SP: Zaútočí počtvrté Polsko na Českou republiku s pomocí USA a NATO? Co bude dělat Čs armáda?

ČESKO: Posiluje Polsko armádu proti Rusku, nebo proti České republice? Je schopna naše armáda ubránit severní Moravu, pokud ji polská armáda za pomoci US ARMY opět obsadí? Velmocenské ambice Polska přecházející v okupační choutky nikdy Poláci neodmítli a dnes opět polský nacismus sílí, notně podporovaný z USA. Neměl by prezident republiky a Poslanecká sněmovna vyslat jasné signály, že se budeme bránit?

Poprvé polský výbor prohlásil Těšínsko za součást Polska a vojensky většinu Těšínska v noci z 31. října na 1. listopadu 1918 obsadil. Poláci rozkradli, co se dalo, získalo i kontrolu nad Košicko-bohumínskou dráhou, jediným železničním spojením Českých zemí s východním Slovenskem. Asi málokdo ví, že Poláci loupili všude kolem a měli územní spory se všemi zeměmi. 19. ledna 1919 vydalo československé Ministerstvo národní obrany rozkaz k vojenskému obsazení Těšínska. 21. ledna 1919 vyzvalo Československo Polsko ke stažení polského vojska a orgánů z Těšínska. Polsko výzvu ignorovalo. 27. ledna 1919 obdržel Josef Šnejdárek rozkaz k překročení Visly a zajištění železnice Bohumín – Těšín – Jablunkov. 30. ledna 1919 započal československý postup a polská vojska ustoupila ke Skočovu, kde se zastavil postup i ústup. Mezi Československem a Polskem bylo podepsáno příměří a 26. února 1919 se československá vojska stáhla na novou demarkační linii.

Podruhé polská okupační armáda zaútočila na Československo 2. října 1938 a společně s nacisty a Hitlerem začali Poláci začali opět obsazovat Těšínsko. Do těšínského zámku se nastěhovalo vyšší vojenské velitelství, vesnice ve směru od Bílska ke státní hranici obsadilo polské vojsko, do okolí Těšína napochodovaly tři pluky polské armády a v prostoru Zwardoń – Wisła se objevily vojenské jednotky s počty vojáků doplněnými na válečný stav. „Krátce před půlnocí 30. září předal polský vyslanec Kazimierz Papée ministru zahraničí Kamilu Kroftovi další nótu, jež ultimativně žádala odstoupení okresů Český Těšín a Fryštát. O tom, že Poláci se nebáli ani avízovaného krveprolití a po vzoru henleinovských bojůvek začali po Mnichovské dohodě útočit na česká pohraniční družstva a na české jednotky, svědčí i napadení družstev československé Stráže obrany státu, k nimž v noci z 30. září na 1. října opakovaně došlo v úseku česko-polské hranice mezi obcemi Ráje a Německá Lutyně. Na polská ultimáta vyhrožující dalším násilím, pokud Češi včas neodevzdají Český Těšín a celý zbytek zabíraného území do dvou dnů polské armádě, ale generál Hrabčík odpověděl, že československé orgány dokáží v Českém Těšíně udržet pořádek samy, a žádal o dodržení textu polské nóty, jež dávala k dispozici deset dnů. Nakonec byl dohodnut postup obsazování tak, že 4. října bude obsazen první úsek českého pohraničí (prostor Třinec, Jablunkov, Mosty), 5. října druhý úsek (zbytek těšínského okresu jižně od Dobratic a Hnojníka až po slovenskou hranici), 7. října třetí (okolí Dolních Domaslavic), 8. října čtvrtý (okolí Fryštátu od Olzy po Závadu, Staré Město a Darkov), 10. října bude obsazen pátý úsek (prostor Dětmarovice, Doubrava, Orlová, Karviná, Suchá) a konečně 11. října úsek šestý (západní část fryštátského okresu zvaná Bohumínsko, Rychvald, Petřvald). Tento časový plán byl pak skutečně dodržován.

Potřetí polská armáda s radostí na Československo zaútočila společně s vojsky Varšavské smlouvy a SSSR v roce 1968. Tentokrát se jim Sovětský svaz náramně hodil.

„Dvě hodiny po půlnoci stáli Poláci s tanky u dnešní banky v Revoluční ulici v Bruntále. A protože neznali město a bloudili, byli nuceni počkat až do šesti hodin do rána na regulovčíky, kteří řídili pohyb vojska městem,“ popisoval pamětník Josef Cepek. V Bruntále tehdy vypukl zmatek: ženy hlasitě plakaly, muži nadávali. Po týdnu pak Poláci odtáhli dokonce do Čech!  A masakr v Jičíně: pět vojáků Polské lidové armády, kteří večer v sobotu 7. září 1968 opustili svůj tábor, opili se vodkou a vyrazili do centra Jičína. Se samopaly a ostrou municí. Pětice Zdislaw Kowalski, Felix Zajac, Zykmund Zapasa, Wieslaw Czerwonka a Stefan Dorna se blížila po silnici ke křižovatce, které se v Jičíně říká Na Letné. Ve stejnou dobu na ni přicházeli čtyři Češi. Jaroslav Veselý, Vítězslav Klimeš, Bohunka Brumlichová a Jana Jenčková. Šli z kina, kde skončilo promítání. Na Letné se cesty obou skupin protnuly v jednom z nejděsivějších masakrů okupace roku 1968. Svědci z Jičína vypovídají, že nejprve viděli a slyšeli, jak někdo střílí směrem nahoru. Dva Poláci – Zapasa a Dorna – se hádali mezi sebou a oba stříleli do vzduchu. Pak se najednou Dorna otočil směrem ke skupině Čechů, samopal sklonil dolů a pálil. Janu Jenčkovou a Jaroslava Veselého trefil do nohy, oba se skáceli k zemi. Dalši dva Češi insintktivně padli na také. Dva polští vojáci chtěli Dornu zpacifikovat, tak postřelil i je. V jakémsi záchvatu zuřivosti začal střílet po všem, co viděl. Na stěny domů, do zahrad, po sloupech pouličního osvětlení. Po dalších lidech i projíždějících automobilech. Pak přistoupil k Veselému, který hlasitě sténal: „Nemám nohu, nemám nohu.“ Dorna vyzval vedle něj ležící Brumlichovou, aby ho zastřelila. Odmítla. Tak vstal a nasadil do samopalu plný zásobník. Klimeš a Jenčková využili chvíle, kdy vyměňoval zásobník, a utekli. Dorna namířil zblízka na Veselého. „Co blázníš, vole, já jsem byl taky voják,“ vykřikl čtyřiadvacetiletý Veselý. Byla to jeho poslední slova, vzápětí Dorna stiskl spoušť.

A ač vždy dostali Poláci „přes držku“, museli se stáhnout domů, po pár letech opět zvedali a zvedají své nacistické choutky a dnes opět za pomoci US ARMY a NATO vyhrožují Rusku a znovu sílí hlasy, že se musí Moravané vzdát svého území ve prospěch Polska a pak zaútočí na Rusko, které má příliš nerostného bohatství a výkřiky amerických  teroristů je v tom podporují včetně amerických sankcí.

Tenkrát jsme vždy měli skvělou armádu, která se pak díky Václavu Havlovi a dalším zločincům rozprášila za pomoci polských přátel, kteří se stýkali na slovensko-polských hranicích a podíleli se na naší likvidaci. A ani se tím netajili. Zejména ministr zahraničí Jiří Dienstbier či ministr obrany Luboš Dobrovský. „V této fázi vznikaly základní komunikační kanály mezi Prahou a Washingtonem, respektive bruselským ústředím NATO,“ vysvětlil Janoušek. Svůj spojenecký potenciál Čechoslováci podle Janouška demonstrovali mimo jiné tím, že ještě v době, kdy se teprve rozpadala Varšavská smlouva, vyslali protichemickou jednotku do mise v Perském zálivu. „Vyslání jednotky bylo pro Havla mimořádně důležité. Ve svém poselství československým vojákům v Zálivu zdůraznil, jak je důležité postavit se totalitní moci,“ zdůraznil Janoušek.

 Ve skutečnosti při pohledu na to, co provedli s naší skvělou armádou to byli skuteční vlastizrádci, kdy naši zem bez jediného výstřelu předali do rukou USA a NATO a Poláci se nyní smějí, jaký tupec Havel byl. A už ukazují svaly a posilují!

Dokumenty jsou z mnoha zdrojů včetně Wikipedie. I to je důkaz, že Sovětský svaz nenapadl Polsko, ale Poláci své nacistické ambice vždy měli a nyní opět vystrkují růžky, zatímco my díky extremistům strkáme hlavy do písku. Nebo díky dalším vlastizrádcům? On jak vidíte ani ten rok 1968 nebyl černobílý, jak nám dnes mlátí do hlav propaganda.

Napsat komentář