Světoznámý ruský filosof a sociolog Alexandr Dugin vysvětluje aktuální a geopolitické souvislosti současné situace v Arménii a Náhorním Karabachu

„Premiér a vláda Arménie nejsou od nynějška schopni v této krizové a osudové situaci arménského lidu přijmout odpovídající rozhodnutí. V souvislosti se současnou situací požadují arménské ozbrojené síly rezignaci premiéra a vlády,“ uvádí v prohlášení generálního štáb. Podle vedení armády „neúčinné řízení současné vlády a vážné chyby v zahraniční politice přivedly zemi na pokraj zhroucení“.

Co se vlastně v Arménii – po porážce od Turecka (tzv. Ázerbájdžánu) nyní děje? Jak číst vývoj v této neklidné oblasti? Vývoj, který může spustit sérii dramatických událostí, jež se zase mohou stát katalyzátorem nekontrolovaného výbuchu? A především – jak se k tomu všemu staví Moskva, která vyjednala příměří mezi oběma válčícími státy? Na to odpovídá Alexandr Dugin:

Alexandře, vidíme, že situace, která se vyvinula v Arménii poté, co předseda vlády Pašinjan podepsal třístranné memorandum o Karabachu, je velmi specifická. Zdálo by se, že to byla pro zemi cesta otřesů. Sledovali jsme obléhání vládní budovy a parlamentu. Opozice založila jakési „Hnutí za záchranu vlasti“ a až do Nového roku pravidelně vycházela do ulic Jerevanu a požadovala Pašinjanovu rezignaci. I teď, po krátké přestávce, demonstrace pokračují. Ale vidíme, že Pašinjana se svrhnout nepodařilo. Co je toho důvodem?

Zpočátku byl problém Pašinjanovy politiky a jejího vnímání ze strany sousedů dán prací se Sorosem a hádkami s Moskvou, to vše vedlo k neschopnosti ubránit Karabach. Jedná se o články téhož řetězce. Pašinjan přešel na spolupráci s globalisty a neměl tak důvěru Moskvy, globalisté ho tlačili do skandálů s Putinem, do nepěkných činů. Proto když Ázerbájdžán začal násilím obnovovat svou územní celistvost, Putin to vzal celkem klidně a dokonce to v jistém smyslu i vnitřně podporoval. Pro Moskvu neexistovaly žádné morální ani psychologické překážky, aby souhlasila s obnovením územní celistvosti Ázerbájdžánu. Odpovídalo to našim strategickým zájmům a bylo to racionální. Díky Pašinjanovu chování mělo Baku najednou rozvázané ruce ve snaze získat zpět kontrolu nad dříve zabraným územím. Pro Ázerbájdžán bylo důležité, že absolutně nic nebylo v rozporu se strategickými zájmy Ruska a vše získalo aktivní podporu Turecka.

Byl jsem opravdu ohromen tím, jak se Pašinjan choval během první poloviny své vlády. Jako by vůbec nebyl Armén. Ale nyní, po porážce, arménský premiér náhle změnil svůj postoj a začal se chovat jako rozumný politik. Snaží se vycházet s Moskvou (navzdory tomu, že vycházeje ze své předchozí politiky by v zásadě i nyní mohl jít cestou nových provokací), snaží se vše mírnit a zlepšovat vztahy. Jistě, někdy zazní i tvrdá protiázerbájdžánská rétorika, ale mnohokrát řidčeji a cílí na domácí publikum, z mezinárodní agendy však postupně mizí. Pašinjan se dnes stal přínosem pro všechny, snad kromě arménských nacionalistů a globalistů.

To, jak nyní předseda vlády jedná, je podle mého názoru v zájmu samotné Arménie a pro její budoucí dobro. Zdá se mi, že arménský lid pochopil, že v této fázi dělá Pašinjan, co je třeba – to je cesta k řešení všech problémů. Podepsal mírovou dohodu, čímž se ve skutečnosti vzdal nároků Arménie na Karabach a uznal výsledky ázerbájdžánského vítězství. Kromě toho usnadňuje další vztahy mezi Arménií a Moskvou. Protože kdyby se dostali k moci nacionalisté, kteří by svrhli Pašinjana, Moskva by se dostala do obtížné situace. Pak by se totiž v Arménii vládnoucí nacionalisté obrátili na Moskvu a řekli: odstranili jsme Sorosova agenta, nyní nám pomozte obnovit naše pozice. A pak by pro Moskvu nebyla politika vůči Karabachu vůbec jednoduchá. Arméni by se samozřejmě pokusili s Moskvou manipulovat. Nebyly by vyloučeny ani provokace v Karabachu ve snaze zatáhnout Rusko do nové eskalace konfliktu. Pod Pašinjanem se nic takového nestane. Ten už o žádnou válku nestojí. Proto teď všem vyhovuje. Nyní je pro Arménii výhodný mír, mír s Ázerbájdžánem, s Tureckem, s Ruskem. To jí dává šance, šance na ekonomickou obnovu, na řešení všech problémů. Pašinjan se dnes ukazuje jako flexibilní politik, který se řídí arménskými zájmy. Dokázal včas šlápnout na brzdu.

Sorosovy organizace v Arménii se nyní postavily proti Pašinjanovi. Znamená to, že pro Sorose, který podle předpokladu přivedl v Arménii „sametového předsedu vlády“ k moci, dopadla situace špatně a Pašinjan je pro něj nyní „odpadový materiál“?

Přesně. Proto taková reakce Sorosových struktur, s nimiž byl Pašinjan zpočátku spojován. Nyní má současný předseda vlády ve skutečnosti všechny důvody ke zničení amerického Biden-Sorosova hnízda ve své zemi, protože zasadilo Arménii kolosální úder. Vyhodit Sorose ze země. Pašinjan, stejně jako mnozí jiní, dobře ví, co stojí podpora Západu, jaký je to pán – nejstrašnější ze všech pánů. Schéma je dobře známé. Západ vás nejprve využije a poté odhodí do odpadků. Tak to bylo se Saakašvilim, Porošenkem a bude to i s Navalnym. Takové „chráněnce“ ve vhodné chvíli v mžiku zradí. Pro Sorose vždycky budou odpadový materiál, gastarbeiteři, „sezónní pracovníci“ – odpracovali si své a odešli. Kdo má co do činění s globalisty, s Bidenem, s Kamalou Harris, se současným americkým establishmentem a jeho strukturou, je dopředu odepsaný, ať je Gruzínec, Armén, Syřan, Turek, Ázerbájdžánec. Je to zlý sen. Oni své sluhy neochrání, zradí je, využijí a zahodí.

Jakmile tedy Pašinjan obrátil a začal vést rozumnou arménskou politiku, Soros se okamžitě naštval. Myslím, že nyní Soros začne naopak podporovat Pašinjanovy odpůrce – extrémní nacionalisty, „karabachšský klan“, ti byli již dříve jeho nepřáteli. Všechno v Arménii se otočilo o 180 stupňů. Dříve byly krajně nacionalistické síly orientovány na Rusko – „karabachšský klan“, Serž Sargsjan, předtím Robert Kočarjan. Snažili se Moskvě vycházet vstříc, díky tomu se status quo v Karabachu jakžtakž držel. Najednou se však objevil Pašinjan tlačený Sorosem, celý tento model vzal a zničil, a tak ztratil Karabach.

Ve skutečnosti bylo podle Sorosova plánu Pašinjanovým úkolem po uchopení vlády v Arménii bouřit se proti Rusku a OSKB (paktu kolektivní bezpečnosti postsovětských zemí), po ztrátě Karabachu měl zahájit provokace proti Ázerbájdžánu, protestovat proti roli Turecka – obecně provádět Sorosovskou strategii. Ale on se převlékl a rychle změnil kurz: podepsal mírovou smlouvu s Ázerbájdžánem a Ruskem a domluvil se s Putinem. Nyní si Soros, ten upír, rve na hlavě poslední stařecký vlas. Myslím, že nyní nelze najít horšího nepřítele pro Sorose a americké velvyslanectví – centrum strategických podvratných aktivit na Zakavkazsku.

V zásadě se mi zdá, že současné vedení USA nelze považovat za nic jiného než za „teroristickou organizaci“, mělo by se dostat na seznam společně s Islámským státem (teroristická organizace zakázaná v Ruské federaci) a všichni američtí diplomaté a důstojníci CIA by měli být vyhoštěni ze země, a všechny jejich fondy – zavřít, čím dříve, tím lépe. Tento jed, tyto nekonstruktivní teroristické elementy nenechají nikoho na pokoji. Zdá se mi, že Arménie bude nyní ve vztahu k této extremistické ideologii velmi ostražitá. A teď, když Soros a Pašinjan vstupují do vážného konfliktu, soudím, že bychom měli arménského premiéra podpořit. Každá aliance může být pozitivní, konstruktivní a efektivní, pokud bude tak či onak v opozici vůči globalistickým sítím. To je cesta k vítězství v jakékoli geopolitické situaci. Ilham Alijev tomu vždy rozuměl, Erdogan tomu vždy rozuměl, Írán tomu rozuměl. Pokud to také Arméni pochopí, bude dobře.

Poslední, koho bude nutné přesvědčit, jsou Gruzínci – také skvělý národ, pravoslavný, zajímavý, svoji kulturou velmi blízký Rusům – stali se rukojmí liberálních strategií, podvodů, provokací, uvěřili těm atlantským sadistům a vrahům. Myslím si, že jedním z důležitých úkolů dneška na pozadí výsledků karabachšského urovnání, posunu regionu směrem k míru pro vítězný Ázerbájdžán a probuzení Arménie bude přesvědčit Gruzii, že následovat Američany je nejen cesta nikam, ale cesta ke konci Gruzie. Myslím si, že my všichni, eurasijské země, bychom nyní měli táhnout za jeden provaz a hledat své místo ve zcela novém multipolárním světě, což Ilham Alijev už aktivně dělá a Rusko to plně podporuje a k čemu za cenu kolosálních chyb a poškození vlastních zájmů postupně přichází také Arménie.

To znamená, že arménská opozice založená na „karabachšském klanu“ a nacionalistech volající dnes po pomstě – výše jmenovaný a jak se zdá spíše symbolický vůdce opozice – bývalý ministr obrany Arménie a jeden ze zakladatelů karabachšského separatistického hnutí Vazgen Manukjan, Robert Kočarjan, který oznámil svůj návrat do „velké politiky“ a tvrdí, že on je ta „srozumitelná a silná osobnost“, „profesionální manažer“, jehož příchod lidé čekají – to všechno je pouhá fikce… Ukazuje se, že dnešní nacionalisté, revanšisté, představitelé „karabachšského klanu“ nemají v Arménii budoucnost…

Včera politici, kteří patří k takzvanému „karabachšskému klanu“ byli našimi spojenci. A dnes se stávají našimi protivníky – to je politika. Nic osobního. Myslím si, že nyní, když Sorosův projekt „Pašinjan“ v Arménii selhal, se globalisté pokusí vstoupit do Arménie prostřednictvím „karabachšského klanu“. Ne přes Pašinjana, ale přes „karabachšský klan“. Zároveň si myslím, že by se v blízké budoucnosti měla v Arménii objevit nová národní síla. Je to prostě nutné a nevyhnutelné. Nechť je tato síla v opozici vůči Pašinjanovi, ale neměla by být atlantická. Ale obávám se, že není tak snadné dosáhnout příchodu takové síly. Jestliže arménský předseda vlády náhle změnil politické směřování, myslím si, že jeho nejhorlivější oponenti, nacionalisté, „karabachšský klan“, se obrátí o pomoc na Američany. Soros se tak znovu pokusí vést Arménii tímto začarovaným kruhem. Proto je nutné, aby se v Arménii objevila nová síla.

Liberalismus a orientace na Spojené státy povedou (a to je přirozený důsledek) ke ztrátě území v každé zemi postsovětského prostoru – a nejen ve spojení s nacionalismem. Týká se to všech. Viděli jsme to na historii Ázerbájdžánu – když se na počátku devadesátých let dostala k moci liberálně-nacionalistická Lidová fronta, Ázerbájdžán ztratil Karabach. Když se v Kyjevě dostali k moci ukrajinští nacionalisté spoléhající na Západ, ztratili Krym a Donbas. To je zákon. A účinek tohoto zákona by si měli uvědomit také představitelé „karabachšského klanu“. Že mají šanci zůstat politickou silou v Arménii pouze při zachování eurasijské orientace a odmítnutí Sorose. Ano, dnes má „karabachšský klan“ ambice. Ale nezvládli 30. výročí, a když byl Karabach v jejich rukou, neuměli lidem, sousedům ani nikomu jinému nic nabídnout. Šanci měli, pokusili se a selhali. To znamená, že v samotném arménském národním hnutí existuje hluboká krize. Ne všechno se stalo náhodou – měli Karabach a z hlouposti ho ztratili – tak to nebylo, čili něco bylo špatně v samotné ideji. A teď je třeba poučit se z chyb a ne vrhnout všechny síly na svržení Pašinjana. Pašinjan pouze ztělesnil základní krizi arménské myšlenky.

Odblokování dopravních a hospodářských vazeb je další přijatý krok na karabachšské cestě. Zároveň z Arménie opakovaně slyšíme, a to i ze strany oficiálních představitelů, že vše, na čem se strany dohodly ve věci urovnání v Karabachu, včetně otázky odblokování dopravních a ekonomických vazeb, slouží výhradně zájmům Ázerbájdžánu a Turecka. Zní to dost podivně, vzhledem k tomu, že je to právě Arménie, která ho blokovala asi 30 let bez možnosti účastnit se globálních projektů …

No, co jiného ještě může říci poražená strana. K Arménii je nyní třeba mít ohledy. Skutečným vítězem je ten, kdo začne považovat poraženého za spojence. Musíte prostě takové výroky ignorovat, pochopit, co je k nim vede. Je to bolestivá reakce, tak je nechte mluvit. Moudrost pravého politika, a Alijev je pravý politik, znamená nevěnovat pozornost malichernostem a konat, ukázat ne slovy, ale skutky, co bude dál. Ázerbájdžán znovu získal kontrolu nad svým územím a ta část Karabachu, kterou kontrolují ruská vojska, je rovněž uznána všemi, včetně Ruska, jako součást Ázerbájdžánu. O tom není pochyb. Ázerbájdžán proto nyní musí vést mírový proces klidně, sebevědomě a nevěnovat příliš pozornosti některým výrokům. Nyní je třeba konat. Jako jsme to viděli na obnově územní celistvosti Ázerbájdžánu. Alijev se toho v klidu ujal a provedl to. Na skutcích záleží, ne na slovech. Nyní se Ázerbájdžán musí ubírat cestou odblokování dopravních a hospodářských vazeb, aby zajistil práva arménského obyvatelstva v Karabachu, aby ukázal, že Ázerbájdžánci nepřinášejí pouze změnu arménského nacionalismu na turkický, ale odpovědný, hluboký, silný a otevřený politický systém, inklusivní systém respektující práva národů na sebeurčení, a že mění onen radikální nacionalistický model, který tam dříve vládl. Je třeba to dokázat. Je také nutné prostřednictvím různých nových komunikací přímo spojit Rusko s Arménií, Turecko s Ázerbájdžánem, Arménii s Ázerbájdžánem a Íránem. Je nutné celý tento blok rozvinout tak, aby byl přátelský, v zájmu všech zakavkazských zemí, musí jít o win-win strategii.

Odblokování dopravních a ekonomických vazeb bude přínosem pro všechny země v regionu a otevře novou stránku dějin. Bude to však zvláště výhodné pro Arménii. Protože všechny země v regionu, na rozdíl od Arménie, mají přístup do jiných států přes moře nebo pevninu. Pouze Arménie zůstala zablokována ve slepé uličce. To je pro zemi skutečná tragédie. A odblokování dopravních spojení, navázání normálních vztahů s Ázerbájdžánem a Tureckem, možnost přímé integrace ve všech směrech je šancí na pozitivní růst arménské ekonomiky. Jedná se tu o hospodářskou, sociální, politickou, diplomatickou a kulturní prosperitu země.

Nejlepší způsob, jak porazit bývalého nepřítele, je udělat si z něho přítele, aniž byste se opájeli svým vítězstvím. To je velmi subtilní záležitost. Turci by nikdy v historii nevytvořili své velké státy, kdyby nevěděli jak. Bez takové dovednosti žádný vládce nikdy neutvoří velký stát. A Turecko by nikdy nevytvořilo Osmanskou říši. Každá silná velmoc dokonale chápe, jak důležité je mít přátele. A cena skutečného eurasijského přátelství bude klíčem k prosperitě Arménie, která by měla mít maximální užitek z odblokování všech ekonomických a obchodních překážek, které stály v cestě zahájení obrody arménské ekonomiky a arménské společnosti.

Již mnoho let odborníci hovoří o rýsující se ose Moskva – Baku – Ankara. Do jaké míry se to dnes projevilo díky urovnání v Karabachu?

Projevilo se to výborně. Situace v Karabachu dokonale ukázala, že tato osa se nejen rýsuje, ale už existuje. Bez ohledu na to, jak naši nepřátelé během války v Karabachu tlačili Rusko do konfliktu s Ázerbájdžánem, bez ohledu na to, jak lidé z jistých ruských kruhů ječeli, že Turci už jsou tady, jak prstem ukazovali na vojenskou přehlídku v Baku za účasti Turecka, jak křičeli, že se jedná o vítězství Turků nad křesťany, a jak šířili video-montáže vytvořené v amerických studiích. Bez ohledu na všechny tyto provokace se Rusko staví k ose Moskva – Baku – Ankara naprosto seriózně, a ani náhodně a omylem sestřelené ruské letadlo na konci války s Ázerbájdžánem na tom nemohlo nic změnit. Vzpomeňte si na incident s ruskou stíhačkou sestřelenou Tureckem. Skutečnost, že státy tyto situace napravily, ukazuje, že Moskva a Putin berou strategickou linii Moskva – Baku – Ankara opravdu velmi vážně a budou se i nadále ubírat tímto směrem. Tuto osu jsme již viděli v akci, když hrozili válkou s Tureckem po sestřelené ruské stíhačce, po atentátu na našeho velvyslance, ani vážné neshody ohledně Idlibu nebo Libye nás nevyprovokovaly k přímému střetu s Turky. To je velmi, velmi důležité. A sblížení mezi Alijevem a Putinem je hotová epopej. Dva silní a prozíraví vůdci, kteří přivedli své vlastní země a národy do nástupnických pozic, završili mnoho velkolepých událostí a jejich dlouhé sbližování samozřejmě mezi nimi vytvořilo nerozlučné pouto.

Zároveň nemohu opomenout, že existuje ještě jiná osa, na kterou by se v zásadě nemělo zapomínat. Je to osa Moskva – Jerevan – Teherán. Moskva považuje Armény a Íránce za své spojence, přitom za velmi blízké spojence. A navzdory Sorosovým provokacím, které jsme mohli pozorovat během nástupu Nikol Pašinjana k moci, tato osa tu existuje. A tady je důležité, aby obě tyto osy nebyly ve vzájemném rozporu a mohli jsme je harmonizovat. Je třeba si uvědomit, že mezi Tureckem a Íránem existují neshody, ale také mnoho společného. Ankara – Teherán, to není zóna nepřátelství, ale zóna historického soupeření, stejně jako s Ruskem. Historickou realitou jsou také vztahy mezi Íránem a Ázerbájdžánem. Írán představuje nejdůležitější faktor ve všech regionálních politikách a na tom, jak budou budovány vztahy Ázerbájdžánu a Turecka s Íránem, závisí také stabilita a prosperita celého regionu. Tady musíte být opravdu opatrní.

Osu Moskva – Baku – Ankara samozřejmě čeká mnoho výzev, čím blíže k sobě státy budou, tím bude i více výzev, a vyskytnou se i ve vztahu ke Karabachu. Bude nutné neustále prokazovat její životaschopnost. Tato osa je v mnoha ohledech opozicí vůči atlanticismu a globalismu; je to osa silných a nezávislých států představující hráz proti západnímu tlaku. A pouze posílením spolupráce mezi zeměmi v regionu bude možné čelit novým výzvám. Jak jsem už jednou řekl, dojde k dalším provokacím agentů atlantického vlivu. Budou všude, ve všech zemích, budou se všemožně snažit narušit daný stav věcí. Je velmi důležité tento vliv izolovat. Uvedení agenti se pokusí dohnat naše země ke konfrontaci. Jedněm říkají – buďte s Ankarou a ne s Moskvou, protože Turecko je mnohem důležitější než Rusko, druhým – podporujte separatismus v íránském jižním Ázerbájdžánu atd. atd., a třetím – pokračujte v boji s Armény. Ti, kdo se nyní snaží zlomit osu Moskva – Baku – Ankara, pomlouvají sousedy – jsou to agenti agrese, představitelé Sorosovských struktur. Jelikož neuspěli s Arménií, mohou se pokusit jít přes Ázerbájdžán. Je velmi důležité, aby ázerbájdžánští vlastenci, hlubocí nositelé ázerbájdžánské identity, porozuměli situaci, v níž se nacházíme, a zařídili se podle toho. V Ázerbájdžánu jsou velmi důležité, velmi vlivné intelektuálně analytické síly, ale existují i podvratné síly. Proto je nyní pro jejich prezidenta důležitější než kdy jindy spoléhat se na skutečné vlastence, na lidi, kteří jsou očištěni od jakékoli angažovanosti v globalistických strukturách.