Sledujte nás na Telegramu: 👉 @cz24news
Když německá vojska horem pádem utíkala z Prahy i z dalších částí republiky před postupujícími jednotkami Rudé armády se strachem před zajetím v SSSR, kde povraždili miliony lidí a zničili značnou část evropského Ruska, do amerického zajetí, svezli se s nimi i masoví vrazi často v uniformách obyčejných vojáků. Většině z nich se podařilo proklouznout americkou kontrolou a časem se dostat do Bavorska.
Smolařem mezi nimi byl K.H. Frank. V Ejpovicích, pár kilometrů západně od Rokycan, byla náhodně zjištěna jeho totožnost. Jeho tvář byla příliš známá, než aby mohl zůstat nepoznán. Frank, jeden z pohlavárů tzv. sudetských Němců, dostal za zásluhy v protektorátu významnou funkci. Stal se říšským sekretářem. A během krátké doby se vypracoval na jednoho z největších německých sekerníků, kteří měli na rukou krev tisíců českých lidí. Češi to věděli a jeho tvář dobře znali. A tak jeden z českých četníků, tak se traduje, Američany na Franka upozornil. Ti jej po nějaké době přivezli do Rokycan na náměstí, kde v předstihu o jeho „návštěvě“ někteří již věděli.
Frank se tak octl tváří v tvář českým lidem. Ti ho přivítali nejen nadávkami, ale za nějakou minutu se tento masový zločinec octl v nebezpečí života. Američané, myslím si, že i čeští četníci, museli zasáhnout, aby ochránili Frankův život. Jinak by ho dav snad roztrhal. Ta nenávist Čechů vůči tomuto krvavému nelidovi byla obrovská. V tu chvíli explodovala. Jen s velkým úsilím se „zachráncům“ podařilo Franka dostat do auta a projet zástupem rozbouřeného davu.
Pro ty, kteří neznají činy K.H. Franka, byl výbuch nenávisti, něčím snad málo pochopitelným a zcela neočekávaným. Zvláště Američané neměli o tom, co se u nás dělo v průběhu druhé světové války a ještě před tím v r. 1937 a 1938 v pohraničí, téměř ani potuchy. Chápat vše mohl pouze ten, kdo tzv. protektorát prožil. 360.000 našich obětí mluví jednoznačnou řečí. V některých místech republiky došlo k tzv. divokým odsunům. Byly řešením vzniklé situace. Zdaleka ne ideálním. Uvolnily však napětí mezi českým a německým obyvatelstvem a předešly možným pogromům.
Ty by byly zřejmě, alespoň v některých místech, hodně krvavé. A pokud jde divoké odsuny, pak je nutné vědět, že v průběhu konání spojeneckého jednání v Postupimi je Spojenci vzali na vědomí a tím také legalizovali. Sám W. Churchill počítal s tím, že těsně po válce nejen v ČSR zahyne hodně Němců. Věděl, že tomu se nedá zabránit. Ale zdůraznil, při jednom hovoru s prezidentem E. Benešem, že poté se musí řici dost. Němci pak dostanou krátkou dobu na transfer a půjdou.
Z hlediska dalšího byla záchrana K.H. Franka pochopitelná. Náš soud jej odsoudil k smrti a trest byl vykonán. Pro nás se zachovaly zápisy z průběhu soudního přelíčení, samozřejmě i vyšetřovací protokoly, které jsou svědectvím o nelidských ohavnostech, jichž se Frank a jemu podobní na našem lidu dopustili. Jedním z jeho posledních zločinů byl rozkaz k popravě asi 50 mladých českých odbojářů v prvních dnech května 1945.
Pokud dnes někdo hodlá nějak umenšovat zločiny tohoto krvavého vraha českého lidu , vrchního zasloužilého sudeta, pak ve skutečnosti se snaží o přepisování dějin, které vychází z osnovy hodní Němci, zvláště ti tzv. sudetští, a zlí Čechové.
Nesnažme se ani my nějak dějiny „vylepšovat“. Snažme se je pochopit a objektivně vykládat. Je zcela přirozené, že po 70 letech bychom neměli žít v nepřátelství k nikomu. Hledat cesty bývalých protivníků k sobě je příkazem doby. Smiřovat se ale tak, že převezmeme sudetoněmecké vidění dějin, v žádném případě nelze. Učme se však z dějin! To je možné jen v tom případě, že historii budeme znát.
KONRÁD HENLEIN, “SUDETSKÝ NĚMEC”, ZRÁDCE A VÁLEČNÝ ZLOČINEC
Při zmínce o událostech kol mnichovské zrady v roce 1938 se ihned vybaví jméno Konráda Henleina. Tento učitel tělocviku z Aše se plně se svou stranou, Sudetendeutche Partei (SdP) podřídil plánům A. Hitlera na postupné zničení Československé republiky. Spolu a K.H. Frankem a dalšími se jim podařilo tento záměr splnit. Jak skončil Frank, je dobře známo. Méně se již ví, jak svou pozemskou pouť skončil K. Henlein.
V písemných materiálech jsem našel mnohé upřesňující záznamy. Pan učitel tělocviku měl rychlý vzestup, vyšplhal se věru vysoko. Jako gauleiter byl neomezeným pánem nad celou župou Sudety, vytvořenou po záboru našeho pohraničí Němci.
Do Aše, odkud odešel sloužit nacistům, se vrátil i v závěru druhé světové války. Přijel sem tak říkajíc na skok 19. dubna 1945. Rychle navštívil svého tchána a sekretariát NSDAP. Věděl, že americké jednotky jsou již na blízku. Proto téhož dne zajel se svou ženou a rodinou na tzv. Mannský dvůr (Lehnhof) u Dolního Žandova, nedaleko Chebu. Američané do Aše vstoupili 20. dubna 1945, a to již Henlein „úřadoval“ v loveckém zámečku na Kladské poblíž Mariánských Lázních. Svolal sem okresní vedení NSDAP, jehož jedinou péčí byla snaha zachránit vše, co se ještě dalo. Přestože byla situace bezvýchodná, spřádaly se zde i nereálné plány, jak ze všeho vyklouznout se zdravou kůží. Určitým optimismem hýřil i Henlein. Domluvil si na 5. května s Frankem schůzku na určeném místě mezi Prahou a Libercem s tím, že vyjedou naproti Američanům a budou s nimi jednat. Jedním z jejich požadavků bylo přání, aby Američané obsadili celé Čechy. Na schůzku vyjel Henlein se svým adjunktem, SA Gruppenführerem F. Mayem, ale čekali marně. Frank se nedostavil. Měl v Praze už kupu jiných starostí. Proto se Henlein přesunul do Liberce, kde byl jeho hlavní stan SdP. Tam se svými věrnými se horečně radil, co podniknout. Převládl názor jednat a Američany samostatně. 6. května mu bylo právě 47 let. Někdo se měl údajně Henleina zeptat, co udělá, když jednání skončí nezdarem. Řekl prý doslova: „Mám-li být zastřelen ať to udělají ti druzí, já si rozhodně vlastní rukou na život nesáhnu.“
Vyrazil tedy z Liberce na západ, kromě řidiče s adjunktem jej doprovázeli dva vládní úředníci – dr. Hübner a dr. Bayere, kteří měli být tlumočníky. Automobil, na kterém vlála bílá vlajka, byl americkou hlídkou zastaven u Lokte. O jeho příjezdu se vědělo. Americký důstojník Henleina vyzval, aby si přesedl do jeho vozu, že pojedou do města. Doprovod musel čekat. Po několika hodinách i oni skončili v Lokti. Tam se společně opět setkali. Henlein se tvářil sklesle. Doprovod byl zatčen. Župní vůdce byl odvezen do Chebu. Tam se dozvěděl trpkou pravdu – nikdo se s ním nebude zabývat, žádné jednání s velením US Army. Tak skončil jako jeho doprovod v zajateckém táboře. Odděleně byli znovu vyslýcháni. 9. května byli na nákladním autě odvezeni do Chebu.
Tím se Henlein přiblížil k závěru svého života. V prozatímním zajateckém táboře byl umístěn spolu se svým adjunktem Ulmannem mezi ostatní. Ulmann později tvrdil, že se Henlein rozhodl následovat A. Hitlera a vzít si život.
Henlein musel projít přísnou kontrolou a měl tedy k dispozici jen jednu možnost – použít své brýle. Rozbil je a střepy si přeřezal obě zápěstí, v noci a k ránu vykrvácel. Nahrála tomu nejen tma, ale i to, že Američané kolem půlnoci uspořádali velký ohňostroj, všude bylo plno křiku a veselí… Ulmann dodává, že jim byla zima a měli oba hlad. Henlein si lehl. Ulmann odešel, aby jej ve spánku nerušil. Až k ránu je probudil hluk a křik, že někdo spáchal sebevraždu. Spěchal honem k místu, kde zanechal Konráda. Místo bylo ale prázdné. O činu svědčila jen velká krvavá skvrna. Ulmann žádal o povolení navštívit Henleina v nemocnici, kam byl prý narychlo odvezen, prý ještě dýchal. Souhlas však nedostal.
Kolem smrti Henleina je několik verzí. Kromě brýlí měl prý použít i žiletku, uschovanou v botě. Mluví se též o podřezání břitvou. On i Ulmann si mohli vzít do tábora toaletní potřeby. Poslední verze je nepravděpodobná. Jakou to kontrolou by oba prošli? Měl být ubit při výslechu nebo zastřelen, tvrdí se též. Ovšem nabízí se otázka – pokud vykrvácel, muselo jít o sebevraždu? Úřední místa i náš tisk informovaly, že Henlein spáchal sebevraždu. Vše bylo odbito krátkou zprávou.
Henlein byl pochován na ústředním hřbitově v Plzni, v části, kde byli ukládáni Češi i Němci, jež smrt zastihla na samém konci války. Byl pohřben pod registračním číslem 2380 do hrobu č. 454 – 57, spolu s třemi dalšími v oddělení č. 77. V pozdější době toto oddělení bylo povrchově urovnáno a byl zde vztýčen jednoduchý dřevěný křížek. V Aši začal kariéru, z Liberce vládnul nad sudetskou župou, v Plzni našel bídný konec. Své 47. narozeniny přežil o pouhé dva dny.
Závěrem jednu zajímavost. Když Franka, který s rodinou utíkal z Prahy na západ chytili v Rokycanech, přivezli jej do Plzně k výslechu. Ten se odbýval na Slovanech v Zahradní ulici č. 72. Frank tam i přespal. Druhý den, když jej odváželi autem do Wiesbadenu, Henlein v Plzni umíral. Dr. B. Ečer, pověřený stíháním válečných zločinců, si pro Franka přijel 28. května. Na počátku rozhovoru mu řekl, že Henlein měl vlastně větší štěstí než on, Frank – nebude totiž souzen. Jak to?, zeptal se Frank. Odpověď byla krátká! Podřezal si žíly. Frank, válečný zločinec, kdysi prodávající v Karlových Varech knihy, mu jen suše odvětil: „Pěkné štěstí.“ Nemohl tehdy ještě tušit, že jej čeká oprátka na Pankráci.
Podle archivních materiálů zpracoval J. Sedlák, Plzeň
Poznámka redakce: Snad ještě jednu informaci. Matka Konráda Henleina byla Čěška, za svobodna se jmenovala Dvořáčková. Tak jeden z největších sudetských zločinců měl skutečně i české kořeny.
ZDROJ: České Národní Listy
Prosím podpořte náš projekt!
Bez vaší pomoci se neobejdeme. Vaše příspěvky pomáhají zvládat opakující se měsíční platby a udržet portál v chodu. Potřebujeme vaši pomoc a podporu
CZK účet ve FIO bance (správce Slovanský Svět) :
Ú:2902573480/2010
IBAN:CZ4320100000002902573480 SWIFT: FIOBCZPPXXX
EURO účet ve WISE bank (správce Jie Liang) :
IBAN: BE62967308702361 Swift:TRWIBEB1XXX
Adresa banky: WISE EUROPE S.A., Avenue Louise 54, Room S52 Brussels 1050, Belgium
Děkujeme
Komentáře a diskuse jsou také otevřeny na našem Telegramu https://t.me/cz24news kde se automaticky zobrazují všechny články
Začněte diskusi