Pro intersekcionální aktivisty jsou největším utlačovatelem na světě USA – nikoliv Čína, Severní Korea, Saúdská Arábie nebo Írán.

„Média neříkají, že pokud jste černochem, ženou, gayem, transsexuálem nebo příslušníkem jakékoliv další menšiny, tak je pro vás Amerika tím nejlepším místem na světě. Máme své problémy a musíme je řešit. Ale naše společnost zdaleka není rasistická.“ — Ayaan Hirsi Ali, Twitter, 9. června 2020.

„Nový antirasismus je rasismus maskovaný jako humanismus (…) Naznačuje, že každý běloch je špatný… a že každý černoch je obětí.“ — Abnousse Shalmani, íránská spisovatelka, Le Figaro, 12. června 2020.

„Pokud byste vyrostli jako já v Africe a na Středním východě, tak byste Ameriku vnímali jinak.“ — Ayaan Hirsi Ali pro deník The Wall Street Journal, 26. června 2020.

Je nejvyšší čas, aby Spojené státy přestaly financovat Organizaci spojených národů… Organizace spojených národů je nyní využívána k udržování nespravedlnosti, nikoliv k jejímu odstraňování.

Skuteční obchodníci s otroky a rasisté — ti, kteří věří, že západní společnosti a hodnoty by vůbec neměly existovat — se s největší pravděpodobností dívají na současné západní sebemrskačství a nadšeně mu tleskají.

Spojené státy zrušily otroctví před 150 lety a na menšiny uplatňují pozitivní diskriminaci. Je to země, ve které byl prezidentem dvakrát zvolen černoch – Barack Obama! Nové hnutí však přesto svrhává jednu sochu za druhou, jako by USA stále zotročovaly černochy. Aktivisté ve Washingtonu D.C. se dokonce zaměřili na Památník emancipace (Emancipation Memorial), jehož součástí je i socha prezidenta Abrahama Lincolna, který zaplatil za osvobození otroků svým životem.

Otroctví dnes stále existuje v mnoha částech Afriky a Středního východu, ale sebemrskačská západní veřejnost se posedle zaměřuje pouze na západní minulost afrického otroctví, nikoliv na dnešní opomíjené otroctví, které se má čile k světu. Za dnešní otroky se nedemonstruje v ulicích, neexistuje žádný mezinárodní politický tlak a prakticky žádné články v médiích.

„Nezapomínejme, že v tomto oboru byli šampiony arabští muslimové, napsal pro deník Le Matin d’Algerie muslimský básník Kamel Bencheikh.

„Emíři a sultáni koupili celé transporty mladých černošských jinochů, aby z nich udělali eunuchy, kteří střežili harémy. Totéž dělali následně osmanští sultáni… I dnes hostí Mauritánie a Saúdská Arábie svůj vlastní Ku-klux-klan. V hlavním městě Mauritánie – Nuakšottu – je otroctví stále na denním pořádku. Pokud jde o Rijád, vše, co musíte udělat, je zjistit si fakta o mladých asijských dívkách, které si bohatí lidé najímají jako služebné.“

Vyšetřování televizního kanálu BBC Arabic zjistilo, že služky jsou v Saudské Arábii dokonce prodávány online na vzkvétajícím trhu s otroky.

Podle Kamela Bencheikha se smrt George Floyda stala pro mnoho lidí v Evropě příležitostí k tomu, aby proměnili seriózní boj v nepředstavitelné orgie ničení.

„Na pařížském náměstí Republiky i na bruselském bulváru Avenue Louise se nacházejí pomstychtiví zločinci, krmeni nenávistí, využívají pomoci, které jim tyto dvě země nabízejí, a útočí na minulost těch, kteří jim umožnili osvobodit se od svých diktatur…“

„Ve Francii a Belgii, nepopravujeme odpadlíky, nekřižujeme neortodoxní věřící, nekamenujeme nevěrné ženy, nepliveme na kacíře…“

„… tento antirasismus se kousáním do vlastního ocasu proměnil v rasismus. Stačí vidět zlostný dav s pěnou u úst, abychom si uvědomili, že máme co do činění s lidmi, kteří přišli urazit bílého muže, vinného tím, že před více než sto lety použil nepatřičná gesta nebo měl hanebné myšlenky. A trvají na tom jako vlk v La Fontainově bajce, který jehněti řekl: ‚Pokud ne ty, pak tvůj bratr’… Opět mezi námi bují totalita.“

Nazývá to „stalinistickým komunitarismem (sektářskou politikou), který dělá z domorodců oběti.“ Lidé, kteří uprchli před Buteflikem a Kaddáfím a utlačovateli a tyrany z Kinshasy a Niamey, „potom přijdou a srší nepochopitelnou nenávistí vůči Paříži a Bruselu.“

Článek Kamela Bencheikha ukazuje jen jednu statečnou skupinu disidentů v islámském světě, kteří Západ brání lépe než samotní obyvatelé Západu. Tito disidenti milují svobodu projevu a svědomí; vědí, jaký je rozdíl mezi demokracií a diktaturou; užívají si náboženskou toleranci, pluralismus ve veřejném prostoru a otevřeně kritizují praktikování islámu, před nímž uprchli. Vědí také, že probouzet historickou a rasovou zášť je nebezpečná hra. Jejich hlasy odhalují skutečnou podstatu politického islámu a jsou pro něj proto zničující. Pro západní multikulturalisty jsou tyto hlasy „kacířské“ a obtěžující. Deník Le Figaro na tento paradox poukázal takto: „Jejich komunity je považují za ‚zrádce‘ a západní elity je obviňují ze ‚stigmatizace‘ islámu.

Nick Cohen to v týdeníku Spectator vysvětlil takto:

„V liberálním orientalistickém pohledu na svět je ‚autentickým‘ muslimem pouze barbar. Na každého muslima, který tvrdí něco jiného, je okamžitě vychrlena řada urážek. Jsou to ‚neokonzervativci‘, ‚domorodí informátoři‘ a ‚sionisté‘: Jsou stejně extrémní jako džihádisté, proti kterým se staví, nebo, přiznejme si to, ještě horší…“

Alžírský spisovatel Mohammed Sifaoui nám všem – stejně jako Bencheikh – připomíná, že „v dnešním světě nejvíce podporuje otroctví Mauritánie v severní Africe. A také Katar a Saúdská Arábie na Středním východě pod praporem strážců svatých míst islámu.“

Spisovatelka Ayaan Hirsi Ali, která v dětství uprchla ze Somálska a nyní žije v USA, na Twitteru napsala:

„Média neříkají, že pokud jste černochem, ženou, gayem, transsexuálem nebo příslušníkem jakékoliv další menšiny, tak je pro vás Amerika tím nejlepším místem na světě. Máme své problémy a musíme je řešit. Ale naše společnost zdaleka není rasistická.“

Vrcholem intersekcionality je černá lesba. Podle Andrewa Sullivana:

„‚Intersekcionalita‘ je nejnovější akademická posedlost, která se rozmohla v americkém akademickém prostředí. Zjednodušeně řečeno, je to nová neomarxistická teorie, která tvrdí, že sociální útlak se nevztahuje pouze na jednotlivé kategorie identity — rasu, pohlaví, sexuální orientaci, společenskou třídu atd. — ale na všechny jejich kombinace v propojeném systému mocenské hierarchie.“

Pro intersekcionální aktivisty jsou největším utlačovatelem na světě USA, nikoliv Saudská Arábie nebo Írán. Ayaan Hirsi Ali, která v dětství uprchla ze Somálska a v dětství kvůli své babičce utrpěla mrzačení ženských pohlavních orgánů, zná útlak lépe než aktivisté, bojující proti sochám. Ayaan Hirsi Ali pro deník The Wall Street Journal napsala:

„Když slyším, že USA jsou definovány především rasismem, když vidím na vrcholu seznamu bestsellerů knihy jako ‚White Fragility‚ od Robin DiAngelo, když čtu, že jsou pedagogové a novináři propouštěni za to, že si dovolili zpochybnit pravověrnost Black Lives Matter — pak cítím povinnost promluvit… Pokud byste vyrostli stejně jako já v Africe a na Středním východě, tak byste Ameriku vnímali jinak.“

Alžírský spisovatel Kamel Daoud ve svých článcích pro večerník Le Monde a časopis Le Point toto pokrytectví pranýřuje. Poznamenal, že „prostředí totální revoluce ovládá kult smrti.“

„Podle některých je Západ vinen už ze své podstaty. Jsme svědky toho, jak se volání po změně postupně mění ve volání po barbarské pomstě.“

Kamel Daoud to nazývá „protizápadními procesy sovětského typu“.

„Je zakázáno říkat, že Západ je také místem, kam prcháme, když chceme uniknout nespravedlnosti, diktatuře, válce, hladu nebo prostě jen nudě v zemi původu. Je módní říkat, že Západ je vinen za všechno.“

V časopisu Le Point Kamel Daoud napsal, že „slavnostním vyhlášením antirasismu se de facto vrací inkvizice.“

Kamel Daoud byl v polemice ve večerníku Le Monde obviněn dvaceti levicovými akademiky z „orientalistických klišé“ a „kolonialistického paternalismu“. Toto nové obvinění z rasismu slouží k veřejnému zhanobení, pošpinění a diskvalifikaci politika a intelektuála, který příliš pravdivě komentuje škody způsobené multikulturalismem.

Zineb el Rhazoui, v Maroku narozený antiislamistický francouzský novinář čelící výhrůžkám smrtí, nedávno řekl:

„Jediný rasismus, kterým trpím, pochází ze Severní Afriky. Pro Alžířany jsem marocká děvka. Pro Maročany jsem alžírská děvka. A pro oba národy jsem ‚židovská děvka‘.“

Arabové vyhrožují jiným Arabům za to, že mluví pravdu o skutečném rasismu a islamizaci. Jsou neviditelnými oběťmi rasismu ve Francii. Rhazoui tvrdil, že „Francie je jednou z nejtolerantnějších a nejméně rasistických zemí na světě“ a že skutečnou hrozbou není rasismus, ale komunitarismus [význam kladený spíše na skupiny než jednotlivce, opak individualismu]. Totéž kritizoval i francouzský prezident Emmanuel Macron.

Íránská spisovatelka Abnousse Shalmani, narozená v Teheránu, nyní žijící v Paříži, deníku Le Figaro řekla:

„Nový antirasismus je rasismus maskovaný jako humanismus (…) V tomto diskurzu rezonuje žalář viktimizace… Naznačuje, že každý běloch je špatný – jako jsme toho byli svědky například v případě svržení soch Victora Schoelchera, otce francouzského hnutí za zrušení otroctví, na Martiniku – a že každý černoch je obětí.“

Zatímco ekonom Thomas Piketty ve večerníku Le Monde vyzval Západ, aby napravil svou koloniální minulost, francouzsko-senegalská spisovatelka Fatou Diome volala po upuštění od diskurzu o dekolonizaci:

„Pro ty, kteří ještě nevědí, že jsou svobodní, je to naléhavé. Nepovažuji se za kolonizovanou. Zažitá fráze o kolonizaci a otroctví se stala obchodním artiklem.“

„Ideologie“ je jednoduchá: Kolonialismus údajně stále funguje a lidé z dříve kolonizovaných zemí jsou i nadále utlačováni, zejména muslimové, kteří jsou prý terčem „rasistické“ a „islamofobní“ nenávisti. Z tohoto pohledu jsou „bělošští západní muži“ vždy utlačovateli a menšiny jsou vždy oběťmi.

Prominentní antirasistická aktivistka Rokhaya Diallo řekla, že Francie je „rasistická“ kvůli tomu, že v ní proti sobě stojí „vládci“ a „ovládaní“. Takový pohled na svět vidí rasismus všude, zejména tam, kde vůbec žádný není. Způsobil také mnoho multikulturalistických katastrof po celé Evropě tím, že znemožňuje kritizovat důsledky masové imigrace a islamistického separatismu. Francouzský spisovatel Pascal Bruckner nazval tento postoj „fiktivním rasismem“, výtvorem kajícníků, který vede veřejnost na Západě – i když pravděpodobně nikdo na Západě nebyl ani otrokem, ani neměl otroka – k přesvědčení, že nenávist proti Západu je zasloužená.

Styčná plocha tohoto marxistického názoru, v němž musí být vždy někdo obětí, se stala propustnou pro islamismus. V hnutí pojmenovaném po Adama Traorém, „francouzském Georgi Floydovi“, najdete alianci organizací jako je SOS Rasism s muslimskými salafisty. Organizace na podporu lidských práv se také scházejí s „Unií islámských organizací ve Francii„, která je považována za fundamentalistickou.

Bývalý francouzský premiér Manuel Valls v rozhovoru pro časopis Valuers Actuelles řekl „Lidskoprávní organizace zapomněly na své původní poslání a otevřely dveře Tariqu Ramadanovi“ místo toho, aby se postavily na stranu mnoha velkých muslimských reformátorů. Ayaan Hirsi Ali napsala:

„Reformátoři jako Asra Nomani, Irshad Manji, Tawfiq Hamid, Maajid Nawaz, Zuhdi Jasser, Saleem Ahmed, Yunis Qandil, Seyran Ates, Bassam Tibi a Abd al-Hamid al-Ansari musí být podporováni a chráněni… Tito reformátoři by měli být na Západě dnes známí stejně dobře, jako dřívější generace znaly Solženicyna, Sacharova a Havla. Místo toho se takzvané lidskoprávní organizace, politici a média rozhodli podpořit politický islám.“

Skupina dvanácti spisovatelů naopak podepsala prohlášení publikované ve francouzském časopisu Charlie Hebdo, které varuje před islámskou „totalitou“.

„Po porážce fašismu, nacismu a stalinismu dnes svět čelí nové globální totalitní hrozbě: islamismu. My, spisovatelé, novináři, intelektuálové, vyzýváme k odporu vůči náboženské totalitě a k podpoře svobody, rovných příležitostí a sekulárních hodnot pro všechny.“

Osm z dvanácti signatářů tohoto prohlášení pochází z islámského světa.

Tito protiislamističtí muslimští intelektuálové se nenarodili jako svobodní lidé; uprchli před diktaturami do demokratických zemí, ve kterých ale stále trpí výhrůžkami smrtí a urážkami, ale přesto jsou v nich mnohem svobodnější. Tito muslimové jsou na Západ víc hrdí, než západní intelektuálové, kteří nic jiného než svobodu neznají, ale dnes je ovládá strašný pocit viny – většinou za věci, které neudělali.

Nejenže se Západ obrací zády k novým trhům s otroky; do Rady OSN pro lidská práva byly dokonce zvoleny státy, jako je Súdan, kde byly během džihádistických nájezdů zotročeny desetitisíce žen a dětí z převážně křesťanských vesnic; Keňa a Nigérie, kde policie loni na podzim zachránila stovky mužů a chlapců spoutaných v islámské škole; Pákistán, kde jsou křesťané odsuzováni k nevolnictví, a Mauritánie, kde jsou dva ze sta lidí stále drženi v otroctví. Tatáž Rada OSN pro lidská práva chce nyní díky tlaku afrických zemí vyšetřovat „systémový rasismus v USA“. Americký ministr zahraničí Mike Pompeo poznamenal:

„Kdyby byla Rada upřímná, uznala by silné stránky americké demokracie a naléhala by na autoritářské režimy po celém světě, aby si americkou demokracii vzaly za vzor a aby na národní úrovni udržovaly stejně vysoké standardy odpovědnosti a transparentnosti, jaké my Američané uplatňujeme sami vůči sobě.“

Je nejvyšší čas, aby Spojené státy přestaly financovat Organizaci spojených národů. Organizace spojených národů je využívána k udržování nespravedlnosti, ne k jejímu odstraňování.

Skuteční obchodníci s otroky a rasisté — ti, kteří věří, že západní společnosti a hodnoty by vůbec neměly existovat — se s největší pravděpodobností dívají na současné západní sebemrskačství a nadšeně mu tleskají.

Giulio Meotti je kulturní redaktor deníku Il Foglio, italský novinář a spisovatel.