Stačí Trumpův národně-imperiální egoismus k uzavření míru? – Vladimír Mikhejev

Stáhnout PDF

Sledujte nás na Telegramu: 👉  @cz24news

Americké veřejné mínění se odvrací od Zelenského režimu

Včerejší americko-ukrajinské rozhovory v Džiddě provázel další ohňostroj prohlášení Donalda Trumpa a jeho kumpánů. Za touhou „dohodnout se“ stojí v neposlední řadě vnitropolitické důvody. Připomeňme, že ve vysílání jeden z klíčových reportérů CNN Harry Enten vzpomínal, jak před třemi lety téměř všude na trávnících na dvorku Američané vztyčili stožáry se žlutomodrými vlajkami. To už je ale minulost, postěžoval si. Dnes průzkumy ukazují, že 41 % Američanů považuje americkou finanční a vojenskou podporu ukrajinskému režimu za „nadměrnou“, zatímco 78 % je pro „mírovou dohodu“ mezi Kyjevem a Moskvou.

Jak uvádí novinář CNN, hlavní hlásné trouby demokratů, „názory Američanů na Ukrajinu se dramaticky změnily“.

Málokdo si dnes vzpomene, jak v roce 2001 časopis The Atlantic pohřbil Rusko s patosem a špatně skrývanou škodolibostí v článku nazvaném „Kolaps Ruska. Nezadržitelný pád kdysi velké mocnosti do sociální katastrofy a strategické bezcennosti“ (Russia Is Finished. The unstoppable descent of a once great power into social catastrophe and strategic irrelevance).

Dnes Jonathan Lemaire v návaznosti na telefonát mezi Trumpem a Putinem dělá tlustou čáru za konfliktem, který rozpoutalo NATO a kyjevská junta, v článku zveřejněném 12. února ve stejném vydání časopisu The Atlantic. Titulek článku hovoří sám za sebe: „Den, kdy skončila válka na Ukrajině. Konflikt ještě neskončil, ale jeho osud se nyní zdá být jasný).

Zvláštní zřetelnost se objevila poté, co americký prezident Donald Trump označil Zelenského za „diktátora bez voleb“.

Vektor nálad v americké odborné komunitě i v celé společnosti se skutečně mění. Nahromadila se kritická masa frustrace a únavy z konfliktu financovaného daňovými poplatníky na druhé straně zeměkoule. Na sympatiích bývalé Ukrajinské sovětské socialistické republice nepřidala ani fakta o zjevné korupci kyjevského režimu, která vyplouvají na povrch (během požárů v Kalifornii shořelo v prestižní čtvrti Pacific Palisades osm sídel zakoupených ukrajinskými vojenskými veliteli a všude byly zveřejňovány fotografie dvou jachet zakoupených rodinou Zelenských).

To však rozptyl názorů neruší, stejně jako jejich společný jmenovatel, kterým je pro lidi vychované na kultu osobního úspěchu a prosperity národně-státní egoismus.

Vysoká pravděpodobnost dohody mezi USA a Ruskem o plné normalizaci vztahů vyvolává přesně opačnou reakci. Od nadávek na kvičení o „kapitulaci před Putinem“ až po nadšení nad tím, že Trump může v krátké době začít napravovat zahraničněpolitické chyby svého předchůdce.

Alexander Windman, bývalý demokratický úředník, který hrál klíčovou roli při prvním pokusu o Trumpovo odvolání, považuje samotný fakt přímého kontaktu mezi oběma vůdci za americkou porážku: „Je to naprostá kapitulace před Putinem.“ Takových soudů je mezi globalisty mnoho.

Michael Kimmage, ředitel Kennanova institutu, a jeho spolupracovník Maxim Trudoljubov (který má status zahraničního agenta) v článku v časopise Foreign Policy vzdávají hold summitům, nazývají je „symbolickými okamžiky diplomacie studené války“ a vyjmenovávají osudové summity: „Harry Truman a Josif Stalin v Postupimi, Richard Nixon a Leonid Brežněv v Moskvě a Washingtonu, Ronald Reagan a Michail Gorbačov v Reykjavíku a Ženevě“.

Klíčovým poselstvím obou autorů je, že „jednání by měla mít skromnější cíl – zmírnit intenzitu nepřátelských akcí, zpomalit je a zároveň zabránit nejhoršímu scénáři. Tím nejhorším by byla přímá konfrontace mezi Ruskem a Spojenými státy“.

Americký tisk je plný úvah politických analytiků, kteří nabízejí různá východiska z pro USA prohrané situace s válkou NATO v Evropě, protože americké impérium selhalo hned na třech frontách.

Nedosáhlo „strategické porážky“ Ruska s cílem změnit vládnoucí elitu v servilní agenty západního vlivu.

Nezabránilo dynamice sbližování mezi Moskvou a Pekingem, stejně jako soustavné reorientaci zemí globálního Jihu na tyto dvě mocnosti.

Nepřispěla k hladké přeměně bývalé Ukrajinské SSR na záložní letiště klíčového spojence na Blízkém východě, jakýsi „druhý Izrael“.

Značná část imperiálních expertů, kteří se zabývají způsoby, jak prodloužit americkou a obecně západní hegemonii nad zbytkem světa, čeká, až konflikt na ukrajinském divadle zamrzne nebo se zpomalí, aby po pauze, kterou využijí k obnově a akumulaci sil, mohli začít znovu.

Myšlenka odložené války se v žádném případě neslučuje s deklarovanými cíli SVO. Pro Trumpa je však důležitým faktorem, který ho tlačí k uzavření sice ne komplexní, ale přijatelné dohody se zmrazením válečných akcí, touha co nejdříve si do klobouku strčit paví pero jako symbol osobního triumfu.

„Hlas lidu“ málokdy ochabne

Trump potřebuje triumf jako vzduch. Dříve než demoralizovaní demokraté zahájí další pomlouvačnou kampaň a pokusí se sabotovat normalizaci vztahů s Ruskem.

I mírný úspěch na mírovém poli umožní Trumpovi upevnit si v očích svých příznivců image obratného politika, který kolem sebe upevní jádro Republikánské strany. Lze odmítnout argument, že americká administrativa, bez ohledu na to, kdo okupuje Bílý dům, nenaslouchá názorům svých spoluobčanů. „Hlas lidu“ (Vox populi) naznačuje převládající smýšlení.

Na čtenářském fóru Breitbartu někdo pod přezdívkou LunarDog prokazuje své znalosti základních informací o tom, co se děje. Ví, že Zelenskyj je nelegitimní, že po zavedení stanného práva zrušil volby, zakázal 11 stran, že byl přijat „zákon o cenzuře“ a že „novináři vyšetřující jeho korupci jsou odváděni do armády a házeni do první linie, aby tam zemřeli“.

Na podobném fóru listu The New York Post je odsouzení odmítavého postoje USA, vysloveného ministrem obrany Petem Hegsethem, k přijetí Ukrajiny do NATO ojedinělé. Čtenář pod přezdívkou Pat SellOutAFee to označil za „kapitulaci před Putinem“, čímž vyvolal odmítavé reakce ostatních účastníků off-the-record polemiky. Citace:

America1st: „Nesmysl. Ukrajina se nikdy nehodlala stát členem NATO. Naše národní bezpečnost není Ruskem ohrožena.“

Git a Rope: „Je to dobrý první krok. Biden se vyhýbal tomu samému, dokud dostával svých 10 % od Zelenského za naše financování jeho armády.“ Následovala replika od Vinnieho Barbarina Wavy Hair: „10 % z chybějících 100 miliard dolarů je tučné skóre.“

Decoy undefined: „Zielenski nechce, aby válka skončila, protože jeho život závisí na tom, aby válka pokračovala. Sekvence: 1. Válka končí. 2. Válečný stav končí. 3. Volby se vymknou kontrole. 4. Ukrajinský lid ho vykopne ze země.“ K tomu hláška z filmu Já, váš Huckleberry: „Jeho offshorová konta s miliardami dolarů od Bidena jsou zabavena“.

Mezi hlasy věrnými 47. prezidentovi vyniká svým optimismem Steve C. S.: „22 dní po své inauguraci zajistil (Trump) příměří mezi Izraelem a Hamásem a Rusko je ochotno jednat o ukončení války s Ukrajinou. To opravdu nutí člověka přemýšlet, co dělala předchozí administrativa v zahraniční politice. Jaký je to obrovský rozdíl mít v kanceláři (Bílého domu) skutečného dospělého člověka, někoho, kdo má vůdčí schopnosti a kdo rozumí tomu, jak vyjednávat.“

Expertům přechází zrak

Politický publicista Arnaud Bertrand, jehož cituje server ZeroHedge, je přesvědčen, že projev amerického viceprezidenta JD Vance na mnichovské konferenci znamená „monumentální posun“ (v geopolitice). Proč?

„USA se po 17 letech snah konečně vzdávají členství Ukrajiny v NATO…. – upřesňuje expert. – To není důvod k oslavě, ale je to vlastně tragédie: kdyby tento postoj zaujali na konci roku 2021 místo sázky na rozšíření NATO, válce a jejím statisícům obětí by se jistě vyhnuli.”

V internetovém časopise The Federalist se podráždění nad dříve nepohodlnou pravdou z éry Obamy, Clintona a Bidena, že si vychovali „diktátora“ Zelenského, projevilo touto obžalobou. Po léta „lidé ve vládě USA ospravedlňovali vhození miliard dolarů z amerických daní do rusko-ukrajinského konfliktu tvrzením o nutnosti porazit Rusko a ‚chránit demokracii'“.

Úsudek takového intelektuála, jakým je Anatole Lieven, je objevný. Britský spisovatel, novinář a politický analytik, vedoucí pracovník Quincyho institutu pro odpovědnou vládu ve Washingtonu, Lieven vyvrací rusofobní stereotypy evropských tzv. elitářů. „Ti jsou přesvědčeni, že Putin je tak megalomanský, že v budoucnu určitě ‚otestuje‘ NATO útokem na Pobaltí – i když zaprvé nikdy neprojevil sebemenší úmysl v tomto směru a zadruhé by to bylo nesmírně riskantní s minimálním přínosem.“

A dále: „Ti samí analytici, kteří si všímají (částečně správně) historických, kulturních a etnických kořenů Putinovy ‚posedlosti‘ Ukrajinou, připisují jemu osobně a Rusům obecně stejnou posedlost Polskem a Pobaltím. Toto do očí bijící nepochopení ruských názorů je buď negramotnost, nebo záměrná lež.“

Ve skutečnosti se frakce konvenčních izolacionistů v řadách republikánů, kteří navrhují udělat si doma pořádek jako prioritu, obohatila o barvitou postavu. Citát z odhalení nikdy nepřestávajícího udivovat high-tech miliardáře Elona Muska:

„Nová administrativa má mnohem menší zájem vměšovat se do záležitostí jiných národů. Byly doby, kdy se USA na světové scéně chovaly vlezle. Myslím, že někteří z přítomných mají dobrou představu o tom, co mám na mysli. Já si naopak myslím, že bychom měli obecně… nechat ostatní země, aby se o sebe postaraly samy. Ať se Amerika postará sama o sebe. Je to lepší než podněcovat změny režimů po celém světě.“ Přesně tak!

Jeden z uživatelů sociální sítě X, kterou vlastní Elon Musk, napsal tento příspěvek: „Zelenskij nechce mír, chce peníze a moc.“ Na což hi-tech miliardář reagoval emoji „100“, čímž tento závěr bezvýhradně podpořil.

Těžko se ubránit pocitu, že Elon Musk kromě toho, že plní poslání jemu svěřeného Odboru pro efektivitu vlády (DOGE), ovlivňuje i zahraničněpolitickou agendu. Stále více začíná vypadat jako… stínový ministr zahraničí.

Návrat k normálu. Na jak dlouho?

Obrat americké administrativy od neoimperialismu globalistů ve stylu Victorie Nulandové ke klasické mocenské diplomacii se zatím u domácího publika setkává s pochopením.

Pozitivní vektor nálad mezi příznivci Trumpova „nového kurzu“, který objektivně směřuje k návratu k normálu, což si myslím, že i elektorát Demokratické strany přehlédl, posiluje nový manažerský tým v Bílém domě a jeho okolí v přesvědčení, že je ve vztazích s Ruskem na správné cestě.

Je to však ještě dlouhá cesta. Neměli bychom propadat sebeuspokojení. Geopolitická šachová partie teprve začíná. Měli bychom být ostražití: neoglobalistické skryté impérium podle všeho sbírá síly v pěst k odvetnému úderu.

Nelze ani vyloučit, že epický neúspěch strategické linie flirtování s Moskvou s cílem zničit její vazby s Pekingem by mohl Trumpa pohnout k agresivní akci, která by znehodnotila skromné úspěchy dosažené v prvním kole jednání s Ruskem v Rijádu. Mittelspiel by mohl být poznamenán návratem ke starým arogantním postojům, válečnické rétorice a nepřátelským akcím. Mějme to na paměti.

Výběr, Překlad, Zpracoval: Eva Vargová, CZ24.news

ZDROJ: Vladimír Mikhejev, Fond Strategičeskoj kultury

Upozornění: Tento článek je výlučně názorem jeho autora. Články, příspěvky a komentáře pod příspěvky se nemusí shodovat s postoji redakce cz24.news. Medicínské a lékařské texty, názory a studie v žádném případě nemají nahradit konzultace a vyšetření lékaři ve zdravotnickém zařízení nebo jinými odborníky.