Sledujte nás na Telegramu: 👉 @cz24news
Když jsem si v sobotním Právu přečetl článek bývalého českého premiéra, Petra Pitharta, plný útoků na III. československou republiku, tedy na období let 1945 – 1948 a na prezidenta Edvarda Beneše, bylo mi Pitharta líto. Nevím, proč to píše. Zda je to z přesvědčení nebo je to zadání anebo je to prostě věkem. Ve stejných novinách, kde Pithart zveřejnil svůj článek, tedy v Právu, se na dolní části titulní strany objevil nadpis, cosi v tom smyslu, že jsme se po roce 1945, tedy po osvobození sovětskou armádou (když odmyslím západní Čechy, které osvobodila americká armáda) stali sovětskou gubernií. Je to vědomé zkreslování dějin.
V roce 1945 po osvobození republiky, byla i přes velký nárůst vlivu komunistické strany v zemi, velká šance, že se bude stát ubírat správným směrem. Tedy na Západ. Že se tak nestalo, přispěla řada faktorů.
Lidé měli v paměti bezprecedentní zradu západních spojenců v Mnichově, která vydala Hitlerovi do rukou bez boje československý stát. Tedy zemi, která byla poslední demokracii ve střední Evropě a jejíž hospodářství se stabilizovalo po mohutném propadu v době hospodářské krize 30. let.
1. československá republika, byť většinu z nás k ní váže velký sentiment, a která je většinou českého obyvatelstva považována za dosavadní vrchol českých dějin, nebyla určitě státem blahobytu pro všechny. A zejména v sociální i národnostní oblasti zůstala za svými možnostmi a za tím, co by si představovali zakladatelé I. československé republiky.
Naprostá většina českého obyvatelstva tušila a věděla, jak neblahý osud chystali nacisté ve svých vyhlazovacích a germanizačních plánech českému národu. A vítězství nad nacismem bylo přičítáno, když ne jedině, tak především Rudé armádě. Můžeme dnes debatovat o tom, jak se na pomoci Rudé armádě podílely především Spojené státy i Velká Británie. Ale ty obrovské ztráty, které utrpělo sovětské obyvatelstvo v průběhu II. světové války, musely otřást každým. 27 milionů padlých sovětských občanů, z toho 15 milionů civilistů. Tedy lidí, kteří chtěli pokojně žít své životy. Stalinova despocie jistě nebyla státem hodným následování. Ale, ať je to, jak chce, Sovětský svaz přispěl rozhodující měrou k vítězství nad nacismem. To samozřejmě obrovským způsobem u nás posílilo prestiž komunistické strany.
Komunisté k vlastní škodě a ke škodě svého národa, bohužel, přes svá, možná z počátku vážně míněná slova o tom, že chtějí budovat u nás socialismus jiného typu než je ten sovětský, opustili tyto vzletné myšlenky.
Po zostření mezinárodních vztahů v letech 1946 – 1947 bylo zřejmé, že ve střední Evropě se může jen těžko uplatnit demokracie a pluralita stejného typu jako např. ve Francii nebo ve Velké Británii. Čeští komunisté od jisté chvíle usilovali o úplné převzetí státní moci. A o likvidování politických protivníků.
Svou malou schopností jim čelit se nekomunistické politické strany dostaly do pozice jen těžko politicky udržitelné. A to již v průběhu roku 1947. Přitom se zdálo, že síly demokracie posilují. Na brněnském sjezdu ČSSD v závěru roku 1947 zvítězil kandidát stranického středu, Bohumil Laušman. A propadl tam zjevný exponent komunistů a tajný agent sovětské zpravodajské služby Z. Fierlinger.
Tedy nebylo vše ztraceno už v květnu 1945 a není pravda, že jsme se již tehdy stali nějakou gubernií Sovětského svazu. Je potřeba věci posuzovat v kontextu doby. I lídři nekomunistických politických stran oceňovali roli Sovětského svazu ve vítězství Spojenců nad nacistickým Německem. Stejně tak prezident Beneš. A těžko ho za to dnes odsuzovat.
V každém případě mohly demokratické strany v letech 1945 – 1948 postupovat koordinovaněji, chytřeji, taktičtěji i důrazněji vůči komunistům.
Cílem mělo být alespoň na přechodnou dobu docílit režimu podobného, jako se ustavil ve Finsku. Finsko si v zásadě po roce 1945 po celou dobu dodnes udrželo jak pluralitní charakter své demokracie, tak svobodné hospodářství a podnikání a svobodný národní život. Toto všechno Československo po únoru 1948 ztratilo. Psát dnes o tom, k čemu se snižují někteří pisatelé, že Československo padlo 9. května 1945 z moci jedné diktatury pod vládu diktatury jiné, je jednak sprosté a jednak nesmyslné. Sprosté a vulgární vůči garnituře demokratických politiků, kteří se pohybovali v nesnadném politickém terénu té doby. A vlastně je to v rozporu s fakty. Lidé z generace mých rodičů i moji rodiče rádi vzpomínali na demokratickou epizodu od konce války do únorového převratu v roce 1948. A nenávist vůči Edvardu Benešovi není také ničím překvapivým. Objevovala se v jistých kruzích už za I. republiky a objevuje se v jistých kruzích, které by rády přepsaly české dějiny, i dnes.
AUTOR: Jiří Paroubek
Prosím podpořte náš projekt!
Bez vaší pomoci se neobejdeme. Vaše příspěvky pomáhají zvládat opakující se měsíční platby a udržet portál v chodu. Potřebujeme vaši pomoc a podporu
CZK účet ve FIO bance (správce Slovanský Svět) :
Ú:2902573480/2010
IBAN:CZ4320100000002902573480 SWIFT: FIOBCZPPXXX
EURO účet ve WISE bank (správce Jie Liang) :
IBAN: BE62967308702361 Swift:TRWIBEB1XXX
Adresa banky: WISE EUROPE S.A., Avenue Louise 54, Room S52 Brussels 1050, Belgium
Děkujeme
Komentáře a diskuse jsou také otevřeny na našem Telegramu https://t.me/cz24news kde se automaticky zobrazují všechny články
Začněte diskusi