Viktorie Nikiforová: Amerika a Británie jsou postiženy důchodovou krizí

Viktorie Nikiforová líčí tristní životní podmínky starých lidí ve Spojených státech a Velké Británii a bezmoc důchodců, o něž se nemá kdo postarat

Pověst o bohatých anglosaských důchodcích se chýlí ke konci. Důkazem toho je rozklad systému péče o staré občany a rostoucí chudoba v zemích „zlaté miliardy“. Proč jsou američtí důchodci nuceni prodávat své domovy a cestovat po celé zemi, zatímco britští důchodci musejí pracovat v málo placených místech téměř do smrti?

Po dlouhou dobu byl jedním z nejvýznamnějších symbolů zemí „zlaté miliardy“ zachovalý důchodce, který si užíval cestování, nakupování a luxusní podmínky života v pečovatelském domě pro seniory. To byl jeden z motivů emigrace do zemí západního světa a vytoužený sen běženců. Ale nyní tento obrázek bledne a mizí přímo před našima očima. Staří lidé na Západě postupně upadají do chudoby, jakou dříve znali jejich vrstevníci z třetího světa.

Na rozdíl od všeobecné představy byly vysoké penze na Západě vždy dány nikoli státními výplatami důchodů z průběžného systému, ale úsporami důchodců, přičemž stav jejich kapitálových účtů přímo závisel na situaci na trhu. Akcie rostly – úspory se zvyšovaly, trh klesal – budoucí důchodce mohl ztratit většinu svých investic na stáří. Například prasklá internetová bublina v roce 2000 nebo „velká recese“ v roce 2008 byly tvrdou ranou pro americké penzijní spoření.

Navíc otázka, jak nejlépe naložit se stovkami tisíc dolarů nebo liber nashromážděných za celý život, zajímala pouze „baby-boomery“ – generaci ze šedesátých let. Miliony těch, kteří teprve odejdou do důchodu, nemají úspory na stáří vůbec žádné.

Důchodci Jejího Veličenstva

V roce 2016 statistická šetření ukázala, že úspory 16 milionů Britů nepřesahují sto liber. Ve Walesu a Severním Irsku je takových lidí více než polovina. Na britskou cenovou úroveň je sto liber velmi málo, dost málo i na to, aby si člověk mohl koupit jídlo na týden.

V roce 2018 žila zhruba čtvrtina dospělých lidí v Británii zcela bez úspor.

Dnes po „koronakrizi“, kdy miliony lidí ztratily nebo mohou ztratit práci, budou tato čísla ještě mnohem tragičtější. Vzhledem k tomu, že státní důchod, na nějž mají Britové nárok po 65 letech věku, činí 134 až 175 liber týdně – a to za podmínky pětatřiceti odpracovaných let a stálých plateb do národního pojišťovacího fondu, je zřejmé, že tato částka neodpovídá reálné inflaci ani minimálním životním nákladům.

Ve Spojeném království dlouhý čas fungoval celostátní systém péče o seniory. Místní správy poskytovaly pečovatelské služby pro staré obyvatele, aby jim pomohly s nákupem potravin, s osobní péčí a s návštěvami u lékaře. Během posledních deseti let však vláda každoročně snížila rozpočet na péči o seniory asi o 700 milionů liber. Od roku 2010 do roku 2019 kleslo toto financování o 7,7 miliardy, a to na pozadí rychle stárnoucí populace a rostoucích cen.

Nyní místní správy odmítají pomáhat lidem nad 65 let, pokud mají alespoň nějaké prostředky. Vlastnictví domu nebo bytu neumožňuje nárokovat si státní podporu. O starého člověka se buď starají příbuzní (pokud to dělají déle než 35 hodin týdně, mají nárok na příspěvek ve výši přibližně 240 liber měsíčně), nebo může být umístěn v pečovatelském domě, kde jeden měsíc pobytu stojí 3 500 až 6 000 liber, nepočítaje v to individuální služby lékařských specialistů.

Starý člověk, zejména s demencí nebo Alzheimerovou chorobou, může snadno přijít až na sto tisíc liber ročně. Aby se vypořádali s nutnými náklady, jsou staří lidé obvykle nuceni prodat své domovy, za něž nejméně polovinu svého života spláceli hypotéku.

Před rokem premiér Boris Johnson při nástupu do funkce slavnostně slíbil, že „nikdo více neprodá svůj dům, aby si zaplatil péči ve stáří“. Od té doby se krize v systému péče o seniory jen zhoršila.

Za uplynulý rok se o třetinu zvýšil počet starých Britů, kteří již prodali všechno, co mohli, a všechny své úspory utratili za nájem v domovech pro přestárlé.

Každý den vzroste počet lidí ožebračených vlastním věkem o 14 osob.

Ve snaze řešit tuto krizi vláda plánuje buď převést systém péče o staré občany pod křídlo Národní zdravotní služby (ta nicméně také trpí nedostatečným financováním), nebo zavést novou daň – uložit všem Britům nad čtyřicet let věku pravidelné příspěvky na stáří. To ale u lidí naráží na nedostatek peněz.

Místní bulvár vyčítá ženám z generace baby-boomu, že se staraly jen o svoje kariéry a měly málo dětí. Ženy ovšem tvrdí, že ani jejich mužští vrstevníci nechtěli převzít odpovědnost za výchovu a výživu svých potomků. V každém případě je smutnou pravdou, že cena za péči o seniory je neuvěřitelně vysoká. Příjem průměrného Angličana je řekněme 30.000 liber ročně, což nikdy nevystačí na podporu ani jednoho rodiče v pečovatelském domě. Natož pak obou.

Zatímco staří lidé se prostě snaží vyrovnat s realitou, v níž budou muset pracovat až do smrti, aby mohli alespoň trochu důstojně žít, dvě třetiny pracujících Britů již počítají s tím, že neodejdou do důchodu v 65 letech, ale co nejdéle se budou držet své práce.

Nomádi velké recese

Ještě závažnější je situace v USA, kde v principu neexistuje bezplatná péče o staré lidi a místní tradice nezavazuje děti, aby se o své rodiče staraly. Čas blahobytu z výnosů kapitálového penzijního připojištění je nenávratně pryč. V roce 2019 zveřejnil Bloomberg data, podle kterých 48% Američanů ve věku nad 55 let nemá na svých důchodových účtech ani cent.

V posledních desetiletích došlo ke kritickému nárůstu počtu lidí, kteří celý svůj život pracovali v prekérních hodinových pracovních poměrech. Mnoho zaměstnavatelů za takové pracovníky neposílalo žádné odvody do státní pokladny. V důsledku toho má Američan po dlouhém pracovním životě nárok pouze na státní důchod v pásmu 500 dolarů, a pokud může prokázat, že neměl žádné příjmy, ještě na několik stovek dolarů v rámci Supplemental Security Income.

To nestačí ani na zaplacení měsíčního nájemného v malém bytě.

Miliony Američanů si nemohou dovolit ani domov pro seniory. Jen mezi lety 2016 až 2018 průměrná cena za služby těchto domovů s lékařskou péčí doznala zvýšení o 9%, které tak několikrát překročilo oficiální inflaci, a dosáhla 8 365 dolarů měsíčně za jednolůžkový pokoj a 7.441 dolarů za dvoulůžkový pokoj.

Ceny se v jednotlivých státech výrazně liší. V Oklahomě činí měsíční nájem za samostatný pokoj něco přes 5.000 dolarů, na Aljašce – téměř 30.000 dolarů. Pro většinu Američanů a jejich rodiny je to pochopitelně naprosto nedostupná částka.

Američané ve „zlatém věku“ jsou nuceni pronajímat pokoje ve svých domech a bytech (pokud mají to štěstí, že vlastní nemovitost), nebo dokonce domy prodat a přestěhovat se do bydlení, které sdílejí s dalšími starými lidmi. Jakákoli nemoc je nutně donutí se zadlužit, i když si platí zdravotní pojištění.

Ještě hůře se vede tomu, koho zastihlo stáří bez nemovitosti a bez úspor. Je nucen pracovat v jakémkoli pracovním poměru bez jakýchkoli sociálních záruk. V posledním desetiletí se v USA utvořila celá sociální vrstva „starých tuláků“. Jsou to Američané, kteří si za posledních několik tisíc dolarů koupili ojetý karavan. V něm se potulují po celé zemi, přivydělávají si v národních parcích, ve skladech Amazonu, sbírají maliny ve Vermontu a borůvky v Oklahomě.

Někdy si je příležitostně najímají za minimální mzdu od 10 do 12 dolarů na hodinu. Častěji však pracují na plný úvazek jen za jídlo a parkování zdarma.

Proč Amazon zaměstnává seniory?“ ptá se svých hostů novinářka Harpersova vydavatelství ve svém článku s výmluvným názvem „Konec důchodů“. „Protože jsme bezmocní,“ odpovídají staří lidé, „držíme se svých míst, bojíme se je ztratit, nikdy se nehádáme, nebereme si dovolenou…“

Starší majitelé karavanů sami sebe nazývají „cikány“ nebo „kočovníky“.

Zajímavé je, že ve své populární futurologické knize „Stručná historie budoucnosti“ popsal jeden z hlavních představitelů „šedých eminencí“ moderní politiky Jacques Attali přicházející „nomády“ éry globalizace mnohem růžovějšími barvami. V jeho představě to jsou pokročilí „digitální kočovníci“ s několika diplomy a vysokými příjmy. Ve skutečnosti se však kočovníky stali chudí staří lidé, kteří hledají nekvalifikovanou a málo placenou práci.

Američané, kteří jsou obeznámeni s historií, označují tyto staré spoluobčany za „oči velké recese“, a odkazující se tím na zkrachovalé lidi z Velké hospodářské krize v Oklahomě, kteří cestovali po zemi a hledali práci. Jejich hladová putování jsou živě popsána ve Steinbeckově románu Hrozny hněvu a zobrazena v jeho vynikající filmové adaptaci od Johna Forda.

Recese v roce 2008 drasticky změnila představy Američanů o důchodu. Nyní lze stáří nazvat „zlatým věkem“ jen ironicky. Pro miliony Američanů se stal časem tvrdé práce a bezpráví. A současná hospodářská krize slibuje pouze další zhoršení jejich bezvýchodné situace.

Můj jediný důchodový plán je sebevražda,“ odpovídá s černým humorem šedesátiletá prodavačka Debra Lee Scottová v rozhovoru pro Huffington Post, který se věnuje tématu „Jak vypadá život v důchodu?“

Prostě – svobodný Západ náš vzor.

Autor: Viktorie Nikiforová l

Překlad: protiproud.cz

Napsat komentář