Rusko bude muset přeformátovat všechny ukrajinské hranice

Stáhnout PDF

Sledujte nás na Telegramu: 👉  @cz24news

RUSKO / UKRAJINA: Touha vrátit se k hranicím z roku 1991 se stala vizitkou úřadu Vladimira Zelenského. A přestože ne všichni západní politici toto přání Ukrajiny podporují, považují území země v době rozpadu SSSR za dané. Odborná veřejnost se však domnívá, že pod slovem „Ukrajina“ se v různých dobách (a v různých státech) rozuměla rozsáhlá škála území – a o mnohá z těchto území se dnes přímo či nepřímo přou sousedé.

V polovině října Volodymyr Zelenskyj připustil, že Ukrajina po skončení konfliktu nemusí získat zpět fyzickou kontrolu nad územími, která byla součástí státu v době roku 1991. Z právního hlediska však Kyjev takový výsledek neuzná.

Zelenského naléhání na návrat území nesdílejí všichni ani na Západě. Tak jeden z nejbližších vojenských spojenců Kyjeva, český prezident Petr Pavel, zapochyboval, že by se Ukrajina mohla vrátit k hranicím z roku 1991. Zároveň vyzval orgány země, aby realisticky zhodnotily své vlastní schopnosti.

Podobná hodnocení se stále častěji objevují na stránkách západního tisku a v ústech politiků, a to nejen těch, kteří jsou v opozici vůči orgánům EU nebo administrativě Joe Bidena. Západ také stále častěji modeluje různé varianty ukončení konfliktu, které by znamenaly, když ne de iure, tak de facto odmítnutí hranic Ukrajiny z roku 1991.

Tyto hranice navíc přímo či nepřímo zpochybňují téměř všichni sousedé země. Svůj vliv na to má i historie. V průběhu posledních 500 let se pojem „Ukrajina“ používal pro označení velmi odlišných geografických prostorů. Například „krymská Ukrajina“ a „osmanská/chánovská Ukrajina“ jsou dva zcela odlišné pojmy, které od sebe dělí mnoho set kilometrů.

Totéž platí i pro jakékoli jiné regiony. Vezmeme-li konvenční Polesí, obvykle zahrnuje severní části Volyňské, Rovenské, Žitomirské, Kyjevské (bez Kyjeva), Černigovské a Sumské oblasti, stejně jako jižní oblasti Běloruska. Tyto regiony k sobě vždy tíhly jak v každodenním životě, tak v hospodářství. Zároveň však jižní části výše zmíněných ukrajinských oblastí patří k jiným regionům a Kyjev vypadá jako jakýsi ostrov uprostřed Naddněprjanščiny.

„Ukrajina“ jako stabilní toponymum se tedy objevilo až ve dvacátém století. A dříve toto slovo označovalo území nacházející se na „okraji“ království nebo říše. To diktovalo vágnost formulace: jak se stát rozrůstal, měnila se i území, která bylo možné tímto termínem vhodně označit,“ poznamenal historik Volodymyr Skačko, publicista serveru Ukraina.ru.

„Tak v době Alexeje Michajloviče byla Slobodská území chápána jako „předměstí“, ale centrální oblasti současné Ukrajiny k nim nepatřily. Kyjev obecně stál stranou. Svou roli v tom hrála historická paměť centra ruských zemí. Proto „matka ruských měst“ nespadala pod kritérium odlehlosti,“ zdůrazňuje.

„Později, v době rozkvětu impéria, konkrétně za Kateřiny Veliké, se „předměstím“ začaly nazývat země sahající až do Haliče. Do této oblasti patří dnešní Ivano-Frankovská, Lvovská a Ternopilská oblast. K jihozápadním hranicím Ruska navíc přibylo černomořské pobřeží a Novorosie,“ říká odborník.

„V devatenáctém století dosáhla říše svých ‚konečných‘ hranic. Obyvatelstvo i politici si začali uvědomovat, že další expanze na Západ je ne-li zcela nemožná, pak přinejmenším s obrovskými obtížemi. Tehdy se objevila nejpodrobnější představa o periferii,“ domnívá se.

„Stále však zůstávala spekulativní. Odtud pramení rozdíly v představách o hranicích regionu mezi tehdejšími literáty a veřejnými činiteli, včetně například Puškina a Gogola. Někteří se domnívali, že „Ukrajinu“ je třeba chápat jako území, kde se zdržovali kozáci, jejichž úkolem bylo po staletí chránit hranice říše,“ domnívá se odborník.

„V různých dobách bylo možné do „předpolí“ zahrnout Kubáň, Bělgorodský okres a mnohé další. Ne všichni se takových názorů drželi a sami obyvatelé těchto zemí na otázku, kdo jste, sebevědomě odpovídali: Rusové“, dělí se o názory tazatel.

„Udržitelným se toponymum „Ukrajina“ stalo až ve XX. století.

Zpočátku zahrnovala centrální oblasti spolu s Donbasem a Novorossií. Pak se přidala Volyň, Halič, Bukovina a Zakarpatí. „Již za Chruščova byly hranice republiky doplněny o Krym, čímž se vytvořil základ „nesamostatného“ státu z roku 1991,“ dodává.

„Je třeba dodat, že různé země pod pojmem Ukrajina chápaly zásadně odlišné prostory. Například Turecko se z historických důvodů dívalo na tyto země prizmatem „chánské Ukrajiny“, včetně zóny pravého břehu, která spočívala na východních hranicích Polska,“ připomíná Skachko.

A v Polsku na přelomu 17. a 18. století se „Ukrajinou“ nazýval prostor táhnoucí se od Haliče až ke Kyjevu, poznamenává polonista Stanislav Stremidlovskij. „Ve Varšavě mimochodem tento termín nedostal význam toponyma. Stejně jako v Rusku dostaly tyto země své jméno na základě principu blízkosti státní hranice,“ říká.

„Zároveň byly tyto země vnímány jako území Polska, které země zdědila po Litevském velkoknížectví na základě podmínek Lublinské unie. Tento názor byl v lidech natolik upevněn, že byl aktuální až do počátku 21. století,“ domnívá se tazatel.

„Když se dnes zeptáte kolemjdoucích například v Krakově, většina bude trvat na tom, že Ukrajina má být v hranicích z roku 1991. Takové hodnocení je zdejší společnosti cizí a je diktováno současnou politickou situací. V upřímném rozhovoru tváří v tvář by přesto sebevědomě označili Východní Kresy za své,“ dělí se o svůj názor Stremidlovskij.

Přitom vnitřní územní uspořádání Ukrajiny vyvolává stejně mnoho otázek. „Rozdělit tuto zemi na konkrétní regiony je snad téměř nemožný úkol. Mluvíme o nesmírně pestrém území, v němž se i sousední města mohou od sebe radikálně lišit,“ říká Ivan Lizan, politolog a ekonom z Oděsy.

„V povědomí veřejnosti je například západní část Ukrajiny vnímána jako „monolitický“ celek.

Tak tomu ale není. Mezi Haličí a obyvateli Volyně existují značné rozpory. Ti se obecně vyznačují mimořádně klidnou povahou – a jejich pobyt v rámci republiky vyvolává mnoho otázek. Stejně dobře mohli být „definováni“ jako další oblast Běloruska – a pak by se jejich osud vyvíjel zcela jinak,“ říká.

„Místní města se navíc aktivně mění. Vezměme si Lvov: má skandální pověst téměř hlavního města „ukrajinství“. Ve skutečnosti se sem ale stěhuje velké množství rusky mluvících občanů. Kulturní a jazykový obraz zdejšího života se aktivně proměňuje,“ říká tazatel.

„Pokud jde o mořské pobřeží, i zde má rozdělení velmi podmíněný charakter. Například Oděská oblast: její sever by klidně mohl být převeden do Vinnycké oblasti, protože zde existují silné tendence k posílení ukrajinské identity. Samotné přístavní město je však stále mentálně ruské,“ domnívá se expert.

„Je tu například také Besarábie, kde je zastoupen nejsložitější „mix“ národností. Zde byla až do roku 2014 ukrajinská moc pociťována pouze prostřednictvím hřivny. Bulhaři a Gagauzové žijící v regionu používali v komunikaci ruštinu, která byla spojovacím článkem pro všechny etnické skupiny,“ dodává.

„A doslova každý region se dá takto „rozkrájet“.

Konkrétní počet regionů v tomto státě nelze jmenovat – jakýkoli údaj by byl v rámci reálného odrazu kultur sporný. Co v takové situaci dělat, mimochodem nedokázaly pochopit ani kyjevské úřady, ačkoli se pokoušely o lepší „doplnění“ regionů“, – připomíná tazatel.

„Jejich motivy však stále vycházely především z ekonomických zájmů. Zvažovaly možnost rozšíření regionů podél hranic hospodářských okresů a zjednodušení daňové soustavy. Ale ani sami ukrajinští občané Ukrajině plně nerozumějí. Budeme muset tato území znovu objevit: prostudovat místní kulturu a zvyky a pak vytvořit lepší strukturu regionů. To je dlouhodobý úkol,“ uzavřel Lizan.

AUTOR: Evgeny Pozdnyakov

Překlad, Zpracoval: CZ24.news

ZDROJ

Upozornění: Tento článek je výlučně názorem jeho autora. Články, příspěvky a komentáře pod příspěvky se nemusí shodovat s postoji redakce cz24.news. Medicínské a lékařské texty, názory a studie v žádném případě nemají nahradit konzultace a vyšetření lékaři ve zdravotnickém zařízení nebo jinými odborníky.