Sledujte nás na Telegramu: 👉 @cz24news
Nacistická propaganda vykreslovala Atlantický val jako neprostupnou pevnostní linii. Jaká však byla jeho skutečná bojová hodnota? Představoval pro vyloďující se jednotky vážnou překážku?
Když v červnu 1940 padla Francie, ovládalo nacistické Německo pobřeží západní Evropy od španělských hranic až po Norsko. Bylo však potřeba tuto dlouhou čáru zabezpečit proti případným pokusům Velké Británie o invazi. Jako nejohroženější se jevila oblast Pas-de-Calais na pobřeží průlivu La Manche, protože Británie odtud byla vzdálena jen 34 kilometrů.
Hitler už 16. července 1940 nařídil vybudovat zde opevněné dělostřelecké baterie a ty se postupně stavěly i v nejdůležitějších přístavech na pobřeží Atlantiku. Když potom Britové podnikli několik nájezdů na norské a francouzské základny ovládané Němci, rozhodlo vrchní velení Wehrmachtu v prosinci 1941 vybudovat podél celého pobřeží okupované Evropy linii železobetonových objektů, jež dostala název Atlantický val.
Hitler pak nařídil, že technické záležitosti opevnění bude mít na starosti Todtova organizace. Konečným cílem bylo vybudovat úctyhodný počet 15 000 pevnostních objektů, které měly přispět k zabezpečení pobřeží západní a severní Evropy vůči útoku z moře.
Výstavba opevnění
Todtova organizace měla vybudovat v jednotlivých oblastech vrchní stavební velitelství, kterým budou podléhat místní služebny, zásobovací jednotky, provozy pro dodávky stavebnin a také služebny Německé pracovní fronty DAF. Stavba nabyla gigantických rozměrů; pracovalo na ní celkem přes 400 000 osob, mezi nimi i řada válečných zajatců a vězňů koncentračních táborů. Není třeba dodávat, že tvrdé pracovní podmínky mnoho nedobrovolných dělníků nepřežilo.
Tempo výstavby bylo velice rychlé a termíny dokončení v mnoha případech stanovil Hitler osobně. V listopadu 1943 provedl inspekci dosud provedených příprav polní maršál Erwin Rommel, který byl na počátku toho měsíce Hitlerem pověřen dohledem nad budováním Atlantického valu a podle jeho koncepce se nyní kromě stavby železobetonových objektů začalo opevňovat i samo pobřeží.
Rostl zde důmyslný systém překážek, mnohé oblasti byly zaminovány a stavěly se také malé permanentní i polní objekty v bezprostřední blízkosti pláží, které měly svou palbou znesnadnit nepřátelské vylodění. Do června 1944 tak jen v samotné Francii spolykala výstavba valu 17 000 000 m3 betonu, 1 200 000 tun oceli a náklady přesáhly 3,7 miliardy říšských marek.
Podoba valu
Atlantický val představoval linii opěrných pěchotních bodů nacházejících se nedaleko pobřeží a vyzbrojených většinou protipěchotními a protitankovými zbraněmi. Jejich úkolem bylo zastavit vyloďující se nepřátelské pěší i mechanizované jednotky.
Největší koncentrace těchto objektů pochopitelně byla v takovém terénu, který se jevil jako nejvhodnější pro invazní operace. Řada z nich vznikla přímo na písčitých plážích Normandie. K zesílení této obranné linie se stavěly mohutnější železobetonové objekty pro dělostřelecké baterie, jejichž palba byla orientována směrem k moři. Ty se budovaly v místech s dobrým přehledem okolního terénu, odkud mohly palbou působit co nejúčinněji. Na zvlášť exponovaných místech se tyto baterie stavěly ve dvou sledech – první přímo na pobřeží a druhý o několik kilometrů dál ve vnitrozemí.
Opevnění obklopoval systém různých překážek, zátarasů a minových polí. Obzvlášť silně Němci opevnili přístavy Dunkerque, Calais, Boulogne, Le Havre, Cherbourg a další. Dobře totiž věděli, že bez nich by Spojenci nemohli zásobovat vyloděná vojska. Zmíněná města potom dostala statut pevností stejně jako strategicky významné Normanské ostrovy v Lamanšském průlivu, jež patřily Británii, a Němci je okupovali od léta 1940.
Připravenost k obraně
Objekty valu byly vyzbrojeny všemi možnými typy zbraní, přičemž nacisté využili také kořist ze skladů čs. armády. Je pochopitelné, že z finančních i dalších důvodů nemohl být val ve všech oblastech stejně silný: nejvíce se Němci zaměřili na místa, která se jevila pro invazi jako nejpříhodnější, a nejtěžší opevnění se proto nacházelo právě v okolí Calais.
Hustota opevnění v dalších částech Francie závisela na přírodních podmínkách a na stupni ohrožení dané oblasti. Solidně byla opevněna ještě Normandie a severní část poloostrova Cotentin, kde se kromě linií opěrných pěchotních bodů nacházely četné pobřežní baterie lehčích a středních ráží. Dál na jih už ovšem byly opevněny především přístavy. Počátkem června 1944 stálo v samotné Normandii 1 643 už dokončených objektů, 79 bylo rozestavěných a u 289 stavba ještě ani nezačala. Na jeden kilometr pláží zde v průměru připadalo 800 zátarasů či překážek a tisíce min.
Atlantický val: Jak vypadalo opevnění na jednotlivých plážích?
Smyslem německého Atlantického valu bylo vybudování 15 000 pevnostních objektů, které měly přispět k zabezpečení pobřeží vůči útoku z moře. Jak vypadalo opevnění na jednotlivých plážích a měl vůbec val smysl?
Pláž Sword
V úseku mezi řekou Seinou a pláží Sword se nacházelo celkem 11 baterií, z nichž například Benerville měla ve výzbroji šest kanónů ráže 155 mm. Během 6. června 1944 se na ni zaměřily bitevní lodě HMS Warspite a HMS Ramillies, ale jejich palba nedokázala německé obránce umlčet. Baterie kapitulovala až o tři dny později.
Stejnou výzbrojí disponovala baterie Houlgate, jež se stala terčem náletů již v dubnu. Dvě z jejích šesti děl tehdy Spojenci zničili, ale ostatní přečkala i silné ostřelování z lodí, načež svou palbou donutila Brity k vyklizení východní části Swordu. Až postup pozemních jednotek přiměl posádku baterie k ústupu.
Nejvíce však Brity a Kanaďany potrápila baterie Merville se čtyřmi 100mm kanóny. Ty totiž vzhledem ke svému strategickému umístění mohly palbou pokrýt většinu pláže a Spojenci se navíc mylně domnívali, že její výzbroj je silnější. Proto se již od března 1944 stala terčem série těžkých náletů, jimž ale železobetonové objekty odolaly. V průběhu dne D baterii obsadili výsadkáři, poškodili zařízení a poté se stáhli. Němci se pak vrátili a zprovoznili dvě z děl, která vedla palbu na invazní jednotky. Po několik týdnů se pak o ni úporně bojovalo a mnohokrát změnila majitele, než ji Spojenci počátkem srpna 1944 definitivně obsadili.
Juno a Gold
Na pláži Juno se vylodili Kanaďané, pro které představovala největší nebezpečí baterie Moulineaux (označována též jako Bréville) se čtyřmi 100mm houfnicemi z plzeňské Škodovky. Během bojů však situaci nijak významně neovlivnila. Jednotky britské 50. pěší divize na pláži Gold musely počítat s palbou baterie u obce Ver-sur-Mer vybavené stejnou výzbrojí jako Moulineaux. Nedaleko pobřeží pak na dominantní výšině stála baterie Mont Fleury se čtyřmi 122mm děly ruského původu. I když nebyla stavebně dokončena, uvítala vyloďující se vojáky palbou, obě baterie však britští pěšáci brzy dobyli. Stejný osud potkal již 6. června dvě německá dělostřelecká postavení u městečka Arromanches a také baterii nedaleko obce Vaux-sur-Aure vybavenou čtyřmi 105mm francouzskými děly.
Mnohem víc však mohla Spojence potrápit baterie Longues-sur-Mer, kterou se podařilo zlikvidovat až s vynaložením většího úsilí a jež představovala poslední významný německý opěrný bod v prostoru pláže Gold. Dál na západ směrem k Omaze se nacházely už jen menší železobetonové objekty vybavené děly slabších ráží, minomety či kulomety, ty však samy o sobě nemohly postup invazních jednotek nijak výrazněji zpomalit.
Omaha
Nejkrvavější boje probíhaly v průběhu invaze na pláži Omaha, kde se vylodily americké jednotky. Německá obranná postavení zde tvořilo osm lehkých dělostřeleckých baterií, 35 menších objektů vybavených děly ráže 75 mm a desítky stanovišť minometů, raketometů či automatických zbraní.
Největší nebezpečí však představovala baterie Pointe du Hoc nacházející se na skalním útesu ve výšce necelých 40 m nad mořem, odkud mohla ostřelovat celou pláž. Její výzbroj tvořilo šest 155mm kanónů K418 francouzské výroby s dostřelem 20 kilometrů. Ani tato baterie ještě nebyla stavebně dokončena, ale Spojenci na ni přesto podnikli první nálety již v dubnu 1944. Němci proto cenná děla z rozestavěné baterie odvezli do úkrytu vzdáleného asi 2 kilometry, což ovšem spojenecký průzkum neodhalil. Mezitím totiž byla k jejímu dobytí vycvičena speciální jednotka Rangers, která se 6. června v husté německé palbě vyšplhala na útes a postavení se značnými ztrátami obsadila. Po horolezeckém výkonu však Američané mohli jen s bezmocným vztekem zjistit, že kasematy jsou prázdné. Bránili se zde pak dva dny nepřátelským útokům, než je vysvobodily pozemní spojenecké jednotky.
Další významnou baterii v prostoru pláže představovala Maisy 2 (La Perruque) nedaleko vesnice Grandcamp vybavená čtyřmi 155mm francouzskými děly K414. Dostřelily až na pláž Utah, ale jejich palba neměla dlouhého trvání – brzy ji obsadili muži z americké 4. pěší divize.
Utah
Tuto pláž mohla od východu postřelovat čtyřmi děla baterie Maisy 1, která však také brzy padla do rukou příslušníků 4. divize. Celou pláž měla jako na dlani původně ruská 122mm děla K390/2 umístěná v počtu čtyř kusů do otevřených palebných postavení baterie St. Martin de Varreville. Spojenci nehodlali riskovat těžké ztráty, a proto na ni 29. května 1944 RAF směřovala těžký nálet, který děla zničil.
Během vylodění tak spojenecké vojáky postřelovaly zejména čtyři francouzské 105mm kanóny K331 patřící nedaleké baterii Azeville. Nejprve na ni zaútočili američtí výsadkáři, které ale Němci odrazili. V průběhu invazního dne pak její děla pálila do prostoru pláže a dobýt se ji podařilo až 9. června, kdy Američané plamenomety zapálili munici v jedné z kasemat, a ta explodovala. Němečtí vojáci poté kapitulovali.
Nejtěžší výzbrojí v celém prostoru vylodění pak disponovala rozestavěná baterie St. Marcouf, která měla čtyři 210mm kanóny Škoda K39/41 (v den D byly schopné palby jen tři), jedno 150mm francouzské dělo, šest 75mm protiletadlových kanónů a řadu lehčích zbraní, přičemž posádku tvořilo 300 námořníků. Spojenci se St. Marcouf snažili vyřadit leteckými útoky, ale hlavní výzbroj tím nepoškodili. V průběhu invaze baterie intenzivně pálila po spojeneckých lodích a podařilo se jí zasáhnout americký torpédoborec USS Corry (DD-463), který během manévrování najel na minu. O baterii se vedly rozhořčené boje až do 11. června.
Jaká tedy byla bojová hodnota Atlantického valu?
Boje v průběhu června 1944 jasně ukázaly, že opevnění samo o sobě invazní síly zastavit nemohlo. Jeho linie neměla zdaleka takovou hustotu, aby byla pro útočníka nepřekonatelná. V některých úsecích sice utrpěli Spojenci palbou z bunkrů a obranných po stavení vážné ztráty, ale ani to k zastavení postupu nakonec nestačilo. Pobřežní obrana Němců na plážích v Normandii byla ve většině případů překonána během prvních hodin po vylodění a jen pár baterií dokázalo odolávat několik dní.
ZDROJ: Válka REVUE Speciál
Prosím podpořte náš projekt!
Bez vaší pomoci se neobejdeme. Vaše příspěvky pomáhají zvládat opakující se měsíční platby a udržet portál v chodu. Potřebujeme vaši pomoc a podporu
CZK účet ve FIO bance (správce Slovanský Svět) :
Ú:2902573480/2010
IBAN:CZ4320100000002902573480 SWIFT: FIOBCZPPXXX
EURO účet ve WISE bank (správce Jie Liang) :
IBAN: BE62967308702361 Swift:TRWIBEB1XXX
Adresa banky: WISE EUROPE S.A., Avenue Louise 54, Room S52 Brussels 1050, Belgium
Děkujeme
Komentáře a diskuse jsou také otevřeny na našem Telegramu https://t.me/cz24news kde se automaticky zobrazují všechny články
Začněte diskusi