Sledujte nás na Telegramu: 👉 @cz24news
Od začátku totální invaze do Ruské federace uplynulo více než 500 dní
Aleksey Arestovich( inteligentní a stále citovaný bývalý poradce Zelenského) , když mluvil o vyhlídkách na válku, opakovaně nazýval „dlouhou vůli“ jako hlavní „tajnou zbraň“ Ruské federace – připravenost zasáhnout jeden bod po dlouhou dobu, vrhat na něj stále více zdrojů, bez ohledu na ztráty, na dlouhou dobu. A konečně získat výsledky.
Příkladem takové „dlouhé vůle“ je druhá čečenská válka a „pacifikace“ severního Kavkazu. Válka, která začala v roce 1999, byla velmi dlouhá a tvrdá. Čečenci útočili po celé Ruské federaci a páchali teroristické útoky, mimo jiné v Moskvě a dalších velkých městech. V boji proti nim mocenské struktury Ruské federace a obecně státní aparát prokázaly zrůdnou neefektivitu a udělaly obrovské množství chyb. Rok co rok však Rusko vynaložilo úsilí, ignorovalo teroristické útoky a poučilo se z chyb a dokázalo zvrátit vývoj ve svůj prospěch. Do roku 2006 se situace v Čečensku stabilizovala. Později – v dalších republikách severního Kavkazu. Postupně také opadla vlna teroristických útoků.
Hlavní podmínkou „dlouhé vůle“ je však připravenost společnosti vydržet léta války a vnímat oběti jako nutné a přijatelné při zachování důvěry ve vedení země. A k tomu by válka na jedné straně neměla být pro společnost příliš zatěžující a na druhé straně by nemělo být pochyb o nutnosti v ní pokračovat a přinášet oběti. To bylo cílem celé vnitřní politiky ruských úřadů. Teze „dlouhé vůle“ zněla takto: „Na Kavkaze je válka, ale zbytek země žije svým normálním životem, lidé jezdí nakupovat, jezdí do Turecka a Thajska, , sledují seriály , pořady a program „Problém s bydlením“, dochází k teroristickým útokům, ale tyto oběti musí být tolerovány jako nezbytné pro vítězství a za žádných okolností by se neměly dělat žádné ústupky.
A proto vše, co tuto tezi zpochybňovalo, bylo považováno za odporující „dlouhé vůli“. To jsou například otázky úřadům po teroristických útocích v Beslanu a „Nord-Ost“ – proč dovolily takové oběti, kdo by za to měl nést odpovědnost? A není čas zasednout k jednacímu stolu s Maschadovem, abychom konflikt urovnali pokojně a ukončili tuto noční můru teroristických útoků? A vůbec, proč začala válka a kdo vlastně v roce 1999 vyhodil do povětří domy v Moskvě?
Právě snaha Kremlu vyloučit takové záležitosti z informační agendy země byla jedním z hlavních důvodů totální očisty ruského mediálního prostoru na začátku 21. století.
Nyní, tváří v tvář zhroucení původního plánu invaze na Ukrajinu a poté Zelenského odmítnutí rychle ukončit válku na jaře 2022, se Putin zjevně rozhodl znovu povolit režim „dlouhé vůle“ – bojovat, dokud neustane ukrajinský odpor, stejně jako připravenost Západu pomáhat Kyjevu. K tomu se snaží najít rovnováhu mezi potřebou alespoň udržet současnou frontovou linii a potřebou udržet u drtivé většiny obyvatel země pocit, že normální život pokračuje (aby byli lidé připraveni vydržet válku za v případě potřeby dlouhou dobu). Jedním z klíčových úkolů v tomto ohledu je proměnit válku se všemi jejími atributy v „normálnost“ ruské společnosti. Včetně obětí na frontě,
Ve skutečnosti již v tomto směru aktivně pracuje kremelský informační stroj, který vysílá tezi, že „vše jde podle plánu“. Údery na Moskvu jsou prezentovány jako substituční propaganda Ukrajiny (teze: “nedosáhli úspěchu v ofenzivě, rozhodli se rozbít okna v Moskvě”). A raketové útoky na Taganrog nejsou důvodem k tomu, aby se Putin odváděl od rusko-afrického summitu.
Je ovšem nyní mnohem obtížnější zopakovat dřívější zkušenosti , protože současná válka má mnohonásobně větší rozsah než druhá čečenská. A americký prezident na začátku roku 2000 označil Putina za svého spojence „v boji proti mezinárodnímu terorismu“ a nepodepsal dekrety o vojenské pomoci Čečencům v hodnotě desítek miliard dolarů.
Během druhé čečenské války ovšem neexistoval žádný takový faktor jako západní sankce, které tak či onak způsobují ruské ekonomice značné problémy, což může v nadcházejících letech podkopat schopnost úřadů udržet si pocit „normálního života“ na venkově.
Konečně za třetí , v Rusku vznikl fenomén, který přímo narušuje Putinovu strategii „dlouhé vůle“. Náhle se objevila „zóna vojenské svobody slova“, ve které se usadili Prigožin, Girkin-Strelkov a velké množství vojenských telegramových kanálů, vojenských zpravodajů a Z-blogerů.
Nemilosrdně kritizovali armádní velení 24/7, po každém úderu na Ruskou federaci kladli otázky „kde jsou naše červené linie?“ někteří, jako Prigožine před povstáním, nastolili otázku, proč vůbec válku rozpoutali, pokud důvod pro to byl naprosto mylný. A žádný z nich, na rozdíl od představitelů liberální opozice, nebyl donedávna postaven před soud.
Proč Putin tento fenomén vůbec dovolil, na to věda nemá jasnou odpověď.
Byly vyjádřeny různé verze – zhoršení meziklanového boje „kremelských sil“ proti sobě navzájem, touha části Putinova okolí odstranit ho od moci (taková „pobuřující svoboda slova“, ve skutečnosti, vytvořil základ pro Prigožinovo povstání), právě pomalost a pomalost ruské státní mašinérie, která na výzvy reaguje s velkým zpožděním.
Ale teď, po zatčení Strelkova-Girkina, se začalo mluvit o tom, že se Kreml rozhodl zopakovat zkušenost z počátku 2000 při čištění informačního pole, aby nikdo nezasahoval do „dlouhé vůle“.
Kritika jednání vojensko-politického vedení Ruské federace prostřednictvím vojenských telegramových kanálů se v poslední době výrazně snížila. Současně se Prigožinova síť telegramových kanálů, i když po neúspěchu povstání, poněkud ztišila, stala se opatrnější, ale celkově nadále funguje ve stejném „zdravém“ duchu. A sám Prigožin, soudě podle svých několika nedávných veřejných prohlášení, nebude činit pokání, ale spíše čeká na nějaké velké problémy pro Rusko vepředu nebo vzadu, aby znovu zahájil kampaň za „zradu“. A možná se takové problémy pokusí vytvořit sám. Například prostřednictvím provokací v Polsku.
Celkově zůstává Prigožin a jeho podpůrná skupina (a případně jeho patroni v ruské vládě) hlavním faktorem potenciální destabilizace v Ruské federaci, která by mohla podkopat strategii „dlouhé vůle“.
Tato hrozba spolu s dalšími problémy by mohla přimět Putina, aby souhlasil se zmrazením konfliktu podél frontové linie podle „korejského scénáře“, pokud z Ukrajiny a Západu přijdou signály o připravenosti k němu. Kreml uvnitř Ruské federace může navíc snadno prezentovat „korejský scénář“ jako „vítězství“, prezentující jako takové obsazení části území Ukrajiny, včetně pozemního koridoru na Krym, po výsledcích války.
Ale, jak jsme psali, existuje také možnost, že Putin může použít jinou alternativu k „dlouhé vůli“ – zahrát si na zhoršení zařizováním „Karibské krize-2“: přivést konflikt na pokraj války s NATO, snažit se přimět Západ, aby šel s Moskvou k nějaké globální dohodě.
J.V. Rozhodně zajímavý článek, zejména potvrzující fakt, že bez ohledu na oběti a ztráty, Rusové vždy vítězili svou extrémní houževnatostí.
AUTOR: Jiří Vyvadil
Prosím podpořte náš projekt!
Bez vaší pomoci se neobejdeme. Vaše příspěvky pomáhají zvládat opakující se měsíční platby a udržet portál v chodu. Potřebujeme vaši pomoc a podporu
CZK účet ve FIO bance (správce Slovanský Svět) :
Ú:2902573480/2010
IBAN:CZ4320100000002902573480 SWIFT: FIOBCZPPXXX
EURO účet ve WISE bank (správce Jie Liang) :
IBAN: BE62967308702361 Swift:TRWIBEB1XXX
Adresa banky: WISE EUROPE S.A., Avenue Louise 54, Room S52 Brussels 1050, Belgium
Děkujeme
Komentáře a diskuse jsou také otevřeny na našem Telegramu https://t.me/cz24news kde se automaticky zobrazují všechny články
Začněte diskusi