Turecko, o jehož přístupu do EU se stále jedná, zažívá v posledních sedmi letech hlubokou krizi lidských práv. Prezident Recep Erdogan v zájmu upevnění své moci systematicky podkopává základní pilíře – i dříve problémové – turecké demokracie. Patří sem ústavní změny, které zvýšily moc prezidenta a účinně omezily její kontrolu, což přispělo k narušení právního státu, protože kontrola soudnictví nad výkonnou mocí byla prakticky zadušena.

Politická a lidská práva se za Erdogana tak výrazně zhoršila, že podle Freedom House již Turecko není svobodnou zemí. Proto jej hodnotí nejhůře mezi členy NATO. Turecko je ve skutečnosti ještě níže než Pákistán, Kyrgyzstán, Bangladéš a Haiti, které jsou kategorizovány jako „částečně svobodné státy“. Ve své zprávě o Turecku za rok 2020 zaznamenala Komise OSN pro lidská práva vážný propad dodržování demokratických standardů. Porušení zásad právního státu a základních svobod pokračovalo za neexistence účinných mechanismů kontroly výkonné moci a represivních složek.

Podle nevládních organizací pro lidská práva turecké soudy systematicky přijímají falešná obvinění a rozhodují bez důkazů o zadržení a odsouzení jednotlivců a skupin, které Erdoganova vláda považuje za politické oponenty. Mezi nimi jsou novináři, opoziční politici, aktivisté a obránci lidských práv.

Zpráva Stockholmského centra svobody uvádí, že Erdoganova vláda byla zapojena i do porušování lidských práv mimo turecké území. Vysoká komisařka OSN pro lidská práva Michelle Basel loni v září varovala, že situace v oblasti lidských práv v severní Sýrii ovládané Turky se stala „bezútěšnou, s všudypřítomným násilím a zločinem“.

Podle Human Rights Watch se Erdogan zaměřuje na osoby podezřelé z napojení na Gülenovo hnutí už od prosince 2013, kdy začalo vyšetřování korupce v rodině tehdejšího předsedy vlády Erdogana. Nazval je pučem a spiknutím a hnutí FETO nazval teroristickou organizací.

Zásah proti hnutí eskaloval po tzv. „pokusu o převrat“ v roce 2016, kdy Erdogan provedl masivní čistky. Více než 130 000 státních zaměstnanců, včetně 4 156 soudců a státních zástupců, a 20 610 příslušníků ozbrojených sil bylo propuštěno pro podezření ze spojení s „teroristickými organizacemi“. Čistky byly provedeny podle tzv. nouzové legislativy. Úkony, které byly podle ní provedeny, nepodléhají soudní ani parlamentní kontrole. Podle prohlášení tureckého ministerstva vnitra bylo zatčeno celkem 292 000 lidí, zatímco 96 000 dalších bylo od roku 2016 uvězněno. Všichni v souvislosti s hnutím Gülen.

Ve svém stanovisku ze září 2020 Rada OSN pro lidská práva (WGAD) uvedla, že rozsáhlé nebo systematické uvěznění nebo jiné závažné zbavení svobody v rozporu s pravidly mezinárodního práva pro osoby údajně spojené s FETO představují zločiny proti lidskosti. Zpráva cituje Erdogana, který v prosinci uvedl, že gülenisté nemají žádná vlastnická práva. Analýza skandinávského webu zabývajícího se lidskými právy uvádí, že turecký katastr nemovitostí obchází spravedlnost při zabavování gülenistických aktiv a pozemků. Profesor Mutalip Kutluk Ozgiven v červnu řekl provládní Akit TV, že Gulenisté by měli být posláni do rehabilitačních táborů a podrobeni psychologické „péči“. Jedna škola pro děti se zdravotním postižením byla přinucena vyloučit dívku se speciálními potřebami kvůli vztahu jejího otce s FETO. Další osoby se zdravotním postižením byly uvězněny pro obvinění z účasti na FETO, jak režim nazývá hnutí Gülen.

Zpráva Rady Evropy o mučení odhalila děsivé podrobnosti represí po převratu. Ačkoli se Turecko pokusilo zprávu „pohřbít“, objevilo se mnoho důkazů o týrání vězňů, odsouzených i neodsouzených. A to je jen špička velmi špinavého ledovce. Orientačně to odhaluje, že po převratu byli důstojníci a úředníci nemilosrdně vězněni a mučeni a jejich rodiny byly unášeny. Studentky byly uneseny a ponižovány, aniž by měly právo konzultovat právníka. Manželský pár byl mučen elektrickým proudem a bitím. Vyhozené učitelce bylo vyhrožováno znásilněním dcery. Soudní orgány odmítly vyšetřovat smrt mnohých zadržených, kteří zemřeli na následky mučení. Policistka, která byla ve vazbě znásilněna, byla donucena k potratu. Dokonce i v Turecku některé z těchto důkazů vycházejí najevo, zejména u soudů, například svědectví lékaře, že byl svědkem mnoha mučení na dvou místech v Istanbulu. Nikdo však není za tyto zločiny stíhán, mučení vězňů stále pokračuje.

Soudní dokumenty z různých zemí odhalily, že turecké diplomatické mise po celém světě systematicky špehují jednotlivce spojené s hnutím Gülen. Ministr zahraničí Cavusoglu před rokem potvrdil systematickou špionáž kritiků turecké vlády v zahraničí ze strany diplomatů. Uvedl, že oficiálně obdrželi pokyny k provádění těchto aktivit v zahraničí. „Pokud se podíváte na definici diplomata, je to jasné; shromažďování informací je úkolem diplomatů.“

Podle zveřejněných dokumentů k tomu došlo v USA, Švýcarsku, Austrálii, Bulharsku, Norsku, Gruzii, Švédsku, Severní Makedonii, na Novém Zélandu, v Jižní Koreji a v Británii. Turecko současně podepsalo tajné dohody s některými zeměmi o vyhoštění tureckých disidentů z jejich území. Dohody obsahují nejednoznačné články, které umožňují deportaci nebo únos tureckých státních příslušníků.

Děti vězňů jsou ponechány svému osudu. Po stigmatizaci jim chybí prostředky a sociální pomoc. Typickým příkladem je dívka s Downovým syndromem, která byla ponechána v péči své mladší sestry. Děti se nesmějí setkávat se svými uvězněnými rodiči, i když ti jsou již na pokraji smrti. Vězni, mezi nimi i bývalí vysoce postavení úředníci a důstojníci, jsou ponecháni bez lékařské péče, i když umírají, často v hrozných bolestech. Propuštění vězni nesmějí vyhledávat léčbu v zahraničí. Zpráva uvádí řadu jmen lidí, kteří takto zemřeli v roce 2020. Úřady zadržují a usvědčují těhotné ženy a matky s dětmi. Turecké věznice jsou plné dětí.

Erdoganův režim kriminalizuje kurdské politické hnutí s cílem oslabit kurdskou stranu HDP, která se v posledních volbách v roce 2018 stala třetí nejsilnější stranou v parlamentu. Selahattin Demirtas, bývalý předseda této strany, zůstává ve vězení, a to navzdory osvobozujícím rozsudkům tureckého Ústavního soudu a Mezinárodního soudu pro lidská práva. Podle ministerstva vnitra Ankara svrhla za posledních šest let celkem 151 zvolených kurdských starostů pro obvinění z terorismu. Téměř všichni jsou členy HDP. Nahradila je vládou jmenovanými byrokraty. Ministr vnitra Soylu uvedl, že 73 ze 151 starostů, kteří byli vládou odvoláni z funkcí, bylo odsouzeno k celkem 778 letům vězení.

Vládou jmenovaní nucení správci obcí řídí téměř všechna města v jihovýchodním Turecku, na tradičně kurdských územích. Erdoganův vládní partner, předseda fašistické strany MHP a Šedý vlk Bahceli vyzval k rozpuštění HDP a její členy nazval „jedovatými parazity“.

Kurdové jsou unášeni a mizí na měsíce, nebo dokonce navždy. Bití, kdykoli policie navštíví kurdské domovy, se stalo rutinou. Jeden politik byl uvězněn za to, že Erdogana nazval „nevlastním bratrem“. Zároveň byla v kancelářích HDP v Istanbulu objevena řada „štěnic“.

Roste počet zločinů a nenávistných projevů, které zůstávají nepotrestány, pokud nejsou přímo podporovány úřady. Arménské a řecké hřbitovy a kostely jsou vandalizovány, hroby jsou hanobeny a svatyně a kostely jsou znesvěcovány. Turečtí křesťané jsou vězněni na základě vykonstruovaných obvinění. Duchovní z jiných zemí jsou ze země vyhoštěni.

Zároveň roste nenávist vůči uprchlíkům, zejména Syřanům, kteří jsou obtěžováni, biti a násilně nuceni překročit hranice do dalších zemí, i když mají povolení k pobytu a pracovní povolení. Nezletilí uprchlíci jsou tureckými zaměstnavateli nuceni pracovat v otrockých podmínkách. Mnozí uprchlíci byli v roce 2020 zabiti. Afričtí přistěhovalci jsou kvůli své barvě pravidelně terčem násilí pouličních gangů.

Komunita prastarého náboženství Alevitů čelí stále více rasistickým a nábožensky motivovaným útokům. Vlny nenávisti proti nim šíří provládní média. Náboženskými úřady jsou alevitským věřícím upírána práva náboženské skupiny, ale zachází se s nimi jako se sektou. Jejich posvátná místa nejsou uznávána.

Erdogan pokračoval v roce 2020 v útlaku svobodného tisku různými způsoby, včetně uvěznění novinářů, finančního nátlaku a dokonce i uzavírání mediálních kanálů a využívání provládních obchodních skupin k vyvíjení tlaku nebo dokonce k získávání cílených mediálních výstupů. Žurnalistika je stále spojována s „terorismem“. Jako důkaz trestního stíhání se používá novinářská kritika. U většiny soudů se obvinění obvykle skládají z příspěvků na sociálních médiích, zpráv, článků a televizních pořadů. Podle Stockholmského centra svobody je ve vězení 175 novinářů a 167 je hlášeno jako nezvěstných. Reportéři bez hranic (RSF) označují Turecko za „největšího vězně novinářů na světě“.

Jak ale roste nedůvěra vůči státem řízeným sdělovacím prostředkům a zvyšují se způsoby informování občanů, zavedla vláda rozsáhlou cenzuru i v sociálních médiích. Prezident Erdogan prosadil v roce 2020 zákon o cenzuře sociálních sítí. Ještě před tím, než zákon vstoupil v platnost, úřady „odstranily“ více než 17 000 uživatelů sociálních médií.

Zpráva vykresluje obraz společnosti, která se více podobá stalinskému SSSR, nacistickému Německu nebo Severní Koreji. Obraz je obzvláště drsný a mnoho citovaných příkladů spolu s fotografiemi vyvrací veškerá tvrzení Erdogana a jeho spolupachatelů o demokracii, charitě a pomoci slabým a pronásledovaným. (Chvála uprchlické politiky Turecka z úst představitelů promigračních neziskovek zní neuvěřitelně.)

Orgány EU se přes všechna tato otřesná fakta opakovaně zdráhají uvalit jakékoli účinné sankce na Erdoganův režim. Osobně jsem v Evropském parlamentu navrhoval vypovězení celní unie EU – Turecko jako způsob, jimž by EU měla přispět k obraně dvou svých, Tureckem opakovaně vojensky napadaných, členských zemí, tedy Řecka a Kypru. Po invazi turecké armády do severosyrského kantonu Rojava, obývaného převážně Kurdy, a svědectví o četných válečných zločinech, jsem byl mezi těmi, kdo navrhli zavedení embarga na vývoz zbraní a vojenského materiálu do Turecka. V obou případech byl můj návrh probruselskou většinou odmítnut na základě stanoviska Evropské komise, podle níž je Turecko „důležitým obchodní partnerem EU.“

Důležitým obchodním partnerem EU je však i Rusko. Bez ruských dodávek plynu by se evropská energetika zastavila. Bez ruské ropy by polovina EU chodila pěšky a neměla by co jíst, protože do obchodů by bez pohonných hmot nebylo možné dovézt potraviny. Přesto si nejvyšší orgány EU po odsouzení „kritika Kremlu“ Alexeje Navalného za defraudaci honem pospíšily se schválením dalších protiruských sankcí. Proč tomu tak je? Protože ruský režim prezidenta Vladimíra Putina nepustil nadnárodní korporace do klíčových odvětví ruské ekonomiky – respektive je z nich vytlačil. Turecký fašistický režim je naopak k nadnárodním korporacím vstřícný a doslova jim zajišťuje otroky na práci v montovnách, které vyrábí zboží na vývoz do EU. Nakolik vrcholným evropským politikům a většině europoslanců skutečně jde o lidská práva, posoudí opět laskavý čtenář sám.