Je otázkou, zda již „vzplála poslední bitva“, ale fakt je, že Rockefellerova armáda se zjevně dala na pochod ve snaze jakýmikoli metodami zastavit nezastavitelné:

V těchto dnech vrcholí frontální útok na všechny, kteří nepatří do stáje světovládné dynastie, jež od sedmdesátých let minulého století již zcela nezastřeně (a zcela podstatně) ovlivňuje dění v Evropě i za oceánem. V budově OSN v New Yorku (stojí na pozemku darovaném Rockefellery) jsme tento týden byli svědky povinných rituálů, kdy „místodržící“ z různých zemí museli přísahat na aktuálně hlavní státní ideologii – klimatický alarmismus, který je součástí bolševického environmentálního náboženství.

Každého, kdo se nepoklonil jimi „stvořenému“ nemocnému dítěti, které vynadalo všem prezidentům a předsedům vlád světa, stihl oprávněný hněv. Prakticky ihned poté, co se americký prezident Donald Trump vyjádřil ironicky o jejich žárlivém božstvu, byl zahájen proces impeachmentu. A „shodou okolností“ se současně Nejvyšší soud Spojeného království odhodlal k ústavnímu převratu: dramaticky zasáhl do britské politiky a obvinil Trumpova spojence britského premiéra Borise Johnsona z nezákonného jednání v případě pozastavení zasedání parlamentu.

Podle not Watergate?

Útok na nejvyšší představitele USA a Velké Británie bude mít s největší pravděpodobností právě opačný účinek. Demokraté totiž nemají v americkém Senátu dostatek hlasů, aby mohli proces odvolání prezidenta z funkce úspěšně dokončit. Britský parlament je zase natolik paralyzovaný a natolik se „antibrexitáři“ v něm bojí předčasných voleb, že zřejmě nedojde k pádu Borise Johnsona z postu britského premiéra, jak organizátoři puče doufali.

Jedinou šancí pro globalisty by bylo, kdyby v nejbližším okolí Trumpa a Johnsona se našlo ještě podstatně více zrádců, kteří by strhli nějakou skutečnou mediální lavinu. Prostě reinkarnovat proces, který si Rockefellerové vyzkoušeli v roce 1972 při aféře Watergete. Přepis telefonátu Donalda Trumpa s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským, který se stal záminkou k rozpoutání zuřivé kampaně, jíž demokraté korunovali zahájením procesu svržení prezidenta, je poměrně věrnou kopií aféry, která vedla k pádu prezidenta Richarda Nixona.

Také on se postavil všemocné dynastii Rockefellerů, což ho (na rozdíl od prezidenta Kennedyho) nestálo život, ale jen křeslo prezidenta. Když se Nelson Rockefeller rozhodl, že nastal čas, aby z pozice zákulisního hráče vstoupil do světla ramp a stal se prezidentem Spojených států, narazil na nechuť republikánských voličů: odmítli tohoto liberála podpořit a v primárkách dali přednost Richardu Nixonovi, který pro ně (podobně jako dnes Donald Trump) představoval staré dobré americké konzervativní hodnoty.

Nelson Rockefeller to svému republikánskému sokovi nikdy neodpustil a přes (svým bratrem Davidem ovládanou) mocnou Radu pro mezinárodní vztahy (RMV) obklopil Nixona svými lidmi: ministrem zahraničí Henry Kissingerem a také Alexanderem Haigem, který se stal šéfem Nixonovy prezidentské kanceláře. Podle mnoha amerických publicistů to byli právě tito dva, kteří stáli za celou operací, která skončila Nixonovou abdikací.

Poučná historie

Rozhodujícím totiž nebylo zřejmě pečlivě zaranžované vloupání do sídla Demokratické strany v komplexu Watergate ve Washingtonu 17. června 1972, jež se stalo záminkou pro rozjetí celé kampaně. Šlo především o zrádné zveřejnění desítek stran odposlechů telefonních hovorů prezidenta Nixona s jeho spolupracovníky z Oválné pracovny Bílého domu. Od té doby už nikdo nepochybuje, že „někdo“ ví o každém sebedůvěrnějším slově, které prezident USA pronese – a má tyto záznamy k dispozici. Nikdo nemá takovou moc, než ten, který ovládá tajné služby přes své lidi z RMV – Rockefellerové a jimi řízené nevolené skupiny (až dnes jim říkáme Deep State).

Právě na základě těchto přepisů odposlechů, které byly těmito strukturami předány spřízněnému tisku a Demokratům, byl Nixon, který se do poslední chvíle zdráhal abdikovat, donucen (podle očitých svědků právě Kissingerem a Haigem) rezignovat. Demokraté totiž neměli v Kongresu dost hlasů, aby impeachment dotáhli do úspěšného konce. Po Nixonově abdikaci se prezidentem stal jeho viceprezident, bývalý zaměstnanec Rockefellerů, Gerald Ford. A kdopakže byl jmenován viceprezidentem? Ano, právě Nelson Rockefeller, který se tak bez voleb dostal do Bílého domu.

Ústavní převrat, který tato globalistická skupina na začátku sedmdesátých let zinscenovala, vedl k tomu, že Rockefellerové ovládli všechny mocenské páky v USA a zahájili svůj bezskrupulózní pochod ke světovládě, jehož plody dnes sklízíme. Útok na Donalda Trumpa je veden stejným „osvědčeným“ způsobem. I dnes je prezident odposloucháván stejnými mocenskými skupinami, i dnes je obklopen zrádci jak v tajných službách, tak v celé administrativě, kteří slouží globalistickým „elitám“, proti zájmům vlastní země.

Vykuk Biden

Donaldu Trumpovi tedy nezbylo nic jiného, než odposlechy zveřejnit, neboť Demokraté a s nimi spojené struktury Deep State měly už dávno kopie odposlechů v rukou. Ale Donald Trump není Richard Nixon. Nemá ve zvyku ustupovat. Chytře otočil energii Demokratů, kterou do připravené operace vložili, proti nim samotným. Jádrem „udání“ (samozřejmě „neznámého“ člena tajné služby), podle něhož se měl prezident Trump dopustit porušení prezidentské přísahy, je jeho telefonát s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským. V něm prý měl tlačit na to, aby Kyjev začal vyšetřovat syna Joea Bidena (favorit Demokratů do prezidentských voleb) výměnou za masivní finanční pomoc.

To Trump i Zelenskyj okamžitě popřeli. Ze zveřejněného přepisu pouze vyplývá, že Trump Zelenského požádal, aby se korupční kauzy, jako byla ta s mladým Bidenem, nezametaly pod koberec. „Biden všude chodil a chlubil se, že zastavil vyšetřování, tak jestli se na to můžete podívat… mně to zní příšerně”. Trump se takto vyjádřil o obvinění, že tehdejší viceprezident Obamových USA Biden se snažil odstranit ukrajinského prokurátora, který vyšetřoval kriminální aktivity jeho syna Huntera. „Můžeme tu říct hodně o Bidenovu synovi, že Biden zastavil stíhání, hodně lidí se o tom chce dozvědět, takže cokoliv byste mohl udělat s ministrem spravedlnosti, by bylo skvělé,” řekl v telefonátu Trump.

Demokraté se tak střelili do vlastní nohy. Joe Biden je oddaným člověkem Rockefellerů a matadorem americké politické scény, spolu s Henry Kissingerem patřil už v sedmdesátých letech k oporám Rady pro mezinárodní vztahy (RMV) a významným způsobem se podílel na Obamovou administrativou organizovaném (či přinejmenším financovaném) převratu na Ukrajině. A jak je u amerických demokratů s velkým i malým D tradiční (viz Allbrightové byznys v ukradeném Kosovu), také si náležitě ošetřil „válečnou kořist“ z nově dobytého území.

Kromě geopolitických měl Biden na Ukrajině i zájmy čistě soukromé. Byl zapleten do korupčních schémat ukrajinských společností a prosazoval v zemi finanční zájmy své rodiny. Syna Huntera učinil protektorem nad ukrajinským nerostným bohatstvím. Přes firmy jako Burisma Holdings (kde se stal pětačtyřicetiletý Hunter Biden členem řídící rady), drancoval obrovské prostředky z ukrajinského nerostného bohatství. Zapletl se do komplikovaných vztahů s ukrajinskými oligarchy pohybujícími se v prostředí organizovaného zločinu.

Aby ho z této situace vysekal, pohrozil jeho otec (tehdy viceprezident USA) zablokováním půjček a naléhal na ukrajinskou vládu, aby odvolala generálního prokurátora Viktora Šokina, který jeho syna vyšetřoval. K tomu Trump na tiskové konferenci uvedl, že Biden kam přišel, odtamtud se vrátil s plnými kapsami peněz. Kromě Ukrajiny se tak podle Trumpa obohatil částkou 1,5 miliardy dolarů na korupčních obchodech s Čínou.

Jsou i u nás

Podobnosti mezi aférou Watergate a aférou Zelenskyj je do očí bijící. I dnes stojí za zveřejněním anonymní pracovník bezpečnostních služeb, kterému už Kongres vyjádřil podporu (tyto struktury se o něj postarají stejně jako o šéfa bezpečnostních služeb v aféře Watergate, který se po odchodu ze státní služby, stal šéfem ochranky dynastie Rockefellerů).

Pokusy globalistů o státní převraty, které můžeme právě v přímém přenosu sledovat v USA i ve Velké Británii, dopadnou zřejmě stejně, jako zoufalá snaha o sesazení prezidenta Miloše Zemana, kterou právě v téže době vyprodukovala také u nás globalistická Pražská kavárna v médiích a v politice: fiaskem.

Neradujme se však předčasně. Tím spíše musejí demokraté (s malým d a bez přívlastků) počítat s tím, že architekti totality a jejich chobotnice s chapadly roztaženými v jednotlivých zemích na obou stranách Atlantiku teď vrhnou veškerou svou obrovskou finanční (a tedy mediální, hospodářskou a politickou) moc na dosažení svých záměrů.

Jde jim totiž o život.

Nám a zbytkům naší svobody však bohužel také.

Václav Danda/protiproud.cz