Sledujte nás na Telegramu: 👉 @cz24news
Při zpětném pohledu je otázkou, co by se bývalo v Sýrii stalo, kdyby se Obama také rozhodl vzdorovat. Kdyby sehrál roli „nejmocnějšího muže planety“ a alibisticky nepřenechal Libyi i Sýrii do „referátu“ Hillary Clintonové…
V úterý 22. října ve večerních hodinách vyprší dohoda o příměří na severovýchodě Sýrie, kterou před pěti dny dojednal americký viceprezident Mike Pence s tureckým prezidentem Recepem Erdoganem. Dohoda mezi USA a Tureckem předpokládá odsun kurdských jednotek do vzdálenosti 32 kilometrů od turecké hranice a v první fázi se má týkat 120 kilometrů mezi Tal Abjádem a Rás al Ajnem. Vzhledem k tomu, kdo se s kým dohodl, není nic z toho nijak závazné pro kurdské Lidové obranné oddíly (YPG) nebo jejich odnož, Syrské demokratické síly (SDF), stejně jako se dohodou nemusejí řídit ani Rusové nebo Sýrie. A už vůbec není závazná pro džihád. Přesto se zdá, že mezi hlavními hráči v zásadě převládá soulad.
USA stáhly vojáky ze severovýchodu Sýrie, aby si uchránily tvář a nemusely jít do boje proti spojenci z NATO, i když tím Trump nyní prý „vyhrožuje“. A udělaly to s takovou ochotou, že američtí vojáci v Manbídži dokonce pomohli ruským jednotkám, které je vystřídaly, „rychle se zorientovat v donedávna nebezpečných místech“, jak uvedl Newsweek. Turecko pro změnu získalo ruské záruky, že vzájemnou hranici ze syrské strany obsadí vládní armáda, která zabrání Kurdům v pokračujících útocích. Rusko, zdá se, vše ze zákulisí koordinuje a Sýrie opětovně získá kontrolu nad celým severovýchodem země i s jeho surovinovými zdroji.
Jen Trump se dostává na vnitropolitické scéně pod stále větší tlak, který plyne z faktu, že kdokoli v USA zahovoří o ukončení válek, stává se okamžitě „nepřítelem národa“ a „ruským agentem“. I proto prezident najednou mění syrskou válku z „boje proti Daeši“ na „boj o ropu“ a rovnou v něm vyhlašuje americké vítězství. Oznámil totiž, že USA „zajistily ropu a vracejí své vojáky domů“. Nejen vlivnému jestřábovi Lindseymu Grahamovi se přitom zalíbila Trumpova vize, že by USA ovládly syrskou ropu, z jejíhož (ilegálního) prodeje by se posléze měly (samo)financovat kurdské SDF, které by tak fakticky pokračovaly v americké okupaci i energetické blokádě Sýrie. Jenže vzápětí se ukázalo, že se vojáci „domů“ nevracejí, ale jen přesouvají se do západního Iráku, a někteří ani tam, protože na ovládnutí ropných polí na východě Sýrie bylo vyčleněno 200 vojáků s „duálním určením“: mají současně bojovat proti Daeši i kontrolovat syrskou ropu. Mezitím se ale argument s ropou ukázal být jaksi nedůstojně „přízemním“, a tak nová verze říká, že by nějací vojáci na severovýchodě Sýrie mohli zůstat na žádost Izraele a Jordánska, které mají být jejich odsunem prý znepokojeny, i když, Trumpovými slovy, „já tam žádné vojáky nechávat nechci“. Tím spíš, že Izrael ani Jordánsko nijak nedávají najevo, že by měly s americkým odsunem velký problém. Ohňostroj slov…
Ropa na východě
Ponechme stranou jen těžko proveditelný nápad s hrstkou vojáků, kteří ani nebudou vědět, kam dřív skočit, a s Kurdy, kteří mají zapomenout na týden starou americkou zradu. Naopak, Kurdové nemají v zásadě jinou šanci, než oprášit svůj vyhlášený pragmatismus a spojit se s Damaškem; boj proti Turecku tím sice vzdají, ale ruku na srdce, proti turecké armádě by beztak neměli šanci. A bez ohledu na americké zákazy beztak už nějakou dobu prodávali (syrskou) ropu (syrské) vládě, mimochodem prostřednictvím syrského obchodníka, který je na všech myslitelných západních sankčních seznamech. Teď je to ale už stejně jedno, protože chaotické proklamace z Washingtonu mají podle všeho jen zamlžit skutečnost, že si Trump nad tím vším myje ruce.
Syrská vláda totiž mezitím tvrdí, že během uplynulého týdne, kdy se opětovně domluvila s Kurdy, už získala znovu kontrolu nad všemi ropnými a plynovými poli v provinciích Homs, Hamá a Rakká, přičemž i ve východosyrské Rakká už byly zahájeny práce na obnově válkou zničených těžebních a zpracovatelských zařízení. Přitom právě na severovýchodě země se nachází 90 procent všech syrských ropných zdrojů, které před válkou produkovaly 400 tisíc barelů denně (a navrch i necelá polovina nalezišť zemního plynu). Podle dostupných údajů jsou přitom syrské zásoby ropy odhadovány na 2,5 miliardy barelů, přičemž 75 procent z nich se nachází v okolí Dejrizoru. „Američtí“ Kurdové z SDF na ilegálním prodeji syrské ropy vydělávali až dosud odhadem údajně až 10 milionů dolarů měsíčně, přičemž je řeč o prodeji ropy (při cenách kolem pouhých 30 dolarů) za barel Sýrii nebo také Turecku, kam směřovala přes irácký Kurdistán.
Ruská média připomínají, že to budou právě ruské těžařské firmy, které se na obnově produkce budou podílet, a následně poberou i část zisků. Koneckonců, Rusko v rámci dohod o syrském splácení ruské vojenské pomoci vlastní takřka exkluzivní práva na syrskou ropu, ale doposud z ní prakticky nic nemělo. A nejde samozřejmě jen o peníze jako takové, protože syrská ropa pomůže Rusku zjednodušit provoz vojenských základen v Sýrii a s nimi následně upevnit pozice ve Středomoří. A následně logicky vstupovat do jakýchkoli projektů v rámci regionálního plynového boomu, který by jinak mohl ohrozit ruskou plynovou dominanci v Evropě. To vše se nyní, s odchodem amerických vojáků ze severovýchodu Sýrie a následným kurdským příklonem k Damašku, Moskvě nabízí jako na talíři. Kdo si počká, ten se dočká.
Trump přitom očividně nehledí na „paniku“, že na jeho postupu „vydělá Putin“. Hlavní je pro něj snaha vymanévrovat si na domácí scéně nějaký volný prostor. Jinak postupovat nejspíš ani nemůže, tedy pokud chce opravdu ukončit všechny ty „směšné nesmyslné a nekonečné války“, jak sliboval před svým zvolením.
Podvolil se a přežil
Přitom se ale nabízí otázka, co všechno by vlastně bylo jinak, kdyby dopad svých slov lépe vážil už Barack Obama, když v srpnu 2011 zveřejnil oficiální postoj Spojených států k syrskému konfliktu. To bylo ještě za starých časů. Většina obyvatel Blízkého východu tehdy ještě věřila, že cokoli si USA zamanou, to se i stane. Že stačí, když z Bílého domu cosi poručí, a… A většina obyvatel USA po iráckém debaklu, do něhož navíc George W. Bush svou zemi zavedl pod vědomě vylhanou záminkou, si tehdy do čela státu zvolila prezidenta, který odmítal intervence a v legendárním „káhirském projevu“ v létě 2009 sliboval Blízkému východu „nový začátek“ a svým americkým krajanům „návrat našich hochů domů“. Tehdy ve funkci sotva začínal a třeba to myslel i upřímně.
Nedlouho poté jeho vize ale prošly těžkou zkouškou v podobě revolt „arabského jara“. Propukly v Tunisku, ale tam to bylo vlastně „bezproblémové“, protože dlouholetý proamerický diktátor Zín Abidín bin Alí po pouhém měsíci pouličních bouří uprchl do (saúdského) exilu. Arabský svět si řekl, že by se to mohlo stát i v dalších zemích, a tak zanedlouho padl i další americký vazal, egyptský diktátor Husní Mubarak. Pak ale „arabské jaro“ došlo do Libye a tamní diktátor Muammar Kaddáfí dal rychle jasně najevo, že se nikam utíkat nebo padat nebude. A Obama, který sliboval neútočení, se najednou ocitl pod soustředěným tlakem domácích neoliberálních jestřábů i špiček Evropské unie a NATO. Západ zaútočil na Libyi v březnu 2011 a pouhé dva dny na to propuklo povstání v jihosyrské Dará´a. Tunisko jeho aktéry bojovně naladilo a pohled na to, jak Západ podporuje libyjský džihád, dodal syrskému Muslimskému bratrstvu a dalším radikálním islamistům křídla. Mimochodem, podle dostupných zdrojů si Bašár Asad nechal pod dojmem revolt v Tunisku a Egyptě vypracovat analýzu rizik pro svou vlastní vládu, a ještě v lednu 2011 mu bylo prý řečeno, že může být více méně v klidu. O dva měsíce později už čelil syrské verzi „arabského jara“. S ohledem na to, co se z ní posléze rozvinulo, vypadala všechna předcházející „arabská jara“ jako čajový dýchánek.
Barack Obama se přitom v syrském případě ocital pod stále silnějším tlakem, aby „jednal“, i když při pokračující válce v Libyi vojenský vstup současně i do Sýrie v principu odmítal. To už ale předal „válečné otěže“ v Libyi i Sýrii do rukou Hillary Clintonové, která agilně zahájila „změnu režimu“ v Damašku, a to podle „osvědčeného“ libyjského modelu, tedy vyzbrojováním džihádu a jeho vydáváním za „umírněné rebely“ a „demokraty“. Sám Obama přitom v srpnu 2011 vcelku neutrálně prohlásil, že „o budoucnosti Sýrie musí rozhodovat syrský lid“. Je vlastně pozoruhodné, že většina politiků, médií i nejrůznějších syrských opozičníků i globálních džihádistů si jeho slova okamžitě přeložila jako „Asad musí jít“, neboť „syrským lidem“ musela být jistojistě míněna Západem dodaná a vyzbrojená „opozice“. (Mimochodem, není jistě bez zajímavosti, že se tehdy proslulý jestřáb John McCain fotil s džihádistickými „demokraty“, kteří byli OK, dokud masakrovali Syřany, ale když nyní totéž páchají na Kurdech, volají mnozí na Západě po vyloučení Turecka z NATO. A všichni zajatí teroristé z Daeše mají ve svých pasech turecká razítka, což v uplynulých letech na Západě také nikomu nevadilo…)
S odstupem lze konstatovat, že se Obama svým prohlášením snažil zůstat stranou, ale ve skutečnosti válku jen spustil. Je jasné, že určitá (a nemá dnes valného smyslu se dohadovat, jak velká) část syrské společnosti měla dekád asadovských vlád dost. Pravdou je, že syrská policie i armáda proti demonstrantům zasahovaly klasickým blízkovýchodním způsobem, tedy „bez rukavic“. Ale přesto všichni čekali, až USA zavelí. A ačkoli Obama fakticky k ničemu nezavelel, všichni se okamžitě pustili do akce.
Obama i Trump, každý ve své době, čelili a čelí enormnímu tlaku, aby se do syrské války ponořili naplno. Argumentů byla a je po ruce vždy spousta, ale zatímco za Obamy převažoval koncept „světového četníka“, čemuž se vznešeně říkalo „odpovědnost chránit (R2P), dnes je to „ochrana Kurdů“.
Obama i Trump v podstatě odmítají intervence, ale jejich nejbližší spolupracovníci, ministři, poradci, Pentagon, CIA a další síly to odmítají akceptovat. Obama jejich tlakům podlehl, zahájil hned několik válek a žádnou neukončil, ale na závěr druhého mandátu alespoň „všem navzdory“ stihl dojednat přelomovou dohodu o íránském jaderném programu. Trump ji sice okamžitě vypověděl, jak si přáli jeho sponzoři z americké židovské lobby, ale sám žádnou válku ani po třech letech ještě nezahájil, což je mezi americkými prezidenty neuvěřitelný rekord. Podvolil se, když na poslední chvíli zrušil takřka už dojednanou dohodu o míru s afghánským Talibanem, ale v případě slibovaného odchodu ze Sýrie jako by se zatvrdil.
Při zpětném pohledu je otázkou, co by se bývalo v Sýrii stalo, kdyby se Obama také rozhodl vzdorovat. Kdyby sehrál roli „nejmocnějšího muže planety“ a alibisticky nepřenechal Libyi i Sýrii do „referátu“ Hillary Clintonové. Nebo kdyby k Sýrii neřekl vůbec nic. Nebo kdyby byl ve svém prohlášení rozhodnější, jako je dnes Trump. Kdyby řekl třeba něco jako „v Sýrii se brutálně bojuje o moc a USA se do toho nebudou míchat“. Kolik lidských životů i migračních vln do Evropy mohl ušetřit? Tím spíš, že v časech „arabského jara“ už byl poctěn mírovou Nobelovou, takže se teoreticky měl o co opírat. Samé kdyby…
Nemá smysl dnes diskutovat, kolik Syřanů si před válkou přálo konec Asadovy vlády, neboť osmiletý konflikt, který většinu Sýrie vystavil hrozbě fanatického islámského teroristického středověku, poměry hlasů beztak razantně změnil. Asad už nějakou dobu „nemusí jít“, naopak, i mnozí jeho největší kritici na Západě v něm dnes vidí jedinou záruku stability země. Ale i kdyby ne, beztak to není problém amerických (neb obecně západních) voličů. Kdyby opravdu chtěli vojensky rozhodovat o tom, kdo smí vládnout v Sýrii (nebo v Afghánistánu a vlastně kdekoli jinde), tak by si namísto Obamy a Trumpa zvolili rovnou Dicka Cheneyho nebo nyní Hillary nebo Lindseyho Grahama.
Za rok a kousek budou Američané svého prezidenta volit znovu. Přežije Trump do té doby politicky? Obama přežil. Protože se podvolil.
Tereza Spencerová
Prosím podpořte náš projekt!
Bez vaší pomoci se neobejdeme. Vaše příspěvky pomáhají zvládat opakující se měsíční platby a udržet portál v chodu. Potřebujeme vaši pomoc a podporu
CZK účet ve FIO bance (správce Slovanský Svět) :
Ú:2902573480/2010
IBAN:CZ4320100000002902573480 SWIFT: FIOBCZPPXXX
EURO účet ve WISE bank (správce Jie Liang) :
IBAN: BE62967308702361 Swift:TRWIBEB1XXX
Adresa banky: WISE EUROPE S.A., Avenue Louise 54, Room S52 Brussels 1050, Belgium
Děkujeme
Komentáře a diskuse jsou také otevřeny na našem Telegramu https://t.me/cz24news kde se automaticky zobrazují všechny články
Začněte diskusi