Promarněná šance na reformu EU

VELKÁ BRITÁNIE: Rozhodnutí Britů opustit EU podnítilo naděje, že Unie se změní. Namísto zpytování svědomí a reforem však nejdříve přišlo potvrzení dosavadního centralistického a levicového kursu a potom zaslíbení se Zelenému údělu.

Poslední lednový den se završíla anabáze vystoupení Spojeného království z Evropské unie. Skončila tak jedna vzrušená kapitola v dějinách evropské integrace, která trvala tak dlouho a měla natolik rozpačitý a neutěšený průběh, že už jsme málem zapomněli na velká očekávání z doby jejího počátku.

Při této příležitosti není od věci poohlédnout se za uplynulým obdobím, zastavit se u jeho hlavních milníků a především porovnat představy, které jsme měli v červnu 2016, se stavem Unie, jak ho zažíváme v tuto chvíli.

Výsledek britského referenda znamenal pro Evropskou unii – její elity, aparát a celý politický systém – silný otřes. V posledních letech jeden z mnoha, dalo by se říci, po obtížích při ratifikacích euroústavy a Lisabonské smlouvy a po dluhové a migrační krizi. A přece se tentokrát situace jevila jako ještě závažnější. Evropský integrační celek měl poprvé v historii přijít o jeden členský stát, a to navíc stát klíčový (mj. počtem obyvatel, hospodářstvím, vojenskou silou, kulturním významem). Členská základna se do té doby měnila vždy vzestupně, což bylo předkládáno jako důkaz úspěchu integrace a zároveň jako potvrzení dějinné zákonitosti, podle které lze Unii pouze rozšiřovat a prohlubovat, a nikdy naopak.

Série krizí a nezdarů, v níž se Unie řadu let potácela, dospěla britským hlasováním k novému vrcholu. Šlo o zlomový okamžik, který pro unijní elity poskytoval naléhavý podnět k sebereflexi a k uvědomění si, že společný projekt se už dlouhou dobu ubírá špatným směrem. Po Maastrichtu začala předimenzovaná integrace vytvářet stále více stěží řešitelných problémů, které zastiňují původní výhody spolupráce a propojování evropských zemí. Dluhová a migrační krize ukázaly, že Unie zabředla do marasmu vzájemné závislosti, sdílení problémů, kolektivní neodpovědnosti, těžkopádného, neakceschopného rozhodování na centrální úrovni a přerozdělování následků. V rozhodnutích, přijímaných v bruselském ústředí, a v nových iniciativách byla stále patrnější levicová ideologická zátěž – přepjaté pečovatelství a ochranářství, ambice řídit, převychovávat a umravňovat, formovat „nového člověka“, poroučet větru a dešti. Konečně, představitelé unijních institucí ve své bohorovnosti a v nadřazeném způsobu jednání vůči členským státům začali připomínat vepře na Orwellově Farmě zvířat.

Naděje na reformu

Odvážné rozhodnutí Britů podnítilo naděje, že EU se změní. Řada komentátorů náhle požadovala hluboké reformy, návrat pravomocí členským státům, rozvolnění svěrací kazajky, konec velkopanské povýšenosti unijních činitelů. Předpovídán byl přechod k vícerychlostní integraci, zeštíhlení záběru Unie na vnitřní trh a s ním úzce související oblasti, opuštění centralistické linie, jakož i ambicí vytvářet společný státní útvar a unijní lid.

Slova o potřebě změn v kursu a ve stylu zaznívala i z těch nejméně očekávaných míst. Takto si třeba tehdejší ministr zahraničí Lubomír Zaorálek dovolil v televizní diskusi pronést kritiku na adresu předsedy Komise Jeana-Clauda Junckera s tím, že podle něj není člověkem na svém místě a že se musíme ptát, kdo je za výsledek referenda v Británii odpovědný. Jeho výroku se chopila média napříč Unií a vyložila si je jako nepřímý apel na Junckerovu rezignaci.

Co je zásadní, 29. června 2016 vedoucí představitelé zbývajících 27 členských států zahájili tzv. politickou reflexi o budoucnosti pobrexitové Unie, později označovanou také jako proces reflexe, diskuse o budoucnosti EU-27 nebo cesta do Sibiu. Na počátku se předpokládalo, že by tento postup měl vést k pochopení příčin brexitu a k vyvození závěrů. V tomto duchu tehdejší předseda Evropské rady Donald Tusk v předvečer prvního setkání k danému tématu, jímž byl summit v Bratislavě v září 2016, prohlašoval, že po britském referendu „jediná věc, která dává smysl, je mít střízlivé a brutálně upřímné hodnocení situace“ a volal po „realistické diagnóze důvodů brexitu“ a po vzetí si ponaučení. Mohlo se tedy zdát, že se věci ubírají správným směrem.

Sám jsem se tehdy nechal unést atmosférou a zpracoval jsem několik konkrétních reformních námětů, a to v článku Nástin možné zásadní přestavby Evropské unie – z pohledu právníka. Připouštím ovšem, že šlo o určitý ideální model, jehož dosažení v danou dějinnou chvíli nebylo možné rozumně očekávat.

Později, když už jsem pozorně sledoval průběh procesu reflexe, načrtl jsem řadu mnohem skromnějších opatření, u nichž přinejmenším nebylo vyloučeno, že se v určité míře uplatní. Šlo o následujících šest druhů reforem:

– odnětí některých pravomocí Unii (počítaje v to i zúžení, respektive upřesnění jednotlivých kompetenčních zmocnění);

– znovuzavedení jednomyslnosti v některých citlivých oblastech, kde se v Radě EU uplatňuje hlasování kvalifikovanou většinou;

– útlum činnosti Unie ve vybraných oblastech;

– zrušení některých unijních předpisů bez náhrady pro nadbytečnost (což by v rámci sdílených pravomocí znamenalo, že o opuštěném předmětu regulace by mohly opět rozhodovat jednotlivé členské státy);

– zrušení některých unijních orgánů, postů (funkcí) či agentur;

– zavedení nových mechanismů, jimiž by členské státy či vnitrostátní parlamenty mohly blokovat či ztížit přijetí rozhodnutí na úrovni EU tam, kde se jinak uplatňuje hlasování kvalifikovanou většinou (např. by mohlo jít o právo každého státu požadovat v záležitostech, které souvisejí s jeho strategickými národními zájmy, postoupení věci Evropské radě k jednomyslnému rozhodnutí nebo o postup, jímž by určitý počet vnitrostátních parlamentních komor byl s to vetovat legislativní návrh).

Diskuse o budoucnosti (2016–2019)

Nadějeplná nálada v očekávání zásadní reformy Unie neměla dlouhého trvání.

První úder dostala hned na summitu v Bratislavě v září 2016. Přijaté Bratislavské prohlášení a Bratislavský plán nepřinesly sebemenší náznak zpytování svědomí či vůle pootočit kormidlem. Unie zde byla označena za „nepostradatelnou“. Vrcholem kritiky na její adresu bylo konstatování, že „EU není dokonalá, ale pro řešení nových výzev, jimž čelíme, je to nejlepší nástroj, který máme“. Z konkrétních cílů a úkolů v Bratislavském plánu pak prosvítalo odhodlání dále prohlubovat integraci v řadě oblastí včetně bezpečnosti a obrany, migrační politiky nebo sociálních věcí.

Další studenou sprchou byl slavnostní summit v Římě v březnu 2017, kde se vrcholní představitelé členských států a unijních orgánů sešli k připomínce 60. výročí podpisu Římských smluv. Zasedání mělo být současně příležitostí k zamyšlení nad stavem Unie a budoucností integračního procesu. Bylo avizováno, že lídři mají v úmyslu představit společnou vizi pro nadcházející roky.

Přijaté Římské prohlášení bylo ovšem výsměchem všem, kteří očekávali něco byť jen nepatrného. Unijní představitelé v Římě naservírovali občanům ubohé slivky ze stokrát recyklovaných frází. Žádný byť jen vzdálený náznak uvědomění si bezvýchodnosti nynějšího modelu evropské integrace, žádné úvahy o obrácení. Lídři naopak shodně s bratislavskými závěry, a ještě plamenněji, vyjádřili spokojenost s dosavadním směřováním a pevný záměr zachovat je a dále rozvíjet.

Připomeňme několik pasáží, které mluví za vše:

„My, vedoucí představitelé 27 členských států a orgánů EU, jsme hrdi na úspěchy Evropské unie: budování evropské jednoty je odvážným a prozíravým počinem.“

„Jsme odhodláni společně řešit výzvy rychle se měnícího světa a zajistit našim občanům bezpečnost a nabídnout jim nové příležitosti.“

„Evropskou unii učiníme silnější a odolnější prostřednictvím ještě větší jednoty a vzájemné solidarity a dodržováním společných pravidel. Jednota je nezbytností i naší svobodnou volbou. Pokud bychom jednali jen každý za sebe, zatlačí nás dynamika světového vývoje do pozadí.“

„V nadcházejících deseti letech chceme Unii, která je bezpečná a dobře chráněná, prosperující, konkurenceschopná, udržitelná a sociálně odpovědná, Unii, která je odhodlána a schopna hrát klíčovou úlohu ve světě a ovlivňovat vývoj globalizace.“

„Spojili jsme své síly, abychom dosáhli změny k lepšímu. Evropa je naší společnou budoucností.“

Po římském summitu už šlo všechno rychle z kopce. Ještě v roce 2017 byla přijata tři velmi významná opatření, která plně potvrdila centralistický a levicový kurs z doby před referendem. Mám na mysli:

– Evropský pilíř sociálních práv, který má podobu jakési nové charty, respektive rozšířeného a prohloubeného katalogu sociálních práv, a který by měl sloužit jako východisko pro další formování sociální politiky na úrovni EU a pro sbližování sociálních modelů členských států;

– spuštění stálé strukturované spolupráce ve věcech obrany (PESCO) mezi 25 členskými státy, jímž se zhmotnil jeden z významných výdobytků Lisabonské smlouvy a byl položen základ skutečného vojenského rozměru EU;

– ustavení Úřadu veřejného žalobce (tzv. europrokurátora) v režimu posílené spolupráce pro 22 členských států.

Vedle toho byla v letech 2017 a 2018 ze strany zastánců „stále užší unie“ předložena řada podnětů k dalšímu prohloubení integrace. Zejména se činily Komise, Evropský parlament a některé členské státy. Navržená opatření zahrnovala např. sloučení funkce předsedy Evropské rady a předsedy Komise, vytvoření postu ministra financí EU, nadnárodní kandidátky pro volby do Evropského parlamentu, institucionalizaci systému vedoucích kandidátů (tzv. „spitzenkandiátů“) pro výběr předsedy Komise nebo využití pasarel k další expanzi hlasování kvalifikovanou většinou na úkor jednomyslnosti. Tyto návrhy ovšem nezískaly dostatečnou podporu.

Naopak se ujala Junckerova myšlenka vyslovená v září 2017, podle níž měla diskuse o budoucnosti vyvrcholit summitem v rumunském Sibiu na jaře 2019. Začalo se hovořit o „cestě do Sibiu“. Nikdo ovšem zatím netušil, co přesně toto setkání uprostřed tajemné Transylvánie přinese.

V roce 2018 byla zajímavým zpestřením činnost pracovní skupiny pro subsidiaritu a proporcionalitu, kterou zřídil Juncker. Ta měla mimo jiné bádat nad tím, jak lépe uplatňovat tyto dvě zásady v práci institucí Unie, a v kterých oblastech by politické rozhodování mohlo být přeneseno zcela nebo zčásti na členské státy nebo definitivně navráceno do rukou členských států. Po půl roce skupina konstatovala, že ve všech existujících oblastech činnosti EU je přidaná hodnota a že proto „neidentifikovala žádné pravomoci ve Smlouvě nebo oblasti politiky, které by měly být zcela nebo částečně znovu přeneseny na členské státy“. Kromě toho pracovní skupina nabídla koncept „aktivní subsidiarity“, který ovšem není o nic méně mlhavý než sám stávající princip. Ve zprávě jsme se nedočetli nic moc nad rámec toho, že se všichni musí víc snažit a brát subsidiaritu opravdu vážně a že mají používat jednotnou hodnotící mřížku. Celá věc potom v podstatě vyšuměla do ztracena. Subsidiarita zase jednou posloužila svému marketingovému účelu a její lak byl naleštěn, aniž by se přitom cokoli podstatného v unijní konstrukci změnilo.

V roce 2019 reformní naděje v ústraní a polozapomenuty dodýchaly.

Nejprve přišlo v květnu dlouho očekávané zasedání vedoucích představitelů v Sibiu. Jeho jediným hmatatelným výstupem bylo Prohlášení ze Sibiu. Tento dokument byl jen navoněné, našlehané nic – snůška banálních floskulí, na kterých se všechny státy byly schopny bez námahy shodnout. Jestliže jsme Římské prohlášení označili za slivky ze stokrát recyklovaných frází, zde jako by z nich autoři trochu odlili a naředili na řídký střik.

Opět uveďme několik úryvků pro představu:

„Budeme bránit Evropu jako jeden celek – od západu na východ, od severu k jihu.“

„Zůstaneme jednotní v dobrém i zlém.“

„Dokážeme vystupovat jednotně a také tak vystupovat budeme.“

„Vždy budeme usilovat o společná řešení a vzájemně si naslouchat v duchu porozumění a respektu.“

„Vytvoříme podmínky, díky nimž budeme schopni naše ambice uskutečnit.“

Pokud někteří původně věřili, že cesta do Sibiu se ukáže být kajícnou cestou do Canossy, a jiní naopak doufali v cestu vzhůru do nových výšin integrace, ve výsledku na žádný přenesený, filosoficky laděný význam slova nedošlo. Na konci cesty do Sibiu nás čekalo právě jenom Sibiu. Lídři si udělali příjemný výlet do krásného historického města, kde oslavili Den Evropy, respektive Unii a její výdobytky, a potřetí (po Bratislavě a Římu) obřadně stvrdili kurs – to bylo vše.

Definitivní tečkou za celou politickou reflexí pak byl červnový summit v Bruselu, na kterém byla přijata nová strategická agenda, tj. jakési obecné politické priority Unie pro následující institucionální cyklus (2019–2024). Ta představovala posledních pár tahů štětcem na obrazu, který byl již v podstatě hotov. Prohlášení z Bratislavy, Říma a Sibiu načrtly jeho základní kontury. Evropský pilíř sociálních práv, spuštění PESCO a řada dílčích opatření formovaly jeho barevnou skladbu. Lídři tímto aktem už jen oživili barvy, zvýraznili některé dílčí prvky a přidali pár detailů. Přibylo-li něco významného, pak to byla nepřehlédnutelná zelená kaňka jménem klimatická neutralita, o níž ještě bude řeč.

Na přelomu jara a léta 2019 tedy diskuse o budoucnosti pobrexitové EU-27 ve své bídě skončila. Unie zůstala pevně ve vyjetých kolejích na svém centralistickém a levicovém kursu. Po uvedených kolejích ve sledovaném období urazila zase další kus cesty. Žádné reformy směrem k rozvolnění se nekonaly a ani nebyly přislíbeny. Pokud se vrátíme k modelovým reformním opatřením, o kterých jsme mluvili na začátku, vidíme, že se neuplatnilo ani jedno z nich.

Nad těmito chmurnými výsledky jsem tehdy zdůrazňoval, že není namístě hovořit byť jen o perestrojce. Nešlo o žádnou přestavbu ve stylu osmdesátých let, nýbrž o přístavbu dalších pater ve stejném stylu.

Mohlo to skončit jinak? Ve zpětném pohledu se ukazuje, že těžko. Úskalí bylo v tom, že proces byl zcela v režii těch, kteří Unii do krizové situace dostali, a jejich ideových souputníků. Očekávat od Junckera, Timmermanse, Merkelové, Macrona a dalších svěží reformy, to jde hodně za hranice představivosti. Není tak divu, že jednotlivé kroky podniknuté ve sledovaném období byly především názornou demonstrací a potvrzením hluboké moudrosti obsažené ve rčení starého psa novým kouskům nenaučíš. Žádný alternativní projekt ze strany zastánců svébytnosti národních států předložen nebyl.

Zelený úděl

Mohlo to skončit u zachování starých pořádků, jenže neskončilo. V samém závěru procesu reflexe problesklo téma, které následně v posledních předbrexitových měsících naprosto opanovalo prostor. Jde o požadavek, aby EU do roku 2050 dosáhla tzv. klimatické neutrality. Klimatická neboli uhlíková neutralita by měla znamenat, že emise skleníkových plynů budou sníženy téměř k nule, přičemž veškeré zbývající budou vstřebány.

Nastolení této otázky souviselo s novou vlnou klimatického alarmismu, která se počínaje rokem 2018 vzedmula na celém Západě. Tehdy nastala – vypůjčím-li si slova Jiřího Weigla – „exaltovaná hysterie, jejímž symbolem je švédská školačka Greta Thunbergová“. Jedna neuvěřitelná zpráva začala překonávat druhou. Svět kolem nás se ponořil do surrealistické změti výkřiků o uhlíkové stopě, nerození dětí, nelétání letadlem, nejedení hovězího, klimatickém žalu nebo pátcích pro budoucnost.

Diskuse o směřování ke klimatické neutralitě EU k polovině století se začala rozbíhat v roce 2018 a naplno pak v první polovině roku 2019. Téma prosazovala nejprve Komise, Evropský parlament a některé členské státy. Tábor klimatických alarmistů mezi členskými státy postupně zesílil tak, že se tento záměr dostal do strategické agendy přijaté v červnu 2019 na samém konci cesty do Sibiu. Zatím šlo jen o politickou proklamaci bez konkrétního termínu, protože čtveřice členských států – Polsko, Česká republika, Maďarsko a Estonsko – se odmítala zavázat k horizontu 2050. Tyto zdrženlivé země s výjimkou Polska ovšem brzy stáhly ocasy a v prosinci 2019 pak Evropská rada potvrdila „cíl dosáhnout do roku 2050 klimaticky neutrální EU“ s tím, že jeden členský stát (Polsko) není v této fázi s to se k plnění tohoto cíle ze své strany zavázat a Evropská rada se k této otázce vrátí v červnu 2020.

V mezidobí nastoupila nová Komise v čele s Ursulou von der Leyenovou. Klima se stalo prioritou číslo 1. Von der Leyenová už ve svém kandidátském projevu v červenci 2019 oznámila, že navrhne nový Zelený úděl pro Evropu (European Green Deal) jakožto unijní předpis, kterým bude cíl dosažení klimatické neutrality k roku 2050 právně zakotven. Uvedla k tomu: „Bude to znamenat změnu. Přispět bude muset každý z nás, každé odvětví, od letectví až po námořní dopravu. Jeden každý z nás bude muset změnit způsob, jak cestuje a žije. Emise musí stát tolik, aby to změnilo naše chování.“

Prvotní nástin Zeleného údělu pak Komise předložila v prosinci 2019. Oproti původním vyjádřením von der Leyenové nejde o návrh jednoho předpisu, ale o mnohem širší soubor opatření. Podle Komise má EU „kolektivní povinnost transformovat svou ekonomiku a společnost, aby se dostaly na udržitelnější dráhu“. Unie má být přeměněna na „spravedlivou a prosperující společnost s moderní a konkurenceschopnou ekonomikou efektivně využívající zdroje, která v roce 2050 nebude produkovat žádné emise skleníkových plynů a ve které bude hospodářský růst oddělen od využívání zdrojů“. Komise předpokládá přijetí souboru „hluboce transformativních politik“. Je prý třeba „změnit politiky v oblasti dodávek čisté energie v rámci celé ekonomiky, v oblastech průmyslu, výroby a spotřeby, rozsáhlé infrastruktury, dopravy, potravin a zemědělství, stavebnictví, zdanění a sociálního zabezpečení“. Veškeré činnosti a politiky EU budou muset přispívat k cílům Zeleného údělu.

Zelený úděl vnímám jako vůbec nejvíce neblahou iniciativu, která doposud vzešla z prostředí unijních institucí. Překoná euroústavu, respektive Lisabonskou smlouvu, překoná euroval, fiskální pakt i migrační kvóty. Tentokrát nejde „pouze“ o další posilování bruselského centra na úkor členských států, o sdílení problémů nebo o nebezpečný dílčí exces. Zelený úděl je zamýšlen jako soubor dlouhodobých všezahrnujících a všeprostupujících opatření, která mají ekonomiku a společnost zcela podřídit diktátu jedné ideologie. Jde o hloubkovou proměnu reality kolem nás, která nemá být dána spontánním vývojem, ale nařízena a uměle organizována shora. Jde o projev nepokorných ambic řídit společnost do nejmenších detailů, převychovávat ji ke svému obrazu.

Pokud by byla ona „transformace“ uskutečněna, přinese a) dávno nevídané sešněrování a ideologické podmanění hospodářství, které povede k jeho zmaru i k dalšímu prohlubování zaostávání EU za dynamickými ekonomikami jiných koutů světa, b) masivní omezení svobody, c) odstranění zbytků suverenity členských států a d) astronomické náklady. Můžeme se obávat masivní indoktrinace, manipulace, vytváření a zneužívání atmosféry strachu, všudypřítomného sledování a kontroly našeho chování.

Jaroslav Bašta trefně připodobnil Zelený úděl k čínskému Velkému skoku vpřed z konce padesátých a začátku šedesátých let minulého století, který přinesl hospodářskou katastrofu. Všímá si, že „jde také o ideologicky motivovanou špatně připravenou modernizační politiku. Míra škod bude přímo úměrná tvrdosti při jejím prosazování. Zatím naštěstí chybí ten Velký kormidelník, protože Ursula von der Leyen ani Frans Timmermans nevypadají, že by tuto roli zvládli.“

Boj za lepší Unii nekončí

Před bezmála čtyřmi roky se Britové rozhodli postavit se na vlastní nohy. Unii tím dali silný podnět k zamyšlení a k přehodnocení dlouhodobého směřování a způsobů. V okamžiku jejich odchodu cítíme, že tento impuls zůstal nevyslyšen a že jedna velká šance na pozitivní obrat v evropské integraci byla promarněna.

Ostrovanům popřejme hodně štěstí, odvahy a vytrvalosti na jejich nesnadné cestě. Totéž popřejme i sami sobě. Jedna kapitola skončila, boj za smysluplné uspořádání Unie však nekončí a nikdy ho nesmíme vzdát. Nepřestávejme usilovat o návrat zdravého rozumu, původních skutečných hodnot, pokory, umírněnosti, respektu ke svébytnosti členských států a uvědomění si, že integrace není cílem sama o sobě.