Sledujte nás na Telegramu: 👉 @cz24news
USA: Nedávné vypuknutí cenové inflace, která v květnu 2022 vyskočila na 8,6 % meziročně, bylo pro americkou centrální banku (Federální rezervní systém) překvapením. Poté, co ignorovali varování ekonomů rakouské školy, byli tvůrci politiky ochromeni tváří v tvář jevu, který považovali za nemožný. Žádný z jejich prognostických modelů neupozornil na inflaci.
(Následující text je revidovanou aktualizací článku, který byl poprvé publikován v roce 2005.)
Centrální banky s inflací nebojují
Protože se Fedu nepodařilo včas uplatnit protiopatření, stojí nyní před těžkým úkolem snížit míru cenové inflace, aniž by způsobil recesi. Dlouhodobá stagflace může charakterizovat příští desetiletí. Jsme zpět v 70. letech? Během tehdejší stagflace byl předsedou Federálního rezervního systému Arthur Burns. Poté, co v roce 1978 opustil svou funkci, měl 30. září 1979 na zasedání Mezinárodního měnového fondu v Bělehradě alarmující projev. Jeho vystoupení neslo název “Úzkost centrálního bankovnictví”. Ve svém projevu bývalý předseda amerického Federálního rezervního systému vysvětlil, proč jdou centrální bankovnictví a cenová inflace ruku v ruce.
Burns ve své prezentaci nabídl jen malou naději na únik ze sekulární inflace. Současné celosvětové filozofické a politické trendy, diagnostikoval Burns, budou i nadále podkopávat tvorbu bohatství. Tyto moderní kulturní trendy se přenesly do politiky, vytvářejí trvalé rozpočtové deficity a vnášejí do ekonomiky “silnou inflační tendenci”.
Při přezkoumání činnosti centrálních bank v 60. a 70. letech Burns ve svém projevu uvedl, že
“abstraktně vzato měl Federální rezervní systém moc přerušit inflaci v jejím počátečním stadiu před patnácti lety nebo kdykoli později a má moc ji ukončit i dnes. Kdykoli v tomto období mohl omezit nabídku peněz a vytvořit dostatečné napětí na finančních a průmyslových trzích, aby inflaci s malým zpožděním ukončil. Neučinil tak, protože Federální rezervní systém se sám ocitl v zajetí filozofických a politických proudů, které proměňovaly americký život a kulturu”
Moderním centrálním bankám chybí výdrž k důslednému boji s inflací. Mohou se sice snažit omezit inflační tlaky, ale “celkově” měnová politika propadla kouzlu, že se “řídí zásadou nedostatečně živit inflační proces a přitom stále vyhovět značné části tlaků na trhu”. Burns vysvětlil, že stejně je tomu i v jiných částech světa, kde téměř všechny moderní centrální banky fungují v podstatě v podobném politickém prostředí, a proto se chovají stejně, což vede k “úzkosti centrálního bankovnictví”.
Centrální banky jsou nejen rukojmími svého politického prostředí, ale na svou práci nestačí ani technicky a intelektuálně. Centrální bankéři se dopouštějí chyb a setkávají se s překvapeními “prakticky v každé fázi procesu tvorby měnové politiky”; hojně se vyskytují chybné interpretace statistik a pro centrální bankovnictví také neexistuje spolehlivá vědecká příručka: “Měnová teorie je kontroverzní oblastí. Neposkytuje centrálním bankéřům pravidla pro rozhodování, která by byla pevná a spolehlivá zároveň”.
Burns svůj projev zakončil slovy:
Můj závěr, že je iluzorní očekávat, že centrální banky ukončí inflaci, která nyní postihuje průmyslové demokracie, neznamená to, že centrální banky nejsou schopny stabilizačních opatření; znamená to pouze, že jejich praktická schopnost omezit inflaci, která je neustále poháněna politickými silami, je velmi omezená.
Sekulární cenová inflace
Co se od té doby změnilo? Zvládly už centrální banky svou práci? Naučily se správně interpretovat statistické údaje? Získaly skutečnou nezávislost? Povrchní odpověď může znít: “Ano.”
Paul Volcker přišel v roce 1979 jako nástupce G. Williama Millera (který nahradil Burnse v roce 1978) a Volcker šlápl na brzdu, zlikvidoval inflační očekávání a otevřel dveře desetiletím stability. Pak přišel Alan Greenspan, aby pokračoval, a dovedl moderní centrální bankovnictví k jeho současnému ztělesnění.
Při realističtějším hodnocení je však odpověď taková, že se toho ve skutečnosti moc nezměnilo. Zdá se, že inflace je dnes mírnější, ale tvrdit, že bylo dosaženo cenové stability, když se od roku 1980 oficiální cenový index zdvojnásobil, je krutý slovní obrat. Centrální bankéři se stále setkávají s překvapeními “prakticky v každé fázi procesu tvorby měnové politiky” a moderní intervencionistická akademická měnová teorie ve skutečnosti přispěla jen velmi málo k tomu, “aby centrálním bankéřům poskytla rozhodovací pravidla, která jsou zároveň pevná a spolehlivá”.
Viděno z dlouhodobé historické perspektivy, stále žijeme v době inflace a bod zlomu pro USA lze jasně definovat v roce 1914, kdy začala působit americká centrální banka. Nově vytvořenému Federálnímu rezervnímu systému trvalo jen několik let, než financoval americký vstup do první světové války a než ve dvacátých letech 20. století vytvořil inflační boom, který připravil půdu pro deflační období během Velké hospodářské krize ve třicátých letech. Po druhé světové válce začaly ceny opět trvale růst, nejprve pomalu, od počátku 70. let pak zrychleně (obrázek 1).
Obrázek 1
Index spotřebitelských cen ve Spojených státech, 1950-2022 (1982-84=100)
Zdroj: FRED (Index spotřebitelských cen pro všechny městské spotřebitele: Všechny položky v průměru měst USA [CPIAUCSL], přístup 22. června 2022).
Od opuštění zlatého standardu po Smithsonově dohodě z prosince 1971 svěřují Američané centrální cenu moderní ekonomiky – úrokovou sazbu – vládním byrokratům, aby s ní manipulovali. Pravděpodobně vědí, co dělají, a dělají to pro dobro země. Fakta však hovoří proti této domněnce.
Po krátkém období násilného omezování peněžní zásoby na konci 70. let 20. století – spíše náhodou ve svém dopadu než záměrně – se americká centrální banka proměnila v dluhovou mašinu, která zaplavuje vládu, domácnosti, firmy a celý svět dolary.
Úspěch měnové politiky na přelomu let 1979 a 1980, která tlumila inflaci a likvidovala inflační očekávání, byl způsoben především chybným odhadem budoucího růstu rychlosti peněz. Paul Volcker, tehdejší předseda Federálního rezervního systému, chtěl inflaci omezit, ale učinil tak touto rychlou formou do značné míry neúmyslně, a to stlačením peněžní zásoby ve výši odpovídající údajně rostoucí rychlosti oběhu peněz. Jak se ukázalo, rychlost oběhu se – v rozporu s očekáváním – zpomalila. Tím se ze zamýšleného “gradualistického přístupu” stal mnohem radikálnější měnový experiment, než se plánovalo (viz str. 169 v knize Měnící se bohatství: Peníze ve světě a ohrožení amerického vedoucího postavení).
Neustálá tvorba dluhu
Globální tvorba dluhu probíhá nebývalým tempem a hlavními hráči v této hře jsou centrální banky pod zjevnou či skrytou kuratelou svých vlád, kterým patří jejich pracovní místa (obrázek 2).
Obrázek 2: Globální zadlužení, 2007-20
Zdroj: Vitor Gaspar a Ceyla Pazarbasioglu
Poznámka: GFC = globální finanční krize.
Nastala paradoxní situace. Měnový systém fiat standardu s sebou nese vnitřní mechanismus směřující k tvorbě dluhu. Centrální banky nejprve poskytují likviditu, která umožňuje akumulaci dluhu. Poté se centrální banky kvůli růstu dluhového zatížení zdráhají zvýšit úrokové sazby a omezit expanzi dluhu, protože se obávají negativních důsledků pro finanční trhy a jejich dopadu na ekonomiku. V posledních desetiletích došlo k několika situacím, kdy přední centrální banky upustily od pokračování v restriktivní politice, protože se akciové a dluhopisové trhy dostaly do napětí.
Stejně problematický je i případ Evropské centrální banky. Přestože míra inflace v eurozóně v květnu 2022 vzrostla na více než 8 %, ECB se nadále zdráhala zvýšit úrokovou sazbu. Evropská centrální banka pod vedením své předsedkyně Christine Lagardeové raději nechává pokračovat růst zadlužení a růst cenové inflace, než aby riskovala problémy s dluhovou službou vysoce zadlužených zemí na jihu eurozóny spolu s Francií.
Moderní centrální banky neudělají nic jiného, než že “podvyživí” inflační trend – když se jim daří a pomůže jim trocha štěstí. Tváří v tvář vážné volbě mezi vážným zatížením finančních trhů a průmyslu, aby ukončily inflaci, nebo tím, že nechají konjunkturu pokračovat mimo kontrolu, se rozhodnou pro to druhé. V současném institucionálním nastavení je přirozenou tendencí centrálních bank nejprve vyvolat neudržitelný boom a následně prodlužovat nevyhnutelný propad.
Ludwig von Mises v knize Human Action tento problém formuloval takto:
“Úvěrová expanze je hlavním nástrojem vlády v jejím boji proti tržní ekonomice. V jejich rukou je to kouzelná hůlka určená k tomu, aby vykouzlila nedostatek kapitálových statků, snížila úrokovou míru nebo ji úplně zrušila, financovala štědré vládní výdaje, vyvlastnila kapitalisty, vymyslela věčný boom a učinila všechny prosperujícími”
– s tím důsledkem, že takový umělý boom neúprosně povede ke krachu.
V této perspektivě se zdá být planou hrou očekávat lepší centrální bankéře nebo lepší analytické nástroje či spolehlivější ekonometrické modely. Správnou cestou, jak hledat únik, je směřovat k jinému institucionálnímu nastavení. Mezi hlavní návrhy na rozpuštění monopolní struktury centrálního bankovnictví patří “denacionalizace peněz” a umožnění rozkvětu svobodného bankovnictví, zavedení moderního zlatého standardu nebo koncept bitcoinového standardu. Všechna tato schémata mají za cíl zaútočit na problém stanovení limitu měnové expanze. Tímto způsobem je třeba diskutovat i o zmrazení zásoby měnové báze jako řešení permanentní tvorby dluhu.
Závěr
Registrovaná míra inflace byla v 80. letech 20. století poněkud utlumena, ale inflace rozhodně není “mrtvá” a doba inflace ještě neskončila. Neskončí, dokud budou centrální banky a vlády držet v rukou páku, která jim umožní vytvářet peníze víceméně podle libosti. Nicméně v době, kdy centrální bankovnictví praktikoval Arthur Burns, intervenční politika dnešních centrálních bank nemá spolehlivý základ v měnové teorii, diagnostické chyby jsou hojné a přirozená inflační tendence centrálních bank je stále živá. Ačkoli se po určitou dobu zdálo, že je cenová inflace neškodná, vrátila se s pomstou.
AUTOR: Antony P. Mueller
Překlad: Finanční ninja
Prosím podpořte náš projekt!
Bez vaší pomoci se neobejdeme. Vaše příspěvky pomáhají zvládat opakující se měsíční platby a udržet portál v chodu. Potřebujeme vaši pomoc a podporu
CZK účet ve FIO bance (správce Slovanský Svět) :
Ú:2902573480/2010
IBAN:CZ4320100000002902573480 SWIFT: FIOBCZPPXXX
EURO účet ve WISE bank (správce Jie Liang) :
IBAN: BE62967308702361 Swift:TRWIBEB1XXX
Adresa banky: WISE EUROPE S.A., Avenue Louise 54, Room S52 Brussels 1050, Belgium
Děkujeme
Komentáře a diskuse jsou také otevřeny na našem Telegramu https://t.me/cz24news kde se automaticky zobrazují všechny články
Začněte diskusi