Valentin Katasonov připomíná základní souvislosti a pozadí lži o globálním oteplování a konstatuje, že největší hrozbu pro lidstvo představuje nikoli změna klimatu, ale vykonstruovaná hysterie

Ve věku internetu a sociálních sítí je možné člověka přesvědčit o lecjakém nesmyslu. Před téměř půl stoletím se globální elita rozhodla deindustrializovat světovou ekonomiku. Toto rozhodnutí bylo podloženo zprávami Římského klubu, zdůvodněno teorií „postindustriální společnosti“ a vysvětleno v různých studiích. Jedna z nich přinesla doktrínu údajného globálního oteplování vlivem skleníkového efektu způsobeného kysličníkem uhličitým, metanem a řadou dalších plynů emitovaných do ovzduší průmyslem, dopravou, zemědělstvím a domácnostmi a nakonec i jednotlivými zvířary a lidmi.

Na začátku sedmdesátých let měly spekulace o skleníkovém efektu statut poněkud paradoxní hypotézy. Existovala totiž spolu s opačnou hypotézou hovořící o nadcházejícím ochlazování planety. Vedly se vědecké diskuse, které přispěly k lepšímu pochopení procesů v biosféře Země a interakce společnosti s přírodou. V osmdesátých letech byly takovéto diskuse už vzácností. Hypotéza skleníkového efektu a oteplování klimatu planety začala bez zjevného vědeckého důvodu vystupovat do popředí. Na konci osmdesátých let získala statut „teorie“ a údajné oteplování klimatu začalo být prezentováno jako klimatická katastrofa. Zastáncům nové „teorie“ přišla na pomoc média a filmová studia, která lidi děsila apokalyptickými obrazy; vznikaly scény druhé potopy světa vykreslené jako důsledek tání věčného ledu na zemských pólech.

Příprava na zelený teror

Celá tato grandiózní operace byla přípravou na konferenci OSN o životním prostředí a udržitelném rozvoji v Rio de Janeiru v roce 1992 (v létě 1991 jsem osobně jako konzultant OSN připravoval materiály pro konferenci za Sovětský svaz). Uvedená konference přijala Rámcovou úmluvu o změně klimatu; globální oteplování a hrozba klimatické katastrofy v důsledku lidské činnosrti byla již vnímána jako axiom, pro nějž netřeba provádět důkazy.

Pak už OSN jednala v souladu s plánem přijatým v Rio de Janeiru. V roce 1997 byl zpracován a připraven k podpisu Kjótský protokol, který stanovil specifické kvóty pro emise CO₂ a určil časový rámec pro dosažení stanovených úrovní emisí pro jednotlivé země.

„Boj proti oteplování klimatu“ trvá tedy již mnoho let. Důležitým mezníkem byla Pařížská konference o klimatu v prosinci 2015, na které se sešly delegace z 200 států a jurisdikcí. Výsledkem byla Dohoda o změně klimatu, která předpokládala dosažení nulových emisí skleníkových plynů do poloviny 21. století.

Americký prezident Donald Trump (USA podle odhadů vypouštějí asi 1/5 všech emisí CO₂) sice prohlásil, že jeho země nebude do Pařížské dohody zapojena, ale Joe Biden, který byl nyní umístěn do Bílého domu, oznámil hned druhý pracovní den, že se Amerika k Pařížské dohodě vrací. A dal jasně najevo, že Spojené státy jsou připraveny dokonce přímo vést globální hnutí v boji proti klimatické katastrofě. Dosti symbilicky hned došlo k nepříjemnosti: v únoru zasáhly Texas a řadu dalších států takové mrazy, jaké nebyly pozorovány celá desetiletí. Několik desítek lidí zemřelo na podchlazení, tisíce utrpělo omrzliny a čtyři miliony Američanů zůstalo bez elektřiny. Během téhož února se nikoli jen kvůli tomu znovu objevily teorie a hypotézy, které naznačují spíše dlouhodobé ochlazování planety.

V Americe, navzdory diktátu oficiální vědy, existuje mnoho vědců, kteří odmítají teorii oteplování. Frederick Seitz, bývalý prezident Americké akademie věd, s ní polemizoval po mnoho let; 17 tisíc amerických vědců podepsalo kolektivní petici proti klimatickému podvodu. O tom se lze dočíst v rozhovoru s členem korespondentem Ruské akademie věd Andrejem Kapicou pod názvem „Globální oteplování a ozonové díry jako nepodložené vědecké mýty“. Kapica, stejně jako Seitz a tisíce dalších vědců, tvrdí, že Kjótský protokol a Pařížská dohoda jsou podvodem v zájmu světové oligarchie, že trendy stojící za těmito dokumenty jsou „tou pravou hrozbou pro lidstvo a těžkou ranou pro jeho budoucnost.“

Nicméně z digitálního prostoru jsou nadále důsledně odstraňovány a cenzurovány veškeré informace, které zpochybňují dogma o oteplování klimatu. Přitom oteplovacích podvodů jsou tisíce, jen se o nich nesmí veřejnost dozvědět. Ale občas se tak přesto stane.

Climategate

Před více než deseti lety pronikla censorským sítem událost, která je od té doby známa jako „Climategate“. V centru pozornosti celého skandálu bylo oddělení pro klimatologii (Climatic Research Unit – CRU) university Východní Anglie, které je jedním ze tří hlavních poskytovatelů informací o klimatu pro Mezivládní panel OSN pro změny klimatu (IPCC). A IPCC je zase klíčovou jednotkou OSN pro klimatickou tématiku.

V listopadu 2009 neznámé osoby rozšířily prostřednictvím internetu archivní soubor, který obsahoval informace odcizené z uvedeného klimatologického oddělení. Kritici teorie globálního oteplování zapříčiněného člověkem se s informacemi seznámili, a dospěli k závěru, že výchozí data odporovala této teorii, a proto byla utajena či zkreslena.

Nahlédli rovněž do kuchyně na přípravu „cinknutých“ informací. Například 16. listopadu 1999 ředitel klimatologického oddělení Phil Jones napsal: „Právě jsem použil Mikeův trik z žurnálu Nature a do každé teplotní řady jsem přidal skutečné teploty … abych zakryl pokles.“ 11. března 2003 Jones vystoupil s hrozbou na dresu editora časopisu „Climate Research“. Podráždilo ho, že si editor dovolil publikovat názory expertů s alternativními pohledy.

Navíc byla odhalena spojení pracovníků oddělení s těmi, kdo se v jiných zemích zabývali konstruováním „teorie oteplování“. Ukázalo se, že jde o širokou mezinárodní síť, pro které je na místě pojem „spiknutí“. Teoretici oteplování se například snažili snižovat reálné teploty na Zemi v dobách středověku, aby mohli představit současné teploty jako bezprecedentně vysoké.

V souvislosti se skandálem klimatologického oddělení bylo provedeno něco okolo tuctu kontrol, všechny ale byly čistě formální. A tomu odpovídaly i závěry. V roce 2010 k tomu americká agentura pro ochranu životního prostředí uvedla, že „šlo čistě o otevřenou diskusi vědců pracujících na problémech, které vyvstávají při kompilaci a prezentaci velkých a složitých datových souborů.“

Bez skrupulí

V roce 2011 došlo ke druhé podobné události – úniku souboru FOIA2011 s 5 000 dopisy o objemu 173 MB. Soubor byl zveřejněn na serveru Sinwt.ru. Tentokrát žádné kontroly ani prověrky neproběhly. Podvodná činnost klimatologického oddělení zůstala nepotrestána – a CRU pak významně přispělo k přípravě Pařížské konference o klimatu.

Siliconová mafie mezitím vyčistila z internetu vše, co s tímto skandálem souvisí. Dosud je však možné si stáhnout podrobnou (180 stránek) studii Johna Costella THE CLIMATEGATE EMAILS. Existují také autoritativní informační zdroje, které po mnoho let odhalovaly lež zvanou „klimatická katastrofa“: Climate Audit; Watts Up With that?

Mimochodem životopisci Donalda Trumpa poznamenávají, že svého času byl budoucí americký prezident horlivým stoupencem teorie globálního oteplování. Ovšem pouze do roku 2010, kdy se seznámil s materiály o Climategate. Poté se jeho postoj dramaticky změnil. Přestal důvěřovat oficiálnímu hysterčení a poté, co přišel do Bílého domu, oznámil, že Amerika vystupuje z Pařížské dohody o klimatu.

Za Bidena jsme už opět zpátky. Klimatický podvod se všemi Grétami může nerušené pokračovat. Vrátí se do veřejného prostoru hned jak zeslábne hysterie stejného druhu Operace Covid-19. Mají totiž stejný cíl.