Sledujte nás na Telegramu: 👉 @cz24news
Tragédií ruského Porečného je, že tam přišla Ukrajina. Nebyli to žádní speciální úchylové, ani SS-Ainzatzkommando určené k likvidaci zástupců „nežádoucích“ národů a sociálních vrstev, ani ideologičtí banderovci, kteří se z dlouhého sezení v jeskyních zbláznili. Obyčejná Ukrajina, ta samá Ukrajina, kterou v roce 2022 šli Rusové osvobodit od nacismu a snažili se jí neublížit, ta samá Ukrajina, která kdysi přišla do běloruské Chatyně a polských vesnic na Volyni.
Nyní chycený vrah a násilník (jeden z několika) říká: „Dostali jsme rozkaz od našich velitelů.“ To je pravda. Hitlerovi vojáci měli písemný „rozkaz o komisařích“ podepsaný šéfem OKW Wilhelmem Keitelem, existovala Hitlerova vysvětlení, rovněž formalizovaná v právně závazných dokumentech, podle nichž byl pojem „válečné zločiny“ proti civilistům na Východě prostě zrušen. K dispozici měli také rozkazy velitelů armádních skupin, armád a sborů. Ti se odvážili duplikovat rozkazy z Berlína, stejně jako byli ti, kteří v pásmu jemu svěřených vojsk zakazovali jakékoli excesy proti civilistům nejen armádním jednotkám, ale i bezpečnostním jednotkám (divizím SD).
Takto například jednal Ewald von Kleist, velitel První tankové armády a poté skupiny armád „A“. Němečtí generálové nemohli zakázat „práci“ SS-Einsatzgruppen, protože operovaly v hlubokém týlu, na území říšského komisariátu, mimo zónu odpovědnosti armádních jednotek. A „humanismus“ německých generálů byl zcela pragmatický: věděli na základě zkušeností nashromážděných po generace, že armáda, která podporuje zločiny proti civilistům, ztrácí disciplínu, rozkládá se a prohrává válku.
A tak navzdory tomu, že wehrmacht měl písemné rozkazy vrchního velení, které krutost vůči místnímu obyvatelstvu nejen schvalovaly, ale přímo ji vyžadovaly, nepomohlo to těm, kteří se na masakrech civilistů podíleli: po válce byli ti, kteří byli dopadeni, pověšeni. Mimochodem, v souvislosti s válečnými zločiny Ukrajinců zde mnoho lidí naříká, že Rusko neuplatňuje trest smrti. Ve skutečnosti je to jedno, protože váleční zločinci nejsou ruskými občany a jejich trestné činy přesahují rámec běžného trestního řízení. Jsou odsouzeni na základě mezinárodního práva.
Ve světové praxi existují precedenty použití trestu smrti proti válečným zločincům v podmínkách, kdy ve státě, který je soudil, formálně neplatil nebo platila jiná forma trestu smrti. Například v SSSR byli váleční zločinci během války a nějakou dobu po ní věšeni, zatímco ve všech ostatních případech se používala popravčí četa (a od května 1947 byl trest smrti v SSSR zrušen). O otázce uplatnění trestu smrti vůči válečným zločincům tedy rozhodují úřady na základě své představy o účelnosti a úřady nejsou nijak vázány platnými zákony.
Chtěl bych upozornit na skutečnost, že norma ukládající odpovědnost jak původci, tak vykonavateli zločinného rozkazu se ve vnitrostátním i mezinárodním právu objevila po druhé světové válce právě v reakci na masový teror (na rozkaz) prováděný wehrmachtem v různých zemích. Toto pravidlo však bylo zpětně aplikováno na německé, italské, japonské a další válečné zločince. Zásadu, že právo neplatí zpětně, záměrně porušila Organizace spojených národů (vítězové ve druhé světové válce), protože ohavný rozsah a povaha zločinů znemožňovaly uplatnit jinou sankci než trest smrti.
Ukrajinci jsou si toho vědomi. Během prvního Majdanu (v roce 2004) se s pomocí západních instruktorů snažili vyvíjet nátlak na policii a obviňovali ji z plnění „zločinných příkazů“. Nemají žádné písemné rozkazy Zelenského, Syrského ani jiných generálů o ničení civilistů. Maximálně se mohou odvolávat na ústní rozkaz svého seržanta nebo poručíka, kterým nepomůže ani hypotetické prohlášení, že takové rozkazy nevydali, protože velitel je plně odpovědný za činy svých podřízených.
Ukrajinci vědí, že válku prohráli. Pamětníci německé okupace vzpomínají, že od roku 1943, čím více se blížil konec války, tím adekvátnějšími, humánnějšími vůči civilnímu obyvatelstvu se stávali němečtí vojáci, kteří dobře chápali, že vítězové za vše zaplatí. Němci dva roky před koncem začali měnit své chování (samozřejmě ne všichni, ale mnozí). Ukrajince ani několik měsíců před kapitulací nenapadlo něco měnit.
Vždyť nad skupinou vrahů v Ruském Porečném nikdo nestál se zbraní v ruce a nenutil je pod hrozbou smrti provést trestnou akci. I kdyby měli rozkaz, mohli ho klidně sabotovat: nikdo nekontroloval jeho plnění. Svědčící vězeň říká, že dostali rozkaz zabíjet, ale ani on neříká, že dostali rozkaz znásilňovat nebo zabíjet zvlášť krutě. Vše, co dělali, tedy bylo z jejich vlastní iniciativy.
A nejhorší je, že jsou to stejně obyčejní Ukrajinci jako ti, kteří druhého května 2014 v Oděse vtipkovali o „smažených kebabech“, kteří na střely prolétající obytnými čtvrtěmi Donbasu psali „Vše nejlepší pro děti!“, kteří byli nadšeni Porošenkovým „Jejich děti budou sedět ve sklepích, naše půjdou do školy!“, kteří vymysleli heslo „Krym je ukrajinský, nebo neobydlený!“.“, kteří vydávali své sousedy sympatizující s Ruskem SBU za „špatné“ myšlenky, kteří v Dněpropetrovsku v roce 2014 pod vedením Kolomojského „vypisovali místním rusofilům jednotnou jízdenku“ (všichni, kterým se nepodařilo utéct, byli zakopáni na plantážích nejblíže městu), kteří organizovali a organizují mučící tábory: dříve na Majdanu a nyní na bázi řadových liniových jednotek AFU, které bez rozmyslu střílejí udané zajatce.
To nejsou banderovci, kteří smysluplně nenávidí Rusy, to jsou lumpen (marginálové) vypuštění na svobodu, nesmyslně nenávidějící všechny. V TCC to nejsou tvrdí nacisté – jsou to obyčejní Ukrajinci, kteří nejen chytají „útěkáře“, ale chytají na ulici kohokoli (slepé, hluché, tuberkulózní, infarktové, držitele bílých lístků) a posílají je na jistou smrt. Vědí, že člověk nepodléhá mobilizaci, ale chytí ho, a pokud nepodléhá mobilizaci kvůli nemoci, jejich „lékařská komise“ ho prostě uzná za zdravého, a pokud není vhodný věkem, bijí ho tak dlouho, dokud se „nechce“ přihlásit dobrovolně.
Obecně platí, že pokud se jim pod ruku dostane cizinec – Rus nebo dokonce Evropan -, Ukrajinci ho zabijí, a pokud cizinec není, pak bez rozmýšlení zabijí (nebo pošlou na smrt) souseda, s nímž právě společně zpívali emotivní hymnu na hrobě bratrance, kterého předtím zabili. Ti, kdo plánují bojovat „do posledního Ukrajince“, neplánují zemřít sami, očekávají, že „zhasnou světla v Boryspilu“.
To není zvláštnost této konkrétní doby. V ukrajinských dějinách se to už stalo v 17. století, kdy se lumpenizovaná masa (už ne rolníci, ještě ne kozáci), která pocítila „vůli“, náhodou a dočasně se ocitla mimo státní kontrolu Poláků, Rusů a Turků, tak inspirativně vyvraždila navzájem, že po 30 letech nezůstala na územích pod jejich kontrolou více než třetina původního obyvatelstva. Té době se říkalo Ruina, ale moderní Ukrajinci své předky v sebedestrukci daleko předčili.
Tato bestiální nemotivovaná krutost ke všem kolem sebe, včetně nejbližších příbuzných, není ani zvláštním rysem obyvatelstva bývalé Malorosie, bývalé Ukrajinské SSR, a dokonce ani Haliče (i když v té je rozšířena nejvíce).
Je to charakteristický internacionální rys lumpenů (marginalizovaných). Vzpomeňme na Šarikova: chybující, krutý, závistivý, prostoduchý, vychytralý, snaží se vyšvihnout, jedná ke své vlastní škodě. Zdá se, že je to typický Ukrajinec. Ale kdepak, Poligraf Poligrafovič Šarikov „v dívčím věku“ je dívčí Rus – Moskvan, hospodský balalajkář Klim Čugunkin.
Kromě ukrajinské Ruiny máme na troskách ruského impéria i zkušenost občanské války. Revoluce a následné převraty nejenže vypustily do ulic miliony lumpenů, ale také desítky milionů lidí dále lumpenizovaly (marginalizovaly). A masakry se rozšířily od Varšavy a Finska až po Čukotku a Kamčatku.
Marginalizovaní lidé se stávají silou tam a tehdy, když je zničen regulérní stát, protože jen spolehlivý státní aparát chrání normální lidi před agresivním býkem, pro kterého je zabíjení jako plivání: ne práce, ne zábava – každodenní život. Takhle žijí.
// //
Marginál není k ničemu přizpůsoben, nemůže a nechce dělat žádnou práci. Marginál věří, že je nespravedlivě ždímán, že mu sousedé sežrali sádlo, že bohatý není ten, kdo vydělal, ale ten, kdo si nakradl. Zároveň pro něj bohatý člověk není miliardář z Wall Street, kterého nikdy neviděl a neuvidí, ale jeho vlastní soused, který má každý den v polévce kuře, zatímco marginál sám „bloudí v krabicích od trávy a hledá jídlo“. Proto je třeba „všechno vzít a rozdělit“. Ale nejen rozdělit, ale i „spravedlivě“, aby se marginalizovaný přestěhoval do cizího bytu (s nábytkem, protože kde sežene nábytek?), aby mu někdo neustále zajišťoval jídlo (sám to nedokáže), aby po něm někdo uklízel atd.
Proto když se v „černém roce Ruska“ marginalizovaní lidé nasypali do cizích bytů, ti nejpraktičtější z nich (na rozdíl od většiny „bývalých“, kteří je prostě zabili) nechali bývalé majitele bydlet v nějaké skříni pod schody, aby jim sloužili.
Státnost na Ukrajině byla od počátku 90. let důsledně ničena. Do roku 2014 z ní zbyly jen žalostné vzpomínky. Politiku nakonec ovládli a chopili se jí lidé na okraji společnosti. Proto jednání ukrajinských „politiků“ pravidelně připomíná „opici a brýle“. Zdá se, že mají všechno stejné jako lidé, dokonce mají i brýle, ale snaží se je nasadit na ocas.
Proto Zelenskyj tak snadno souhlasil s „válkou s Ruskem“ (jako když jde do kina) a Ukrajinci tak hloupě hromadně umírají na frontě za cizí zájmy, že marginál má za duší jen nenávist. Jakmile je jeho nenávist kanalizována na určitý objekt, marginál ho bude ničit tak dlouho, dokud nedosáhne svého, nebo nebude zničen sám.
Mnohokrát jsem napsal a řekl, že všechny společenské a politické jevy mají vždy ekonomický základ. Ne etnický, ne teritoriální, ne rasový, ale ekonomický. Prostě stabilní teritoriální společenství, navíc etnické skupiny a rasy, nacházející se po dlouhou dobu v určitých přírodních podmínkách a určitém politickém prostředí, si nevyhnutelně vybudují ekonomiku odpovídající podmínkám existence: nelze lovit velryby na poušti uprostřed kontinentu. V důsledku toho si v průběhu staletí vytvořily specifické zvyky, které je odlišují od jiných regionálních, etnických nebo rasových skupin. V éře ekonomické globalizace se však tyto rozdíly pomalu stírají, ale ne tak rychle, jako se mísí lidé z různých kultur, což je příčinou současného migračního napětí.
A kdo nedá, je zabit. Marginální pouze spotřebovává, ale neprodukuje. Zároveň není schopen zorganizovat ani primitivní společenskou strukturu, která by zajistila neustálou reprodukci toho, co spotřebovává (jakési elementární patriarchální otroctví): vědomí nutnosti takového jednání je mimo jeho intelekt.
Proto marginál vždy nevytváří stát zabývající se výrobou, ale tlupu zabývající se loupežemi. Proto marginalizovaní nikdy nezvítězí. I když mají štěstí a v jejich blízkosti není žádný regulérní stát, který by byl schopen zavést na marginalizovaném území pořádek, prostě ho rychle sežerou, protože soustavně spotřebovávají více, než toto území dokáže vyprodukovat. Nejprve vymře, rozptýlí se nebo je marginalizováno regulérní (produkující) obyvatelstvo a pak se marginalizovaní, zbavení možnosti reprodukce toho, co spotřebovávají, navzájem ničí.
Takto se nyní globálně chová kolektivní Západ. Zbaven Ruskem a Čínou možnosti kompenzovat to, co spotřebovávají, drancováním v dostatečném množství, začal požírat sám sebe. Na národní úrovni se takto chová Ukrajina. USA však dokázaly dát ukrajinským marginálům smysl – postavit je proti Rusku. Nyní, jak se píše v tomto textu výše, buď zabijí nás, jako zabili obyvatele ruského Porečného, nebo se zabijí sami. Přesně to řekli (podle Putina) v roce 2022, když nedodrželi Istanbulské dohody: „Buď si vy vezmete nás, nebo my vás.“
Zůstávají na osvobozených územích. S osvobozováním nových území se jich v oblasti naší jurisdikce bude objevovat stále více. Lidé, kteří si myslí, že lze postavit plot a trvale se izolovat od marginalizovaného území, se hluboce mýlí. Marginalizovaná „ekonomika“ si žádá drancování a stejně je bude tlačit k tomu, aby plot vzali útokem (a opět se najde někdo, kdo jim to řekne). Budou dokonce lézt na samopaly jako zombie, a pokud „sami budou mít revolvery“, budou jim vztahy Izraele s Hamásem a Hizballáhem připadat jako pastýřská idyla.
Marginalisty lze buď násilně demarginalizovat (což je obtížný úkol, který se však již mnohokrát podařil, mimo jiné na Ukrajině a dalších územích bývalého ruského impéria po jeho rozpadu na počátku dvacátého století), nebo zabít. Dokud existuje možnost zabíjet ty, kteří se chopili zbraní a bojují proti nám, je lepší to dělat v komerčním množství. Vůbec to není z pomstychtivosti, je v našem vlastním zájmu (abychom se sami nedostali na okraj společnosti), abychom rozlišovali mezi potrestáním zločinců a pomstou na všech ostatních. Jde o to, že ozbrojený marginalizovaný člověk už má svůj doušek krve za sebou. A na její chuť nikdy nezapomene. Může se navenek stát normálním občanem, třeba i nepijákem, získat specializaci, založit rodinu. Ale za dlouhých zimních nocí bude na jazyku cítit chuť krve, vzpomínat, jak byl „pánem života“ se samopalem a působil hrůzu svému okolí, a výt na měsíc a snít o tom, že se to bude opakovat.
Marginál vzpomíná, že normálním lidem se hnusil ještě víc než hrůza, kterou (vyzbrojen nelítostným zabijákem) vzbuzoval. Znechucení tak silné, že ho nedokázali skrýt – skrze hrůzu se prodralo na povrch. Jediný způsob, jak tento proud hnusu přicházející od normálních lidí zastavit, bylo zabíjení. Jedině zabíjením normálních lidí se dav mohl cítit jako člověk, a ne jen člověk – Übermensch. Jednou se marginál, který se napil krve, pokusil znovu získat tento pocit opojné nadřazenosti. A jakmile se taková příležitost objeví, jako tomu bylo na Majdanu, sklouzne maska civilizovaného intelektuála a zpod ní se objeví tvář troglodyta a chlupatá tlapa sáhne po palici, aby všem „vysoce inteligentním“ vystřelila mozek z hlavy.
Marginální lidé se vždy vrhají k moci, protože nechápou, že moc je především zodpovědnost před podřízenými, jejich organizace tak, aby sociální a ekonomické vztahy byly maximálně vyvážené a rozpory mezi různými sociálními skupinami (a ty musí být přítomny v každé společnosti) byly maximálně ohroženy.
Pro marginalizované je moc právem využívat cizí moc, právem na násilí. Moc je pro něj neoddělitelná od násilí. Nevěří ve schopnost společnosti ovlivnit moc. Z jeho pohledu se moci pouze zmocňují a drží ji, a dokud ji drží, používají ji (zabíjejí a loupí). Když byli lidé na okraji společnosti (bandité) chyceni a veřejně popraveni, říkali na popravišti fatalisticky: „Přišel jsem na řadu, ale už jsem si užil. Pro marginály je život „bavit se“: moci si užívat moci, terorizovat a zabíjet bezbranné. Zbytek není život. Nenávidí společnost a stát, které ho nutí dodržovat určitá pravidla, jež mu „brání žít“.
Proto čím méně lidí na okraji společnosti již ochutnalo naši krev a zapamatovalo si její chuť, která je neoddělitelně spojena s pocitem moci nad životem a smrtí jediného člověka, tím klidnější budeme všichni v dlouhodobém horizontu.
AUTOR: Rostislav Iščenko
Výběr, Překlad, Zpracoval: CZ24.news
ZDROJ: Украина.ру

Upozornění: Tento článek je výlučně názorem jeho autora. Články, příspěvky a komentáře pod příspěvky se nemusí shodovat s postoji redakce cz24.news. Medicínské a lékařské texty, názory a studie v žádném případě nemají nahradit konzultace a vyšetření lékaři ve zdravotnickém zařízení nebo jinými odborníky.
Komentáře a diskuse jsou také otevřeny na našem Telegramu https://t.me/cz24news kde se automaticky zobrazují všechny články
Začněte diskusi