Vztahy Čína, USA. Klidná dvoustrannost

Stáhnout PDF

Sledujte nás na Telegramu: 👉  @cz24news

ČÍNA / USA: Vztahy mezi Čínou a Spojenými státy na počátku 21. století nelze zkoumat pouze v rámci konfrontace mezi zeměmi a strategickými plány obou stran. V té době Spojené státy z velké části samy určovaly vektory mezinárodní politiky a problémy Číny stále zůstávaly v pozadí.

Od roku 2001 Spojené státy, které nemají v té době ve světě rovnocenné soupeře, protože jsou v podstatě hegemonem, prosazují koncepci boje proti mezinárodnímu terorismu. Jako „světový četník“ navrhly, aby všechny země vedly společný boj proti politickým silám, především v muslimských zemích, které za prvé používaly teroristické metody a za druhé byly koordinovány v různých zemích a regionech.

Následně o desítky let později popíší historici tuto situaci přibližně takto – v přirozeně-historickém postkoloniálním národně osvobozeneckém hnutí muslimských národů na východě ve druhé polovině 20. století byly dvě vedoucí frakce: socialistická levice a náboženská levice. Obě obhajovaly samostatnost a nezávislost na koloniálním Západě a sjednocení na linii regionální, etnokulturní, etnonárodní nebo náboženské. Měly různé ekonomické a politické programy a byli mezi sebou v rozporu. Obě tyto frakce se objevily jako produkty své éry v kontextu Studené války a konfrontace mezi západním kapitalismem a sovětským komunismem.

Spojené státy, které si uvědomily, že ideologie demokracie západního typu není v muslimských zemích populární a praxe demokratických reforem vede spíše k negativním výsledkům, zaměřily své úsilí na podporu různých islamistických sil. Zpočátku méně mocné a populární náboženské organizace s podporou Spojených států a jejich spojenců v Zálivu začaly postupně přebírat iniciativu socialistů.

Po skončení studené války, kdy SSSR zmizel a v muslimském světě zůstali pouze dva hlavní socialisté, BAAS (1), Kaddáfí a Fatah, bylo rozhodnuto strčit „fundamentalisty“ pod nůž, protože svou práci splnili. Jak se však v politice často stává, organizace živené penězi a zbraněmi získaly určitou nezávislost a šly proti svým patronům. Vzhledem k tomu, že vojensko-politický potenciál islamistických sil se nedal srovnávat s tím americkým, zvolily jedinou metodu dostupnou jejich chápání – provádění teroristických činů.

Zbytek zemí zavíraje oči před skutečností, že hlavní aktéři mezinárodního terorismu byli zpočátku vychováváni v boji proti sovětskému vlivu Spojenými státy, podporovaly boj proti nim, protože představovaly hrozbu. Četné koncepty chalífátů si představovaly sjednocení muslimských národů již žijících v různých státech, což ohrožovalo jejich územní celistvost. A někteří migranti z muslimských zemí, jimiž Evropa s radostí doplňovala svou pracovní sílu (che che che – pracovní sílu! – pozn.překl.), se proměnili v agenty islamismu a podkopávali klidný život mírumilovných evropských měšťanů. Obecně byly logické důsledky podpory Západu pro islamistů z Východu.

Hlavní nuancí amerického konceptu boje proti mezinárodnímu terorismu byla agrese proti státům, které byly pro USA zajímavé. Američané je prohlásili za „země podporující mezinárodní terorismus“, což byl dostatečný důvod pro použití ozbrojené síly. Tento druhý byl samozřejmě podporován pouze spojenci USA v NATO.

Boj proti mezinárodnímu terorismu na jedné straně zakrýval pokračující americkou expanzi do ropných oblastí Blízkého východu, na straně druhé nabízel v ideologický obraz v mezinárodních vztazích obraz společného nepřítele celého „civilizovaného lidstva“.

Nejdůležitějším ideologickým prvkem koncepce boje proti mezinárodnímu terorismu v novém světovém řádu po Studené válce bylo potvrzení Spojených států a Západu obecně svobody a demokracie jako univerzálních hodnot, touha po nichž je charakteristická pro všechny národy. Boj islamistů přirozeně nebyl považován za boj za svobodu. Pro tento účel se samotná definice fenoménu mezinárodního terorismu omezila na uznání nepřípustnosti metod (terorismus), což bylo normativně zakotveno v deklaracích a rezolucích Rady bezpečnosti OSN v 90. letech.

S konceptem boje proti mezinárodnímu terorismu úzce souvisel další vektor zahraniční politiky – nepřípustnost šíření zbraní hromadného ničení. Spojené státy v tom podpořily i členské země jaderného klubu, které si nepřály jejich rozšíření.

Americké diplomacii se tak v době rozkvětu vlivu USA dočasně podařilo vytvořit jakýsi chatrný konsensus v mezinárodních vztazích. Jakmile začal růst vojensko-politický potenciál a suverenita různých států, přestal však existovat.

Po rozpadu SSSR se zahraniční politika USA stále více promítala do dokumentu nazvaného Strategie národní bezpečnosti. Jeho vznik je spojen s reformou ministerstva obrany v roce 1986 (Goldwater-Nichols Act). První verze strategie byla přijata v roce 1994, druhá v roce 1998. V té době však dokumenty zůstávaly spíše abstraktní a spíše diplomatické než politické. Nicméně už tehdy byla dynamika viditelná: v roce 1994 se hovořilo o americké podpoře demokracie ve světě a v roce 1998 o „vytváření demokracie v jiných zemích“.

V roce 2002 Bush ml. přijal novou národní bezpečnostní strategii, podle níž Spojené státy vyhlásily válku mezinárodnímu terorismu, aby šířily „demokracii a lidská práva“ ve světě. V roce 2006 byla vydána jeho nová verze, kde byly Írán a KLDR prohlášeny za nepřátele Spojených států a Kuba, Sýrie, Myanmaru, Zimbabwe a Bělorusko – zeměmi s „despotickými režimy“.

Obsah interní debaty tehdejšího vedení USA o roli a místě Ameriky ve světě dobře vystihuje postoj jednoho z předních amerických expertů v oblasti mezinárodních vztahů M. Bootha. Napsal, že hlavní nevýhodou Spojených států je, že se americké vedení bojí nazývat impériem, bojí se přiznat, že Amerika se stala vládcem světa. Věřil, že Spojené státy by měly udělat vše, co je v jejich silách, aby šířily demokracii, bez obav z obvinění z neoimperialismu (nebyla to tak docela pravda – vládci se staly zájmy korporací, které si platily a to dobře americké politiky, není možné zapomínat, že politici USA a korporace byli vždy propojeni rodinnými vztahy – pozn.překl.).

Období boje proti mezinárodnímu terorismu ve světové politice se ukázalo jako historicky krátké, nicméně právě na tomto pozadí se na počátku 21. století vyvíjely vztahy mezi Spojenými státy a ČLR. Prezident Bush prosazoval v regionu tvrdší politiku vůči Číně, ale zároveň se zajímal o čínskou podporu jeho protiteroristické kampaně. Proto byly v nových vydáních Národní bezpečnostní strategie považovány za partnery Rusko i Čína, s nimiž neshody nehrály klíčovou roli. Ale zároveň ve zprávě ministerstva zahraničí z roku 2002 byla Čína charakterizována jako autoritářská země, ve které neexistují svobodné volby, svoboda slova, dělba moci a disent, národnostní a náboženské menšiny jsou potlačovány represemi. V závislosti na situaci byla Čína někdy nazývána „potenciálním protivníkem“ a „možným strategickým soupeřem“ nebo „pravděpodobným strategickým partnerem“.

Tento postoj k Číně není známkou nedůslednosti, protože zapadá do praxe ekonomické expanze amerického kapitálu a do starého plánu provádění podvratné práce zevnitř.

Peking se v rámci protiteroristické rétoriky snažil využít příležitosti k ospravedlnění svého boje proti separatismu v Sin-ťiangu a Tibetu. Čínské zpravodajské služby ochotně poskytovaly svým americkým kolegům informace o různých extremistických skupinách působících v Číně. Zdá se, že CIA použila tyto informace pouze k zintenzivnění jejich činnosti.

Obecně je třeba poznamenat, že období druhé poloviny 90. let a počátku 21. století je poznamenané jistou blahodušností v mezinárodních záležitostech ze strany KSČ. Na jedné straně se čínské úřady uvnitř země potýkaly s negativními důsledky ekonomického vlivu Západu a westernizace společnosti, na druhé straně na mezinárodním poli často deklarovaly podporu západním iniciativám, jako by nechápaly dvojité dno americké politiky. Zřejmě považovaly za svůj velký úspěch, že Spojené státy a Západ zaměřily svou pozornost na Blízký východ, na mezinárodní terorismus, čímž se snížila míra jejich nepřátelství vůči ČLR.

Složitost a multifaktoriální charakter vztahů mezi zeměmi v tomto období se projevila četnými státními návštěvami, které nevedly k žádným dohodám. V únoru 2002 navštívil Bush mladší Peking a poděkoval Číně za její podporu v boji proti mezinárodnímu terorismu. Americký prezident přesvědčoval Číňany, aby ukončili vojenskou spolupráci s Íránem, Severní Koreou a Pákistánem, ale neúspěšně. Na jaře roku 2002 navštívil Hu Jintao, stále v hodnosti místopředsedy Čínské lidové republiky, Spojené státy, což naznačilo, že hlavním problémem ve vztazích s Amerikou je Tchajwan. Na konci roku 2002 sám Ťiang Ce-min navštívil Spojené státy s pracovní návštěvou a přesto souhlasil s pokračováním v jednáních. V roce 2005 Bush mladší znovu přijel do Číny a v roce 2006 Hu navštívil Spojené státy jako předseda Čínské lidové republiky. Výsledky jsou stále stejné: „Strany dosáhly konsensu, že Čína a Spojené státy mají rozsáhlé a důležité společné strategické zájmy, ale není to jediná věc, která je svazuje. Peking a Washington musí navázat konstruktivní spolupráci. Příznivý čínsko-americký vztah má strategický význam pro zajištění a podporu míru, stability a prosperity v asijsko-pacifickém regionu a na celé planetě ».

Nejvyšším úspěchem ambivalentního postoje USA vůči Číně byl postoj ČLR ohledně amerických vojenských kampaní na Blízkém východě. Čína zaujala nejvíce vyhýbavou pozici v letech 1991 a 2003. V KSČ se stalo dominantním názorem, že úkolem diplomacie je zajistit co nejpříznivější a nejkonstruktivnější vztahy se všemi, aniž by se s kýmkoli hádala, zejména s hlavními obchodními partnery.

Někteří se domnívají, že polarizace mezinárodních vztahů způsobená jednostrannými akcemi Spojených států v Iráku nepřinesla Americe, Evropě ani Rusku výhody. Zatímco Čína těžila z udržování dobrých vztahů se všemi hlavními zeměmi. Na jednu stranu v tomto období zmatená pozice „jak vašich, tak našich“ skutečně posílila čínskou diplomacii, ale na druhou stranu rozpor mezi agresivní dominancí Ameriky a rostoucí suverenitou zemí je objektivní a oddalování nevyhnutelné konfrontaci často vede ke špatným následkům.

Za závojem neplodné diplomacie se odehrávaly skutečné politické procesy – Spojené státy pumpovaly zbraně do Tchajwanu, Japonska, Jižní Koreje a obklíčily Čínu vojenskými základnami. Číňané tomu čelili růstem vlastního vlivu v zahraničí prostřednictvím integrace, především ekonomických vazeb. Šanghajská organizace pro spolupráci (ŠOS) byla vytvořena v roce 2001 a BRICS v roce 2006. Jedná se o dvě organizace, které mají v budoucnu izolovat „globální Západ“ v čele se Spojenými státy, sjednotit státy, které bojují za svou vlastní suverenitu. A to z počátku především na základě společných ekonomických zájmů.

V roce 2012 se v Číně dostal k moci Si Ťin-pching a o rok později předložil projekt nové čínské globalizace – Nová hedvábná cesta (Jeden pás, jedna cesta). Touto zdánlivě čistě ekonomickou iniciativou začíná postupné zhoršování vztahů mezi USA a Čínou. Američtí lídři pomalu začínají chápat, že výhody ekonomické spolupráce s Čínou se obracejí proti americké hegemonii a vyhlídky na domácí nepokoje rostou doma, nikoli na náměstí Nebeského klidu.

Speciálně pro alternatio.org

1) BAAS – Arabská socialistická strana Baas ( arabsky : حزب البعظ العربي الصلاحة , Ḥizb Al-Ba’ath Al-‘Arabī Al-Ishtirākī ) je politická strana, jejíž národní a socialismus arabský ideologie je založena na Byla založena v roce 1947 . let. Dnes je nejsilnější stranou v Sýrii a dříve byla i v Iráku.

BAAS vládne Sýrii od 8. března 1963 a v Iráku vládla v roce 1963 a poté znovu od roku 1968 do roku 2003. (Válka v Iráku).

Motto strany je: jednota , svoboda , socialismus a přesvědčení strany jsou kombinovány s panarabismem, arabským nacionalismem a arabským socialismem (prosazují ho více než marxismus ). Dne května 2003 16. rozhodnutím okupačních úřadů byl svržen režim strany Baas a Saddáma Husajna a strana Baas se stala stranou zakázanou. Avšak 10. ledna americký prezident George W. Bush řekl Američanům, aby umožnili Iráčanům zahájit politický život v jejich zemi, až vláda zavede zákony proti BAAS a zavede spravedlivý proces pro přidávání dodatků k irácké ústavě.

AUTOR: Anatolij Širokoborodov

Překlad: Peter008/Pokec2

ZDROJ