EU: PETR HAMPL upozorňuje, že dojde-li k vytouženému rozpadu EU, či samostatnému odchodu České republiky z tohoto svazku, musíme být připraveni, abychom nezplakali nad výdělkem

Jenže kdyby situace příznivá pro obnovení české samostatnosti opravdu nastala, rychle by se ukázalo, že nevíme, co s ní. A že to neví ani česká vláda.

Sama či s dopomocí

Petr Mach kdysi napsal hezkou knížečku Jak vystoupit z EU. Je koncipována přehledně a zajímavě, nicméně celá se týká průběhu různých jednání a doporučuje, jaké smlouvy by měly být uzavřeny.

Jenže ono nejde o smlouvy. Bez ohledu na počet podepsaných papírů je skutečností, že Česká republika je zoufale nepřipravená. Kdyby zítra oznámila v EU že končí, zůstane opuštěná, bezradná, a bude bezbranným terčem sankcí či jakéhokoliv jiného aktu pomsty. Není pak divu, že obyvatelé – i když v EU spokojeni nejsou – by raději hlasovali pro setrvání než pro odchod za takovýchto podmínek. A když vláda vidí, že veřejné mínění není příznivé odchodu, nemá důvod jej připravovat. Kruh se uzavírá.

Jenže EU se také může rozpadnout bez našeho přičinění. Nebo se může změnit tak, že okamžitý odchod bude otázkou života a smrti. Ani na to země připravena není, a vláda nepodniká ani nejmenší pokus to změnit. Stejně jako se nezačala včas připravovat na epidemii. A jako nedělá nic, i když ví, že na řeckou hranici útočí statisíce nájezdníků, kteří mohou během pár dnů dorazit na naše území. Jako by bylo vládní tradicí, nepřipravovat se nikdy na nic (kromě čerpání dotací a bojů o rozpočty).

Jenže ono se toho může stát hodně

• Unie může zablokovat hranice
• Může destabilizovat elektrické sítě
• Může přerušit dodávky plynu
• Vyslat na české území desetitisíce migrantů.
• Aktivovat neziskovky na našem území
• Zablokovat veškeré platby (prostřednictvím zahraničních bank)

… a provést stovky jiných věcí. Některé dokonce ani nemusí být vedeny úmyslem škodit.

Každá z takových událostí by znamenala, že se život zastaví, dojde k havarijním situacím, a když budeme mít velké štěstí, začne v některé vládní budově někdo přemýšlet co s tím. Nejspíš zjistí, že nemá dostatečné prostředky či pravomoci.

Kdybychom zvolili delší horizont pohledu (třeba několik měsíců), zjistili bychom, že slabých míst je výrazně více.

Co přesně by se tedy mělo dít?

Měla by vzniknout mezirezortní pracovní skupina s časově omezeným mandátem, která by spojila lidi z nejrůznějších oborů. Jak vlastní zaměstnance komise, tak externí odborníci. Společně by měli:

• Definovat dlouhý seznam hrozeb, k čemu by mohlo při odchodu z EU dojít.
• Ke každé připravit záchrannou akci nebo jinou reakci. Mnohdy nebude možné najít dobré řešení, takže definovat aspoň postup, který zabrání nejhorším škodám.
• Dát tomu podobu jednoznačných havarijních plánů, včetně seznamu investic, které by měly být podniknuty.

Teprve potom by mohla začít případná jednání o odchodu. Česká republika bude i nadále ten slabší partner, ale nebude už tak zoufale nepřipravena.

Teprve potom by se lidé mohli začít dívat na odchod jinýma očima. Bylo by jasné, že vláda je schopná to zvládnout. Bylo by zřetelné, jak velká rizika skutečně hrozí, a mohly by být racionálně porovnávány přínosy, náklady a rizika.

I při jednání s eurobyrokraty by Česká republika získala mnohem silnější pozici. Je tudíž docela možné, že veškeré náklady investované do takové práce by se vrátily za pár měsíců. To se týká nejen země jako celku, ale i premiéra osobně. Dokážete si představit, jak úředníci Evropské komise řeší jeho střet zájmů, když vědí, že má připravený odchod?

Výzva

Ale nejde jen o další kroky, které by chtěla česká strana podnikat. Ono se to může rozpadnout i bez nás. Konec konců, Rakousko-Uhersko taky neskončilo z iniciativy českých politiků. Češi a Slováci vyhlásili samostatnost až poté, co se začaly trhat jiné části monarchie. Na výběr příliš neměli.

Když uvážíme, že havarijní odchodové plány nesestavíte za pár týdnů, a nejspíš ani za pár měsíců, je nejvyšší čas se chystat.

To by mohlo být i výzvou k bohatým vlastencům. Jestli někoho takového máte ve svém okolí, řekněte mu to. Běžný občan si nemůže dovolit, aby po dobu několika let platil 5 – 10 expertů, a k tomu ještě honoráře externistům. Ale existují lidé, kteří si to dovolit mohou sami nebo se svými přáteli. A pokud chtějí pro svou zemi něco udělat, je tohle podstatnější než podpora místního folklorního souboru (nic proti folklorním souborům). Navíc ten, kdo plány sestavuje, v nich může přiměřeně zohlednit zájmy svého odvětví. Což je legitimní, pokud to nepoškozuje celek.

Jakmile jednou budou plány existovat, bude v zásadě jedno, kdo je zpracoval. Více či méně se podle nich pojede, protože jiné nebudou.

A co se týče právních formalit. Když na to přijde, může stačit docela jednoduchá deklarace nezávislosti. Kdo své území dokáže ubránit (nebo dokáže případnému agresorovi způsobit dostatečné škody), ten si to může bez problémů dovolit.

Nebo snad věříte, že protistrana bude nějaké právní formality respektovat?