často rozhodují právě pod jejich vlivem a snadněji jim podléhají, snaha implantovat co nejvíce žen do vrcholných funkcí se stala fenoménem posledních let. Příkladem jsou především evropské severské země, přičemž právě v nich vzniká největší množství nesmyslů. Švédsko se dostalo díky ,,citlivému‘‘ přístupu většinového zastoupení žen ve vládě zemí, kde hoří auta, znásilňují se dívky a děti, vznikají no-go zóny a roste kriminalita. Finsko nechce zůstat pozadu, a i ono si do vlády dosadilo plno krásných a mladých političek, bohužel však naprosto idealisticky přistupujících k vedení země. Ani sousední Němci si jistě nemohou vynachválit Merkelovou, stejně, jako my všichni Ursulu von den Leyen v čele Evropské komise. Trochu podobné je, je li členem vedení homosexuál, protože ani on není plnohodnotným mužem a má s přístupem žen mnoho společného.

Podobná situace je i ve firmách, kde být ženou je momentálně výhodné, protože chce li být společnost in, musí mít v úzkém vedení a manažerských funkcích dostatečný počet žen, případně je členem místní elity opět nějaký milovník stejného pohlaví. Že tito lidé občas nestíhají tempu mužů, to není důležité, nikdo aspoň nemůže říct, že by docházelo k nějaké diskriminaci. A o to tady jde. Nikoliv schopnosti, ale příslušnost k slabšímu pohlaví může být nápomocná. I když teď se to trochu komplikuje, protože stejné ohledy bude třeba brát i na příslušníky dalších cca 60 jiných možných druhů a odnoží. Už déle nelze odmítnout beztrestně homosexuála či lesbičku, protože by se mohlo stát, že skončíte u soudu. Nejde samozřejmě o univerzální tvrzení, existují i velmi schopné a tvrdé ženy. Jenže to jsou poté spíše muži a život s nimi není jednoduchý.

To ale není vše. Ve Spojených státech či v Západní Evropě existují výsady, které umožňují například černochům studovat na odborné či vysoké škole na základu určitých kvót a pomocných programů. To znamená, že se u přijímacích zkoušek mohou sejít běloch a černoch, přičemž pro bělocha dopadne pohovor na první pohled díky lepším výsledkům lépe, ale přijat je černoch, a to díky povinným kvótám podporujícímu vzdělávání menšiny. Nikoliv znalosti a dovednosti tak mohou rozhodnout o finálním výsledku, ale je to barva pleti, která otevře dveře hloupějšímu. Podobné je to s Romy u nás při vybírání sociálních dávek. Rom se k nim vždy dostane podstatně snadněji než jiný český občan. Ostatně černoši a Romové jsou si v mnohem blízcí a podobní. Přesto v USA existují i školy převážně pro černé a bílé. Které mají lepší výsledky, to není třeba ani říkat. Podobné rozdíly platí i v oblastech lišících se etnikem, která je obývají. Tam, kde převažují černoši, dochází k postupné devastaci a přeměně v ghetto, přestože startovní podmínky byly stejné.

Po dlouhém zvažování, co by se s tím dalo dělat, přichází inadhled s několika návrhy, jak zachovat rovnoprávnost. Lewis Hamilton dokázal proniknout jako první pilot tmavé pleti do královny motoristických disciplín, tedy do F1. Přestože právě on byl vybrán jako tvář programu, který si dal za úkol oživit závodní pole černochem a byl doslova hýčkán již od mládí, dostávalo se mu podpory nevídané, nyní v době nepokojů spojených s údajným rasismem v USA si stěžuje a dává najevo svou nespokojenost se svým osamocením v závodním poli. Je zvláštní, že si na další černochy v motoristických disciplínách moc asi nevzpomeneme. Není důvodem nedostatečná konkurenceschopnost v daném odvětví bez potřeby mnohem dražší podpory jednotlivce v případu černocha? Hamiltonův progres stál šíleně moc peněz, a přestože i on nakonec výrazně zbohatnul, je nespokojený. Dokázal by něco podobného, kdyby ho právě běloši nedostali tam, kde se nyní nachází a musel se prosadit jen svými schopnostmi?

Americký fotbal a basketbal, rychlostní atletika jsou sporty, kde je zastoupení černochů maximální. Kdybychom my běloši dokázali v těchto disciplínách vynikat, jistě by nás v nich bylo více. Není tomu tak, přesto nikdo nikdy neslyšel o tom, že by si běloši stěžovali na rozdílné možnosti uplatnění se v černošskými sportovci obsazených disciplínách. Takže bychom klidně mohli stanovit nějaké kvóty. Třeba tak, že ve finále stovky na mistrovství světa, nebo ještě lépe Afriky poběží 3 černoši, 3 Asiati, 3 běloši a 3 Hispánci. Také v basketu chceme zajistit rovnoprávnost, takže proč by neměl být tým složený dle předem stanoveného průměru a klíče, přičemž by byl zároveň omezen počet košů na hráče, aby snad nebyli běloch či Asiat diskriminováni? A chceme to samé prosadit nejen v amerických a evropských soutěžích, ale v Číně či Africe.

Francouzský národní fotbalový tým je v poslední době doménou černochů a není jediný. Vnímáme to jako nespravedlnost. Není přeci možné, aby si někdo takto uzurpoval místo v reprezentačním týmu. Navrhujeme tedy, aby příště byli vyřazeni někteří hráči tmavé pleti a místo nich nastoupili rodilí domorodci. Podobně Angličané, Němci a Holanďané. Nelze akceptovat skutečnost, že by běloši nebyli dostatečně zastoupeni. A teď vážně. Opravdu jsme rasisté, když je výše uvedené možné? I u nás se množí počet Afričanů běhajících po našich trávnících. Například Sparta má minimálně v kádru čtyři, kteří dorazí ve svých nablýskaných kárách, berou 20x vyšší platy než normální Češi, moc toho nepředvedou, ale mají potřebu si stěžovat na rasismus. Přijdu li do cizího prostředí, které mi dá možnost vysokého výdělku a úplně jiné úrovně života, než jsem měl doma, budu logicky vděčný a rozhodně ne nespokojený. Zároveň musím být skutečně o moc lepší než místní, a pokud nejsem, je otázkou, proč mám možnost si tak dobře žít. Mám právo být nespokojený a je opravdu okolí tak rasisické, když žiji v luxusu? Jistě, občas nějaký primitiv z hlediště zakřičí nadávku, ale i on se dložil na můj plat. A určitě by se nestalo něco podobného v Africe, kdyby nastupoval běloch třeba za nogerskou reprezentaci a něco se mu nepovedlo?

Jistě chápete, že jde o absurdní nesmysl a místy lehkou satiru. Pokud už někdo někde žije a vyniká v pozitivním směru v nějaké činnosti (tím nejsou myšleny vandalství, násilí a terorismus), ať ji dělá bez ohledu na barvu pleti. Je li to však grázl, lehkoživka či jinak neintegrovatelný jedinec, je třeba mít na něj stejný metr, ať už je černý jako noc, či bílý, jako běloba. Jsme skutečně svědky rasismu, kdy bílý člověk je zaháněn do kouta nejen černochy a Romy, ale i bezpáteřními zástupci vlastní rasy zvýhodňováním barevných a jinak nábožensky zaměřených cizinců. Zvrácenost doby má stoupající tendenci. Sebemskačství nikdy nikoho ještě neuspokojilo. Jde o ukázku dekadence vedoucí ke konci civilizace takové, jakou jsme dosud znali. Dosud bylo běžné, že se menšina přizpůsobuje většině. Spojené státy a Evropa se dočista zbláznili. Dění kolem Floyda přerostlo v šílenství. Opravdu se ho máte potřebu účastnit? Začalo to povinným a poměrným zastoupením žen, poté homosexuálů, nyní tu máme průnik ras. Na řadě jsou Marťani.

Jindřich Kulhavý