Sledujte nás na Telegramu: 👉 @cz24news
V Černobylu vládne divočina. Kredit: Valeriy Yurko / University of Portsmouth
Brzo si budeme připomínat výročí nejzávažnější havárie v jaderné energetice, k níž došlo 26. dubna 1986. Navršením chyb se tehdy přehřál, protavil a vybuchl jeden z černobylských reaktorů. Ke vší smůle tehdy všechny dozimetry v budově, kromě dvou, měly limit 3,6 R/h. Zbývající dva měly limit 1 000 R/s, ale přístup k jednomu z nich byl zablokován explozí a druhý po zapnutí selhal. Tak se stalo, že pracovníci směny předpokládali intenzitu kolem 5R/h, což jim teoreticky dávalo čas několika hodin na práci. Realita ale byla jiná. V některých oblastech úroveň radiace přesahovala 20 000 R/h (500 rentgenů je přitom v polovině případů dávka smrtelná).
Omyl v odhadu úrovně radioaktivity dovoloval náčelníku směny Alexandru Akimovovi předpokládat, že reaktor zůstal nedotčen. Sám proto zůstal se směnou v budově až do rána a organizoval chlazení reaktoru vodou. Nikdo nenosil ochranný oblek. Většina z přítomných (včetně Akimova) zemřela během tří týdnů. Trosky a především následný spad po výbuchu kontaminovaly velké území radioaktivními látkami tak mocně, že okolí elektrárny, včetně blízkého města Pripjať, muselo být evakuováno.
O realitě a filmové fikci katastrofy jsme vás informovali v článku Černobyl.
Procesy v aktivní zóně spolu s pískem s bórem, kterým se hořící reaktor zasypával, daly vznik tavenině označované jako korium. Došlo k vytvoření nového krystalického nerostu (křemičitanu zirkoničitého s vysokým obsahem uranu) v útvaru přezdívaném „sloní noha“ – viz článek Černobyl po 35 letech.
Vlků žije v Černobylu tolik, jako nikde jinde široko daleko. Kredit: Sergey Gashchak.
Hodně toho je dnes zrakům skryto pod ochranným hangárem. Spad po havárii ale zamořil vysokým stupněm radiace i rozsáhlé území mimo tuto ochrannou stavbu. Navzdory mnohým předpokladům ani v bezprostředním okolí elektrárny nevznikla apokalyptická pustina. Spíš to vypadá na přírodní ráj. Biologové hovoří o orgiích biodiverzity. Pablo Burraco se svým týmem ze švédské univerzity v Uppsale popsal, jak zde například zčernaly rosničky. Staly se učebnicovou ukázkou mikroevoluce – vysoký obsah tmavého barviva melaninu v kůži je chrání před ionizujícím zářením podobně jako nás před působením “sluníčka”. Rosničky jsou jedním z překvapivých zjištění, jak rychle přírodní výběr zvládá reagovat na změnu životních podmínek. Jak život bují v okolí Jezera Glyboke v ochranné zóně OSEL psal v článku Přírodní výběr v akci.
Vlevo temná rosnička, vpravo běžná zelená Hyla orientalis. Kredit: Germán Orizaola/Pablo Burraco,
Nejde ale jen o žáby a můry, kterým se daří. Oproti mnohým očekáváním je dnes z Černobylské zóny postmoderní divočina kypící životem i co se jelenů, losů a divokých prasat týče. Těch je tu tolik, že to směle snese srovnání s těmi nejlepšími přírodními rezervacemi. A pokud jde o vlky, tak těch tu vědci napočítali na plochu sedmkrát víc, než v obdobných končinách bývá zvykem. Jim Smithe z Univerzity v Portsmouthu poněkud ironicky k tomu poznamenal: „Lidská přítomnost (mínil tím práce v lese, lov, zemědělství a také jen pouhou lidskou přítomnost v obydlích) je pro přírodu pohromou. Tedy přinejmenším pro ikonická velká zvířata. Jsme mnohem více zničující, než exploze jaderného reaktoru“.
Sophia Tintori, postdoktorandka na katedře biologie NYU (vlevo), a Matthew Rockman, profesor biologie na NYU (vpravo) byli těmi, které napadlo v různých místech zakázané zóny sbírat vzorky půdy. Kredit: Maxim Ivanenko
Jak jsou na tom v Černobylu velká zvířata, již tedy víme delší dobu a je to popsáno v mnoha publikacích. Co ale titěrní živočichové v půdě, kteří možnost měnit svá stanoviště nemají? Před dvěma dny ve sborníku americké akademie věd vyšla práce zaměřená na tvorečky z kmene hlístic (nematoda). Vědci je odebrali na různých místech uzavřené zóny. Celkem tři sta vzorků z lokalit s různou úrovní radiace si nejprve odvezli do hotelu, kde z nich založili kultury. S těmi se pak odebrali do mateřského pracoviště a provedli na nich genetické studie. Červíky zvané hlístice si k pokusům nevybrali náhodně. Vědci s nimi rádi pracují. Lze je totiž zmrazit a až po čase zase přivést k životu a sledovat, jak se ti uchovaní v „časové kapsli“ začali lišit od těch, kteří v tom mezičase měli jinou evoluční historii. Pro tyto a mnohé další ceněné vlastnosti se staly modelovým organismem a hodně se toho o nich již ví. Tak třeba i kolik mají neuronů, jak je jejich nervová soustava organizována, i jaký mají genom.
U každého sběru asistoval měřák (Geigerový počítač) stanovující úroveň radiace. Kredit: Maxim Ivanenko
V našem případě u těch černobylských proto došlo i na sekvenaci a k pokusu najít rozdíly ve stavbě jejich DNA. Snahou bylo zjistit, jak a čím se různý stupeň radiace na nich podepisuje. Cíl byl jasný – najít specifické změny, které dovolují se s enormně škodlivou nepřízní osudu vypořádat. Zdálo se být nemyslitelné, aby se při porovnávání červíků z míst se zanedbatelnou radiací (odpovídající té, jaká je například v New Yorku) až po ty, kteří žili a množili se s radiací odpovídající té, která panuje ve vesmíru a která je pro člověka dlouhodobě neslučitelná se životem, nic nenašlo.
Sophia Tintori v terénní laboratoři při kultivaci háďátek z různých lokalit. Kredit: Matthew Rockman
Když se vědci získanými daty ze všech těch posbíraných drobečků probrali, nezbylo jim než konstatovat, že se jim jejich předpoklad nevyplnil. Ani s pomocí několika různých analýz nedokázali na genomech černobylských háďátek (v porovnání s těmi z jiných koutů světa) detekovat známky radiačního poškození.
Vědci to omlouvají slovy, že vlastně neví, s jakou úrovní expozice se předci oněch sebraných háďátek za poslední čtyři desetiletí potýkali. V podstatě tristní výsledek se proto snažili vylepšit rozšířením testů. Ty měly za cíl zjistit, jak jsou na tom háďátka z různého stupně radiační zátěže s odolností vůči chemickým mutagenům.
A jak to dopadlo? Vícegenerační expozice populací z jednotlivých míst odběru (autoři je ve studii nazývají „kmeny“) prokázala dědičně danou vyšší a nižší toleranci k chemickým mutagenům. Mluvou vědeckou výsledek popsali jako absenci mutačních signatur odrážejících jedinečnou schopnost tolerovat poškození DNA. Problém ale byl v tom, že onu zvýšenou toleranci nešlo předvídat podle úrovní radiace v místech odběru izolátů. Zcela polopaticky: Jedinci z míst z radiací narušených stanovišť nejsou odolnější než ti ze stanovišť pohodových, a není tomu ani naopak. Jde zkrátka o jevy na sobě nezávislé.
Studii rozhodně nelze interpretovat tak, že by již Černobyl byl pro člověka bezpečný. Říká jen to, že některé organismy a háďátka zvlášť, jsou v odolávání extrémním podmínkám skutečnými mistry. Za velké zklamání můžeme považovat to, že se nenašel žádný znak, který by mohl být nápomocen stát se i lidem vůči radiaci odolnějšími. Nicméně o úplné fiasko tu nejde. Už proto, že válečníci jsou vyznavači „zlatého pravidla“ – kdo udeří první, získává výhodu. Pokud tedy někdo z nich ono osudové tlačítko stiskne, nynější studie dává jasně na srozuměnou, kdo bude vítězem. Odchod lidí učiní ze Země úžasnou oázu divočiny.
AUTOR: Josef Pazdera
Prosím podpořte náš projekt!
Bez vaší pomoci se neobejdeme. Vaše příspěvky pomáhají zvládat opakující se měsíční platby a udržet portál v chodu. Potřebujeme vaši pomoc a podporu
CZK účet ve FIO bance (správce Slovanský Svět) :
Ú:2902573480/2010
IBAN:CZ4320100000002902573480 SWIFT: FIOBCZPPXXX
EURO účet ve WISE bank (správce Jie Liang) :
IBAN: BE62967308702361 Swift:TRWIBEB1XXX
Adresa banky: WISE EUROPE S.A., Avenue Louise 54, Room S52 Brussels 1050, Belgium
Děkujeme
Komentáře a diskuse jsou také otevřeny na našem Telegramu https://t.me/cz24news kde se automaticky zobrazují všechny články
Začněte diskusi