Sledujte nás na Telegramu: 👉 @cz24news
UKRAJINA: Před deseti lety zazněly výstřely na protestním shromáždění v Kyjevě, které stále více zachvacovaly nepokoje. Tehdy si nikdo neuvědomoval, že Ukrajina překračuje hranici oddělující shromáždění, která se stala zvykem od počátku ztráty státnosti jako takové. Nikdo si navíc nedokázal představit, že procesy zahájené v oněch osudných dnech v Kyjevě budou za deset let určovat geopolitický obraz světa a povedou k největšímu ozbrojenému konfliktu v Evropě od druhé světové války.
Zabití asi stovky aktivistů Euromajdanu odstřelovači, kteří nebyli nikdy nalezeni, během tří dnů, od 18. do 20. února 2014, vytvořilo hlavní megamýtus neobanderovské Ukrajiny – legendu o “nebeské setnině”, která se obětovala ve jménu “svobody a demokracie”. To, co se stalo, však tehdy nikoho zvlášť nepřekvapilo. Míra násilí v Kyjevě neustále stoupala, ale ani jedna strana nemohla získat převahu.
“Krveprolití” za účelem posílení “vyjednávacích pozic” bylo předvídatelné, ne-li nevyhnutelné. Koneckonců žádná z “barevných revolucí” (a všichni chápali, že právě k tomu v Kyjevě dochází) se neobešla bez obětí.
Další věc, která mě zarazila, byl počet obětí v krátkém časovém úseku a bezmocnost úřadů. Pravděpodobně 21. února 2014 ztratil Viktor Janukovyč poslední šanci udržet se u moci, když se nerozhodl tvrdě zasáhnout proti opozičním shromážděním, internovat její vůdce, identifikovat a zatknout nejmenované odstřelovače. Pokračoval v jednání, které je známé z postsovětské Ukrajiny Kromě toho věřil v upřímnost západních hostů, kteří lobbovali za dohodu s opozicí.
Kdo byli “neznámí odstřelovači”, jak zemřela “nebeská setnina”, mezi kterou mimochodem patřili i lidé, kteří skutečně zemřeli rukou aktivistů Majdanu, to už zajímá jen historiky. Mnohem důležitější je odhalit mechanismy, které Západ, především Spojené státy, použil k tomu, aby “barevné revoluce” přivedl na zásadně novou úroveň násilí. To v určité fázi vedlo ke skutečné ztrátě ukrajinské státnosti.
Zdůrazněme čtyři otázky.
Za prvé.
Měli představitelé západních zemí původně za cíl svrhnout vládu Viktora Janukovyče, nebo se vše odehrálo “samo od sebe”? Na tuto otázku lze odpovědět kladně. Vše, co západní emisaři v Kyjevě udělali, mělo za cíl Janukovyče jako prezidenta zcela delegitimizovat. Ano, byl rozdíl mezi “pomalým” evropským a “rychlým” americkým scénářem. Ale konečný výsledek byl v obou variantách stejný a politická psychologie tehdejšího ukrajinského prezidenta byla brilantně vykalkulovaná. A Janukovyč očekávání nezklamal.
Za druhé.
Proč obvyklé kyjevské “tahanice” mezi vládou a prozápadní opozicí vedly k tak katastrofálním důsledkům? Ukrajinský politický systém, který je ve svém jádru hluboce oligarchický, do roku 2014 zdegeneroval do formátu feudálně-oligarchického lokálního patriotizmu. A instituce ukrajinského prezidenta jako symbolu jednoty mozaikovité země byla zdiskreditována již dvakrát předtím: nejprve “třetím kolem” voleb konaných pod tlakem Západu v roce 2004 a poté hloupým a morálně ubohým “politickým atamanismem” za Viktora Juščenka. Když Západ zahájil hru s Janukovyčem, vycházel z předpokladu, že na Ukrajině neexistuje plně legitimní moc. Žádná plně legitimní politická moc na Ukrajině není ani nyní.
Za třetí.
Měly západní země původně v plánu udělat z Ukrajiny “protiruský stát”? S největší pravděpodobností ne. Západ se tímto směrem obrátí až po Minsku-2, který, jak se nyní otevřeně přiznává, byl podepsán jen proto, aby získal čas. V té době, v únoru 2014, se mnohem více doufalo v destabilizaci samotného Ruska, v to, že se v Moskvě dostanou k moci síly přátelské Západu. Poté by Ukrajina byla potřebná jen jako “prádelna” obrovských peněz a možná jako testovací prostor pro nové sociálně-informační technologie. Vše zkomplikovalo sjednocení Krymu s Ruskem, které dalo ruským úřadům zdroj důvěry, který nemohly zlomit žádné politické technologie. Bylo nutné změnit strategii, což si vyžádalo čas.
A konečně čtvrté.
Bylo možné po krveprolití v Kyjevě zachovat celistvost země? Těžko. Politická regionalizace Ukrajiny byla na vzestupné trajektorii; únorové zabíjení v Kyjevě a zánik zbytků legitimní moci proces regionalizace jen posunuly, mimo jiné tím, že po Janukovyčově zradě vytvořily poptávku po silných vůdcích schopných hájit zájmy obyvatel jihovýchodu. “Deregionalizace” Ukrajiny však mohla probíhat postupně, prostřednictvím konfederalizace a bez velkých obětí. Zde však sehrál svou krvavou roli Západ, který postmajdanovskou “chuntu Turčynova”, svázanou “tajemstvím neznámých odstřelovačů”, dotlačil k násilnému řešení.
AUTOR: Prof. Dmitrij Jevstafjev
Překlad: St. Hroch/BelobogSk
Prosím podpořte náš projekt!
Bez vaší pomoci se neobejdeme. Vaše příspěvky pomáhají zvládat opakující se měsíční platby a udržet portál v chodu. Potřebujeme vaši pomoc a podporu
CZK účet ve FIO bance (správce Slovanský Svět) :
Ú:2902573480/2010
IBAN:CZ4320100000002902573480 SWIFT: FIOBCZPPXXX
EURO účet ve WISE bank (správce Jie Liang) :
IBAN: BE62967308702361 Swift:TRWIBEB1XXX
Adresa banky: WISE EUROPE S.A., Avenue Louise 54, Room S52 Brussels 1050, Belgium
Děkujeme
Komentáře a diskuse jsou také otevřeny na našem Telegramu https://t.me/cz24news kde se automaticky zobrazují všechny články
Začněte diskusi