PROHRA U ÚSTAVNÍHO SOUDU SKORO NA PLNÉ ČÁŘE

Stáhnout PDF

Sledujte nás na Telegramu: 👉  @cz24news

ČESKO: Jistě dnes všichni zaznamenali, že po roce (!) konečně z Ústavního soudu vypadlo něco užitečnějšího než jen zbytečné řeči. Velmi špatná zpráva je, že se zjevně smí proti tvrdým útokům na lidská práva bránit jen politikové a nikoli obyčejní občané. Do budoucna musíme spoléhat na senát, že nás ochrání, jinak si s námi vláda může dělat, co chce. To je blbý.

VŠECHNY STÍŽNOSTI OBČANŮ ÚSTAVNÍ SODU ODMÍTL. A ŽE JICH BYLY DESÍTKY.

Z toho vyplývá, že třeba školáci se nemohou na Ústavní soud obrátit, jestliže by prosili o zrušení zákazu škol. Může to za ně udělat zase jen politik. A který do toho půjde?

Dalším problémem je Pandemický zákon. Vláda už nebude ve svých šílených zákazech závislá na nikom a nebude potřebovat nějaký ušmudlaný nouzový stav, kde se přeci jen, byť formálně, musí doprošovat Poslanecké sněmovny o podporu (Sněmovna sice bude moci ukončit tzv. pandemickou pohotovost, která je vyhlášena automaticky po nabytí účinnosti zákona do 18. 2022 (Wtf? Proč?), ale vidíme, že poslanci nemají koule vůbec na nic. Jsou to strašní bulíčci a nezastanou se lidí.

Vláda si bude si dělat, co bude chtít. Jedinou pojistkou proti ministerským opatřením bude Nejvyšší správní soud, který se ale za celý rok vůbec nijak neprojevil a nikdo neví, co čekat. Přesto se i na téhle tragédii dá najít něco dobrého – na Nejvyšší správní soud se bude moci obrátit kdokoli, kdo bude mimořádným opatřením dotčen. Každý člověk, každý žák, každý podnikatel.

Připomínky iniciativy Zdravé fórum k Pandemickému zákonu, které byly zaslány senátorům.

K Pandemickému zákonu se vyjádřili i někteří advokáti (proč tak málo?). Přečtěte si texty od Zdeňka Koudelky nebo Jany Zwyrtek Hamplové.

K nálezu Ústavního soudu o maloobchodu a službách

Ústavní soud dnes vyhlásil nález, kterým částečně zrušil některé zákazy týkající se maloobchodu a služeb. Z tiskové zprávy soudu vyplývá následující: „Každé krizové opatření je politickým rozhodnutím, které musí být založeno na odborných podkladech, nicméně odpovědnost za ně nese vláda, nikoliv její odborní poradci. Vláda proto musí zvažovat nejen konkrétní odborné podklady, kterými disponuje, nýbrž musí zohledňovat celkový kontext a dopady svých opatření i do dalších oblastí společenského života, a to v krátkodobém i dlouhodobém hledisku. Právě proto je nezbytné, aby byla schopna každé takové rozhodnutí racionálně odůvodnit a aby důvody těchto opatření byly navenek seznatelné. V opačném případě totiž postrádají odpovídající legitimitu...

ústavní soud si je dobře vědom toho, že na právní předpisy, vydávané v době vyhlášeného nouzového stavu, nelze klást stejné nároky jako za „klidného počasí“, tzn. není např. nezbytné vždy trvat na formalizované podobě důvodové zprávy. Současně však nelze připustit ani opačný extrém: situaci, kdy vláda dokonce ani v řízení před Ústavním soudem, kdy je již přezkoumáváno konkrétní krizové opatření, není schopna či ochotna uvést žádné relevantní a konkrétní důvody, proč je daný zákaz nezbytný, proč nelze vystačit s méně robustními zásahy do základních práv a v čem spočívá racionalita uvedených výjimek. Jakkoliv je totiž z povahy věci zřejmé, že některé z těchto výjimek jsou skutečně nezbytné (např. prodej potravin, léků nebo pohonných hmot), vyžaduje řada jiných výjimek přesvědčivé vysvětlení, ze kterého by teprve bylo patrno, že se ze strany vlády nejedná o nepřípustnou libovůli (např. navrhovatelkou zmiňovaná květinářství nebo prodejny zbraní a střeliva). Toto odůvodnění přitom není jen nezbytným podkladem pro přezkum prováděný Ústavním soudem, nýbrž také pro společenskou akceptaci a tedy i legitimitu krizových opatření.“

Nález dostupný zde. Soudcové Fenyk, Fiala a Sládeček uplatnili odlišné stanovisko. Doporučuju nečíst, pokud nechcete, aby vám nebylo extrémně zle od žaludku. Sám nález to zařídí víc než dostatečně.

Rozhodnutí Ústavního soudu považuju za velkou prohru. Jednak potvrdilo, že se nemůžou bránit sami občané, ale musí spoléhat na politiky. Copak to jde? Za druhé soud uznal, že vláda bojuje s pandemií v podstatě správně a že jsou omezení ok. Jen se mu nelíbí, že si úředníci nedali práci s odůvodněním. To je stejné jako s rouškami. Příště se do krizového opatření prostě napíše o stránku víc blábolů a je to.

Nic moc výsledek, nezdá se vám?

Podrobnější rozbor

Ústavní soud potvrdil, že krizová opatření jsou v podstatě jiným právním předpisem, tudíž je nemůže napadat jednotlivec ústavní stížností. Obrana, která zbývá lidem a podnikatelům je žaloba proti tzv. jinému zásahu (pokud ve výjimečném případě není krizové oaptření rozhodnutím orgánu veřejné správy).

Ústavní soud se již opakovaně zabýval otázkou, zda usnesení vlády o přijetí krizových opatření představuje akt způsobilý být předmětem řízení o návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu podle § 64 a násl. zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V usnesení sp. zn. Pl. ÚS 20/20 ze dne 16. 6. 2020 k tomu uvedl, že rozhodnutími vlády o krizovém opatření, kterými je zasahováno do základních práv a svobod přímo, nebo která pro takovýto zásah prostřednictvím individuálního správního aktu vytvářejí právní základ, mohou mít různou podobu a obsah, pročež je nelze souhrnně podřadit pod jedinou kategorii právních aktů. Z hlediska řízení před Ústavním soudem mohou být v závislosti na svém obsahu přezkoumatelná buď jako právní předpis, nebo jako rozhodnutí či jiný zásah orgánu veřejné moci. Ústavní soud musí tuto povahu krizového opatření posoudit v každém jednotlivém případě podle jeho obsahu. Napadená usnesení vlády č. 1192 a č. 1201 představují v napadených částech obecnou regulaci upravující svůj předmět a subjekty definičními znaky a vztahující se na celé území České republiky a na neomezený počet subjektů. Jde tedy o právní předpis, který lze napadnout v řízení o abstraktní kontrole norem.“

Člověk by řekl, že takto je definováno spíše opatření obecné povahy jako akt, který vydávají orgány moci veřejné s konkrétním předmětem, ale obecně definovanými adresáty, ale což. My jsme to Ústavnímu soudu říkali už na jaře, Ústavní soud se rozhodl věc pořádně ztížit a znepříjemnit lidem jak soudní přezkum, tak domáhání se náhrad škod a újmy z krizových opatření a vymyslel tuto vachrlatou konstrukci. Připomínáme, že s tzv. abstraktní kontrolou norem (tj. bez přímého zásahu do práv jednotlivce) se může na Ústavní soud obracet skupina poslanců a senátorů a některé další subjekty, nikoli ale občané. Lidem zbývá jen bránit se u správních soudů proti tzv. jinému zásahu.

Kéž by ústavní soudci raději přiznali, že to, co vymysleli, nebylo zrovna nejchytřejší a rozhodovali ve prospěch občanů!

Opravdu zábavné je, že Ústavní soud sveřepě trvá na své podivné judikatuře, kterou vydal v jarní panice.

„Ústavní soud musel v prvé řadě posoudit, zda vláda vůbec mohla napadeným opatřením do práva na podnikání zasáhnout. K tomu Ústavní soud uvádí, že podle čl. 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky („ústavní zákon o bezpečnosti“) musí vláda současně s vyhlášením nouzového stavu vymezit, která práva stanovená ve zvláštním zákoně a v jakém rozsahu se v souladu s Listinou základních práv a svobod omezují a které povinnosti a v jakém rozsahu se ukládají. Ostatně i § 5 krizového zákona umožňuje vládě omezit právo provozovat podnikatelskou činnost toliko „v nezbytně nutném rozsahu“… Rovněž v nyní posuzované věci se z usnesení vlády ze dne 30. 9. 2020 č. 957 (č. 391/2020 Sb.) podává, že vláda nejprve vydala samostatné rozhodnutí o vyhlášení nouzového stavu, a teprve následně stanovila konkrétní krizová opatření, jimiž byla omezena základní práva. Ústavní soud nicméně setrvává na shora vyjádřeném právním názoru, že takovýto postup není protiústavní.“

O tom, proč tohle JE špatně psal hned v březnu podrobně advokát Tomáš Sokol.

Ústavní soud se bohužel v podstatě posvětil válku s neviditelným nepřítelem a přejal bláboly z novin o explozivním šíření viru, kolapsu nemocnic a podobně. Že by pro takové úvahy měl jiný argument než strach, se tak úplně nezdá: „V prvé řadě Ústavní soud zdůrazňuje, že nezpochybňuje existenci legitimního (tzn. ústavně aprobovaného) cíle, který napadené opatření v obecné rovině sleduje. Tímto cílem (v tomto ohledu lze pro stručnost odkázat na obě shora reprodukovaná vyjádření vlády) je zabránění či alespoň zmírnění šíření vysoce nakažlivého respiračního onemocnění COVID-19, s tím souvisejícímu kolapsu zdravotnického systému a rozsáhlé újmě na zdraví a životech obyvatel. Vláda k tomu uvedla, že zvýšená mobilita osob a návštěvy provozoven, ve kterých dochází k osobnímu setkávání, představují signifikantní faktor při šíření nemoci, přičemž uzavření provozu maloobchodu a služeb má nezastupitelnou roli v komplexu všech přijatých krizových opatření ke zpomalení šíření epidemie. Napadeným ustanovením I./1. usnesení vlády č. 78 byla sledována ochrana zdraví (zaručená ze strany státu čl. 31 Listiny), potažmo i života (čl. 6 odst. 1 Listiny). Tyto cíle vláda ve svém vyjádření ze dne 22. 12. 2020 vymezila tak, že jde o minimalizaci negativních dopadů nebezpečí souvisejících s výskytem koronaviru, přičemž hlavními cíli je (1.) zabránit přeplnění kapacity nemocnic, (2.) zabránit explozivnímu rozšíření viru COVID 19 a (3.) snížit smrtnost a četnost těžkých průběhů infekce. Tyto cíle považuje Ústavní soud, a to i s ohledem na jejich ústavní garanci v Listině, za legitimní.“

Toto já osobně považuju za velkou prohru. Do budoucna stačí jakékoli na falešných číslech podložené bláboly a můžeme si užívat nouzových stavů do aleluja.

Celé rozhodnutí je tedy odůvodněno hlavně diskriminací, kdy výjimky nejsou přesvědčivě zdůvodněny:

„Lze tak shrnout, že Ústavní soud si je dobře vědom toho, že na právní předpisy, vydávané v době vyhlášeného nouzového stavu, nelze klást stejné nároky jako za „klidného počasí“, tzn. není např. nezbytné vždy trvat na formalizované podobě důvodové zprávy. Současně však nelze připustit ani opačný extrém: situaci, kdy vláda dokonce ani v řízení o abstraktní kontrole norem před Ústavním soudem, kdy je přezkoumáváno konkrétní krizové opatření, není schopna či ochotna uvést žádné relevantní a konkrétní důvody, proč je daný zákaz nezbytný, proč nelze vystačit s méně robustními zásahy do základních práv a v čem spočívá racionalita uvedených výjimek.

Jakkoliv je totiž z povahy věci zřejmé, že některé z těchto výjimek jsou skutečně nezbytné (např. prodej potravin, léků nebo pohonných hmot), vyžaduje řada jiných výjimek přesvědčivé vysvětlení, ze kterého by teprve bylo patrno, že se ze strany vlády nejedná o nepřípustnou libovůli (např. navrhovatelkou zmiňovaná květinářství nebo prodejny zbraní a střeliva).

Toto odůvodnění přitom není jen nezbytným podkladem pro přezkum prováděný Ústavním soudem, nýbrž také pro společenskou akceptaci a tedy i legitimitu krizových opatření. Jak je již uvedeno shora, ústavní systém České republiky je založen na primátu jednotlivce před státem a navazuje tak konzistentně na učení o společenské smlouvě. Tomuto pojetí je však bytostně cizí postup, kdy exekutivní orgán vydává opatření velmi zásadně zasahující do základních práv těchto jednotlivců, aniž by přitom byla tato opatření řádně a racionálně odůvodněna. V takovém případě totiž pochopitelně klesá i jejich legitimita a ochota je důsledně akceptovat občany.“

To o společenské smlouvě, kterou uzavírá stát s občany, od kterých dovozuje svoji moc, považuju od Ústavního soudu za hodně špatný vtip.

Zdroj: https://stavbeznouze.cz