Sledujte nás na Telegramu: 👉 @cz24news
USA / RUSKO: Nedávno, dne 16. dubna 2024, se konala ve Washingtonu pseudovědecká konference Russia’s Rupture and Western Policy
(Rozbití Ruska a západní politika) (srov. https://www.youtube.com/watch?v=8QYYW_9jTR8)
Byla to jedna z mnoha akcí, jejichž cílem je připravovat živnou půdu pro rozbití současného suverénního státu Ruské federace na několik desítek malých státečků, které by Spojené státy mohly snadno ovládnout a pak drancovat. Konferenci zorganizovala nadace Jamestown Foundation a Free Nations of Post-Russia Forum (FNPF).
Obě tyto organizace vykonávají protiruské aktivity a zvláště velké nebezpečí pro Rusko představuje FNPF, jehož hlavním cílem je roztříštění Ruska na „41 nezávislých, svobodných, rozvinutých a úspěšných států namísto jednoho bláznivého Impéria…“ (https://www.freenationsrf.org/en)
Není náhoda, že se uvedená konference konala na území USA. Takové aktivity nacházejí maximální vstřícnost ze strany americké administrativy. Vždyť americké plány na rozbití Ruska zevnitř a ovládnutí jeho bohatství nejsou ničím novým. Političtí jestřábi ve Washingtonu už celá desetiletí podnikají aktivity, směřující k rozbíjení cizích zemí. Již „během studené války USA sponzorovaly separatistické skupiny v Sovětském svazu. V 90. letech NATO v čele s USA úspěšně zlikvidovalo Jugoslávii. Bílý dům dlouhodobě sponzoruje separatisty v čínských regionech jako Tibet a Sin-ťiang, Hongkong a Tchaj-wan. Neokonzervativní osobnost a příští americký viceprezident Dick Cheney po pádu Sovětského svazu snil o rozdělení Ruska na několik menších zemí.“
(https://nvo.ng.ru/gpolit/2022-07-07/1_1196_usa.html)
Jenže Dick Cheney nebyl jediný americký politik, který usiloval o rozbití Ruska. Takových politiků bylo a je v USA mnoho. Se zcela konkrétními představami o rozbití Ruska přišel v roce 1997 bývalý poradce pro národní bezpečnost USA Zbigniew Brzezinski, který v článku, zveřejněném v časopise Foreign Affairs, navrhoval vytvořit z Ruska „volnou konfederaci sestávající z Evropského Ruska, Sibiřské republiky a Republiky Dálného východu.“ (https://nvo.ng.ru/gpolit/2022-07-07/1_1196_usa.html)
Je to velký nevděk amerických politiků vůči Rusku. O to větší, že Spojené státy si dodnes zachovaly svoji územní rozlohu a své mocenské postavení ve světě především díky Rusku. Svědčí o tom historická fakta, která jsou dnes většině populace téměř neznámá, přestože jsou dostupná všem, kteří tuto problematikou studují. Paradoxně právě Rusko se nejvíce přičinilo o to, že Spojené státy jsou dnes nejmocnější zemí Západu.
Spojené státy vděčí za svou nezávislou existenci, kterou dosáhly ve druhé polovině 18. století, několika spojencům, mezi nimiž bylo kromě Francie, Španělska a Nizozemska i carské Rusko. 1. září 1775 se obrátil anglický král Jiří III. na ruskou carevnu Kateřinu II. se žádostí o vojenskou pomoc v boji se vzbouřenými koloniemi v Americe. Carevna však odmítla. V dopise králi Jiřímu III. ze 4. října (podle juliánského kalendáře 23. září) 1775 carevna Kateřina II. mimo jiné píše, že „ani jedna z mocností, etablovaných v Novém světě, by nereagovala příznivě na příchod tak velké zahraniční armády… To by se s největší pravděpodobností odrazilo v nepokojích v Evropě a otevřelo by se bojiště pro zahraniční válku místo toho, aby byl Anglii z té strany poskytnut klid a mír, k čemuž by směřovaly mé plány a touhy.“ (http://militera.org/books/pdf/docs/sb_russia-usa.pdf, s. 35)
Rusko se tedy nezapojilo do vojenských operací na straně Anglie a tento postoj ocenili američtí představitelé, mimo jiné George Washington, první americký prezident.
Navíc od roku 1780 ruská carevna požadovala dodržovat námořní neutralitu, která pozitivně ovlivnila námořní obchod během nepřátelských akcií na americkém kontinentu.
V deklaraci Kateřiny II. vládám Anglie, Francie a Španělska ze dne 10. března (28. února) 1780 jsou mimo jiné stanoveny požadavky, aby lodě neutrálních států mohly volně plout z jednoho přístavu do druhého i při pobřeží bojujících národů a aby mohly volně obchodovat s výjimkou vyhrazeného zboží. Zablokovat přístavy by bylo možné ve smyslu této deklarace jen v případech, že by vplutím některé z lodí mohlo dojít ke zjevnému ohrožení některé z bojujících stran. Sama ruská carevna v závěru deklarace vyjadřuje „naději, že bojující mocnosti, proniknuté smyslem pro pravdu a spravedlnost, kterým je i ona oduševnělá, prokáží podporu při naplňování jejích spásonosných záměrů, tak zjevně zaměřených ve prospěch všech národů a dokonce i ve prospěch samotných bojujících, a v důsledku toho dají svým admiralitám a velícím důstojníkům odpovídající pokyny, v souladu s výše uvedenými zásadami…“ (http://militera.org/books/pdf/docs/sb_russia-usa.pdf, s. 60)
Když se k této neutralitě připojily další státy, zformovala se Liga neutrálních států. Liga garantovala jejím členům právo obchodovat s bojujícími zeměmi a ochotu bránit jej i vojensky. Proto byla Liga neutrálních států právem považována v USA za přímého spojence. Rusové navíc vyslali tři eskadry námořních sil na nejvýznamnější námořní cesty v zájmu dodržování zásad ozbrojené neutrality. Američané vysoce oceňovali toto počínání ruské carevny. Svědčí o tom poselství prezidenta Kontinentálního kongresu Samuela Huntingtona v říjnu 1780, ve kterém vyjádřil vděk Rusku jako „velkému a dobrému spojenci“. (Korionov, V.: USA – ilúzie a skutočnosť. Bratislava: Pravda, 1975, s. 184)
Oficiální vztahy Spojených států a Ruska se začaly formovat kolem roku 1798, v době panování cara Pavla I. Tento panovník vydal v roce 1799 dekret o vzniku Rusko-americké společnosti, která hájila zájmy Ruska na americké půdě a skládala se z několika menších soukromých kupeckých společností.
Po vzniku Rusko-americké společnosti se předpokládalo brzké navázání diplomatických styků Spojených států a Ruska, avšak kvůli nečekané smrti ruského panovníka Pavla I. byl podpis oficiálních dokumentů odložen o několik let. K navázání oficiálních diplomatických vztahů obou zemí došlo v roce 1809. Američanům velmi záleželo na dobrých vztazích s carským impériem, a proto byl prvním vyslancem v Rusku jmenován ostřílený diplomat John Quincy Adams, který byl synem druhého amerického prezidenta Johna Adamse. Později se i on sám stal v pořadí šestým americkým prezidentem.
Od tohoto momentu se začaly intenzivně rozvíjet americko-ruské vztahy. Potěšitelně rostla i vzájemná obchodní výměna.
Rok 1812 je v povědomí Evropanů spojován s válkou Napoleona proti Rusku. Již méně známý je fakt, že v témže roce začala i jiná válka na opačném konci světa – v Severní Americe. Byla to britsko-americká válka, vyhlášena 18. června 1812 jako první oficiální válka USA proti jiné zemi. Hlavní příčinou války byla britská a francouzská námořní blokáda, poškozující Spojené státy, ale i obchodní partnery země, například Rusko. Američany však zároveň lákala vidina územních zisků na americkém kontinentu na úkor evropských mocností, zaměstnaných válkami s Napoleonem. Jedním z expanzionistických cílů USA byla i anexe Kanady, avšak tento příliš ambiciózní plán evidentně převyšoval reálné možnosti Spojených států.
Rusko se ocitlo v delikátní situaci. Potřebovalo totiž pozitivní vazby na obě strany konfliktu. Životně důležité pro zemi, ohroženou Napoleonem I., bylo vytvoření protinapoleonovské koalice, jejíž součástí by byla Velká Británie. Již v červenci 1812 byla uzavřena mírová smlouva mezi britským impériem a carskou říší, kterou byla ukončena anglo-ruská válka (1807 – 1812).
Rusko mělo eminentní zájem na rozvoji obchodu s USA a nezastavilo se dokonce ani při přímém narušení kontinentální blokády. Například v prosinci 1810 odmítlo splnit Napoleonovy požadavky na zavření ruských přístavů pro americké lodě. Na základě dekretu z 30.12.1810 byly ruské přístavy otevřeny pro všechny lodě kromě anglických. Také toto vedlo Napoleona k útoku na carské impérium v roce 1812.
Ruská říše tedy potřebovala dobré vztahy s oběma bojujícími stranami, jak s USA, tak s Velkou Británií. Jako nejlepší řešení se Rusku jevilo ukončení válečného konfliktu, proto se již v září 1812 nabídlo bojujícím stranám jako zprostředkovatel mírového urovnání konfliktu, avšak Velká Británie tuto nabídku odmítla. Přesto se ruská diplomacie nevzdala a díky jejímu vytrvalému působení došlo k urychlení mírových jednání mezi USA a Velkou Británií. Nakonec dosáhla americká strana významných ústupků a 24. prosince 1814 byla podepsána ve vlámském Gentu mírová smlouva, velmi příznivá pro USA. Američtí představitelé vysoce ocenili angažovanost ruské diplomacie v tomto konfliktu.
Nebyl to však poslední případ pomoci Ruska Spojeným státům v nejtěžších momentech jejich existence. Určitě nejcennější byla pomoc carské říše zaoceánské velmoci během občanské války mezi Severem a Jihem v letech 1861 až 1865. Rusko tehdy rozhodujícím způsobem přispělo k zachování Spojených států jako celku. Když se v letech 1860 – 1861 odtrhly otrokářské jižní státy od Unie, hrozilo, že se Spojené státy rozpadnou. V roce 1861 začal vojenský konflikt Jihu proti Severu a obě bojující strany hledaly spojence. Zatímco Velká Británie a Francie se staly spojenci jižní Konfederace, Rusové podpořili Sever. V řadách federální armády se vyznamenali ruští dobrovolníci a jednoho z nich, Ivana Vasiljeviče Turčaninova, dokonce přímo Abraham Lincoln jmenoval brigádním generálem.
Po výrazném zhoršení postavení Severu se prezident Lincoln zvláštním dopisem obrátil na ruskou vládu, která i tentokrát poskytla pomoc. V rozhovoru s Bayardem Taylorem, který byl tehdy chargé d’affaires USA v Petrohradě, ruský ministr zahraničních věcí Alexander Michajlovič Gorčakov dne 27. září 1862 řekl: „Přejeme si především zachování Americké unie… Nemáme nepřátelství vůči lidem z jihu.“ (https://www.history.navy.mil/research/library/online-reading-room/title-list-alphabetically/r/the-russian-navy-visits-theunited-states.html, s. 19)
29. října 1862 ruský ministr zahraničí Alexander Michajlovič Gorčakov řekl čerstvému americkému chargé d’affaires Bayardu Taylorovi, který byl téhož roku jmenován do diplomatických služeb USA v Petrohradě, mimo jiné i tuto památnou větu: „Rusko samotné stálo při vás od úplného začátku a bude i nadále stát při vás.“ (http://cejsh.icm.edu.pl/cejsh/element/bwmeta1.element.ojs-doi-10_12775_SDR_2013_18/c/SDR.2013.18-7991.pdf, s. 17)
V následujícím roce do přístavů v New Yorku a San Francisku současně vpluly dvě ruské eskadry a zabránily vojenské intervenci Velké Británie a Francie. Psal se rok 1863 a také díky této pomoci Ruska americký Sever později zvítězil.
Když ruský diplomat Eduard Andrejevič Stekl informoval Gideona Wellese, ministra námořnictva prezidenta Abrahama Lincolna, o připlutí ruských lodí na pomoc americkému Severu, Gideon Welles dne 23. září 1863 odpověděl:
„Ministerstvo s velkým potěšením přijalo zprávu, že eskadra ruských válečných lodí je v současnosti u přístavu v New Yorku…“ (https://www.history.navy.mil/research/library/online-reading-room/title-list-alphabetically/r/the-russian-navy-visits-theunited-states.html, s. 10)
Později si do deníku zapsal mimo jiné tato památná slova: „Bože, žehnej Rusům!“ (https://www.history.navy.mil/research/library/online-reading-room/title-list-alphabetically/r/the-russian-navy-visits-theunited-states.html, s. 11)
Ministr Seward psal 23. prosince 1863 Bayardu Taylorovi:
„Pokud jde o Rusko… má naše přátelství, v každém případě, přednostně před jakoukoli jinou evropskou mocností, jednoduše proto, že nám vždy přeje všechno dobré a nechává nás řídit naše záležitosti tak, jak my považujeme za nejlepší.“ (https://www.history.navy.mil/research/library/online-reading-room/title-list-alphabetically/r/the-russian-navy-visits-theunited-states.html, s. 20)
Když v létě roku 1864 eskadry Rusů opouštěly americké vody, byly doprovázeny vděčností Američanů, kteří mnoho amerických osad pojmenovali v 19. století jmény ruských měst. I proto najdeme na území USA města Moscow, Odessa, St. Petersburg, Sevastopol, atp.
Bez pomoci Ruska by dnešní Spojené státy nemusely být spojenými, ale rozdělenými státy. Mohlo by jít o dvě země na území původně jedné velké. Konečně, uznávají to i někteří významní Američané. Publicisté D. Pearson a D. Anderson v roce 1958 konstatovali: „Sever vydržel v nejkritičtějším roce občanské války díky spojenectví s Ruskem. Bez tohoto spojenectví by Spojené státy v našich současných dnech měly možná dvě rozdílné vlády.“
(Korionov, V.: USA – ilúzie a skutočnosť. Bratislava: Pravda, 1975, s. 187)
Je krutým paradoxem doby, že se na tyto důležité historické skutečnosti v současné době zapomíná. Američtí politici by měli poctivěji studovat historii, aby pochopili, že bez pomoci Ruska by zřejmě dnešní Spojené státy nebyly tak silné, jak jsou. Ale zdá se, že američtí politici jsou nepoučitelní. Snaží se zničit Rusko za každou cenu. To Rusko, díky kterému se Spojené státy v občanské válce Jihu proti Severu nerozpadly na dvě državy, ale zůstaly jednou velkou suverénní zemí.
V této souvislosti je třeba připomenout, že vztahy Ruska a USA byly nadstandardně dobré od dob vzniku USA až do konce 19. století, ačkoli i v tomto období se vyskytla období jistého napětí.
Od začátku 19. století vyvíjeli američtí politici a diplomaté nátlak na carskou říši ve snaze přimět Rusy, aby se vzdali území na americkém kontinentu. V zájmu zachování dobrých vzájemných vztahů carské impérium ustoupilo a v roce 1824 se podpisem Rusko-americké smlouvy zřeklo svých území na severozápadním, tichooceánském pobřeží Ameriky ve prospěch USA. Ponechalo si jen Aleutské ostrovy a Aljašku.
Smlouva vstoupila v platnost v lednu 1825 a znovu optimalizovala vztahy mezi oběma velkými státy. Jenže na carském dvoře se po podpisu této smlouvy začaly množit hlasy, že Rusko by se mělo vzdát i jiných svých severoamerických území. Význam těchto území pro carské impérium byl zpochybňován a prioritu měly ruské zájmy v Evropě. Tyto úvahy vedly nakonec k tomu, že v roce 1867 prodalo Rusko Spojeným státům i Aljašku.
Od osmdesátých let 19. století se situace začala měnit a tradičně dobré vztahy obou mocností dostávaly vážné trhliny. Vznikaly první velké konflikty, hraničící s nepřátelstvím. Důvodem byla snaha USA upevnit si svoji geopolitickou pozici v tichooceánské oblasti. Američané chtěli dát pocítit Rusku svou moc, proto přistoupili k několika nepřátelským aktům. Dokonce v roce 1886, kdy Kongres na podnět prezidenta Grovera Clevelanda uskutečnil zasedání s cílem stanovit budoucí politiku USA v tichooceánském prostoru, bylo za jediného potenciálního nepřítele, schopného ohrozit zájmy Spojených států, označeno Rusko. Američané žárlivě sledovali růst ruského vlivu v Asii, proto v roce 1895 nepodpořili ruskou snahu o získání strategického přístavu Port Arthur na rozdíl od Francie a Německa, které se naopak postavily na stranu Ruska. Rusko však přesto získalo v roce 1898 tento přístav do pronájmu od Číny na 25 let a to prohloubilo antagonismus mezi USA a Japonskem na jedné straně a Ruskem na straně druhé.
Politickou situaci v regiónu začaly v roce 1895 ohrožovat výsledky první čínsko-japonské války, po které byla pobřežní Čína rozdělena a kolonizována imperialistickými evropskými mocnostmi, soutěžícími o rozdělení sfér vlivu v této oblasti. Spojené státy po vítězství ve španělsko-americké válce (1898) a po získání kontroly nad Filipínskými ostrovy a Guamem doufaly v rozšíření své vlastní přítomnosti v Asii a obávaly se toho, že po rozdělení Číny budou ohroženy americké politické a obchodní zájmy v této zemi. V roce 1899 Spojené státy vyhlásily takzvanou politiku otevřených dveří, jejímž cílem bylo zastavit imperialistickou expanzi Ruska ve východní Asii a zajistit všem zemím možnost volně obchodovat s Čínou tak, jak to garantovala Nankingská smlouva z roku 1842. Politika otevřených dveří, kterou prosazoval John Hay, ministr zahraničních věcí USA, byla reakcí na vývoj událostí v regionu.
I když politika otevřených dveří nikdy nebyla formálně ratifikována jako smlouva, celá desetiletí formovala americkou zahraniční politiku USA v Asii.
Přítomnost cizích mocností a postupné rozdělování Číny vyvolávalo masové vlny nepokojů populace země. V důsledku neúrody a hladomoru došlo roku 1899 v severovýchodní Číně k velkému povstání vůči cizincům. Situace se mimořádně vyostřila v roce 1900, kdy se povstalci dostali až do Pekingu a císařovna vdova Cch’-si, která jako regentka vládla Číně od roku 1861, pod tlakem povstalců vyhlásila válku cizím mocnostem. Vzápětí došlo k obklíčení cizinecké čtvrti a situace se stala neudržitelnou po zavraždění německého velvyslance. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Vytvořila se velká protičínská vojenská koalice, ve které byly USA, Rusko, Velká Británie, Japonsko, Francie, Německo, Rakousko-Uhersko a Itálie. Právě tato skutečnost znovu dočasně spojila USA s carským impériem. Čína byla poražena v roce 1901 a na dlouhou dobu vydána napospas vítězům.
Na začátku 20. století se vztahy mezi USA a Ruskem začaly znovu zhoršovat. Spojené státy se rozhodly vojensky i finančně podporovat Japonsko, které v rusko-japonské válce (1904-1905) porazilo zaostalou a slabou ruskou armádu. Spojenectví USA s Japonskem výrazně zhoršilo rusko-americké vztahy.
Situace se změnila až v letech první světové války, do které vstoupilo carské impérium po boku USA na straně Dohody proti koalici Německa, Rakousko-Uherska, Osmanské říše a Bulharska. Jenže rok 1917 znamenal na dlouhou dobu přerušení tradic relativně dobrých rusko-amerických vztahů v minulosti. Až na krátká období druhé světové války, kdy USA a SSSR společně bojovaly proti nacistickému Německu a jeho spojencům, to bylo období militantní konfrontace, které po druhé světové válce několikrát přivedlo svět na pokraj jaderné apokalypsy. Proces výrazného oteplování vzájemných vztahů dvou jaderných supervelmocí začal od roku 1985, po příchodu Michaila Sergejeviče Gorbačova do čela sovětských komunistů, především však po pádu SSSR v roce 1991. Nebyl to však idylický stav, protože i v tomto období docházelo k diplomatickým konfliktům a také neshodám mezi USA a Ruskem v rámci Rady bezpečnosti OSN.
Postoje amerických politiků v tomto období nebyly jednoznačné. Dne 27. května 2022 byl v americkém intelektuálním žurnálu The Atlantic zveřejněn článek s titulkem Decolonize Russia! (Dekolonizovat Rusko!), v němž autor Casey Michel mimo jiné popisuje události ze září 1991, kdy prezident George H. W. Bush svolal Radu národní bezpečnosti. Vypadalo to tak, že Bílý dům hledá způsob, jaký další postup zvolit ve vztahu k rozpadu SSSR. Tehdy „někteří z Bushových nejbližších poradců dokonce navrhovali pokusit se o udržení Sovětského svazu pohromadě.“ (https://www.theatlantic.com/ideas/archive/2022/05/russia-putin-colonization-ukraine-chechnya/639428/)
Proti takovým úvahám však ostře vystoupil ministr obrany Dick Cheney. Robert Gates, zástupce poradce pro národní bezpečnost, později napsal: „Když Sovětský svaz koncem roku 1991 kolaboval, Dick chtěl vidět rozklad nejen Sovětského svazu a ruského impéria, ale i samotného Ruska, aby už nikdy nemohlo být hrozbou pro zbytek světa.“ (https://harpers.org/archive/2015/01/game-on/)
Jenže Dick Cheney nebyl jediný americký politik, který usiloval o rozbití Ruska. Ten protiruský konfrontační směr, který v americké politice razil Dick Cheney, se brzy stal rozhodující v americké zahraniční politice.
Nakonec všechny snahy Američanů rozbít Rusko zvenčí ostudně selhaly. Rusko totiž není možné zlomit vnější silou. Potvrzují to i výsledky přes dva roky trvající proxy války NATO proti Rusku na Ukrajině, ze které vítězně vychází posílené Rusko s neporazitelnou armádou a země NATO v čele se Spojenými státy s potupnou porážkou. Proto ta zoufalá americká snaha o vnitřní dezintegraci Ruska.
Americká administrativa se stále více utvrzuje v přesvědčení, že přímá vojenská konfrontace s Ruskem skončí pro USA katastrofou. Jedině pomocí vnitřního rozkladu Ruska by mohly Spojené státy ovládnout největší zemi světa a poté drancovat její obrovské bohatství.
Proto američtí politici vehementně podporují všechny aktivity, směřující k rozbíjení Ruska zevnitř. Může se však stát, že se v případě USA splní pořekadlo „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“.
V praxi by to znamenalo, že Spojené státy, které se tak zoufale snaží rozbít Rusko, se nakonec samy rozpadnou. Tato hrozba vůbec není nereálná. Od skončení druhé světové války nebyla mezinárodněpolitická, ale i vnitropolitická situace USA tak katastrofální jako v současné době. Spojené státy dostávají řadu těžkých úderů zvenčí i zevnitř a vážně jim hrozí, že se ocitnou jako knokautovaný boxer na podlaze světového ringu. A co je nejhorší, není ve Spojených státech síly, která by byla schopna a ochotna realizovat v zemi ozdravný proces. Proto se bude země s největší pravděpodobností nadále propadat do beznaděje, která spěje k zániku Spojených států v takové podobě, v jaké je známe dnes. Spojené státy se doslova rozpadají. Astronomická zadluženost země, neschopnost USA splácet dluhy, morální rozklad americké armády, prohlubující se technologické zaostávání amerického vojensko-průmyslového komplexu ve srovnání s ruskou konkurencí navzdory rekordním americkým vojenským výdajům, vysoká inflace, postupný zánik dolaru jako světové rezervní měny, pokles podílu USA na světové ekonomice, rostoucí propast mezi bohatými a chudými, vysoká míra zločinnosti, katastrofální stav infrastruktury, klesající životní úroveň drtivé většiny obyvatel, agresivní zahraniční politika, domácí vnitropolitické rozpory, rasová nesnášenlivost obyvatelstva, nezvládnutelná invaze imigrantů na území USA, špinavá a zanedbaná města se spoustou bezdomovců, alkoholiků a narkomanů, to je jen část výpočtu tíživých problémů, které táhnou USA do propasti a urychlují proces rozpadu Spojených států, který je stále reálnější hrozbou. Zatímco vojenské, hospodářské i geopolitické postavení Ruska ve světě se díky proxy válce na Ukrajině výrazně zlepšilo, vojenské, hospodářské i geopolitické postavení USA se otřásá v základech. Rozpad USA je reálný scénář, o kterém stále otevřeněji mluví americké osobnosti. Paradoxně, Spojené státy, které dlouhodobě usilují o rozbití Ruska a rozkradení jeho bohatství, se samotné musí rozpadnout a projít bolestnou katarzí, aby se očistily od bahna minulosti. Jisté však je, že svět po skončení proxy války NATO proti Rusku na Ukrajině už nikdy nebude takový, jako byl na začátku roka 2022, a Spojené státy už nikdy nebudou světovým hegemonem, diktujícím svou vůli celému světu.
AUTOR: Karol Dučák
Prosím podpořte náš projekt!
Bez vaší pomoci se neobejdeme. Vaše příspěvky pomáhají zvládat opakující se měsíční platby a udržet portál v chodu. Potřebujeme vaši pomoc a podporu
CZK účet ve FIO bance (správce Slovanský Svět) :
Ú:2902573480/2010
IBAN:CZ4320100000002902573480 SWIFT: FIOBCZPPXXX
EURO účet ve WISE bank (správce Jie Liang) :
IBAN: BE62967308702361 Swift:TRWIBEB1XXX
Adresa banky: WISE EUROPE S.A., Avenue Louise 54, Room S52 Brussels 1050, Belgium
Děkujeme
Komentáře a diskuse jsou také otevřeny na našem Telegramu https://t.me/cz24news kde se automaticky zobrazují všechny články
Začněte diskusi