Sledujte nás na Telegramu: 👉 @cz24news
1. ČÁST
Autor – Jurij Muchin – je prakticky zcela normální, dokud se nezačně mluvit o politice v Rusku. A to také nyní při válce Ukrajiny s Ruskem. Jinak, jak říkám je docela normální a mívá velmi zajímavé postřehy. Ale jak varuji, je třeba být velmi opatrný. Mimochodem, je za návrat Sovětského svazu a je proti liberalismu v Rusku. Má ale opravdu skvělé knihy jak o Katyni, tak o letech Američanů na Měsíc, tak i o smrti Stalina. Také jeho přeložené texty o té „pandemii“, které vyšly na Outsidermedia patří ke špičce co se týče logiky. A ukázalo se, že měl prakticky vždy pravdu. Na tento text jsem narazil, když jsem šel na odkaz u některých překladů jeho textů, které bývaly, jak jsem uvedl, jeden čas na Outsidermedia.
A proč tedy povídání od takového člověka? Inu, každý má svoje slepá místa, kam nikdy nevidí. Ale také nikdo z nás by si neměl být jist, že jen jeho názor je ten jediný správný a možný. A také proto, že o některých věcech a záležitostech mluví jen on na patřičné úrovni a s patřičným rozsahem a hlavně srozumitelným jazykem. Mluví, co si myslí a o to je jeho slovo cennější, není určeno pro „uhlazená“ média. Článek je z roku 2021. A konec konců si můžete myslet co chcete.
Peter 008
Rozhovory s blbci
Práce je velká, rozdělil jsem ji na čtyři části.
Občas máte prostě chuť si zanadávat – jak se ze všech sil snažíte někomu vysvětlit věci, které se vám zdají samozřejmé, a tento člověk zná všechna slova, kterými to objasňujete, a dokonce se s vámi těmito slovy hádá, a pak najednou zjistíte že z vašeho vysvětlení nic nepochopil a jen hloupě opakuje to, co se kdysi naučil (ve škole) nazpaměť v reakci na zvuky těchto slov. A není to o tom, že to něco nezná, ale je to o tom, že mne nepochopil, stejně jako nechápe to, co se naučil nazpaměť.
Tady je příklad. Na televizním kanálu Rusko-1 («Россия-1») se moderátor pořadu „Ráno Ruska“ TV Denis Stojkov se vší vážností zeptal svého spolubesedníka, jak může nadzvukové letadlo komunikovat s dispečerm letového provozu, když letadlo letí rychleji než zvuk? Jak může pilot slyšet povely řídícího letového provozu, když slova dispečera letadlo nedohání?
Navíc to nebyl jen tak nějaký malý klouček, ten co se zeptal, ale muž kolem 50 let, který vystudoval školu v SSSR a má dvě vysokoškolská vzdělání – Ruskou státní akademii tělesné kultury a Státní univerzitu managementu. Denis Stojkov je navíc také vzorovým ruským vědcem – kandidátem ekonomických věd.
Pravda, je to novinář a to, jak se říká, mluví za vše, každopádně v komentářích ke zprávám bylo toto: „Pracoval jsem v televizi (jako IT specialista) – všichni jsou tam hloupí, říkal jsem jim specialisté v ni jedné sféře“. (Vzhledem k dnešku by se hodilo – a nejen o takových, ale třeba i o západních politicích – označení „specialisté na nic!“ – pozn.překl.)
Ale jak to??
Když totiž mluví s celým Ruskem, dělají z ruských občanů stejně hloupé, jako jsou oni sami.
Pokusme se tento problém zvážit ze všech stran.
O fantazii
Nedávno jsem si všiml, že v Rusku (a vůbec nejen tam – pozn.překl.) se pojem „fantazírování“ tradičně nectí. Toto slovo pochází z latinského kořene phantasia a do ruštiny se dostalo za Petra I. Navíc i bez jakéhokoli vysvětlení je jasné, že fantazie se mezi ruskou inteligencí nectí (na Západě už vůbec ne) – byla to právě (osobní a ne jiní „vzděšlaní lidé“! – pozn.překl.) inteligence, která dala člověku schopnému fantazie, přezíravou přezdívku “fantasta”, která popisuje člověka prázdného, hloupého, ale upovídaného. Jako Manilov z Mrtvých duší.
Wikipedie uvádí, že ruský inteligent, ruský a sovětský filozof, spisovatel a překladatel Jakov Emmanuilovič Golosovker (1890-1967) dokonce stavěl do protikladu „představivost“ a „fantazii“ v sovětské filozofii a tvrdil,že „na základě představivosti, mohou být vystavěny „vědecké hypotézy“, ale na fantazii – ne, protože fantazie je totožná s iluzí a klamem (bludem), to znamená, že se projevuje jako negativní stránka představivosti.”
No tohle – negativní!
Ano, vlastně i bez Golosovkera je jasné, že fantazie mezi inteligencí (mimochodem, možná i nejen pouze mezi ruskou) není v úctě – stačí si připomenout, zda jsou mezi kladnými hrdiny ruské i zahraniční inteligence fantastové.
Protože jsem i já sám velmi dlouho vnímal pojem „fantazírovat“, mírně řečeno, bez respektu – jako zbytečnou činnost – dokud jsem na tento pojem nenarazil v „Úvahách před popravou“ německého polního maršála Wilhelma Keitela, náčelníka štábu Nejvyššího vrchního velení nacistického Německa. Při charakterizaci Hitlera Keitel napsal:
„… Fuhrer s ničím nesrovnatelným darem předvídavosti pronikal do všech detailů praktické realizace svých vlastních idejí a vždy, když něco udělal, hleděl na kořen záležitosti. Musel jsem to znovu a znovu konstatovat ve všech oblastech své služební sféry. Jak vrchní velitelé, tak i my v OKW jsme byli nuceni použít tento základní způsob práce. Vůdce neúnavně kladl otázky, komentoval a dělal poznámky, snažil se uchopit samotnou podstatu problému, do té doby co jeho nepopsatelná fantazie ještě viděla nějaké mezery.. Z toho všeho si lze představit, proč jsme mu často po celé hodiny dokladovali a probírali s ním různé záležitosti. Byl to důsledek jeho způsobu práce, který byl tak odlišný od našich tradičních vojenských návyků, které nás naučily přenášet rozhodnutí plnit dané rozkazy těm nejníže stojícím orgánům a štábům.“
Je jasné, že přes všechnu svou genialitu Hitler nakonec ustoupil Stalinovi, který předvídal ještě lépe – měl ještě silnější fantazii – ale zajímalo mě, že, jak se ukázalo, ne „inteligentující“ žvanilové, ale „lidé díla“ oceňují fantazii velmi vysoko.
Proč?
Představivost v chodu
A co je představivost? Koneckonců jde o schopnost představit si v mysli ve formě obrazu něco, co dosud nebylo vidět – to je opravdová tvůrčí schopnost. I když na tlachání už tato schopnost dostačuje – inteligenti budou nadšeni slovy, kterými autor popisuje představu.
Ale lidem díla toto žvanění nestačí – potřebují dělat práci, a ne žvanit, – potřebují ve svých myslích vidět ve formě obrazů („filmu“ – pozn.překl.), co se stane, když se toto, jimi představované, ukáže být v různých ŽIVOTNÍCH SITUACÍCH. Nebo dokonce ne dosud jen představené, ale i již známé se pak objeví v různých situacích. Jinými slovy, představivost je statická, je to nehybnost, ale fantazie to je dynamika, to jsou varianty akce.
Hitler si tedy v duchu prošel desítky a možná stovky variant jednání svých protivníků a spojenců a vybral si tu, která byla v jeho chápání nejpodstatnější. A jednal podle této možnosti a vyvolával tak obdiv svých generálů za dar své předvídavosti. Ale vždyť ve skutečnosti to byl koneckonců dar fantazie.
Ale jak můžete žít nezávisle a svobodně bez schopnosti předvídat důsledky toho či onoho ze svých činů? To je nemožné! Bez fantazie se zcela jistě stanete otrokem toho, komu důvěřujete. Je to váš pán – jako by vám pak řekl, co se stane, když uděláte to či ono. A vy to děláte! Nebudou vám ani muset nasazovat okovy – řeknou vám, že tak to řekl „akademik Sacharov“ nebo „velký vědec Sachs“ nebo akademik medicíny a vy poběžíte tam, kam vám řekli, a budete hlasovat „svým srdcem“ a dáte si do předloktí píchnout injekci s neznámou látkou.
Tak jako příklad řekněme v dobách SSSR v Moskvě bylo obrovské množství ústavů a v nich seděly zástupy vědců a tito vědci byli živeni daněmi a příjmy vybíranými z celého SSSR. A zde je otázka, která vyžaduje fantazii a předvídavost – pokud bude zničen SSSR, co se stane s tímto příjmem peněz na krmení vědy? No, kolik ve skutečnosti bylo zapotřebí fantazie k předvídání, co bude s příjmem vědce, když zničí SSSR? Jako u makaka? Jako u pavouka?
Ale byla to právě Moskva se svými hordami vědců, kteří hlasovali pro rozpad SSSR! Jak tomu rozumět?
Obr. Text na transparentech: Vydejte vědcům dlužné výplaty! A Hladový vědec fyzik HANBA Ruska. A v pozadí , jestli to správně vidím, tak je – Anulujte naše dluhy zrozené hanebnou politikou reformátorů. Foto je cca z poloviny devadesátých let 20. století pár let po rozpadu SSSR – pozn.překl.
Položte si otázku – tito lidé, kteří se sami nazývali „vědci“, dokázali předvídat i to nejzákladnější, nejelementárnější? Dokázali fantazírovat i o každodenních obyčejných tématech? Co tedy očekávat z úhlu pohledu jejich profesionální činnosti – nějakési-jakési objevy?
A co můžeme říci o stovkách milionů a miliardách těch, kteří pro svůj život využívají předpovědi proroků, kteří před tisíci lety neměli o životě ani setinu znalostí, které dnes všichni lidé jsou povinni mít i byť jen po střední škole? Ostatně současná vláda religií (to nemusí být nutně náboženství, ale plně stačí „modrá obrazovka“ vašeho – mobilu! – pozn.překl.) je přímým výsměchem duševním schopnostem lidí. Růst, byť jen okázalý, religiozity je nesporným důsledkem debilizace obyvatelstva – jinou příčinu pro to nevymyslíš. A tento růst ukazuje, že s rozvojem techniky a technologií – zejména technologií a komunikačních technologií – dochází k trvalému ohlupování lidstva.
Vidět v mysli
Ale poznamenejme, že je nemožné fantazírovat o událostech, pokud si obrazně nepředstavujete všechny detaily svých fantazií. Je nemožné fantazírovat, dokud nepochopíte všechny detaily událostí a NEVIDÍTE je ve své mysli. Ostatně Keitel o této stránce Hitlerovy duševní práce také řekl: “Vůdce neúnavně kladl otázky, komentoval a dělal poznámky, snažil se uchopit samotnou podstatu problému, do té doby co jeho nepopsatelná fantazie ještě viděla nějaké mezery.“
Co znamená „fantazie viděla mezery“?
Před dvěma lety jsem napsal knihu „Logika pro žáka (učebnice správného myšlení)“. Rukopis knihy vydavatelství nepřijalo k vydání z toho důvodu, že dnes takovou knihu nebudou číst ani školáci, ani jejich rodiče, tudíž ji nekoupí. (Zde rusky ke stažení či pročtení – http://flibusta.is/b/564630 zde jsou i další knihy J. Muchina)
V tomto rukopisu jsem uvedl následující příklad.
Před mnoha lety, když jsem byl ještě šéfredaktorem časopisu Duel, mi jeden čtenář ve středním věku přinesl k uveřejnění v novinách příběh „veterána“ Velké vlastenecké války, který (ten příběh) tohoto čtenáře nadchl. A v textu tento „veterán“ vyprávěl spoustu věcí, včetně toho, jak běžel do útoku bažinou přes rákosí a na této bažině narazil na zákop, ve kterém seděl německý voják v zelené uniformě a tento „veterán“ ho buď statečně zabil nebo vzal do zajetí. Ale když jsem četl tento nesmysl, mechanicky jsem si představil sebe na místě tohoto vojáka a pochopil jsem, že nemůžu běžet, vytahovat nohy z bláta a dokonce ani rozhrnovat rákosí, nedokážu to tak tiše, aby mne Němec neslyšel jako první, a nevystřelil na mě několikrát, než k němu doběhnu. Němec nemohl vykopat zákop v bažině, tento zákop byl nesmyslný, nejen protože by byl okamžitě zaplaven vodou, ale kvůli rákosí by z takového zákopu nebylo nic vidět, Němec nemohl v tomto zákopu sedět po krk ve vodě a uniforma Němců byla šedá, a ne zelená.
Proč, čtenář obdivující tuto lež, neviděl hloupou lež tohoto „veterána“? Ale čtenář neměl představivost, kterou by „rozpohyboval“ svou fantazií, aby si tuto situaci představil, navíc byl „salónním“ Moskvanem, který možná nikdy neviděl bažinu, lopatu nebo rákos a nepamatoval si, jak vypadali ti Němci. Sám falešný „veterán“ nic z toho neviděl, ale nebral to v potaz. Všechna slova z jeho příběhů pro ně oba byla jen slova – zvuky – které v jejich mysli nevyvolávaly žádné obrazy.
To znamená, že abyste mohli rychle vidět lež ve zprávě, musíte vidět všechna podstatná jména této zprávy ve formě předmětů a situací a všechna slovesa ve formě akcí, které popisují.
Bohužel, lidé jsou toho schopni stále méně, nebo spíše ve stále užších oblastech života, protože jsou stále méně v situacích skutečného života a stále více si plní paměť počítačovými hrami nebo zcela nesouvisejícími s životními situacemi fantasmagoriemi, fikcí nebo drby typu alá „Blesk“. A z toho vychází obrovská hloupost všech.
To znamená, že abyste mohli fantazírovat, nestačí jen znát pouze slova, ale musíte ve své mysli vidět obrazy všech elementů (prvků) svých fantazií, je málo toho, pokud nevidíte obrazy toho, o čem přemýšlíte, pak nejste schopni o tom vůbec přemýšlet, nebo spíš přesněji, slova si připomínáte, ale to nebude zajímavé. Když nic nevidíte, pak to také nemůžete „rozpohybovat“.
Promiňte – řeknou mi – ale co když člověk není odborník, co když v této záležitosti nemá potřebné vzdělání?
Ale nemluvíme přece o znalosti všeho, co vědí specialisté, mluvíme o znalosti principiálních momentů, které je škola povinna naučit používat, jinak řečeno, například, proč slova dispečera letového provozu dorazí k letadlu, byla škola povinna vysvětlit. To je přece elementární fyzika.
Ale nač je hlupákům si něco představovat, když jim řeknou, aby tomu věřili? Je to tak snadné věřit! Lidé se ani nesnaží představit si, jak by mohl posmrtný život vypadat, ale jsou si jisti, že tam bude vše skvělé.
.Koneckonců, složité problémy můžete vyřešit sami s patřičným přáním. Zde je stejný příklad.
Pochopit je možné všechno
Tentýž Hitler nebyl formálně ani důstojníkem a ani polním maršálem, ale samostatně a rychle si prostudoval, co polní maršál potřebuje, a díky své schopnosti fantazie začal chápat vojenské záležitosti lépe než oni.
Historici například téměř jednomyslně tvrdí, že vítězný plán války mezi Německem a Francií a jeho spojenci – plán průlomu německých vojsk přes Ardeny do Abbeville v roce 1940 – patří německému generálu Mansteinovi. Ve skutečnosti, píše Keitel, byla tato myšlenka Hitlerovým plánem od samotného počátku. V říjnu 1939, kdy se uvažovalo o úplně první verzi válečného plánu postupu ve Francii, vypracovaném německým generálním štábem, se stalo následující. „O několik dní později – to bylo, předpokládám, v polovině října – byl generál Halder povolán k Führerovi, aby podal zprávu o operačním plánu Západ. Jodl a já jsme byli přítomni. Hitler sice řečníka přerušoval různými poznámkami, ale na závěr řekl: zdrží se vyjádření svého postoje, dokud mu Halder nepředá mapu s plánem operace. Když Halder odešel, Hitler nám řekl asi toto: vždyť toto je starý Schlieffenův plán se silným pravým křídlem na pobřeží Atlantiku; takové operace neprojdou dvakrát beztrestně! Ale zastávám úplně jiný názor a v příštích dnech vám (Jodlovi a mně) o tom řeknu a pak si promluvím s OKH sám.“
Nechci zde pro nedostatek času uvažovat o operačních otázkách z toho vyplývajících, ale omezím se na konstatování: byl to Hitler osobně, kdo vyžadoval průlom tankových skupin přes Sedan k pobřeží Atlantiku v Abbeville, aby zezadu přepadl a odřízl francouzsko-anglickou motorizovanou armádu“.
Německý generální štáb se postavil proti tomuto plánu jako jeden muž, ale už tehdy, v říjnu 1939, Hitler řekl: “Tuto válku vyhrajeme, i když to stonásobně odporuje doktríně generálního štábu.” A Mansteinovo setkání s Hitlerem, na kterém mu Manstein představil svoje ideje ohledně plánu, se uskutečnilo až v únoru 1940. A protože Mansteinovým přítelem byl Hitlerův pobočník, takže hádejte dnes třikrát: buď Manstein sám zamýšlel průlom přes Ardeny, nebo mu jeho přítel napověděl, co říci Hitlerovi, aby se mu zalíbil.
Lidé díla se snaží pochopit podstatu věci, a ne to, jaké epolety nosí ten, kdo tuto podstatu vyjadřuje. Ale hlupáci, to je jiná věc, pro hlupáky je důležité, jestli ten, kdo k nim promlouvá, má diplom nebo akademický titul, protože ten hlupák stejně není schopen pochopit, co říká ten, kdo je v uniformě, nebo co říká ten, kdo je bez nárameníků. Hlupák se naopak považuje za chytrého a chytrý je přece ten, kdo „věří specialistům“.
Poznámka překl.: nejen u nás, se lidé ve volných chvílích občas schází v hospodách mezi svými, kde si pokecají a vymění názory a zlehka popijí. Do této chvíle je to v pořádku, i když mně osobně se nelíbí ten chlast, ale budiž v nějaké přiměřené formě. Špatné ale nastoupí tehdy, když se tam lidé začnou scházet i proto, aby si nechali „poradit“, aby nevybočovali z řady! Když rezignují na skutečně své vlastní pohledy a názory.
Přesto to však vůbec není o géniu Hitlera – o Hitlera ani vůbec nejde – je to jen příklad, aby se dalo říci: “I Hitler uměl, ale ty?!”Jde o pochopení toho, že pro člověka je velmi důležité, aby měl schopnost fantazie, a tedy i schopnost předvídat události. Předvídat! Vy sami předvídejte!
Poznámka překl.: Přinesl jsem nedávno také povídání o Žirinovském a jeho „proroctvích“. Vše to vyplývalo právě ze schopnosti fantazie na základě důkladných a hlubokýách znalostí a nesporně i díky informacím, které mohl získat jakp dlouholetý poslanec v ruské Dumě. Ta fantazie, to je vlastně dar dávat věci, záležitosti a události do souvislostí a nacházet logická pokračování jejich děje.
Dobrá, zvlášť pro nechápavé debilní “bojovníky proti fašismu” místo příkladu s Hitlerem uvedu příklad s Čukčem. Čukča připravoval dříví, vylezl na strom a řeže větev, na které sedí. Kolemjdoucí geolog k němu poznamená: “Spadneš!” Čukča se přezíravě podíval na geologa: “Jdi si svou cestou, ty blázne!” A pokračoval v řezání. Spadl. A teď se podíval uctivě za geologem: “Šaman!”
Takže chci, aby se všichni lidé stali alespoň takovými šamany.
2. ČÁST
Vsuvka: Proč článek o tom, jak internet pomáhá oblbovat lidi? Protože drtivá většina lidí jej nevyužívá tak, jak by mohla. Internet – i v té „zoufalé verzi“ – která je, totiž, že nemůžete jen tak poslat druhému knihu nebo obrázek, či video, bez toho abyste se nebáli o narušení nějakých práv, protože …
Ale co, jinak. Když jsem před lety zařizoval internet u sebe, nebylo to kvůli mně. Ale kvůli tomu, aby vnuci přijížděli aspoň nějak pravidelně za svou babičkou. No samozřejmě, že sám jsem se na internetový „prostor“ podíval. Zadával jsem do vyhledávače to, co mne zajímalo, nebojsem třeba chtěl znát. Předtím mnozí si pochvalovali, jak mi nadšeně vysvětlovali jakej jsem vůl, že nemám internet, jak jim ten rozšířil obzory, jak tam teď všechno snadno najdou, pravda, byla to ještě doba, kdy se nezasahovalo do uložených souborů, které se snadno sdíleli (a došlo to dnes až k zákazu ULOZ.TO!). Jenže s každou debatou jsem zjišťoval, že to říkali ne proto, že by to byla pravda, ale říkali to v okamžiku, kdy zjišťovali, že ještě nemám internet …
Mně stačilo cca půl roku a měl jsem již zajištěn okruh těch stránek, o které jsem tak či onak mohl mít zájem. A je to – byl to již tehdy – dost široký okruh. Pak při debatách jsem zjišťzoval, jak málo ve skutečnosti ti, co jak sami tvrdili, předtím nadšeně využívali internet, jak jej málo využívali. A vůbec nešlo o nedostatek času.
Když říkám, a nejen já, že mobily jsou hračka, tak je to pro to, že v drtivé většině jej lidé používají ne jako prostředek komunikace a vyhledávání skutečně potřebných informací, ale jako prostředku k zabíjení času. Volného času. Vždy mne dokáže dnes od někoho odpudit to, jak za soustředěného rozhovoru, každou chvíli ten naproti sáhne po mobilu a klidně, automaticky zkontroluje, jestli se „něco nezměnilo“ a to i bez těch třeba upozorňovacích „vibrací“, či vyzvánění.
O hraní her na mobilu nemá snad ani cenu mluvit, jako o zabijáku času, nebo jo?
A aby nebylo omylu. Měl jsem mobil, nebo prostě tehdy ještě skutečně „jen“ mobilní telefon, jako jeden z mála v celé Praze, natož státu. V dobách, kdy o tom většina lidí ještě ani nesnila. Ale od té doby, co jsem se ho VĚDOMĚ zbavil, je můj život mnohem klidnější a – snad – smysluplnější. Ovšem fanatik mobilu, a těch je dnes mnoho, tohle nikdy nepochopí.
A ještě poznámka – na takových příkladech jako z článku je dobře vidět, jak je život u nás a „tam někde“ sobě podobný. Ale ani v dobách mobilů si toho drtivá většina lidí nevšimne, právě proto, že mobil ve skutečnosti používá ne jako prostředek, ale jako hračku, pro zabíjení času. Když si hraje dítě (ale ne na mobilu), je to jeho hlavní náplň času, jeho „zaměstnání“, na kterém ale závisí do značné míry možnost rozvití v dospělosti. Ale když si takhle NADMÍRU hraje dospělý, stává se ten „dospělý“ jen a pouze infantilním člověkem, velkým sice, ale ve skutečnosti stále dítětem, bez skutečné zvědavosti! Protože ta zvědavost, ta by měla být cílem té hry …
Bez obrazů v mysli nelze skutečně myslet
Předchozí díl jsem zakončil otázkou: co přesně člověk potřebuje, aby měl schopnost fantazie a podle toho i schopnost předvídat?
Stejný příklad jsem uvedl mnohokrát. Od 70. let jsem byl velmi často v Moskvě jak tranzitem, tak na služebních cestách. A ze začátku mne nesmírně udivili Moskvané v metru – všichni něco četli (alespoň noviny). Když pak za jejich aktivní účasti došlo ke zničení SSSR, Moskvané v metru začali luštit křížovky, teď všichni koukají na něco do telefonu, buď si v něm něco čtou, buď si hrají, nebo píšou SMS. Ale už tehdy, za starých časů, vyvstala přede mnou otázka pro Moskvany – a kdy vy vlastně přemýšlíte? Kdy se pokoušíte sami něco předvídat?
A na co by měli myslet? Co předvídat? Přemýšlíte o tom, co bude s Ruskem – domovem pro vaše děti? Takže Putin to naznačí a nebo to v televizi řekne buď Navalnyj, nebo Dud? Co se stane, když nebudete nosit roušky nebo se necháte očkovat? Takže bude tak, jak si to doktoři promyslí a řeknou ti co a jak?
Bez obrazných představ o detailech společenských či vědeckotechnických aspektech života si občané z velké části sami dokážou obrazně představit jen to, čím žijí – každodenní život. Svou práci neznají, respektive znají jen „od – do“, proto práci nenávidí, nemohou proto tvořit ani v práci, a proto si o práci mohou obrazně představit jen to, co nenávidí. A pokud nejsou velké problémy v práci a v běžném životě – ve známém prostředí – pak člověka omrzí přemýšlet o tom všem!
Ale bdělý mozek nemůže nepracovat a musí být něčím zatížen. Takže oni si zatěžují mozek čímkoli – dokonce i křížovkami! Zpravidla se však nabíjejí produkcí spisovatelů, kteří prakticky bez výjimky popisují ty nejprimitivnější situace – situace, které si každý člověk může obrazně představit. Čili ty nejprimitivnější.
Poznámka překl.: Autor pozapomněl pro tuto chvíli na televizi, zřejmě měl na mysli jen především to, co lidé dělají venku „na ulici“.
Každý den navštěvuji různé zábavné weby, abych pochopil, „čím žijí lidé“. Materiály, které jsou na nich umístěny, vybírá jakoby většina (nějakou skupinou stálých návštěvníků nebo majitelů stránek) a jsou extrémně primitivní. Zajímavé jsou ale nejen publikované články, ale i komentáře k nim. I když se tedy objeví nějaký materiál, který se v nejmenší míře liší od obvyklých záležitostí, je jasně vidět, že tento materiál je jen tupě zkopírovaný a autor svoji četbu nedoprovázel obrazy toho, o čem čte, a občas i pokusy pochopit, co znamenají použitá slova. Publikují to, aniž by tušili co.
Kromě toho jsou témata frapantní. Kolem nás je prostě ohromující pokrok v technologii, metodách a vědách. Všechny inovace mají své autory, ale ani tito autoři, ani to, jak vyřešili své problémy a učinili objevy a vynálezy, není pro masy zajímavé.
Jeden za druhým tam vycházejí články, někdy velmi podrobné, avšak téměř výhradně o zločincích. Proč? Proč je tato spodina společnosti pro běžného čtenáře zajímavější než skuteční vynálezci? Z prostého důvodu: popis práce vynálezců nebude v myslích mas vyvolávat žádné obrazy – bude sice číst známá, ale pro něj nesrozumitelná slova, a to bez ohledu na to, jak sofistikované budou, tyto popisy nebudou pro masy zajímavé. Ale to, co zločinci dělají, ve větší míře v masách vyvolává obrazy, a proto se o to masy zajímají. A to i bez naplnění snu o zbohatnutí „zadarmo, či za pět prstů“. Ze stejného důvodu si člověk davu, který vypne telefon, zatíží mozek stejně primitivními drby z opileckých rozhovorů s přáteli.
Nemyslící interpreti
Lidé hloupnou a hloupnou, ale oni sami to nevidí, za prvé proto, že jsou neustále v kruhu těch samých jako oni – stejných lidí se stejnými ubohými zájmy. A když je upozorníte na jejich hloupost, nechápou, co po nich vlastně chcete? Proč urážíš? Ostatně všichni ostatní kolem je nepovažují za hloupé. A nejen to, když jim ukážete, co přesně je třeba udělat, pak to udělají. V ukázaném objemu.
Již před více než 15 lety jsem stáhl tento příběh z internetu:
„Najal jsem dívku na prodej přes personální agenturu. Hezká, 26 let, vysokoškolské vzdělání, plynulá angličtina, dobrý životopis. Zpovídal jsem ji přes hodinu. Při rozhovoru se chovala velmi zodpovědně. Kompetentně, moderním obchodním jazykem představila historii své pracovní činnosti. Jasně formulovala své funkce, přání, požadavky atd. Důvod odchodu z předchozího zaměstnání přesvědčivě vysvětlila. Podezření, že tady není něco v pořádku, mě ale neopustilo. Nechápal jsem ale co právě. Nebyl důvod ji odmítnout. Probíhá třítýdenní zkušební doba. Studuje nábytek, nenuceně přijímá faxy, komunikuje s klienty, zapojila se do týmu. Vše je v pořádku. Pak jsem ji náhodou požádal o výpočet potřebné délky konferenčního stolu pro 16 osob. Přináší výpočet, na pohled vidím – něco není v pořádku, ptám se, jak jsi to počítala? A pak ona říká:
– V metru je 60 centimetrů a vynásobila jsem …
– Kolik?
– Oh, ne, 180. Nebo jsou to stupně? Jen 80?
– !!!!!!!!!!?
– Á, METR DVACET!
A ani stín rozpaků, jako by hádala atomovou hmotnost plutonia. Šel jsem si zakouřit, abych se přestal smát. Pak jsem se vrátil a provedl bleskový průzkum. Ukázalo se, že nevěděla: kolik je kilogramů na tunu, při jaké teplotě se voda vaří, kolik stupňů je pravý úhel, jaká je plocha čtverce o straně 1 metr a kolik váží alespoň přibližně litr vody. Po 15 minutách předávaje jí obálku na rozloučenou taktně vysvětluji, že existuje určitý soubor znalostí o základu vesmíru, jejichž absence je neslučitelná s prací v naší firmě, a ona se zcela vážně ptá:
– Myslíte si, že pro další úspěšné hledání práce bych se tohle všechno měla DOUČIT?
Metr je slovo, tuna je slovo a tato dívka zná všechna tato slova, ale nevidí jejich obraz ani v primitivní podobě – ve formě čísel a segmentů.
Dnes jsou všechny druhy škol a odborného výcviku z 90-95% zredukovány na memorování slovíček (čísla jsem bral ze vzduchu, ale obávám se, že se nepletu, to učení silně připomíná tupé zaučování slovíček cizího jazyka – JM). Nebudu polemizovat, protože nevím, jak se to ve skutečnosti děje, ale logicky usuzuji, že když člověk říká hodně slov (zejména cizích), tak se mu zdá, že je s jeho rozumovými schopnostmi vše v pořádku, i když pokud v něm tato slova nevyvolávají žádné obrazy – i když jim tedy nerozumí.
(Genialita a dokonalá znalost se vždy projevuje v jednoduchosti a prostotě vyjádření problémů a jejich řešení. Jen si vzpomeňte, jak v oficiálních médiích se neustále – během pandemie – odborníci vyjadřovali a pokud něco neznali, použili „nepřeložitelný“ – ve skutečnosti nesrozumitelný popis – „vědeckým jazykem“ nebo použili „jen“ de facto sprostou urážku oponentů – pozn.překl.)
Nenávidí vlastní život, protože tento člověk má prostě „smůlu“ – jeho šéfové jsou blázni a darebáci a neměl štěstí ani na ženu a nemá žádné vyhlídky, a co je nejdůležitější, sám se sebou se velice nudí. A proto ho to táhne odpoutat se od reality svého života prostřednictvím her, pomluv, stupidním žvanění o čemkoli s napůl opilými kamarády, i za pomoci drog.
Pokud jde o veřejný život, „není blázen“ – takový člověk chápe, že ve věcech veřejného života by se mělo jednat podle mustru „jako všichni ostatní“ nebo jako autority, nebo podle příkazů šéfa.
Moc žvanilů
Intelektuálně se tak lidé spustili na úroveň zvířat, ale opakuji, oni si toho ani nevšímají. A začalo to za mých časů (autor se narodil 22. března 1949 – pozn.překl.), protože tato moje generace pro možnost ukořistit si „zadara“ další „zbytečnosti“, pro nebeské potěšení z „odměny“ (byla taková reklama) zradila své děti a zbavila je státu pro „důstojný život“.
I když v mém dětství a mládí to bylo ještě jinak. Učitelé se dobývali toho, abyste rozuměli tomu, co učí – jak nyní chápu, byla to věc jejich cti. Moje středoškolská učitelka matematiky ronila slzy, když se dozvěděla, že jsem napoprvé nepostoupil na vysokou školu. Byli jsme pořád na ulici a od malička jsme znali celé okolí, kromě toho se bez naší účasti nic zajímavého nedělo: svařují roury, jsme přímo tam a pak pláčeme od “králíčků v očích”, řidič opravuje auto – ale, je to vůbec možné opravit bez nás?
Až teď jsem si vzpomněl, že olše není strom typický pro Ukrajinu (Autor skutečně pochází z Ukrajiny – pozn.překl.), ale bylo mi asi 11 let, když babička potřebovala olšové dřevo na uzení, vzal jsem pilku ocasku a vyběhl jsem do známého lesíka mezi vysokými železničními náspy 3 kilometry od domu, nařezal a odtáhl jsem babičce dřevo olše. Teď jsem sám překvapen, že jsem věděl, jak olše vypadá, kde ji najít a jak ji pokácet. Za našich časů se v našich hlavách prakticky vůbec nenacházela slova, abychom nevěděli, jak to vypadá. Možná pár slov ze školy. A nenudili jsme se sami se sebou – uměli jsme si hrát sami a bez hraček, v naší představě byly hole nebo klacíky čímkoli – od kulometů po letadla – byli jsme snílci. Nejen to, od dětství jsme byli v týmu, kolektivu mezi ostatními, pro nás pojmy „přítel“, „kámoš“, „kamarádi“, „láska“, „nenávist“, „hádka“, „boj“, „pomoc“ nebyla jen slova – všechna byla hmatatelná – pokud jsme je neviděli, cítili jsme je. Pak jsme pracovali v továrnách a na polích, ale jak udělat něco hmotného, a nevědět, jak to všechno vypadá, z čeho to je a jak se to dělá?
Ale zároveň se množil počet občanů, výsledkem jejichž činnosti nebyl ani chléb ani ocel, ale slova.
„Neoráme, nesejeme, nestavíme –
my hrdíme se sociálním systémem.
My papíroví, důležití lidé,
my byli jsme, jsme a budem.”
První generace takových specialistů, včetně hord vědců, si stále představovaly, co se za slovy skrývá, ale pak přišli ti, pro které se slova stala pouze „chytrými“ zvuky, a byli to právě tito chytráci, kteří se vyšplhali do vrcholků vědy a k moci a určili svými hloupostmi a podlostmi vědeckotechnický pokrok a budoucnost státu.
Kdysi mi poslali odkaz na řeč jistého doktora biologie. Útulně seděl ve stínu pod stromem u stolu se samovarem a karafou se skleničkou, doktor „přednášel lavinu moudrostí“ o viru SARS-CoV-2 „chytrými slovy“ a primitivními obrázky, zcela ignorující skutečnost že tento notoricky známý SARS-CoV-2 předtím (a ani dosud) stále nebyl vydělen. To znamená, že žvanil o ničem! Takových “mluvících hlav”, které jsou líné i napsat, o čem mluví, je spousta, ale zaráží kolik je komentářů, kterých bylo, na tuto ztrátu času, skoro 1400, vždyť strávili čas posloucháním tupých nesmyslů tohoto doktora, přičemž bylo celkem více než 80 tisíc návštěv. Začal jsem je procházet a všechny komentáře byly nadšené:
– Profesore – Skvělé!!! Mimochodem, jako vždy! Hluboká poklona tobě – Člověče!!!
– Jsme velcí milovníci vašich odborných znalostí, děkujeme.
– miluji inteligentního a laskavého, pokud možno, člověka. Děkuji za informaci.
Často jsem citoval dvě přednášky fyziologa I.P. Pavlova, kterou četl ve vzdáleném roce 1918, nazval tyto přednášky „O ruské mysli“. A v těchto přednáškách Pavlov zaznamenal následující rys:
„Ruský člověk, nevím proč, se nesnaží porozumět tomu, co vidí. On nepokládá otázky proto, aby učivo zvládl, což cizinec si nikdy nedovolí … Pamatuji si, že v jedné vědecké společnosti byl zajímavý doklad. Při odchodu se ozývalo mnoho hlasů: “Geniální.” A jeden nadšenec přímo křičel: “Geniální, brilantní, i když jsem ničemu nerozuměl!” Jako by mlhovina byla geniální.”
Poznámka překl.: Copak by asi Pavlov říkal dnes, kdy onen pomyslný cizinec – především ze „západní civilizace“ – to učivo nezvládá ani tak, jak by „po staru“ měl a navíc když je to úmyslem?
Uplynulo století, ale nic se nezměnilo, tím spíše byla inteligence před 30 lety stejná. Ostatně jako tohoto doktora u samovaru, na konci 80. let obdivovali žvatlání Gajdara, Buniče, Korotiče, Čubajse a dalších géniů perestrojky ti, kteří svou hloupostí rozbili SSSR a pomáhali zavádět zločinný systém devadesátých let v Rusku. (Pro nás stačí jména jen zaměnit a máme svoje Čubajse a další potvory … pozn.překl.)
Když jsme tehdy v továrně viděli Jelcina mluvit na sjezdu v televizi, byli jsme překvapeni a rozhořčeni tím, jak se tento očividný beran mohl dostat do politbyra?! Ale v Moskvě a po celé zemi byl Borka intelektuálním vůdcem revolučních mas perestrojky. To je fakt.
Obvykle na obvinění z neznalosti určitých znalostí z různých oblastí vědění současný člověk hrdě odpovídá, že „nemůžete přece vědět všechno“, ale je to tak?
3. ČÁST:
Postřehy učitele
Obvykle současný člověk , když je mu vytýkána neznalost určitých zásad z různých oborů znalostí, hrdě odpovídá, že “je nemožné vědět všechno”, takže “věří odborníkům, specialistům”. Ale není třeba vědět všechno, musíte být jen schopni používat základní znalosti – znalosti, pro které člověk navštěvuje školu. Koneckonců, pokud člověk není schopen využít znalosti získané ve škole, tak proč vůbec navštěvoval školu? Kvůli maturitě a jen pro ni? Kvůli kusu papíru o nějakém atestátu? Proč to pak potřebujete?
Koneckonců, s takovou výukou, když vypadnete ze školy, získáte více potřebných znalostí a naučíte se je používat, když jen budete pomáhat svému otci nebo své matce.
Taková výuka – naučit se slova, která bylo třeba v minulosti vyslovit při zkoušce, nebo, jako nyní, naučit se uhodnout správnou odpověď – člověka ohlupuje. Je to ohromující, protože na takové učení se ztrácí dlouhý čas, který by dítě nebo mladý člověk mohli využít k získání znalostí o životě v obrazech, k výuce schopnosti používat znalosti.
Když se mi to podaří, dívám se na současné děti a jsem zděšen – celou tu dobu, co by mohly věnovat rozvoji schopnosti využívat znalosti o životě nebo se alespoň seznámit s tím, jak všechno v životě vypadá, se děti věnují hrám na internetu, na počítačích a trochu starší – pustému tlachání na různých fórech.
Je to tak odlišné od mého dětství, nebo dokonce od dětství mých dětí, že prostě nemůžu uvěřit, že taková degradace je možná. Proto chci dát slovo svědkovi, který viděl a popsal všechnu tuto degradaci. Jedná se o učitele, který však začal učit děti až 20 let poté, co jsem dokončil školu, a proto nemůže srovnávat moji dobu se současnou, ale může porovnat tu svou dobu (80-90 léta) se současnou. Nedám ani odkaz, dám jen text.
Jak se moderní děti liší od školáků z roku 1980: 10 bodů učitele historie.
Měl jsem záviděníhodnou příležitost porovnat své studenty – ty minulé a nynější, současné. To bylo obzvláště zajímavé, zejména proto, že mezi novými studenty byli i potomci mých bývalých žáků. Srovnání otců a dětí slibovalo, že to bude zajímavé!
Já, Igor Nikolajevič Gusev, jsem učil v Rižské střední škole č. 17 od roku 1986 do roku 1994, vyučoval jsem historii, stejně jako společenské vědy, psychologii a logiku (v těchto letech byly tyto disciplíny experimentálně praktikovány). Byl jsem třídním učitelem. Školu jsem opustil s jejich maturitou, takže mám před nimi čisté svědomí. Uplynulo čtvrt století a minulý rok jsem byl požádán, abych dočasně zastoupil historika, který byl nemocný v jedné ze škol. Takže naráz, nečekaně pro sebe, jsem se znovu ponořil do tohoto krásného mimořádného, monstrózně nešťastného školního života se všemi jeho klady a zápory.
Předpokládá se, že dobrý učitel nemá oblíbence. Všechny děti jsou mu stejně protivné. Jsem špatný učitel … Já mám děti velmi rád a sám, jako moderní současný táta, se upřímně snažím pochopit novou generaci, mladou a málo známou. Samotné děti jsou krásné! Jsou prostě chytré a milé, s mnoha, myslím, jsme se upřímně spřátelili. Byly dojati do hloubi duše se slzami v očích, když po šesti měsících naší společné práce nastal čas, abych opustil tuto pohostinnou školní komunitu. Děkuji, moji milí, vzpomínám na vás a miluji vás … Existuje tedy rozdíl mezi minulými studenty a současnou generací?
První rozdíl. V současné škole upoutá velkou pozornost to, že je mnoho obézních dětí, zejména dívek. Vinu má podle mého názoru nejen nezdravá strava, ale také stres, kterému jsou děti vystaveny od okamžiku narození. Nezřídka tlustý člověk získává nadváhu právě pod vlivem neustálého nervového napětí. Jedná se o druh obranné reakce těla. Děti, ve srovnání s předchozími generacemi, jsou obecně velmi málo fyzicky vyvinuté. Nedostatek venkovních her.
Nnyní jsem nikdy neviděl dívky hrát jejich dřívější věčné dívčí “švihadla”, “gumičky”, „panáky“ a chlapce honit o přestávce míč. Žádní “kozáci-lupiči” a “hry na babu”! V nejlepším případě je to nesmyslné dovádění a „strkanice“.
Ale nejčastěji, Jeho Veličenstvo MOBILNÍ TELEFON! Zapomínajíce na všechno na světě, nevidí neslyší nikoho a nic, děti ťukají prstem na obrazovku. “Hrají” na mobilním telefonu cestou do školy, o přestávce, ve třídě, na toaletě, cestou domů. Začátek hodiny je pro děti je vždy mučivý – koneckonců, ten zlomyslný učitel požaduje vypnout a skrýt mobilní telefon s rozehranou hrou! Děti jsou naštvané, podrážděné a o látce moc nepřemýšlejí …
Druhý rozdíl. Současné děti se velmi rychle unaví, ztrácejí rychle pozornost a koncentraci. Ještě si pamatuji hodiny o délce 45 minut. Ale dnes mají délku 40, a i to je hodně! Současný žák po 20 minutách je prakticky neschopný dále pracovat, již není schopen sledovat řeč učitele. Projevuje se nemotivovaná hyperaktivita: vrtí se, ruce bloudí po lavici, dítě nesmyslně přerovnává tužky-pera-pravítka z místa na místo. Náhle, v nejdůležitější části lekce, pozvedne tašku a začne do ní hlučně kopat, po té ji vrátí zpět na místo. Zajímám se: “Sašo, co jsi hledal?” Rozpačitě se usmívá, červená se, pokrčí rameny … Neví. Takových “Sašů” je půl třídy.
Třetí rozdíl. Současné děti si od narození osvojují spoustu informací, ale všechny tyto informace mají zpravidla málo společného s každodenním životem a nemají nic společného s historií. V hodinách mluvím o tradiční zemědělské metodě kácení a vypalování. A tu chápu, že děti vůbec nevědí, co je pluh, proč jsou zapotřebí brány, jak se obilí seje a pěstuje! Nevěřícně mrkají očima.
Za starých časů sovětské děti obdržely spoustu informací z kreslených filmů. Pamatujete si? Kočičky a pejsci pekli chléb, Foka (1) koval mistrovsky podkovy v kovárně, postavy lidových pohádek ze sovětských pohádek hodně a zaujatě pracovaly. V moderních pohádkách různorodí superhrdinové vůbec nepracují. Nemají čas pracovat – oni přece “zachraňují svět”!
Čtvrtý rozdíl. Děti nečtou, tj. Absolutně! Vůbec!!! Úspěšná výuka historie je nutně založena na těch historických dobrodružných románech, které dorůstající “spolkl” na střední škole. Pamatujete u Vysockého: “To znamená, ty jsi v dětství potřebné knihy četl!” Teď nečtou žádné knihy … A tady stojím před třídou, celý takový vyfešákovaný a odvážně troufalý, mluvím o historii Francie sedmnáctého století a naivně se ptám: “Pamatujete, jak d’Artagnan přišel do Paříže?”
Ukazuje se, že ze čtyř středních tříd četli román “Tři mušketýři” pouze TŘI lidé!!! Ale jsem tak starý, že si stále pamatuji, jak tuto knihu četl doslova KAŽDÝ, protože její nepřečtení bylo považováno za hanebné a neslušné! Obecné pravidlo současné školy: pokud student reaguje dobře a svižně, pokud úspěšně studuje, pak je dítě dobrým čtenářem. Bohužel, takových unikátů je velmi málo …
Pátý rozdíl. Děti jsou smutně pragmatické, téměř úplně u nich chybí romantické impulsy. Máloco je zajímá, kromě toho, co souvisí s jejich “osobní spotřebou”. Mám malou sbírku předmětů přivezených z archeologických expedic. V minulých letech, demonstrující v hodinách historie fragmenty starověkých řeckých amfor, nástroje primitivního člověka, tisíce let starou keramiku se stopami prstů dávno zetlelého hrnčíře, jsem rád pozoroval žhavé oči dětí, které vášnivě sledovaly všechny tyto archeologické zázraky, vytrhávaly mi je z rukou, bombardovaly mě otázkami …
Nyní, pokus představit svou sbírku studentům, způsobil jen zdvořilý zájem (u některých!) před 25 lety by to způsobilo nadšení … Dnes je to NEZAJÍMÁ! To, co jsem předával po řadách, byly pěstní klíny z doby kamenné, mnozí se na to ani nepodívali a předávali to bez zájmu dál.
Obecně jsem byl zvyklý na zvláštní pozornost svých studentů, byl jsem zvyklý na skutečnost, že po hodině se u učitelského stolu shromáždilo hejno zvědavých podivínků, bombardovalo mě otázkami, dokazovalo svůj vlastní, nesouhlasný názor. To dnes není možné. Ihned po zvonění všichni družně popadnou mobilní telefony a hraje za chodu, vyletí na chodbu.
Šestý rozdíl. V každé třídě byli vždy disidenti. Zpravidla se jedná o děti osobnosti, jsou zvláštní, neordinární. Mohly by ničit nervy učitele, mohly by argumentovat a nesouhlasit, obhajovat svůj názor. Takoví studenti vždy dostávali vynadáno, “snažili se je usadit na své místo”, jejich rodiče byli často voláni k řediteli. Ale chytří učitelé takové žáky velmi milovali ve svých srdcích. Byly to OSOBNOSTI s vlastními názory.
V současné škole je i takový disidentský typ. Jediný rozdíl je v tom, že současný “disident” vám ničí nervy a dělá „chytrého“ ne proto, že “bojuje za spravedlnost”. Je jízlivý JEN “PRO ZÁBAVU”! Nemá nějaký vlastní zvláštní názor. To je zpočátku inteligentní, mimořádné dítě, ale bohužel … s nesmírně skrovným balíčkem znalostí, ale s velkými ambicemi. Chce se hádat, ale nemůže o ničem diskutovat, znalosti mu nestačí. Takže je jen prostě drzý.
Sedmý rozdíl. Současné děti mají extrémně nízkou motivaci k úspěšnému studiu. Nechápou, proč by se měli dobře učit? Zní to šíleně, ale je to pravda … Tváří v tvář tomuto hroznému jevu jsem udělal experiment: položil jsem učebnice na jejich stoly, zadal několik otázek a řekl jsem studentům, aby sami jednoduše NAŠLI A OPSALI hotové odpovědi z učebnic! V předchozích letech by mě ani ve snu nenapadla taková profanace (znesvěcení) vzdělávacího procesu …
Experiment přinesl zarážející výsledky. Mnoho žáků nenašlo odpovědi v odstavci, který jsem přímo zmínil. Pro ně se ukázalo nad jejich síly číst text a psát hotové odpovědi! Mnozí se o to ani nepokusili. Nebyli motivováni ani dobrou známkou. Deset minut před koncem hodiny jsem dostal listy s několika náhodně vybranými frázemi, jejich majitelé pak jen seděli a čekali na zvonění, potajmu si pod lavicí hrající na mobilních telefonech.
Snažil jsem se tento jev prozkoumat. Zdá se, že mnoho dětí má pevně zakořeněný stereotyp, že všechno v životě k nim nějak samo přijde a bude se vyvíjet samo. Možná je to kvůli těmto stereotypům vědomí? (Pozn.překl.: Ne, je to součást promyšlené taktiky na ohlupování lidstva, je to vina rodičů, kteří nechtějí sami mít potíže a tak nechají děti dělat to, co ty chtějí, neučí je pracovat, plnit svoje povinnosti , všechno jim dávají na „stříbrném tácu“ a nechtějí žádnou skutečnou budoucnost pro své děti, vidí jen takové profese, kde se jejich „milánek, milánka“ neunaví, neušpiní, ale bude mít spoustu peněz …, jinými slovy olupují je o smysl života – pozn.překl.)
Při bližším pohledu na kreslené filmy a filmy, které naše současné děti sledují, které nyní hrají v kinech, můžete vidět, že mnoho z nich má určitý společný obrys. Někde tam či onde žije jistý chlapec (dívka) – jednoznačný „lůzer“ a „nezdárník“. On (ona) nemá žádné zvláštní schopnosti, žádné zvláštní talenty. Je chudý, ošklivý a osamělý. A najednou se ukáže, že on (ona) je tím VYVOLENÝM! Přišel do této inkarnace, aby ZACHRÁNIL SVĚT! Neuvěřitelným magickým způsobem, náš včerejší lůzer náhle získá zvláštní talenty, schopnosti a stane se SUPERHRDINOU! Získává všechno – slávu, čest, lásku, přátelství i úspěch!
Všimněte si, že ve starém „socíkovém filmu pro děti”, hrdina, aby našel sám sebe a něco získal, musel tvrdě pracovat, učit se, překonávat obtíže i vlastní lenost. V sovětském filmu pro děti nikdo nic nedostal zadarmo. Pouze díky PRÁCI a překonávání lenosti, zbabělosti, egoismu se nevážený stal hrdinou. Neměnil se naráz zázrakem, ale sám sebe vytvářel! V současných filmech hrdina obvykle získává své schopnosti jen tak, kouzlem, nebo v nejhorším případě spolkne speciální pilulku (pak už to není fantazie, ale sci-fi). Možná tento stereotyp, uložený do nich současnou kinematografií, skrývá skutečnost, že mnoho dětí jen čeká na dárek od osudu, nechce samo vynaložit žádné úsilí?
Osmý rozdíl. Současné děti velmi rádi “točí svoje práva”, protože jsou pečlivě seznámeni s “právy dítěte” od první třídy. Pokud by si také tak dobře pamatovali své povinnosti …
Devátý rozdíl. Byl jsem šokován téměř úplným nedostatkem choulostivosti (opovržení, ošklivostí) u mých současných studentů. Oni klidně sedí a leží přímo na podlaze na chodbě a na schodech. Svoje špinavé tenisky z hodiny tělesné výchovy dají klidně přímo do tašky bez speciálního sáčku, mezi učebnice a sešity. Upustí sušenku na podlahu a pak ji zvednou a klidně ji snědí …
Možná se však jedná o celoevropské trendy a já jsem jen starý zatuchlý konzervativec. V Evropě jsem viděl slušně vypadající dívky klidně odpočívat na podlaze veřejné toalety (unisex toalety), veselé Francouze, kteří v poklidu položili čerstvě zakoupenou bagetu na autosedačku nebo veřejnou lavičku. Viděl jsem Němce, který upustil cigaretu na chodník, pak ji zvedl a klidně kouřil dál … Možná by to tak i mělo být. No, ale ta choulostivost …
Desátý rozdíl. Vždy jsem se snažil probudit ve svých studentech touhu po Vysokém duchovním ideálu, kultivovat úctu k duchovním hodnotám našeho nedokonalého světa. Zdá se mi, že každý normální člověk by měl mít v životě Velký sen. Během mé nedávné středoškolské praxe se děti podělily se mnou o své myšlenky. Byly různé, ale byl jsem hořce dojat slovy chlapce ze 6. třídy, který smutně řekl: “Sním o studiu ve svém rodném jazyce …” Takový je onen Vysoký sen. (Nezapomeňme, že je to příběh z Rigy, z Lotyšska, kde jako ve všech zemích Pobaltí jsou upírána i prostá občanská práva etnickým Rusům – pozn.překl.)
Na závěr chci poznamenat, že vůbec nekritizuji NAŠE děti. Není to jejich chyba, ale jejich neštěstí, že jsou nuceni vstoupit do života v této obtížné, nelaskavé době. Dokonce i teď, dejte mi normální učebnici, normální dobře promyšlené učební osnovy a nezasahujte mi do práce, a jsem si jistý, že s těmito dětmi můžete dělat zázraky! Ale kdo to dá …”
4.ČÁST
Obrázek – Chat mého dětství – Peter 008
(Tento článek jsem uvedl kvůli analogii se situací u nás, v Rusku se začínají dnes ve školství změny, bude to trvat, ale převaha Ruska se pak může znásobit, byť i „jen obyčejnou úrovní vzdělání“ které by žáci a studenti mohli a měli získat. Uvádím to k zamyšlení nad situací u nás. Peter 008)
V polovině srpna (2021) jsem se dozvěděl zprávu, která se mne osobně dotkla. Do Dněpropetrovského metalurgického institutu (ДМетИ – DmetI. Připomínám, že autor se narodil na Ukrajině – pozn.překl.) jsem nastoupil v roce 1967, navíc kvůli obrovské konkurenci jsem uspěl teprve napodruhé. Na DMetI tehdy v té době studovalo 6000 lidí na všech fakultách na denním, večerním a dálkovém studiu. A letos ani nenastoupilo, ale bylo podáno žádostí o přijetí do institutu … od 150 lidí! A bylo učiněno přirozené rozhodnutí institut uzavřít a jeho pozůstatky jsou spojeny s Ústavem dopravních inženýrů trpících stejnou bídou …
A hotovo! Není více těch, co si přejí stát se inženýrem!
Ale vždyť Ukrajinská SSR byla na druhém místě na světě za Lucemburskem (s jedním hutním závodem, který kazí Ukrajincům statistiky) v produkci oceli na hlavu a žilo tam více než 50 milionů lidí.
Proč? Myslím, že je to školou. Teenageři, tak či onak, se dohadují, že inženýr potřebuje znalosti z matematiky, fyziky, chemie, a u nich po škole zůstal dojem o těchto vědách jako o naprosto nezajímavém chaosu a dál nemají žádnou touhu se v ústavu mučit tímto chaosem.
A mimochodem, také jsem si vzpomněl, že již před 15 lety V.A. Matvijenko, který se vrátil ze služební cesty na Sibiř, mi řekl, že mladí specialisté přijíždějící do tamních továren jsou většinou Kavkazci a že mezi mladými specialisty prakticky nejsou žádní Slované ani Židé.
A kdo teda učí?
Předchozí díl jsem ukončil zvoláním jiného sovětského učitele I.N. Gusjeva, který skončil v moderní škole:
“Dokonce i teď, dejte mi normální učebnici, normální dobře promyšlené učební osnovy a nezasahujte mi do práce, a jsem si jistý, že s těmito dětmi můžete dělat zázraky! Ale kdo to dá …“
Nebudu komentovat jeho ubíjející pozorování dětí, nebudu komentovat nepodloženou důvěru, že se z takových dětí dá dostat něco hodnotného s velkým přínosem, prostě se pozastavím nad jeho přesvědčením: „… dejte mi normální učebnici, normální promyšlený vzdělávací program a nepřekážejte v práci.“
Komu je určena tato výzva? Ruské akademii vzdělávání? Těm 268 členům, kteří obžírají Rusko, z nichž 123 jsou skuteční akademici? Ano, Rusko má tyto parazity, jen nejsou žádné učebnice, žádné programy, ani žádná svoboda učit děti. Ano, s takovými akademiky už dávno nejsou učitelé. V celé historii ničení střední školy jako zdroje vědění totiž neproběhly žádné protesty učitelů ani proti takovým učebnicím, ani proti takovým programům, ani proti takovým metodám. Takže je možno říci, “učitele” taková “škola” zcela uspokojuje.
Ale vždyť to se nestalo přes noc. Bylo to před 200 lety, kdy tito starověcí učitelé (Vivat Academia! Vivant professores!) začali měnit cíl učení mladých lidí z cíle „učit mladé lidi využívat znalosti“ na cíl „tučný život učitelů“. Nyní učitelé děti neučí, protože sami většinou nevědí, o čem ve třídě v hodinách blábolí, nyní na tomhle blábolení „jen“ vydělávají. Jak ti, co „učí“ děti, tak ti, co učí učitele a další.
Zde je čerstvý dojem někoho, kdo snil o získání „vysokoškolského vzdělání“, převzatého z internetu.
„Moderní vysoké školství je fikce
Institut jsem studoval dvakrát – poprvé jsem nastoupil v roce 2001 a kvůli jistým okolnostem (musel jsem si vydělávat) jsem studium skončil již ve 4. semestru a nastoupil „akademické volno“, které trvalo téměř 20 let …
Nešel jsem do toho proto, že bych opravdu potřeboval diplom, ale chtěl jsem získat specializované vzdělání v oboru, ve kterém pracuji, a doufal jsem, že se nějak posunu ve své kariéře. A ano, podařilo se mi dostat na rozpočtové místo na jednu z „prestižních“ univerzit v regionu, protože, první vzdělání je považováno za neúplné, pak se můžete učit na “rozpočet”. Podle zákona se má za to, že studuji poprvé. Ale to je všechno lyrika, to je věc, jaká je současná vejška, pro mě – člověka 40+ a s životními zkušenostmi a ne mladého studenta, který to asi vzhledem ke svému věku moc nevnímá:
1) Učitelé jsou z velké části lidé žijící v jakémsi paralelním světě, který s tím reálným nemá nic společného, od slova vůbec.
2) Přednáška je prosté čtení starých učebnic a zapisování si standardních tezí, které jsou již morálně a fyzicky zastaralé, jakýkoli dotaz na Wikipedii bude mnohem informativnější a přínosnější.
3) Většina přednášky je vyprávění o rodině přednášejícího – o jeho dětech, o manželovi, jak relaxoval a další nepodstatné žvatlání.
4) Teorie, kterou učitelé dávají, je zastaralá již před 20-30 lety, zejména v části předmětů souvisejících s ekonomikou, informatikou a dalšími vědami, kde každých 3-5 let narůstá obrovské množství informací.
5) Učitelé-fanatici-výzkumníci, to je samostatná kategorie, která se zabývá kurevsky zbytečným výzkumem, vyprávějící, že jakmile si jich všiml jeden ze slavných lidí a pochválili je (no, jen aby ty lidi drželi v pozadí) a teď nastavili tyto studie jako cíl svého života, obviňujíce ostatní, že nerozumí jejich genialitě.
6) Zkouška je obecně samostatná písnička – semestrální práce, učitel sám radí, u koho si její napsání objednat, protože to dělá levně. Odpovědi na otázky testů – obecně je vše hloupě opsáno z mobilního telefonu, učitelům je to fuk.
7) Vzhledem k tomu, že jsem letos dokončil čtvrtý ročník, stále jsem nepochopil, jaké znalosti jsem vlastně získal, kromě toho, že vím, kolik stojí práce v kurzu a na kterých stránkách hledat odpovědi na otázky, na to které téma. Sebevzděláváním jsem získal stokrát a dokonce tisíckrát více vědomostí.
8) Ve výsledku řeknu, že naše vysokoškolské vzdělání je spláchnuto do záchoda – momentálně jsem šéfem organizace, kde pracuji a nikdy nepožaduji po zaměstnancích diplom z VŠ, ale pouze znalosti v oboru, ve kterém pracujeme.
9) Je mnohem poctivější a levnější koupit si diplom a získat znalosti sebevzděláváním a úzkoprofilovými kurzy, od skutečných praktiků, než tohle všechno, žíjící z rozpočtových peněz…“ kiryuha.
Vyřešte alespoň tyto dva problémy!
O tom, co přesně je potřeba s výchovou a hlavně výchovou dětí udělat, jsem už psal tolikrát, že teď nebudu vyvolávat polemiku o tom, jak je dobré nikdy nebýt bitým dítětem. Zaměřím se na dva body.
Musíme skončit s nějakými osobními příběhy ve třídě nebo přednáškami – musíme skončit s ignorováním pokroku. Lekce by měla být ve formě filmu, je jasné, že kaligrafii, kreslení nebo diktování nelze dělat formou filmu, ale vše ostatní by se mělo studentovi dostat do paměti v podobě obrázů. Nejen to, ale ve formě způsobů, jak tyto obrazy – tyto znalosti – mohou být aplikovány v životě. Úkolem učitele je po zhlédnutí filmu odpovídat na otázky. Nebudu psát ani o tom, jak testovat znalosti, v tomto případě jde hlavně o to přenést znalosti ze světa slov do světa obrazů.
Při takové výuce jakoby není vůbec potřeba střední škola – můžete studovat doma. Formálně je to tak, ale ve skutečnosti – v žádném případě! Lidé by od raného dětství měli být spojováni do týmů, kolektivů nikoli oddělováni.
A druhá otázka – je potřeba striktně odepřít dětem přístup k internetu a obecně k zobrazovací herní technice. Je potřeba vyhnat děti na ulici – pro ně by zábava měla být v kolektivu, a ne na internetu, vlastně o samotě. Do ukončení studia by dítě mělo mít pouze prostý telefon nebo jiné komunikační zařízení s omezeným počtem účastníků.
S dospělými nic nenaděláme – byli hloupí a hloupí většinou zůstanou, ale o děti je třeba bojovat.
A zakončím s internetem.
Toto je největší vynález člověka, který otevírá výjimečné možnosti pro hledání a zpracování informací o tom o čem přemýšlíte. Internet by měl podle své ideje pomáhat člověku k samostatnému myšlení. Samostatnému! (Pokud ovšem není blokovaný, promazávaný a pokud není „automatické doporučení“, na co se dívat, co číst … a to se právě dnes u nás děje – pozn.překl.)
Ale internet se za prvé proměnil v debilizátor – ve způsob, jak zablokovat informační kanály člověka o životně důležitých problémech a o nezávislých způsobech jejich řešení tím, že zatíží duševní schopnosti pro člověka neužitečnými informacemi, které jsou pro život k ničemu. Takový člověk se stává bezmocným otrokem těch, které uznává jako autority nebo kterých se bojí, a proces vlastního myšlení nahrazuje přijímáním ne vždy falešných, ale prostě extrémně primitivních informací a komunikací s extrémně primitivními lidmi.
Za druhé, internet odděluje lidi, rozhazuje je do děr bytů. Teď totiž spousta žen zůstává bez své „polovičky“ jen proto, že se s touto „polovičkou“ nemají kde potkat.
Ještě jednou!
Člověk se od zvířete liší především rozumem (vývoj rozumu vedl ke vzniku morálky). Lidskost je rozum! Dnes internet zabíjí rozum a tím zabíjí lidstvo. Od lidstva se vyžaduje, aby mělo rozum co největší počet lidí, a ne jen nějaké „křivé kebule“,u kterých přítomnost rozumu bude vždy pochybná.
A tady je problém. Je-li ve věci výchovy dětí možné přiměřenou silou (protože děti ještě nejsou dospělí lidé) získat znalosti, které rodiče vyžadují, pak je násilí na internetu nepřijatelné. Pokud někdo smí na internetu něco zakázat, tak se do zákazů okamžitě nahrnou šmejdi, idioti a pitomci, jak to dnes vidíme v podobě 450 zbabělých a hloupých kreténů dumy, kteří umí jen zakazovat (Já;
vás předem varoval! Ale jakpak to asi vypadá u nás, co?). Jako v každé oblasti informací by i na internetu měla být naprostá svoboda a na lidi, kteří tráví život ve hrách a planém tlachání, je třeba tlačit pouze morálně, ale všemi způsoby.
Je známá Paracelsova fráze, jež ve volném překladu zní, že „všechno je jed a všechno je lékem a jen dávka promění jedno v druhé“. Na internetu dávka zábavy přesáhla hranici, po jejímž překročení se ze zábavy stal jed.
Jed pro celé lidstvo.
***
A zakončím zásadní otázkou – kdy začalo toto ohlupování lidstva? Nebo položím mnohem přesněji otázku – co lidstvo potřebovalo ke svému vlastnímu zhloupnutí?
Ohlupování započalo, když začala být vštěpována protilidská myšlenka, že žvanění bez praktické hodnoty může být lidstvu užitečné. Nejspíše to začalo tlacháním kněží a šamanů, i když z hlediska veřejné morálky je náboženské tlachání, byť ve své podstatě nemá žádný užitečný obsah, možná tím nejužitečnějším z těchto žvanění. Opakuji, výlučně jen pro zachování morálky společnosti.
Pak se toto žvanění změnilo v tlachání jen o tom, aby „jistí“ ukázali svou moudrost a inteligenci, což se stalo zábavou povalečů. To je žvanění „teoretiků“, filozofů a spisovatelů literární banality. Pak přišlo čistě žvanění pro zábavu a pak žvanění novinářů o tom, co pro posluchače není důležité a není to jasné ani novináři samotnému.
To už je tlachání na zabití času vlastního života. Neužitečného života.
Všechny tyto druhy žvanění dnes umožňují žvanilům, kterých je „ zrozeno nespočetně“, občas vydělávat pěkné peníze, ale už samotná představa, že toto žvatlání je pro lidstvo nezbytné, je pro lidstvo smrtící. A právě internet dovedl toto tlachání do bodu idiocie a naplnil celý svět žvaněním, které ochromilo celé lidstvo.
Pokud se tedy na problém podíváme hlouběji, pak je důvodem kupodivu pokrok – pokrok poskytl příliš mnoho dodatečného produktu, na kterém tito zbyteční řečníci žijí. A lidstvo souhlasí s tím, že je bude krmit. (Ale není paradoxem to, že zbavovat „zbytečných lidí“ se chtějí právě takoví zbyteční řečníci? Co jiného jsou tzv. „demokraté“ a různí ti „dobrotiví mecenáši“ a jejich pomocníci třeba z „naší“ vlády?? Co je celý ten svět takzvané „západní civilizace“ A její současné podoby kapitalismu, který potřebuje, a vlastně ze své podstaty přímo vyžaduje ohlupování lidí, aby kupovali a kupovali a kupovali, a vlastně co?? – pozn.překl.)
AUTOR: Jurij Ignatěvič Muchin
Zpracoval: Peter008/Pokec24
Prosím podpořte náš projekt!
Bez vaší pomoci se neobejdeme. Vaše příspěvky pomáhají zvládat opakující se měsíční platby a udržet portál v chodu. Potřebujeme vaši pomoc a podporu
CZK účet ve FIO bance (správce Slovanský Svět) :
Ú:2902573480/2010
IBAN:CZ4320100000002902573480 SWIFT: FIOBCZPPXXX
EURO účet ve WISE bank (správce Jie Liang) :
IBAN: BE62967308702361 Swift:TRWIBEB1XXX
Adresa banky: WISE EUROPE S.A., Avenue Louise 54, Room S52 Brussels 1050, Belgium
Děkujeme
Komentáře a diskuse jsou také otevřeny na našem Telegramu https://t.me/cz24news kde se automaticky zobrazují všechny články
Začněte diskusi