Oscarový dokumentární film Americká fabrika: Fascinující vhled do kulturního i obchodního střetu dvou velmocí – Ameriky, která vyklízí pole, a Číny, která ji střídá v čele

Oscarový dokumentární film Americká fabrika přináší fascinující vhled do kulturního i obchodního střetu dvou velmocí – Ameriky, která vyklízí pole, a Číny, která ji střídá v čele. 

Když v prosinci roku 2008, krátce po vypuknutí finanční krize, jakou Spojené státy americké nezažily od Velké hospodářské krize ve 30. letech 20. století, zavřela slavná automobilka General Motors svoji továrnu v Daytonu, po řadě krachujících bank se pomalu schylovalo k největšímu bankrotu průmyslového podniku v dějinách. Pro stopadesátitisícové město ve státě Ohio, kde se proslavili i tvůrci prvního letadla, bratři Wrightové, to byla obrovská rána, neboť zde o práci přišlo celkem 2400 lidí. „Otče, děkujeme ti za to, že jsi náš Bůh, a za všechno, co děláš. Děkujeme ti za tento den. Děkujeme ti za Slunce, které jsi stvořil. Ty víš, že doba je zlá, Otče,“ modlili se den před Vánoci a zároveň před továrnou s dlouhou a bohatou historií prosili o pomoc zdrcení dělníci, kteří v ní strávili celý život.

Bůh jejich modlitby nakonec vyslyší a na pomoc jim sešle možná trochu překvapivě Číňany. Konkrétně miliardáře a zakladatele firmy Fuyao Glass Cchao Te-wanga (73), který vybudoval od nuly společnost, jež patří mezi čtyři největší výrobce skel do automobilů na světě. V roce 2009 Cchao, který v Číně zaměstnává 10 000 lidí, dokonce uspěl v soutěži o nejlepšího podnikatele světa.

O rok později muž, který se vypracoval z chudých poměrů až na vrchol, znovuotevřel daytonskou fabriku, kde vrátil hned zkraje práci tisícovce místních lidí a zbytek doplnil Číňany. A mělo být líp…

„Budoucnost je zářná,“ hecoval kolegy na úvodním školení viceprezident daytonské továrny, Američan Dave Bur-rows. Jak pro koho. Dave sice dostal od čínského vedení důvěru, aby pomohl překlenout mosty mezi čínskou a americkou kulturou a ve spolupráci s čínskými kolegy, jež má k ruce, správně vyškolil dělníky, to se však ukáže jako nečekaný problém.

Američtí pracovníci se domnívají, že pracují velmi tvrdě. Těší se, až začne výroba, a celkově jsou z čínského příchodu velmi nadšení, neboť si myslí, že jim Asiaté přišli pomoct. Ti mají ale na věc o poznání realističtější náhled. Jakmile na jednu z prvních návštěv fabriky přijíždí samotný šéf, pan Cchao, ptá se čínského předáka, zda jsou klienti firmy z řad největších automobilek spokojeni a jak všechno šlape. „Tvořím dvojice, vždy dávám dohromady Američana a Číňana. Američan je hlavní předák a Číňan na něj dohlíží. Američané jsou dost pomalí. Mají tlusté prsty. Pořád dokola je školíme,“ dostane se mu odpovědi.

Vzápětí se jeden černoch přikloní k majiteli továrny. Přednímu světovému byznysmenovi vyjadřuje vděčnost a dobromyslně jej zve na pravé americké barbecue. Číňan se jen křečovitě zašklebí a vydá skřehotavý zvuk připomínající žabáka, kterému zaskočí moucha.

Americká fabrika, která letos získala Oscara za nejlepší celovečerní dokumentární film loňského roku, fascinujícím způsobem odkrývá něco, co lidem na Západě dochází velmi pomalu. Zatímco do finanční krize v roce 2008 dominoval globální ekonomice a politice Západ v čele se Spojenými státy americkými, od katastrofálního burzovního propadu a otřesu bankovního systému se kolo dějin prudce otáčí a světu nyní ekonomicky vládne Čína. Ta se stala největší a nejvýkonnější světovou ekonomikou a zaznamenává zářivý ekonomický, průmyslový i sociální rozkvět. Ten, pravda, není bez poskvrny a vybírá si svoji daň…

Čína, kterou vyspělé země dlouho používaly jako nástroj levné výroby a pracovní síly, se postupně vypracovala v továrnu světa. V Říši středu se až na výjimky vyrábí všechno to, co se na Západě spotřebovává. Buď vyrábějí Číňané spotřební zboží od elektroniky po textil přímo, za všechny jmenujme třeba společnost Huawei, nebo si jej tam nechávají vyrobit západní firmy. Jediný rozdíl pak spočívá v tom, kolik zákazníci zaplatí. Místo aby se toto zboží prodávalo přímo z Číny za rozumnou cenu, tak, aby bylo výhodné pro výrobce i nakupujícího, po nalepení cedulky Made in Germany nebo Made in EU se pouze několikanásobně zvýší cena. Bez setrvačnosti tohoto nezdravého obchodního modelu, na němž je založena celá Evropská unie v čele s Německem, které už dávno samo nic výjimečného nevyrábí, by dominance Číny byla ještě více zdrcující. Ani tak ale nemá nejbohatší země ve světě konkurenci a oscarový snímek velmi názorně naznačuje proč – ačkoli se v souvislosti s nejbohatší zemí planety neustále zdůrazňuje její komunistické politické zřízení, ta dává všem obrovskou lekci z kapitalismu. Kapitalismu v tom nejdrsnějším podání, jaké si lze představit. A jelikož se po „koronavirové pandemii“ začne zavádět kapitalismus i v České republice, je dobré si Americkou fabriku pustit a podívat se, jak to funguje jinde…

Lepší už to nebude

Na slavnostní otevření Fuyao Glass America v Daytonu, respektive v městečku Moraine v daytonské aglomeraci, se plánuje velkolepá oslava, a tak se chce americké vedení pobočky zavděčit Číňanům tím, že vybuduje zastřešené pódium. Předseda Cchao jim ale při další ze svých inspekcí oznamuje, že se nic zastřešovat nebude. Už investoval stovky milionů do znovuobnovení provozu, a tohle je podle něj zbytečné plýtvání. „Ale co když bude pršet?“ ptají se Američané. Předseda se na ně přísně podívá: „Nebude. Bude stejné počasí jako dneska.“ Kolegové užasle vzhlédnou k modré obloze s občasnými mráčky a nevěří vlastním uším: „Jako dneska?“ – „Ano.“

Předseda jim ještě vytkne špatně nasměrovaná vrata v hale a nedobře umístěný vypínač, který prý totálně odflákli. Obojí se musí předělat, přičemž na vrata již byla podepsána smlouva a výměna bude stát 35 000 dolarů. Chao Te-wang se snaží ovládat a snaží se Američanům klidně vysvětlit, že je vždycky dobré nejdříve přemýšlet a až pak se do něčeho pouštět; nikoli naopak, neboť předělávání stojí hodně peněz. Předseda by byl moc rád, kdyby firma byla čistě americká, ale stejně úspěšná jako ostatní pobočky a čínsky výkonná. A to je právě ten problém.

Svoji filozofii vysvětluje krajanům, kteří chtějí dát na zeď jeden americký a jeden čínský obraz. Důležité je pro něj politické hledisko: „Ne, budou tu jen americké obrazy. Jaký kraj, takový mrav. Nejdůležitější není to, kolik peněz vyděláme, ale jak to změní pohled Američanů na Čínu.“ Snaha o továrnu, kde se bude řídit po americku, ale makat po čínsku, však brzy získává vážné trhliny.

Krátce po slavnostním otevření, na kterém je mimochodem přesně takové počasí, o jakém rozhodl předseda Cchao (že by tomu Číňané pomohli pomocí geoinženýrské metody osévání mraků jodidem stříbrným jako třeba při olympijských hrách v Pekingu?), se nálada v podniku postupně zhoršuje.

Počáteční vděčnost rychle střídají stížnosti. „V General Motors jsem měla 29 dolarů na hodinu, ve Fuyao mám 13. Když tenkrát děti chtěly nové sportovní boty, mohla jsem je koupit. Teď nemůžu,“ posteskne si kontrolorka skla Shawnea, která kvůli zavření továrny GM přišla o dům i auto. Řidička vysokozdvižného vozíku Jill, jež rovněž pozbyla veškerý majetek včetně baráku, popisuje, jak se od krachu General Motors snaží vrátit mezi střední třídu. Jenže bydlí u sestry ve sklepě, kde jí nepatří ani postel. A sotva se trochu zmátoří alespoň tak, že si může pronajmout menší byt, dostane ve Fuyao padáka, protože si na Číňany stěžuje a připojila se k žádosti o vytvoření firemních odborů. Jill ještě podobně jako mnoho jejích kolegů nepochopila, že časy, kdy páteř Ameriky tvořila početná střední třída, jsou nenávratně pryč, protože Spojeným státům dávno ujel vlak. A jak by řekl Jack Nicholson coby nerudný spisovatel romantických příběhů ve stejnojmenné komedii: Lepší už to nebude.

Štěstí je všude

Když jsou Číňani naštvaní, mluví mezi sebou čínsky. Továrna ale prodělává a byznysmen Cchao vysvětluje, proč se chce za každou cenu vyhnout odborům: „Když tu bude odborový svaz, tak to ovlivní naši efektivitu a firmě to ublíží. Spadneme do ztráty.“ A nekompromisně dodává: „Jestli se do toho vloží odbory, zavřu to tu.“

Rozčilují ho i neustálé potíže s americkými zaměstnanci, kterým práce nejde od ruky a stále něco odmítají a proti něčemu protestují. „Neustále mi tu narušují výrobu. A pomalu přicházet o peníze je snad ještě horší než odbory. Momentálně je moje výroba vysoce neefektivní.“

Při zpáteční cestě letadlem je Cchao Te-wang tuze smutný a televiznímu štábu svěřuje: „Američtí dělníci nejsou výkonní a úroveň výroby je nízká. Nedokážu je vést. Když se je snažíme řídit, vyhrožují, že se obrátí na odbory. Jak můžeme Američany přesvědčit, že Číňani můžou otevřít v Americe továrny? Je to velký problém.“

V letadle dostane spásný, či možná již spíše zoufalý nápad – Američany vezme na výlet do Číny, aby viděli, jak se pracuje v mateřské firmě. Hosté z Ohia, jejichž průměrná váha se pohybuje vysoce nad 100 kilogramy, jsou svědky vojenského drilu, motivačních budovatelských písní („Díky Fuyao je svět upřímný a štěstí je všude““) a příběhů lidí, kteří mají na rozdíl od nich volno jen jednou či dvakrát za měsíc a jejich děti vychovávají na venkově prarodiče, takže je vidí jednou za rok. Jsou unavení, ale nemají na výběr.

Číňané se Američanům snaží naznačit, že se časy změnily a na výběr už nemají ani oni. Ty však to, co vidí v Číně, ještě víc vyděsí. Snaží se sice některé postupy implementovat v Daytonu, ale je to jako chtít po slepici, aby začala létat.

Američany citlivý a vkusný snímek vykresluje nikoli jako kapitalistické dravce, ale normální lidské bytosti, které se starají také o volný čas, své děti a dbají na své zdraví a bezpečnost práce. Odmítají plnit nebezpečné úkoly typu „naložíme na ještěrku dvakrát víc, než uveze“, a část zaměstnanců nakonec vsadí místo na zvýšení výkonnosti na založení odborů. Bezpečnost práce a důstojné pracovní podmínky považují za základní věci, které jejich předkové vybojovali před 70 lety. Jenže zatímco americký General Motors dávno zkrachoval, čínské Fuyao válcuje konkurenci a jde tvrdě nahoru. Časy se zkrátka mění.

Předseda Cchao Te-wang při další neuspokojivé inspekci vyhází kromě amerického vedení také konkrétní dělníky, kteří sympatizují s odbory a rozkládají mu morálku. Zato Číňané, kteří mají kapitalismus v krvi, naopak tvrdě makají a jsou rádi, že mají práci. „U nás je zvykem, že si svůj plat musíme zasloužit,“ vysvětluje jeden z nich. Další ho doplňuje: „Je mi fuk, co si Američani myslí. Aspoň v sobotu by ale do práce chodit měli.“

Firma je stále ve ztrátě asi 40 000 000 dolarů. Číňané postupně pochopí, že jsou Američané úplně jiní než oni. Nedovedou se například smířit s tím, že nehrají první housle, a že je třeba využít jejich vlastností k tomu, aby lépe pracovali. Hrubá síla zde není nic platná. Proto je do vedení dosazen nový prezident Jeff Liu, který žil 27 let v USA a 26 let v Číně, a tak rozumí oběma kulturám. Vysvětluje svým krajanům, kteří nerozumí tomu, nač si američtí kolegové stěžují, když nemusí do práce o víkendu a pracují jen osm hodin denně místo dvanácti, že v USA se děti neustále povzbuzují, a tak jsou sebevědomé, i když to neodpovídá jejich schopnostem a výkonům. „Američané jsou strašně sebejistí a milují, když se jim lichotí. Když s nimi budete bojovat, dostanete se do potíží. Osli mají rádi drbání po srsti,“ brífuje Číňany na firemním školení. „Využijeme to, abychom je vedli a pomohli jim. Protože jsme lepší než oni.“

Metodou cukru a biče Číňané přebírají otěže, a nakonec se to předsedovi Cchau Te-wangovi podaří – po deseti letech dostane americké Fuyao do zisku. V Daytonu dnes zaměstnává 2300 Američanů a asi 200 Číňanů. Postupně ale hodlá snižovat stavy u určitých pozic a některé dělníky nahrazuje výkonnějšími mechanickými rukami a roboty. „Všechno je automatika,“ pochvaluje si jeden nekompromisní čínský manažer, „teď už to nestíháme, jsou moc pomalí.“ Na mysli má nejen Američany, ale i supervýkonné Číňany. Výzvám nové doby a konkurenci robotů už neodolají ani oni. V důsledku robotizace by podle odhadů mělo přijít v příštím desetiletí ve světě o práci na 375 milionů lidí.

Film Americká fabrika získal Oscara naprosto zaslouženě. A to přesto, že k tomu s největší pravděpodobností výrazně přispěl fakt, že film, který vznikl ve stáji internetového gigantu Netflix, produkovala jako svůj první počin společnosti Higher Ground. Tu vloni založil Barack Obama se svou ženou Michelle. Obama byl, jak všichni vědí, americkým prezidentem právě v letech 2009 až 2017, kdy se děj filmu odehrává. A kdo jiný by měl lépe rozumět tomu, co se děje než někdo, kdo dokonal z amerického pohledu dílo zkázy a pokračoval v destrukci americké ekonomiky tím, že se za jeho vlády dokončil exodus veškeré průmyslové výroby ven z USA?

„Před 70 lety jsme odmítli, aby si vedení, firmy a boháči mohli diktovat, co se s vámi stane. V Americe se nezměnilo nic na tom, že pracující lidi tvrdě dřou. Zato se změnilo to, že ti nahoře chtějí přepisovat pravidla, aby mohli lidi využívat. Aby z toho těžili na váš úkor. Vy máte právo a povinnost to odmítnout,“ hřímal na jedné odborové schůzi směrem k nespokojeným zaměstnancům továrny demokratický regionální politik a Obamův stranický kolega Fred Strahorn.

Až na tu poslední větu měl pravdu. Protože Američané, konkrétně ti v Daytonu, mají jediný výběr – buď budou pracovat skoro jako Číňané (protože těm nestačí nikdo) a vydělají si aspoň něco, nebo budou bez práce a skončí na ulici.

Pozoruhodné je na filmu i to, proč se vlastně Číňané nechali takto otevřeně natáčet. Neskrývají kritiku Američanů ani to, kdo je tady pánem. Cchao Te-wang, ke kterému by za normálních okolností bylo zcela nemožné proniknout, sveze štáb autorů filmu, Julie Reichertové a Stevena Bognara, i svým tryskáčem. V podstatě to vypadá, jako kdyby naopak cíleně čínský podnikatelský guru využil prostoru ve filmu k přiblížení čínských zájmů světu. Jako by nám říkal: „Vyhráli jsme. Podívejte se dobře. Žezlo přebíráme my a takhle to teď bude.“ Jakou roli v tomto de facto politickém dokumentu sehrálo jméno a konexe Baracka Obamy, se můžeme jen dohadovat, ale jako náhoda to nepůsobí. Jde o jakési vyhlášení čínské dominance v přímém přenosu.   

Dokumentární film Obamových znamená v podstatě první zásadní vhled do světa, ve kterém se bývalý světový hegemon stáhl ze svých pozic a svou špatnou ekonomickou i zahraniční politikou umetl cestičku přímému konkurentovi; a ten jej nyní – i díky bilionům, které mu Amerika dluží – drží v kleštích a válcuje na všech frontách. Více o tom, proč jde Amerika do kopru, se dočtete například zde.

Při sledování filmu s ironickým názvem Americká fabrika se mi chtě nechtě vybavil vtip, který připomíná předchozí americkou aroganci a nerovnováhu v zahraniční politice. Ta byla založena na jednání z pozice síly, nyní se jí ale všechno to, co sama činila druhým, začíná vracet jako bumerang.

Dlouhá léta si Američané, stejně jako zbytek Západu, všechno nechávali za babku vyrábět v Číně a nehleděli přitom nalevo ani napravo, natož aby se starali o nějaké pracovní podmínky či respekt k ostatním. V Daytonu si poprvé vyzkoušeli, jaké to je v opačném gardu. A bude hůř. I v Česku.

Tady je ten vtip: Medvěd spadne v lese do díry. Jde kolem zajíc, a když to vidí, nejenže si z medvěda utahuje, ale ještě se do díry, přímo na jeho hlavu, vymočí. Zajíc se směje, vědom si své převahy, a vede chytré řeči. Jenže když se chystá na medvěda hodit bobek, uklouzne mu noha a spadne do díry k medvědovi. Podívá se na něj vyděšeně a povídá: „Ty, medvěde, ty mi to možná nebudeš věřit, ale já jsem se ti přišel omluvit.“

Milan Vidlák