ČREkonomikaHistorieHlavníKomentářeSlovensko

Měnové reformy: Krádeže posvěcené politiky. Jak ze dne na den co nejrychleji ožebračit vlastní národ

ČESKO/SLOVENSKO: V pěně dní (a za tichého ševelení virů Covidu) vcelku zaniklo 67. výročí loupeže století, připadající na 1. červen. Ten den provedla tehdejší komunistická vláda zlovolný a zcela amorální zločin, kterým jen dovršila socialistické loupení soukromého vlastnictví započaté již v roce 1945 znárodňovacími [1] dekrety presidenta Beneše [2] a navazující dočišťovací akcí Komunistické strany v roce 1948 [3].

Ano, jde samozřejmě o měnovou reformu, v krátké historii našeho státu dokonce už třetí, ale nepředbíhejme zatím událostem.

PRVNÍ MĚNOVÁ REFORMA

První a poměrně velmi úspěšná měnová reforma proběhla brzy po vzniku našeho státu a oddělila novou československou měnu od původní rakousko-uherské. Úspěšná byla zejména v tom ohledu, že zatímco se ostatní nástupnické státy Rakousko-Uherska zmítaly v hluboké inflaci (války bývají vždy vedeny na dluh), reforma [4] z pera ministra financí dra Aloise Rašína byla podstatně promyšlenější, stáhla z oběhu inflační peníze a i když také omezeně sáhla na soukromé majetky (ovšem šlo převážně o poměrně amorální válečné zisky) a obsahovala i řadu sociálních aspektů, přesto za následné tvrdě deflační měnové politiky vybudovala pevnou a stabilní měnu, kvalitativně se blížící švýcarskému franku. (Detaily v publikaci Dr. Alois Rašín: Můj finanční plán — ke stažení epub.) Aloise Rašína 5. ledna 1923 úkladně zavraždil výstřelem do zad komunista Josef Šoupal, alias Dněprostroj.

1000-1919-p.jpg (84,483 kiB)1000-1919-z.jpg (77,430 kiB)
Státovka 1000 Kč, platnost od 12. 12. 1919, autor: líc — ateliér tiskárny „Žena s glóbem“ podle kresby „Alonza Earla Foringera“, na rubu použit obraz „The Reapers“ od George Fredericka Cumming Smitiele, rytina: Robert Savage, podpis: dr. Alois Rašín, tiskárna: ABNCo — New York

DRUHÁ MĚNOVÁ REFORMA

Druhá Československá měnová reforma proběhla po II. světové válce 1. listopadu 1945 a jejím cílem bylo snížit počet peněz v oběhu a znovu zavést československou korunu (nyní už Kčs). [5] Situace rozhodně nebyla ideální, v oběhu bylo několik různých měn (kromě české protektorátní a slovenské koruny, ještě polský zlotý, maďarské pengő, poukázky pro československou armádu, vojáci sovětské armády platili korunovými poukázkami z roku 1944 a americká armáda platila spojeneckými markovými poukázkami). Ihned po osvobození začalo obyvatelstvo (nejprve spontánně) na osvobozeném území také opět platit prvorepublikovými bankovkami a mincemi, tato skutečnost byla později 25. srpna 1945 legalizována. Do oběhu na Slovensku byla v létě 1945 uvedena i bankovka v hodnotě 2000 Kčs, její oběh byl však omezen pouze na území Slovenska. Bylo tedy zřejmé, že reforma je nutná, podobně jako po I. světové válce.

Zatímco před válkou (k 1. 12. 1937) bylo v oběhu 8 mld. Kč a na vkladech 86 mld. Kč, po ukončení války (k 31. 10. 1945) bylo v oběhu už 124 mld. Kč (+44 %) a na vkladech plných 258 mld. Kč (+108 %). Jak vidíme, i druhá světová válka byla vedena brutálně na dluh.

Hlavním cílem reformy byla, opět, thesaurace inflačních peněz. O její formu však vznikaly prudké spory mezi dvěma exilovými vládami (londýnskou a moskevskou), přičemž nakonec převážila centrální koncepce moskevského exilu. V praxi potom byly hotovosti do 500 Kč směněny za československé státovky vytištěné v Anglii v kurzu 1:1, částky převyšující 500 Kčs a veškeré bankovní vklady byly nuceně složeny na vázané vklady (o nich si ještě povíme více v následující měnové reformě), čímž snižovaly přístup k uloženým penězům jen na speciální události (typicky svatby, narození potomka, léčba apod.). Tyto vklady zůstaly zablokovány až do roku 1953, kdy byly při další měnové reformě bez náhrady zrušeny (viz příští díl).

Protože byl nedostatek mincí, zůstaly i po reformě v oběhu protektorátní mince, mince první republiky a mince Slovenského štátu s tím, že byla rozšířena jejich platnost na území celého Československa.

Zároveň s redukcí inflačních peněz byl stanoven i kurz nové koruny vůči dolaru na 50 Kčs za 1 americký dolar USD a ten byl sdělen Mezinárodnímu měnovému fondu [6] (dále MMF) a Světové bance.

Výměna hotovosti přinesla snížení oběživa ze 124 mld. na 19 mld. Kčs, tedy zhruba na 15 % původní hodnoty. Je tedy vidět, že reforma v roce 1945 snížila objem oběživa ještě drastičtěji než reforma v roce 1919.

1000_kcs_1945_lic_2.jpg (63,648 kiB)1000_kcs_1945_rub_2.jpg (54,117 kiB)
Státovka 1000 Kčs, platnost od 1. 11. 1945, líc: Jiří Poděbrad, hlubotisk, rub: hrad Karlštejn, hlubotisk, vodoznak: figurální — portrét „Ivo Feierabenda“, syna ministra financí podepsaného na státovce, autor: Edmund Dulac, s použitím portrétu od Mikoláše Alše, podpis: Dr. L. K. Feierabend, tiskárna: Bradbury Wilkinson & Co, New Malden

Protože k pochopení okolností směřujících ke třetí měnové reformě během pětatřiceti let existence republiky je třeba znát celou řadu souvislostí a příčin, ponechám analýzu až do následujícího dílu.

[1] Znárodnění (nacionalizace), zestátnění (etatizace) nebo vyvlastnění (expropriace) je převod soukromého majetku do veřejného, tj. především státního vlastnictví, ve veřejném zájmu za náhradu v tržní ceně (adekvátní ceně). Jde o úkon opačný k privatizaci. Původním programem socialistických a sociálně demokratických stran byla tzv. socializace, která nemusela mít jen podobu zestátnění, ale i dělnické kontroly či združstevnění. V jiném významu slova se používá jako synonymum konfiskace. Za znárodnění bývá označován též akt, kterým stát násilně přebírá majetek proti vůli jeho vlastníků nebo bez jejich vědomí, a to bez náhrady nebo za náhradu jen symbolickou (zpravidla pod mezinárodním tlakem, a tudíž opožděně). Z právního hlediska se jedná o konfiskaci (propadnutí majetku). V poválečném Československu byla konfiskace majetku hojně používána. I pro tyto konfiskace však byl všeobecně používán termín „znárodnění“, viz např. zákony č. 118–126/1948 Sb.

[2] Je zajímavé, že o komunistické loupeži 1948 se hovoří poměrně často, zatímco znárodňování roku 1945, vycházející z Košického vládního programu, prošlo prakticky bez odporu a není mu dodnes věnována větší pozornost. Požadavek znárodnění sice nebyl ve vládním programu výslovně uveden, ale všeobecně se s ním počítalo. O jeho rozsahu mělo být rozhodnuto až po osvobození celého státu. Šlo o požadavek tak populární mezi obyvatelstvem, že proti němu téměř nikdo otevřeně nevystoupil. Např. i nesocialisticky orientovaná Demokratická strana na Slovensku, která se stavěla za soukromé vlastnictví, zároveň deklarovala potřebu zestátnit podniky určitých kategorií, jestliže tím lépe poslouží sociálním potřebám a veřejným zájmům. Výhrady nesocialistických stran se při projednávání znárodňovacích dekretů týkaly v podstatě jen rozsahu znárodnění, rychlosti postupu, úlohy družstevnictví a některých organizačních a procedurálních otázek. Znárodnění se uskutečnilo na základě čtyř dekretů prezidenta ČSR ze dne 24. října 1945 (v té době ještě nebylo ustanoveno Národní shromáždění, takže nemohly být vydávány zákony). Vyhlášeno bylo na manifestaci na Václavském náměstí dne 28. října. Prvním dekretem byl zestátněn klíčový a velký průmysl, dalšími dekrety potravinářský průmysl, akciové banky a pojišťovny. Již dříve byl znárodněn filmový průmysl včetně dovozu, vývozu a distribuce filmů.

[3] Ve srovnání s Benešovým znárodněním (více než 67 % podniků a z hlediska obratu drtivá většina ekonomiky) už šlo v podstatě jen o čučkařské příštipkáření.

[4] Reforma pro oběživo proběhla okolkováním. Okolkovala se polovina předložené hotovosti a druhá polovina byla zabavena a nahrazena 1% vkladními listy. Celkově došlo ke stažení cca 34 % oběživa. Na výsledky reformy se dá nahlížet pozitivně i negativně (deflační politika prosazovaná Aloisem Rašínem vedla k propadu exportu a krachům bank, za což byl zejména ekonomy ovlivněnými Keynesovou teorií peněz tvrdě kritizován), ale koruna československá byla v turbulentní době dvacátých let dvacátého století pevnou měnou.

[5] Dekret prezidenta republiky o obnově měny (91/1945 Sb.)

[6] Československá republika (ČSR) byla jedním z 29 zakládajících členů MMF (vznik MMF 27. 12. 1945).

Jestliže jsme si přiblížili alespoň rámcově důvody a zprocesování prvních dvou měnových reforem, které proběhly v Československu po rozpadu rakousko-uherského soustátí, nyní se podívejme na příčiny, které vedly ke třetí měnové reformě, o níž můžeme bez uzardění prohlásit, že z jejích důsledků jsme se zcela nevzpamatovali dodnes.

TŘETÍ MĚNOVÁ REFORMA

HOSPODÁŘSKÁ SITUACE

Už před I. světovou válkou a ještě silněji po jejím ukončení se svět začal stáčet zprudka doleva, začínaly se prosazovat nejrůznější socialistické směry. Jestliže do té doby převládal čistý kapitalismus [1] (připusťme, že v důsledku vzniku průmyslové revoluce zpočátku poněkud drsný), po skončení války se stále častěji zabydlovaly koncepty socialistické organizace státu. Můžeme si toho povšimnout například i v meziválečném Německu, kde ve volbách 1932 dostaly přes 70 % socialistické strany a tehdy nikoliv bezvýznamnou roli hrála i Komunistická strana Německa (KPD), již pak později zčásti pohltilo socialistické hnutí Adolfa Hitlera NSDAP, zbytek byl pak likvidován jako nežádoucí konkurence. [2]

Mezitím se socialismus plně etabloval v Sovětském svazu včetně snahy o expanzi do dalších států (kupříkladu občanská válka ve Španělsku nebyla ničím jiným, než pokusem o bolševickou revoluci sovětského typu — a s podporou Sovětského svazu — jíž se na poslední chvíli postavil generál Franco). Ostatně ani Mussoliniho Itálie ve své podstatě nemířila jinam, než k určité svébytné formě socialismu, zejména na sklonku druhé světové války jeho republika Saló nastolená v severní části Itálie.

Ostatně už v minulém dílu zmíněný dr. Alois Rašín s nejrůznějšími socialistickými nápady těžce zápasil už v roce 1919. Po hospodářské krizi pak můžeme zmínit i nepříliš úspěšný pokus Franklina Delano Roosevelta a jeho New Deal ve Spojených státech.

Po druhé světové válce se socialistické myšlenky zcela nevyhnuly ani poválečné Británii a Francii. Jestliže ve státech osvobozených po druhé světové válce západními spojenci došlo přece jen k rehabilitaci soukromého podnikání a principu volného trhu (dalo by se říct až do sedmdesátých let 20. století), na územích osvobozených sovětskou armádou se vytvořilo ideální prostředí nejen pro rozvoj socialistických myšlenek, ale i pro přímou podporu ze strany Sovětského svazu. A to ne o sociálně-demokratickou formu měkkého socialismu, ale výslovně o obrat ke komunistické ideologii.

1000_kcs_1942_rub.jpg (42,025 kiB)1000_korun_1942_rub_unc.jpg (55,964 kiB)
Protektorát Čechy a Morava, 1000 korun, líc: Petr Parléř, hlubotisk, rub: ofset, vodoznak: figurální (Petr Parléř) na nepotištěném okraji, autor: Jindra Schmidt, podpis: Dr. Dvořák (guvernér), Dr. Peroutka (vrchní ředitel), Dr. Ringhoffer (bankovní rada), tiskárna: TB NBČM Praha

V Československu došlo v říjnu 1945 ke znárodnění klíčového a velkého průmyslu a dále také ke znárodnění akciových bank a pojišťoven. V průmyslu se znárodnění vztahovalo na všechny podniky v klíčových oborech a jinde na velké podniky s více než 150–500 zaměstnanci. V několika oborech byla hranice pro znárodnění stanovena podle kapacity výrobního zařízení. Plně znárodněny byly zejména doly, samostatné elektrárny, plynárny, hutě, válcovny, zbrojovky, cementárny, celulózky, důležité obory chemického průmyslu a významné potravinářské podniky. Celkově se znárodnění týkalo okolo 3 000 podniků (asi 67 % z celkového počtu!).

To však byl pouze počátek celého neštěstí. V červenci 1946 byl předseda KSČ Klement Gottwald jmenován premiérem a jeho vláda odsouhlasila dvouletý takzvaný „budovatelský“ plán obnovy, ve kterém se počítalo s rozsáhlými investicemi ve výši cirka 70 mld. korun, a jehož cílem měla být rozsáhlá industrializace Československa. O potřebnosti tohoto plánu se dá s velkým úspěchem pochybovat, protože popud k tomuto kroku pocházel ze Sovětského svazu, který však měl v té době zcela jiné podmínky. Oproti Československu byl hluboce zaostalý a svůj průmysl teprve potřeboval vybudovat. To se ČSR ani zdaleka netýkalo, protože už od 20. let zde více než prosperovaly například Škodovy závody v Plzni, Vítkovické železárny nebo ČKD.

Události završil Únor 1948, v němž komunističtí ministři podali demisi v domnění, že dojde jen k jednání o restrukturalizaci vlády, ale ve skutečnosti skončila tím, že Edvard Beneš tuto demisi přijal a doplnil vládu komunisty. Završením tohoto procesu, byl takzvaný „Vítězný únor“ 1948, který byl počátkem následujících událostí. Byla vyhlášena diktatura proletariátu, živnostníci a soukromí zemědělci, kterým do té doby komunistická strana slibovala přinejmenším toleranci, byli zlikvidováni, následovala násilná kolektivizace vesnice a byl nastolen úplný přechod k centrálně plánovanému hospodářství. A v důsledku toho byl vyhlášen první pětiletý plán 1948 až 1953. A na všech ministerstvech si začali sovětští poradci podávat dveře.

Je třeba podotknout, že myšlenka centrálního plánování nebyla v tehdejší době nijak výjimečná a neplatila pouze pro východní Evropu (ostatně, pětileté plány si už vyzkoušelo i nacistické Německo). Mezi jejími zastánci najdeme samozřejmě Stanislava G. Strumilina, ale také Francouze Jeana Monneta (jednoho z otců zakladatelů Evropské unie) a také Holanďana Jana Tinbergena (mj. nositel Nobelovy ceny za ekonomii, kniha Modelle zur Wirtschaftsplanung) a mnohé další.

V důsledku tohoto pětiletého plánu (a toho, že podniky od 50 zaměstnanců jsou již znárodněny) se spotřebitelský průmysl První republiky byl nucen přeorientovat na industrializaci a těžký průmysl. Do rozvoje těžkého strojírenství směřovala polovina všech investic. Je třeba vyrábět stále více ingotů ocele, pro ocelářství je potřeba stále více elektřiny a tím pádem více elektráren, kromě budování vodních děl je třeba zvyšovat těžbu hnědého i černého uhlí a je třeba otevírat další a další uhelné doly (a adorovat horníky, slévače a hutníky).

Vzniklý těžký průmysl se rychle orientuje na dodávky investičních celků, které nemají sloužit potřebám domácího hospodářství, nýbrž mají pomoci industrializovat „spřátelené země“ a další satelity Sovětského svazu. Už v roce 1949 vzniká Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) sdružující Bulharsko, Polsko, Rumunsko, Maďarsko, Československo a Sovětský svaz a posléze další socialistické země. Z prosperující ekonomiky První republiky jsme se stali pouze vedoucí strojírenskou zemí pro do té doby spíše agrární členy RVHP, tedy téměř pro všechny.

ČR produkuje nyní rozsáhlé investiční celky pro tyto zaostalé země, ale ony nemají žádný způsob jak nám poskytnout protihodnotu, ať ve finančním anebo výrobkovém ekvivalentu. Tím, jak došlo k rozbití jemného přediva tržních dodavatelsko-odběratelských vztahů, které z kanceláří ministerstev lze koordinovat jen velmi obtížně, dochází k různým zpožděním a v důsledku toho k vícenákladům. Továrny stály, protože chyběl materiál nebo elektrárna nedodávala elektrickou energii. Dluhy podniků začaly dosahovat astronomické výše, ale bankrot nebylo možné vyhlásit, protože nic takového v socialismu není možné. Zestátněné banky musely na základě politických zadání nadále poskytovat úvěry, ačkoliv v tržním prostředí by už dávno bylo zřejmé, že své peníze už nikdy neuvidí. Začínáme horečně zbrojit, 32 % strojírenské výroby jde armádě. Zbraně vyvážíme do „spřáteleného“ zahraničí (protože socialistická revoluce se musí exportovat) a za tyto zbraně také mnoho peněz nedostáváme.

Spotřebního zboží i potravin byl na trhu nedostatek, jeho distribuce byla proto dosud (od válečného roku 1939, osm let po válce!) zajišťována na příděl, ale obyvatelstvo nemělo kde realizovat svou kupní sílu. Ekonomika země sice rostla závratným tempem, ale do segmentů, které byly lidu zcela k ničemu.

5000_k_1944_lic_specimen.jpg (43,750 kiB)5000_k_1944_rub_specimen.jpg (56,009 kiB)
Protektorát Čechy a Morava, 5000 korun, líc: Svatý Václav, hlubotisk, rub: ofset, vodoznak: průběžný „lomený“, autor: Jindra Schmidt podle Myslbekovy sochy na Václavském náměstí v Praze, podpis: Dr. Dvořák (guvernér), Dr. Peroutka (vrchní ředitel), Dr. Ringhoffer (bankovní rada), tiskárna: TB NBČM Praha

K podobnému rozvratu došlo v zemědělství vlivem pokračující násilné kolektivizace. Politickým cílem režimu bylo tvrdě zakročit proti sedlákům a tzv. kulakům. Státní moc na ně používala k represím [3] zcela nesplnitelné výše naturálních odvodů (kontingentů), nuceného vystěhování, politického nátlaku a propagandy, či rovnou obvinění z úmyslného poškozování socialistického hospodářství, mnozí skončili ve vězení, v táborech nucených prací, či v dolech. Jen v letech 1950–51 bylo odsouzeno na 50 000 rolníků a zemědělců, což odpovídalo zhruba 39 % všech rolníků. Do vedení zkolektivizovaných družstev se leckde dostali lidé se „správným politickým profilem“, ale s mizivými znalostmi zemědělství. Združstevňování stálo na ideologických principech a zcela ignorovalo hospodářskou podstatu.

Výsledkem byl drtivý propad zemědělské produkce, většina družstev byla nerentabilní. Jen v období let 1949 až 1953 dlužilo 95 % družstev bankám téměř 650 mld. Kčs a téměř polovina družstev vyplácela družstevníkům mzdy z bankovních úvěrů. V roce 1953 dosahovala zemědělská produkce pouhých 88 % produkce předválečné. Experiment se prostě nepovedl.

Pouhých pět let postačilo komunistům, aby přivedli vyspělou a válkou nepříliš poškozenou československou ekonomiku na pokraj hospodářského krachu. Neracionální hospodářský systém a nesmyslné ideologické zásahy do ekonomiky vytvořily obrovský státní dluh.

Stát byl na pokraji bankrotu.


[1] Dlužno poznamenat, že termín kapitalismus pochází z hlavy Karla Marxe a sloužil čistě jako antagonistický termín k Marxem prosazovanému utopickému komunismu. Než byl tento termín do politické taxonomie zaveden, hovořili jsme obyčejně o takzvaném laissez-faire, tedy ekonomice, do které stát víceméně nezasahuje, o čistém tržním prostředí. Nechej věci plynout tak, jak jdou.

[2] Německé volby do říšského sněmu, listopad 1932: Národně socialistická německá dělnická strana (NSDAP) 33,1 %, Sociálnědemokratická strana Německa (SPD) 20,4 %, Komunistická strana Německa (KPD) 16,9 %, Centrum (Z) 11,9 %.

[3] Formy nezákonného nátlaku — odpojování elektřiny, či zrušení dopravní obslužnosti ČSAD pro „vzpurné“ sedláky, či celé vesnice — jsou dobře popsány v chování všemocného okresního tajemníka strany v knize Ladislava Mňačka: Jak chutná moc.

Přiblížili jsme si, jak se soudruhům během krátkých pěti let podařilo zcela rozvrátit fungující soukromé tržní hospodářství a pomocí ideologicky motivované, násilné transformace projíst kapitál a přivést stát na hranici bankrotu.

POLITICKÁ SITUACE

Ačkoliv propaganda se činila, seč mohla, to, co občan viděl v reálu, se s ní míjelo o celé světelné roky. Budovatelská hesla o úspěších a sliby zářné budoucnosti nemohly být dlouho udržitelné a uvědomovala si to i politická garnitura. Slibované úspěchy, které mělo přinést znárodnění průmyslu a kolektivizace zemědělství, byly v hrubé kolizi s všední realitu vázaného trhu.

Přídělový (lístkový) systém byl z válečných důvodů zaveden už v roce 1939. ČSR byla téměř poslední zemí, kde dosud existovaly dva „trhy“. Jeden byl ten přídělový (vázaný), druhý takzvaně volný, na nějž však zbylo zboží velmi málo. Ve skutečnosti ještě existoval trh černý, na němž existovaly skutečné tržní ceny, avšak ten byl kriminalizován, označen za šmelinu.

V ostatních zemích už vázaný trh zanikl (SSSR 1947, SRN 1948, Polsko 1950, avšak ve Velké Británii, která byla válkou těžce poškozena, přetrval lístkový systém až do roku 1954). Ve skutečnosti jsou ale výrazy „trh“ a „volný“ výraznými eufemismy a používaly se pouze ze zvyklosti, věcně by lépe seděl termín distribuce zboží.

1000_k_1944_lic.jpg (71,867 kiB)1000_k_1944_rub.jpg (60,897 kiB)
Korunová poukázka, hodnota 1000 korun, platnost 23. 3. 1945 – 31. 10. 1945, líc: tisk z výšky, rub: tisk z výšky, vodoznak: průběžný „GOZNAK“, autor: Ivan Ivanovič Dubasov, tiskárna: GOZNAK, SSSR [1]

O zrušení přídělového systému a podobě měnové [2] reformy se rozhodovalo v listopadu 1952. Projekt vypracovala skupina stranických odborníků vedená Václavem Hůlou [3] ve spolupráci se sovětskými poradci. Před veřejností byly přípravy přísně tajeny, veškerá rozhodnutí se koncentrovala v rukou presidenta (tehdy ještě Gottwalda — ✞ 14. 3. 1953), státovky se tajně tiskly v Sovětském svazu. Reforma neměla řešit jen ekonomické problémy státu, měla také citelně postihnout „zbytky kapitalistických živlů“.

Plán se začal realizovat už v lednu 1953 vyhláškou ministerstva vnitřního obchodu, která stanovila, kdo má nově nárok na odběrní poukázky a potravinové lístky a může tak nakupovat levně na vázaném trhu, a komu to nebude z politických důvodů dovoleno. Až do vydání této antihumánní vyhlášky mohli na přídělovém, vázaném trhu nakupovat všichni. Režim tak bez mrknutí oka zavedl systém druhořadých občanů — ostatně své „übermensch und untermensch“ znali i nacisté, že.

Nadále už nebyly přídělové lístky určeny pro takzvané nepřátele režimu, vesnické boháče a příslušníky jejich domácností včetně dětí a mladistvých (i když pracovali ve státním sektoru, nebo byli v důchodu), soukromé podnikatele (řemeslníky, obchodníky, živnostníky) s námezdní pracovní silou i bez ní, důchodce — vyšší státní úředníky z let před rokem 1945 (velitele četnictva a policie), prezidenty a viceprezidenty zemských úřadů, vrchní státní zástupce, hejtmany) a vdovy po těchto osobách, takzvané zbytky kapitalistických živlů (bývalé továrníky, bankéře, akcionáře, členy správních rad apod.), soukromé zemědělce, kteří nesplnili povinné dodávky, úplné samozásobitele potravinami (držitele zemědělské půdy nad 0,5 ha) apod. Kromě toho samozřejmě lístky nebyly odběrní poukázkou, ale za zboží se normálně platila státem stanovená cena, lístkovým systémem bylo určeno pouze právo koupit dané množství zboží za dumpingovou cenu.

Obdobně platí pro výše zmíněný „volný trh“, kde stát sice nelimitoval nakupované množství, ale prodejní cenu i na tomto trhu určoval, tedy ve skutečnosti nešlo o trh. Jediné tržní ceny zbyly na černém trhu a ten byl trestný.

Ceny na tzv. volném trhu byly v průměru 5× vyšší než v systému přídělovém, ovšem u některých položek vyšší až 9× (viz tabulku).

Ceny zboží v roce 1952
Druh zboží Vázaný Volný Násobek
Cukr 1 kg 15 Kč 140 Kč
Sádlo 1 kg 58 Kč 450 Kč
Pánské polobotky 400 Kč 3 000 Kč
Rýže 1 kg 40 Kč 300 Kč
Salám 1 kg 70 Kč 500 Kč
Hovězí maso 1 kg 38 Kč 260 Kč
Vepřové maso 1 kg 46 Kč 260 Kč
Máslo 1 kg 80 Kč 450 Kč
Pánská košile 250 Kč 1 000 Kč
Pánský oblek 1 800 Kč 6 000 Kč
Dámské šaty 1 000 Kč 3 000 Kč
Mouka 1 kg 18 Kč 38 Kč
Chléb 1 kg 8 Kč 16 Kč
Rohlíky 1 kg 38 Kč 57 Kč
Káva 1 kg [4] 1 500 Kč
Rum 1 lt. [5] 430 Kč

Je zde jistá paralela s přídělovým systémem po první světové válce, který byl zaveden v roce 1915 a zrušen byl v roce 1921, tj. 3 roky po válce. [6] Přídělový systém za druhé světové války byl zaveden v Protektorátu v roce 1939 a zrušen až s touto měnovou reformou v roce 1953, tj. 8 let po válce a 5 let po „vítězném“ únoru a přechodu k „lepší společnosti“ …

Bylo nezbytné otevřít distribuci zboží úplně, ale bylo jasné, že se to bez zvýšení cen zboží neobejde. Vláda se ale z obavy ze sociálních nepokojů tomuto kroku stále vyhýbala. Přitom od sloučení lístkového a volného „trhu“ si slibovala, že se tím zvýší zájem o výdělek — a tedy i o odváděný výkon. Tato vazba sice v Česku příliš nefunguje, ale tehdejší poučky politické ekonomie to měly za axiom. Nakonec padlo rozhodnutí, že k uvolnění vázaného trhu dojde spolu s měnovou reformou.

Pokusíme-li se shrnout všechny důvody, které tlačily Komunistickou stranu k měnové reformě, pak na prvním místě to bylo hluboké zadlužení výrobních jednotek, dalo by se říci, že prohospodařily za těch pět let veškerý disponibilní kapitál. Na druhém místě byl jistě přetlak kupní síly, za kterou si vinou nefunkčního hospodářství neměli občané v podstatě co koupit. V tržním prostředí by pravděpodobně tuto dysbalanci vyřešil růst cen, ale ten byl pro stranický aparát politicky nepřijatelný. V neposlední řadě důvodem pro provedení reformy byla snaha smazat majetkové rozdíly mezi obyvatelstvem a napomoci zničit majetek třídních nepřátel. Tím zlomit některé vrstvy obyvatelstva — drobné živnostníky a rolníky.

To vše mohla vyřešit nejsnáze měnová reforma, která by vyřešila nadměrnou měnovou zásobu, a repudiací získala kapitál pro krachující státní podniky. Třetí, a ne nejmenší důvod, byl tlak, aby ČR vystoupila z MMF a fixovala kurz koruny na sovětský rubl. ČSR byla poslední země s vlivem Sovětského svazu, kde nebyla vazba měny na rubl, ale na americký dolar. S měnou byla zrušena vazba na US dolar a zavedl se fixní kurz na sovětský rubl. 1 rubl stál nyní 1,80 Kčs a na základě toho se určily kurzy k ostatním měnám (1 USD = 7,20 Kčs, reforma z 1945 stanovila kurz na 1 USD = 50 Kčs, tj. změna je cca 7×, nicméně tento přepočet přes rubl korunu nadhodnocoval, správně díky přepočítávacímu koeficientu 5:1 by měl být 1 US dolar = 10 Kčs). Měna byla údajně kryta zlatem (0,123426 g ryzího zlata na 1 Kč, opět vypočítáno z vazby na rubl). To vše vedlo mimo jiné ke sporům s MMF (viz dále a příští díl).

Pro Moskvu a její impérium byla důležitá otázka deklarovaného zlatého obsahu Kčs, který byl nově definován tak, aby se zdůvodnil nový kurz koruny a rublu a koruny a dolaru. V letech 1946–1953 byl kurz koruny k americkému dolaru 50:1, od 1. 6. 1953 byl 7,20:1. Koruna byla tedy měnovou reformou revalvována. Nebyl k tomu jiný důvod než přání změnit kurs k sovětskému rublu na 1,8:1, avšak praktický ekonomický efekt to nemělo.

V SSSR v té době existovala představa, že formální zlatý obsah měny je základem jejího kurzu. Tak jako se kurzy členských zemí MMF utvářely podle relace jejich zlatého obsahu ke zlatému obsahu amerického dolaru, představovali si sovětští politikové, že tomu bude i ve vztahu k rublu. Rozdíl byl v tom, že centrální banky členských zemí MMF mohly za takto definovaný kurz nakoupit zlato od USA [7], zatímco nečlenské země, a tedy i země střední a východní Evropy, tuto možnost neměly a SSSR jim ji také nenabízel. Uváděný zlatý obsah byl zcela fiktivní. Navíc všechny uvedené měny ve střední a východní Evropě byly ryze vnitřními měnami, zatímco americký dolar byl měnou všeobecně směnitelnou.

1000_kc_1951_lic_unc.jpg (59,926 kiB)1000_kc_1951_rub_unc.jpg (67,642 kiB)
Nevydaná státovka 1000 Kčs (9. 5. 1951)

U této otázky se možná můžeme ještě na chvíli zastavit.

Měnová reforma v roce 1953 byla završením série měnových reforem v zemích tzv. socialistického bloku (s výjimkou Severní Koreje, kde proběhla druhá měnová reforma až v roce 1959): Polsko reformovalo měnu v roce 1945 a 1950, Maďarsko v roce 1946, Bulharsko v letech 1947 a 1952, Rumunsko také, Albánie v roce 1947, Čína roku 1955, KLDR v letech 1947 a 1959. Co jim bylo společné? V první fázi bylo jejich cílem vytvořit národní měnu a zbavit se oběhu okupačních a jiných peněžních surogátů. To by ještě bylo v pořádku. V našem případě pak snížit velikost agregátu M1, tj. nejen množství oběživa, ale v důsledku změn ve financování podniků i snížit zůstatky na jejich obratových účtech. Znamenalo to, že v důsledku peněžních reforem žádný neměl mít k dispozici větší množství likvidity.

Z politického hlediska však můžeme vidět jako primární motiv odizolování celého socialistického tábora od mezinárodních finančních institucí a Světové obchodní organizace a fixaci na sovětský rubl a uzavřený obchodní blok. V celé řadě ohledů to připomíná dnešní trend v likvidaci národních měn a vnucení eura jako jednotného platidla v celém €urosajuzu.


[1] Typický surogát, poukázka na legální měnu. Povšimněte si dobře platnosti poukázky a ruského potisku. Obdobné poukázky používala i americká armáda gen. Pattona. O jejich vlivu na měnovou bázi se lze jen domýšlet.

[2] Vláda reformu označila (nesprávně) jako peněžní, ale ve skutečnosti šlo o reformu měnovou, jelikož má její znaky.

[3] Pamatujete si ještě toho zmetka? V roce 1945 vstoupil do KSČ. Po únorovém převratu v roce 1948 patřil mezi komunistické aktivisty, kteří na VŠE prováděli čistky a likvidovali všechny nemarxistické ekonomy. V letech 1951–1953 byl vedoucím oddělení národního hospodářství v KPR za prezidentství Klementa Gottwalda. Vedl tým ekonomů, který za pomoci sovětských poradců připravoval měnovou reformu v roce 1953. Jeho politická kariéra vyvrcholila za normalizace. Zastával četné státní a vládní funkce. V roce 1968 byl nejprve ministrem bez portfeje, pak ve všech vládách Lubomíra Štrougala, zastával post ministra — předsedy Státní plánovací komise. V letech 1969–1970 byl navíc předsedou Hospodářské rady vlády ČSSR. Od roku 1974 zastával post předsedy československé části Mezivládní československo-sovětské komise pro hospodářskou a vědeckotechnickou spolupráci. Patřil mezi hlavní činitele v oblasti hospodářské politiky normalizačního Československa. Dlouhodobě zasedal v zákonodárných sborech. Ve Federálním shromáždění setrval do své smrti roku 1983.

[4] V roce 1937 Kč 36,–

[5] V roce 1937 Kč 19,–

[6] Podrobnosti opět viz Alois Rašín: Můj finanční plán.

[7] „Zlaté okno“ z Bretton Woods uzavřel až v roce 1971 president Richard Nixon.

Shrnuli jsme si, jaké byly příčiny a cíle měnové reformy z konce května 1953. V dnešní části se podíváme na její realizaci a možná mi zbude kousek místa i na bilanci.
Říká se, že v Čechách se všechno vykecá… Pokud bychom studovali měnovou reformu z roku 1919, snad by se dalo říci, že výjimka potvrdila pravidlo. Úředníci, kteří tezauraci oběživa prováděli, byli důsledně hlídáni, a k závažnějším únikům nedošlo. U reformy z roku 1953 už to bylo o poznání horší. Leckterý informovaný soudruh se přece jen doma zmínil (i když nesmíte ani naznačovat), soudružka manželka vyrazila utratit, co ještě doma měli, a tu pošeptala do ouška jedné, ta druhé, a šeptanda už jela nejméně od poloviny května. Lidé začali houfně skupovávat veškeré zboží, které mělo potenciálně nějakou cenu, včetně starších obrazů a podobně.

VLASTNÍ PROVEDENÍ

1. června 1953 měla být zahájena peněžní reforma a uvolnění vázaného trhu. Ještě 36 hodin před tímto milníkem, v pátek 29. května 1953 se ve svém rozhlasovém projevu pokoušel tehdejší prezident Československa Antonín Zápotocký rostoucí paniku zastavit a v projevu prohlásil:

„Naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou to fámy, které šíří třídní nepřátelé.“ [1]

Jak se ukázalo v sobotu 30. května 1953, nebyla to pravda. Vláda přijala usnesení „o provedení peněžní reformy a zrušení lístků“. Národní shromáždění projednalo příslušné zákony (41/1953 Sb. — Zákon o peněžní reformě). [2]

V sobotu 30. května 1953 už nebylo co prodávat, regály zely prázdnotou. V 15 hodin byl ozbrojeným složkám Lidových milicí přečten rozkaz k bojové pohotovosti a zahájení akce s krycím názvem „Kulomet“:

„Soudruzi příslušníci Lidových milicí, dnes bude v rozhlase a v zítřejším denním tisku zveřejněno usnesení vlády republiky Československé a Ústředního výboru Komunistické strany Československa… Všichni členové strany, zvláště pak příslušníci Lidových milicí, ozbrojené to pěsti strany, postaví se do bojové pohotovosti za prosazování tohoto usnesení… Zajistěte vzorné provedení všech rozkazů a uložených úkolů! Kupředu, kupředu, zpátky ni krok!“.

V 17 hodin byly všechny obchody uzavřeny [3] a premiér Viliam Široký seznámil veřejnost v rozhlasovém projevu s rozhodnutím vlády. Měnovou reformu označil za velký úspěch pracujícího lidu. Kurs nové koruny bude nyní pevně vázán na sovětský rubl — nejpevnější měnu na světě. Ceny, mzdy a důchody se sníží v poměru 5:1. (Což ovšem nebyla pravda úplně celá.)

Vlastní provedení reformy bylo postaveno na těchto principech:

  • „staré“ peníze platily ještě 2 dny (tedy najednou bylo všude plno — restaurace, kina apod. lidé chtěli utratit staré peníze za cokoliv, než aby se z nich staly bezcenné papíry)
  • „staré“ peníze za „nové“ peníze šlo vyměnit první 4 dny.
5_kcs_1953_lic.jpg (58,707 kiB)5_kcs_1953_rub.jpg (56,417 kiB)
5 Kčs, vzor 1953, platnost 1. 6. 1953 — 31. 12. 1972, líc: ofset, rub: ofset, vodoznak: průběžný — „hvězda v kruhu“, autor: Sergej Akimovič Pomanskij, tiskárna: GOZNAK Moskva, později Státní tiskárna cenin Praha
Text na reversu: „Státovky jsou kryty veškerým majetkem Republiky Československé. Úřady, podniky a jiné organisace i osoby jsou povinny je přijímat ke všem platům podle vyznačené hodnoty.“
KONVERZNÍ POMĚR
HOTOVOSTI

Obyvatelé, kteří nebyli vyloučeni z vázaného trhu, si mohli vyměnit nejvýše 300 Kčs v poměru 5:1, tj. za 300 korun starých peněz obdrželi 60 korun nové měny. Veškerá ostatní hotovost měla konverzní poměr 50:1. Obyvatelé vyloučení z lístkového systému (viz minulý díl) měli konverzní poměr 50:1 na veškerou hotovost. A protože komunistický systém byl od počátku založený na lži, krádeži a nespravedlnosti, pak:

Příslušníci Lidových milicí („ozbrojené pěsti dělnické třídy“, ozbrojené složky fungující mimo armádu a podléhající pouze straně KSČ — jejich vrchním velitelem je generální tajemník) mohli vyměnit v příznivém poměru 5:1 dvojnásobnou částku (tj. 600 Kč za 120 Kčs).

Ještě lepší konverzní poměr (3:1) dostali další prominenti režimu a to důstojníci (vojáci z povolání) a některé kategorie bezpečnostního aparátu. Režim velmi dobře čuchal problém, takže si musel silové ozbrojené složky předcházet (v poslední části zjistíme, proč).

VKLADY — NA ÚČTECH
Částka Konverzní poměr
Od Do
5 000 5 : 1
5 000 10 000 6,25 : 1
10 000 20 000 10 : 1
20 000 50 000 25 : 1
50 000 30 : 1

Aby byla lumpárna ještě větší, tak tabulka platila pouze pro vklady provedené do 15. května 1953. Ty, které byly provedeny po 15. květnu až do okamžiku měny, nekompromisně spadaly do kurzu 50:1. Proč? Když se rozšířila (pravdivá) fáma, že bude měnová reforma, lidé masivně vybírali peníze z účtů a když se jim nepodařilo utratit je za něco rozumného (anebo uvěřili, že to byla jenom fáma), peníze vrátili zpět na účet. A máš to! Nevěříš straně a vládě? Tu máš po držce!

Zůstatky na účtech státních organizací a některých JZD (III. a IV. typu) se přepočítávaly v poměru 5:1. Zůstatky na účtech soukromých podniků se přepočítávaly v poměru 50:1, s výjimkou částky nepřevyšující částku vyplacených mezd za předchozí měsíc, když tato část se přepočítavala v poměru 5:1.

Průměrně došlo k celkovému přepočtu 10:1 (Výhodněji byly přepočítávány vklady ve Státní spořitelně nebo ve Státní bance. Vklady ve Státní spořitelně před měnovou reformou byly 9 000 000 Kčs, po přepočtu 930 000 Kčs).

DLUHY

Dluhy se měnily jediným kurzem 5:1. Zatímco úspory byly znehodnoceny až 30:1, dluhy byly konvertovány bez úrovní. Jednoduše řečeno, úspory byly znehodnoceny a dluhy zůstaly.

OSTATNÍ

Vyhláška pamatovala i na takové detaily jako byly výhry v loterii, ty měly po 15. květnu také konverzní poměr 50:1. Prémie z životního pojištění 20:1 atd. Ale ač se zdá, že byla vyhláška důkladná, rozhodně nemyslela na vše. Zapomněla např. na půjčky a úvěry mezi občany …

100_kcs_1953_lic.jpg (52,419 kiB)100_kcs_1953_rub.jpg (44,443 kiB)
100 Kčs, vzor 1953, platnost 1. 6. 1953 — 31. 11. 1967, líc: hnědá, podtisk žlutý, červený, hnědý, ofset, rub: Hradčany ofset, vodoznak: průběžný — „hvězda v kruhu“, autor: Ivan Ivanovič Dubasov, tiskárna: GOZNAK Moskva, později Státní tiskárna cenin Praha
Text na reversu: „Bankovky jsou kryty zlatem a ostatními aktivy Státní banky Československé.“

BILANCE

Měnou byl zrušen přídělový systém (vázaný trh) a byly stanoveny nové ceny na „volném trhu“. Došlo tedy k uvolnění prodeje veškerého zboží. Ceny na „vázaném trhu“ a ceny na „volném trhu“ byly vyrovnány, sjednoceny. Bez náhrady byly zrušeny veškeré vázané vklady z roku 1945. Stejně tak došlo k anulování státních dluhopisů a to včetně státních dluhopisů vydaných po roce 1945. Celkově se jednalo o bezmála 84 mld. Kč. [4]

Měnová reforma přinesla vládnoucí straně nemalé zisky. Tento zisk byl vytvořen čistě na úkor občanů. Standardní přepočet, který byl všude propagován a používán (např. na mzdy, dluhy …) byl 5:1. Ovšem celkově se jen v oběživu vybralo 38 mld. starých peněz a vydáno bylo 1,4 mld. nových (z toho polovina v poměru 5:1). Kdyby se celý objem převáděl tímto poměrem, připadla by občanům částka o cca 6,5 mld. vyšší.

A zopakujme si: Zcela zrušeny bez náhrady byly vázané vklady vzniklé při měnové reformě v roce 1945, závazky z tuzemských cenných papírů vydaných před rokem 1945 i závazky státních dluhopisů a dluhopisů jiných finančních institucí vydané po roce 1945 a životní pojistky, na které si lidé platili po celý život. Byl dramaticky redukován objem oběživa ze zhruba 52 miliard starých korun na 1,4 miliardy nových, tedy přibližně 37:1. Občané tak utrpěli škodu ve výši 14 mld. Kčs v nové měně!


[1] Soudruzi se dnes pokouší tento projev Antonína Zápotockého zpochybnit tím, že není uložen v žádném archivu. Nahrávku patrně museli sami vymazat, protože ta očividná lež je těžce kompromitovala. Problém je v tom, že generace mých rodičů a prarodičů projev ještě pamatuje a slyšela jej na vlastní uši. Na druhou stranu, a to je třeba uznat, žádný politický činitel nebo zodpovědný úředník nemůže vystoupit v předvečer měnové reformy a říct, že měnová reforma bude, protože by tím rozpoutal brutální útok na obchodní síť a smršť měnových spekulací. Někde jsem se dočetl, že Zápotocký byl k tomuto projevu pověřen Ústředním výborem strany a rozhodně z toho neměl žádnou radost.

[2] Toto oznámení pak vyšlo v nedělním Rudém právu 31. 5. 1953.

[3] Pro věkem mladší je třeba připomenout, že v roce 1953 byly ještě soboty normálním pracovním dnem. Až někdy v šedesátých letech se střídala jedna pracovní sobota s jednou nepracovní, pracovní soboty byly kráceny na menší počet pracovních hodin a v roce 1968 byl definitivně uzákoněn pětidenní pracovní týden. Zůstávalo ovšem zvykem, že některé státní svátky bylo nutno napracovat a pak byla oficiálně vyhlášena pracovní sobota. Postupně i těch ubývalo a poslední byla vyhlášena 11. března 1989. Jen na okraj je třeba podotknout, že pětidenní pracovní týden nebyl v 60. letech ani na Západě všeobecným standardem.

[4] Jednalo se zejména o vázané platby za znárodnění z roku 1945, kdy majetek byl znárodněn podle světového úzu za úplatu. Tedy původní majitelé byli oškubáni až v tomto okamžiku. Je na místě zde připomenout, jak diametrálně odlišně se chovala Velká Británie, která po válce také poměrně masivně znárodňovala (včetně např. zdravotnictví). V Británii samozřejmě nebylo přijatelné, aby stát své závazky nesplácel. Je pravdou, že splátky závazků probíhaly v nominální hodnotě, ale čím dál tím méně kvalitní měnou (odhaduje se meziroční inflace kolem 7,2 %), nicméně probíhaly. Na financování však byly vybírány přímo drakonické daně, až kolem 90 %. K jejich omezení došlo až za vlády Margaret Thatcher, která jejich snížením oživila v Británii upadajícího podnikatelského ducha.

V této části si vyložíme, jaké byly dozvuky této reformy, shrneme si ji a uvedu pár detailů, které se mi do předchozích dílů už nevešly.

DOZVUKY

Hned od pondělního rána se rozjela propaganda a Rudé právo otiskovalo spousty článků o tom, jak dělnická třída vítá tento skvělý krok vlády. Jak už to tak obyčejně bývá, realita se nacházela někde zcela jinde.

Během realizace měnové reformy nebyla zvládnuta logistika, řada výměnných středisek první den vůbec neobdržela nové peníze, takže neotevřela vůbec, anebo otevírala pozdě, ačkoliv na výměnu byly pouhé čtyři dny. A co se režimu vůbec nehodilo, na mnoha místech začali dělníci brblat a zanedlouho brblání přerostlo v demonstrace a stávky. [1]

Nejznámější je asi povstání plzeňských škodováků (tehdy Závody V. I. Lenina). Vzniklo mimo jiné proto, že z nějakého zlomyslného důvodu vyplatila továrna mzdy v předčasném termínu, v důsledku čehož byli dělníci vinou reformy citelně okradeni. Přes nasazení ostře vyzbrojených Lidových milicí a urputné snahy komunistických funkcionářů protesty zastavit, se nakonec demonstrace rozrostly až na desítky tisíc osob. Proti nim v odpoledních hodinách nasadila strana a vláda po zuby ozbrojené jednotky Pohraniční stráže, armádní posily, Lidové milice a ozbrojené složky StB[2]

Teprve v podvečerních hodinách odpor ustal, došlo už jen k několika pouličním potyčkám. Udavači a tajní slavili pravé žně. Ačkoliv se komunistická strana snažila svalit vinu na plzeňskou buržoazii a reakční síly, byli to naopak dělníci, kteří se proti straně vzbouřili a požadovali nové volby. Na reakční síly se pokoušela strana svalit i zničení sochy Tomáše Garrigua Masaryka, i když ve skutečnosti se o rozbití sochy bourací koulí postaral Městský národní výbor. Pokus o povstání v Plzni byl nakonec zlomen a přinesl mnohé represe. Údajný iniciátor byl v neveřejném procesu odsouzen k trestu smrti a popraven.

Po potlačení protestů následovaly perzekuce. Lidé byli obviňováni a odsouzeni k řadě nepodmíněných trestů, ale i k vystěhování do pohraničí, nasazení do Táborů nucených prací a podobně.

25_kcs_1958_lic.jpg (56,764 kiB)25_kcs_1958_rub.jpg (55,531 kiB)
25 Kč, vzor 1958, platnost 1. 12. 1958 — 31. 12. 1971, líc: Jan Žižka z Trocnova, ofset, rub: Žižkovo náměstí v Táboře, ofset, vodoznak: průběžný „hvězda v listu“, autor: Karel Svolinský, rytina Jindra Schmidt, tiskárna: STC Praha
(emise 1961: líc hlubotisk, platnost: 2. 5. 1962 — 31. 12. 1972) [3]

MEZINÁRODNÍ SITUACE/DOPAD

Už minulém dílu jsem zmínil, že reforma změnila paritu z dolarů na rubl a koruna vůči dolaru silně revalvovala. To vše proběhlo bez předchozí konzultace a souhlasu MMF. To znamenalo, že byly porušeny základní závazky Československa vůči MMF a proto bylo v roce 1954 na nátlak MMF členství Československa v této mezinárodní instituci ukončeno (Polsko opustilo MMF již v souvislosti s peněžní reformou v roce 1950). Prohloubila se tak mezinárodní měnová izolace Československa.

Vinou nespolupráce jsme byli vyloučeni z Mezinárodního měnového fondu na dlouhých 35 let, ačkoli jsme patřili k jeho zakladatelům. Proces vyloučení byl započat okolo roku 1952, kdy s námi byly zahájeny konzultace ohledně směnitelnosti měny. Československá vláda (patrně pod tlakem Sovětů) odmítala poskytnout požadované údaje. Navíc provedení měnové reformy v roce 1953 znamenalo významné porušení závazků, které Československo mělo vůči MMF.

Následně jsme byli opakovaně žádáni o dodání požadovaných ekonomických ukazatelů. To nebylo splněno. Rada guvernérů poslala československé vládě oznámení, že členství ČSR v Mezinárodním měnovém fondu dne 31. prosince 1954 ukončuje. Tehdejší vláda to odmítla akceptovat a jako datum vystoupení uváděla 4. května 1955, kdy sama poslala MMF oznámení o dobrovolném vystoupení.

ZÁVĚR

Jednalo se o první větší vzbouření občanů proti systému (v celém sovětském bloku), nicméně nijak organizované a hlavně nebylo převážně ideologické, ale vycházelo z materiálních základů. Komunistický režim se s ním poměrně drasticky vypořádal a na dlouhou dobu, tak další protesty umlčel. (Další vzpoury proti komunistickému režimu už se odehrávaly v NDR 1953 a v Maďarsku 1956.)

V rychlosti si jen srovnejme 4 reformy z hlediska redukce oběživa:

Měnové reformy
Rok Před reformou
[mld. korun]
Po reformě
[mld. korun]
V procentech
1919 7,2 4,7 65,28 %
1945 124 19 15,32 %
[4] 1953 52,1 až 38 1,4 2,69 % až 3,68 %
[5] 1993 99,2 66,1 + 33,1 100,00 %

Je třeba zdůraznit, že reformy v letech 1919 a 1945 byly důsledkem válečného konfliktu. Reforma v roce 1953 ale nebyla spojena s žádným válečným konfliktem. Jednalo se o totální selhání systému a jeho zneužití k potlačení soukromého podnikání. (Nejtvrdší ekonomický dopad měla měnová reforma na zemědělství. Nejvíc byli postiženi soukromí zemědělci, protože přišli o peněžní prostředky, ale došlo i ke snížení výkupních cen zemědělské produkce v poměru méně příznivém než 5:1.)

Nejvážnějším důvodem pro provedení měnové reformy byl však přechod k sovětskému modelu centrálního plánování a řízení všech ekonomických procesů v zemi. Výsledky první pětiletky se zásadně lišily od původně stanovených cílů, kdy se hledaly cesty ke zvýšení direktivnosti v plánování a k plnému uplatnění všech dílčích prvků sovětského systému, kdy v řízení ekonomiky vrcholil stalinismus, ačkoliv Stalin již krátce před tím zemřel.

Sovětský model plánování národního hospodářství té doby byl neslučitelný s neurčitým chováním hospodářských subjektů — a volné peněžní prostředky v rukou občanů takovouto nejistotu představovaly. V SSSR byl problém větších peněžních prostředků v rukou občanů „vyřešen“ při měnové reformě v roce 1947, v Polsku dočasně v roce 1950. Na naši reformu v roce 1953 je tedy možné se dívat jako na snahu o zlepšení předpokladů pro přesné centrální plánování, jako na snahu odstranit z plánování jakékoliv samostatné pohyby peněz[6]

100_kcs_1961_lic.jpg (52,519 kiB)100_kcs_1961_rub.jpg (46,233 kiB)
100 Kčs, vzor 1961, platnost: 1. 12. 1962 až 7. 2. 1993, líc: hlubotisk, rub: Hradčany, hlubotisk, vodoznak: průběžný „hvězda a list“, autor: František Heřman, ryt. Jindra Schmidt, Jan Mráček, Ladislav Jirka, tiskárna: STC Praha, výjimkou série D01-56 a D61-70 tiskla Goznak Moskva [7]

Následovaly úspěchy ekonomického rozvoje? Zřetelně se ukazuje, že měnová reforma rozhodně nepomohla nastartovat hospodářství, jak si tehdejší vláda představovala. V letech 1955 a 1956 se již všeobecně ukazovalo, že se hospodářství přes velké nasazení kapitálu i pracovních sil v průmyslu i zemědělství vyvíjí neefektivně.

Veřejně se tyto problémy diskutovaly až po XX. sjezdu KSSS, který sice odsoudil kult osobnosti v SSSR, ale ne hospodářský systém, který se o tento kult opíral. Jak ukázal další vývoj (nejen v bývalém Československu, ale v celém východním bloku) centrálně plánovaná ekonomika nebyla schopná držet krok s okolním světem a celý tento socialistický experiment by skončil de facto opět bankrotem, kdyby se dříve nerozpadl.

Peněžní reformy sice umožnily v nejbližších letech zvýšit objemy investic, což ovšem vedlo ke skryté inflaci, jež v různých zemích probíhala s různou intenzitou. Po měnové reformě se výše oběživa stala na dlouhá léta přísně tajným údajem zvláštní důležitosti, což byl tehdy nejvyšší stupeň utajení. [8]

My ovšem dobře víme, že z tohoto hlediska je loupeží každá inflace, i když ta dává možnosti (čas), jak se jejím důsledkům alespoň zčásti vyhnout. Mají ovšem společné to, že podrývají důvěru celých generací v národní měnu. A i když se dnes ekonomicky vyspělé země formálně hlásí k protiinflační politice a k politice zdravé měny, přesto neváhají inflaci dokonce cílovat a programově tak okrádat vlastní občany. Ačkoliv se jedná o otevřené ekonomiky, nutí je tak k vnitřní spotřebě a odrazují od spořivosti.

Z pohledu běžného občana měla reforma také dopad na vůli ukládat (spořit) peníze u institucí. Úsporné vklady v Československé státní spořitelně činily počátkem roku 1954 jen 2,9 mld. Kčs (koncem roku 1954 to byly 4 mld. Kčs) a zaplacené pojistné životního pojištění v roce 1954 činilo 89 mil. Kčs. Nejen spoření jako takové, ale např. životní pojištění a poměrně nedávno zavedené penzijní připojištění nemá stále masovou důvěru také kvůli vzpomínkám na několik měnových reforem…

Expresivně vyjádřeno: měnová reforma z roku 1953 byla peněžní loupež. V konečném důsledku byli oloupeni všichni, kdo v danou dobu měli peníze. Z některých důsledků této měnové reformy se Česká republika nevzpamatovala dosud.

Občané, kteří něco měli, byli měnovou reformou zcela ožebračeni — státní podniky, které stály před krachem, byly rázem oddluženy. Stát toho krásného dne v podstatě prohlásil: „Měli jste něco? Už nemáte. Ano, možná jsme vám něco dlužili, ale nesplatíme to. Už nikdy a nic.“

Ministr financí Jaroslav Kabeš označil reformu za „nástroj třídního boje“, západní tisk za „velkou peněžní loupež“.


ZDROJE A LITERATURA

  • Zdeněk Jirásek, Jaroslav Šůla, kniha Velká peněžní loupež v Československu 1953 aneb 50:1, vydáno 1992
  • Reforma 1919 — Wiki
  • Reforma 1945 — Wiki
  • Dobové Rudé právo
  • Radka Štiková, článek Členství Československa Mezinárodním měnovém fondu v období 1945–1954 v časopise Mezinárodní vztahy 3/2009
  • Jaroslav Rod, bakalářská práce Financování počáteční fáze „socialistické industrializace“ v Československu v letech 1945-1953, vydáno 2012, VŠE Praha
  • Zákon č. 41/1953 Sb. o peněžní reformě
  • Miroslav Tuček, článek Měnová reforma 1953 a některé širší souvislosti.
  • Jan Vokrouhlecký, bakalářská práce Komparace československých měnových reforem 1919, 1945 a 1953, vydáno 2004, UK Praha
  • Soňa Matoušková, diplomová práce Měnová reforma Aloise Rašína, vydána 2008, MU Brno
  • Kristýna Chalupecká, diplomová práce Měnové reformy, vydána 2008, MU Brno
  • Soubor článků Padesát let od měnové reformy 1953
  • Měnová reforma 1953 — Wikipedia
  • Papírová platidla — Státovky a bankovky

[1] Stávkovalo se: v Motorunionu České Budějovice, v TOSu Čelakovice, v Tatře Kopřivnice, u jedné pece ve Vítkovických železárnách Klementa Gottwalda, v TOSu Hronov, v TOSu Dobruška, v závodech 1, 3 a 6 BZ MAJ Hronov, ve Stavobetonu Hnátice u Ústí nad Orlicí, ve Slovaně Ledeč, v Hefě Praha, v Automobilových závodech Mladá Boleslav, v Zoně Dolní Měcholupy, v ČSAD — Autorenova Praha, v Kovosvitu Sezimovo Ústí, v Moravanu 06 Tišnov, ve Slezanu a Thodemu Frenštát pod Radhoštěm, v Kovoslužbě Liberec, v Silce Hrádek nad Nisou, v Metalurgických závodech Hradec Králové, v Automobilových závodech Kvasiny, v ČKD Holice, v TOS Olomouc, Holoubkov a Strašnice, v klatovských strojírnách, v Armostavu Klatovy a Blatné a ČZ tamtéž, v Buzuluku Rokycany, v domažlických strojírnách, v Auto Praga Praha, v Tesle závod Fučík Hloubětín, v Rudém Letově Letňany, Bohumínských železárnách Gustava Klimenta.

[2] Nyní už víme, proč pro silové složky státu byly stanoveny daleko měkčí podmínky pro výměnu starých peněz za nové. Ozbrojené složky bylo nutno zkorumpovat. I někteří skalní členové strany měli privelegovaný směnný kurz.

[3] Jedna z nejméně hezkých státovek, která byla v oběhu, když nepočítám celou kýčovitou emisi bankovek z r. 1986 až 1989 Albína Brunovského. Je neobvyklá i nominálem 25 Kčs, obvykle se využívá semilogaritmické řady 1, 2, 5, (10, 20, 50, …). Takto neobvykle vybočovala i papírová tříkoruna.

[4] Údaje se v různých zdrojích liší, pro poměr to ovšem není významné.

[5] V tabulce formálně uvádím ještě čtvrtou měnovou reformu, byť o ni objektivně nešlo. Ve skutečnosti se jednalo o měnovou odluku neboli secesi neboť majetky, ani objem oběživa nebyly nijak dotčeny. Stávající oběživo se rozdělilo podle klíče dva ku jedné podle lidnatosti státu. Oba nástupnické státy si provedly okolkování dosavadní měny a posléze přechod na emise nových bankovek. Secese proběhlo naprosto hladce a bez excesů.

[6] Na tento aspekt upozorňuje i prof. Vencovský v knize Měnová politika v české historii.

[7] Asi jedna z nepovedenějších bankovek celé éry (a snad s nejdelší dobou oběhu). Některé zdroje uvádí, že byla vyhodnocena jako nejhezčí v jakési mezinárodní soutěži.

[8] Protože Československé hospodářství bylo od zbytku světa důsledně odděleno a neposkytovalo (z dobrých důvodů) zásadně žádné informace, pokusila se CIA na základě dostupných informací a komparací spočítat reálnou inflaci. Ačkoliv komunistický režim popíral, že by v socialistickém zřízení mohla inflace existovat, podle propočtů CIA se inflace meziročně pohybovala kolem 3 %, což znamená, že za období 37 let po této měnové reformě byla koruna znehodnocena o nějakých 66 %.

PETR ZÁVLADSKÝ (PeTaX)
Zdroj: https://pravyprostor.cz/
Tagy

Napsat komentář

Back to top button
Close
Close