Rafael Rafaj: Slovensko na kraji propasti: Sorosovci se chystají uchopit moc

To zde ale bylo vždy. Proto mne více trápí válka proti národní suverenitě Slovenska. Do tažení za výměnu vládní garnitury se spojily nové subjekty spolu s opozicí, která v podstatě deset let nedokázala přesvědčit voliče o svých kvalitách. Nesourodé subjekty pojí společný nepřítel.

Jako výsadkáři v týlu se do boje za změnu směrem k sorošovskému typu „otevřené společnosti“ (pod záminkou boje proti korupci) zapojily osvědčené politické neziskovky. Pavol Demeš, šedá eminence organizování převratů (barevných revolucí) nejen na Slovensku, ale v celé východní Evropě, určil koridor veřejného diskurzu: „Neziskovky musí zvednout hlavy … a nesmí dovolit, aby se začalo parazitovat na strachu a tématech, jako je národ, vlast, rodina a podobně“ …

Nová strana exprezidenta Andreje Kisky Za ľudí proto používá volební slogan velmi podobný Demešově výzvě: HLAVU HORE!

Když zloděj křičí chyťte zloděje

Politické neziskovky se poprvé aktivně a naplno zapojily již ve volbách v roce 1998, kdy se jim spolu s opozicí podařilo odstavit tehdejšího premiéra Vladimíra Mečiara. Scénář, taktika a strategie se tomu dnes podobají jako vejce vejci. S tou novinkou, že aktivisté z neziskovek se již přímo objevují i na kandidátních listinách liberálních a opozičních subjektů.

Čtyři roky jim média, včetně veřejnoprávních, dávala mediální prostor jako „expertům“ na různá témata. Tím se stávali mediálně známými osobami, které tak dnes mají předstih před ostatními. Jde o precedens, kdy se aktivisté a představitelé nevládních organizací stávají politiky – kandidáty nebo přímo funkcionáři stran. Tím se smazává hranice oddělující dosud formálně nevládní sektor od vládní moci. Typickým příkladem je lídr iniciativy Za slušné Slovensko Juraj Šeliga na kandidátce Kiskovy strany Za ľudí, ačkoli se jako mluvčí protestů #All for Jan dušoval, že se do politiky vtáhnout nedá.

Předhozená stopa údajného napojení vrahů novináře Jana Kuciaka na úřad slovenské vlády, ani „italská stopa“ se mezitím nepotvrdily. Chytnul se však narativ „vládní mafie“, který se liberálním mainstreamem a opozicí vráží jako klín do mozků slovenské veřejnosti a podněcuje blbou náladu. Jestliže státní mafie nezabíjela, tak prý alespoň krade, takto to otočili scénáristé „změny“.

Paradoxně se ale současně na Slovensku rozšířil tajně natočený rozhovor bývalého popradského mafiána s jeho bílým koněm, kteří před lety Andreji Kiskovi prodávali ukradené pozemky. Z dialogu vyplývá, že Kiska minimálně bílého koně mafiána i pozadí dobře znal. Předvolební kampaň se tak zvrhla do čistě emocionální roviny, určené zejména negativismem a obecným zhnusením z politiky. V pozadí je cítit rukopis dalšího šamana změn, Saula Alinského s jeho metodou name & shame (označ a zhanob), nasměrovanou zejména vůči Slovenské národní straně pro zesměšňování jejího předsedy a šéfa parlamentu Andreje Danka.

Dehumanizace

Aktivisté z politických neziskovek a „angažovaní“ liberální novináři dělají stejně špinavou a morálně odpornou práci jako jejich předchůdci z dob rudé totality. Tato liberální diktatura na donedávna ještě konzervativním Slovensku je však pestřejší a špinavosti dělá zásadně z „humánních“ a lidskoprávních důvodů… Přeloženo do normálního jazyka: aplikováním dogmat rozvratných ideologií (multikulturalismu, gender agendy, neomarxismu, změn v myšlení – čili „pokroku“) jsou členové bratislavské kavárny stejně posedlí a zfanatizovaní jako jejich marxisticko-leninští předchůdci.

Úderkám pouličních „nevládních aktivistů“, iniciativ, platforem a asociací chybí už jen legitimace, že mohou neomezeně omezovat svobodu názoru, projevu, listovní svobodu i svobodu soukromí. Jako v Dostojevského Zločinu a trestu: všechno je dovoleno, pokud se to použije proti „nepřátelům změn a pokroku“. Agresivní liberální fašismus bojující proti údajnému „národoveckému fašismu“ vtáhl veřejnost do pouličních střetů s narušováním předvolebních shromáždění „názorových nepřátel demokracie“.

Nebývalou vlnu nesnášenlivosti mezi protikladnými skupinami občanů sice formálně kritizovala i prezidentka Zuzana Čaputová, avšak „hejtovou“ konfrontaci eskaluje právě její mateřská strana Progresívne Slovensko, jejíž lídr Michal Truban na poutačích hlásá „Mladá síla – Do nich!“

Totalitní praktiky

Po vraždě novináře Kuciaka se nátlakovému třetímu sektoru spolu s médii podařilo vyvinout tlak na policii, prokuraturu i soudy, které jako za Urválka vykonávají s rozvázánýma rukama angažovanou vícepráci. Finišuje obvinění Mariána Kočnera ve věci vraždy a spolu s bývalým ministrem a ředitelem TV Markíza Pavlem Ruskem i za údajné falšování směnek. Rusko otevřeně hovoří o monsterprocesu řízeném z ambasády USA kvůli vlastnické struktuře soukromé televize.

Do šikany se aktivně zapojuje i speciální Národná kriminálna agentura (NAKA). Kritické hlasy vůči nedotknutelným „nositelům změny“ umlčují justiční orgány omezováním svobody slova na alternativních portálech. Došlo dokonce na precedens, který lze přirovnat k zavření poslance M. Sládka v 90. letech před volbou Václava Havla. Dva alternativní novináře a bloggery Vaskyho a Daňa drželi ve vazbě za jejich kritické články více než měsíc! Musela se ozvat jedna z organizací bývalých politických vězňů otevřeným dopisem se žádostí o jejich propuštění a pohrůžkou, že bude informovat mezinárodní organizaci INTERASSO a Radu Evropy o totalitních praktikách jako za režimu před rokem 89.

Cui bono „změny“?

Předvolební boj nemá za cíl pouze porazit vládní tandem Smer-SD a SNS, ale také vyměnit dosavadní oligarchy za nové. Do omezování svobody slova se zapojilo i nejsilnější seskupení milionářů z IT sektoru – ESET. Chtěli, aby soud nařídil smazat kritické statusy poslance Luboše Blahy (Smer-SD) na adresu sponzoringu nových liberálních subjektů majiteli ESET-u, kteří společně disponují majetkem ve výši 2,5 miliardy eur. Ti mimochodem dotovali i prezidentskou kampaň Zuzany Čaputové.

Slovensku tak hrozí nová neototalitní názorová i mocenská jednobarevnost. Jedno mocenské spektrum může mít po volbách v rukou úřad prezidenta, premiéra, předsedy parlamentu i šéfa ústavního soudu… Prezidentka i opozice si brousí zuby i na volbu generálního prokurátora a stejný osud zřejmě stihne i funkci policejního prezidenta.

Nebezpečnou koncentraci moci si však mnohé skupiny voličů neuvědomují. Zejména mladá generace, která komunistickou totalitu nezažila. Další lidé jsou už prostě jen otrávení negativními mediálním zprávami a rádi by toto mučení negativismem už ukončili čímkoli. Až opadnou vybičované emoce, teprve pozdě poznají, že se nechali utáhnout na hodně převařené nudli.

Po „bodu zlomu“ (slogan Progresivního Slovenska) jim to ovšem už moc platné nebude. V politice – pokud nejste na straně těch, kteří špatné volební výsledky „korigují“ organizováním Majdnanů a barevných revolucí – lze reklamace uplatnit až za další čtyři roky.